22 Cdo 1720/2020-398
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce K.
K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Bc. Nikolou Hönigovou,
advokátkou se sídlem v Praze, Opletalova 1525/39, proti žalovanému Povodí
Vltavy, státní podnik, IČO 70889953, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Holečkova
3178/8, zastoupenému JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4,
Jeremenkova 763/88, o zaplacení náhrady za strpění vodního díla, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 13 C 58/2017, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 28 Co
230/2019-346, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 28 Co 230/2019-346,
a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 3. 2019, č. j. 13 C
58/2017-237, se v části výroku o věci samé, jímž bylo rozhodnuto o náhradě za
omezení vlastnického práva ve výši 425 100 Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů
řízení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, č.
j. 13 C 58/2017-237, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci jako náhradu
za strpění vodního díla XY na pozemku žalobce p. č. XY o výměře 15 066 m2 –
vodní plocha a pozemku p. č. XY o výměře 3 230 m2 – vodní plocha, vše zapsané
na listu vlastnictví č. XY, katastrální území XY, obec XY, vedených u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen
„předmětné pozemky“), částku 700 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci
rozsudku (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu
a rozhodl o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku (výrok II až
IV). Uvedl, že ke dni podání žaloby náleželo vlastnické právo k předmětným pozemkům
původní žalobkyni (manželce žalobce) – L. K., narozené XY. Nabývacím titulem
manželky byla kupní smlouva ze dne 26. 3. 2008, uzavřená mezi zvláštním
správcem konkurzní podstaty úpadce Státního statku XY v likvidaci a manželkou
žalobce. Takto manželka žalobce získala za celkovou částku 63 136 Kč kromě
předmětných pozemků i pozemky jiné. Žalobce vlastnické právo k předmětným
pozemkům nabyl v průběhu soudního řízení na základě darovací smlouvy ze dne 26. 7. 2018; následně k návrhu původní žalobkyně usnesením soudu prvního stupně ze
dne 24. 1. 2019, č. j. 13 C 58/2017-204, vstoupil do řízení. Dále zjistil, že v době před vybudováním vodního díla XY byly předmětné pozemky
ve vlastnictví M. Z.. Ta je v době výstavby přehrady bezplatně odevzdala do
vlastnictví Československého státu, a to proti úhradě jejího dluhu u Státní
spořitelny v Sedlčanech (která na ni naléhala) ve výši přibližně 53 000 Kčs ze
státního rozpočtu. Po právní stránce věc posoudil podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o
změně některých zákonů (vodní zákon), dále jen „vodní zákon“. S odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu uzavřel, že v citovaném ustanovení je koncipován
speciální nárok na jednorázovou náhradu poskytovanou vlastníku pozemku pro jeho
zákonnou povinnost strpět na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002. Tím s účinností od 1. 1. 2014 došlo k legalizaci vodních děl zřízených na
cizím pozemku před 1. 1. 2002. Uzavřel, že žaloba byla podána důvodně. Měl za nesporné, že žalobce je
vlastníkem předmětných pozemků, že žalovaný je vlastníkem vodního díla a že
předmětné vodní dílo bylo vybudováno před 1. 1. 2002. Konstatoval, že nárok
žalobce na náhradu podle § 59a vodního zákona je tak jednoznačně dán, přičemž
nedošlo k jeho promlčení. Uvedl, že podle novely vodního zákona, kterou byl §
59a vodního zákona začleněn do právního řádu, běžela od 1. 1 2014 do 1. 1. 2016
dvouletá lhůta, během které se účastníci měli dohodnout; pokud se tak nestalo,
byla až od 2. 1. 2016 dána pravomoc soudů o náhradě za strpění umístění vodního
díla rozhodnout; byla-li žaloba v projednávané věci podána 16. 3. 2017, nemůže
být nárok žalobce promlčen. Při určení výše náhrady vyšel ze znaleckých posudků
a ze skutečnosti, že žalobci reálně zůstalo pouze tzv. holé vlastnictví, když
předmětné pozemky jsou z části zatopeny (resp. jsou součástí vodního díla) a z
části jsou nezbytné pro přístup k hrázi vodního díla. K jinému účelu jsou
nevyužitelné. Přihlédl taktéž ke skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobce
pozemky nabyla na základě kupní smlouvy za částku, která neodpovídá ceně
obvyklé, jakož i to, že žalobce (i jeho manželka) pozemky vědomě nabyl již
zatížené. Současně zdůraznil, že manželka žalobce předmětné pozemky nabyla v
době, kdy vodní zákon zákonné věcné břemeno ve smyslu § 59a neobsahoval.
Dále
vyjádřil pochybnosti o tom, zda se přiměřené náhrady za poskytnutí předmětných
pozemků státu dostalo paní M. Z., právní předchůdkyni žalobce, a to s ohledem
na existenci nátlaku ze strany Státní spořitelny. Při zohlednění všech
uvedených skutečností uzavřel, že žalobcem požadovaná náhrada ve výši 700 000
Kč je náhradou přiměřenou rozsahu omezení vlastnického práva. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 28 Co 230/2019-346, odmítl odvolání žalovaného do výroku soudu
prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o vrácení části soudního poplatku (výrok
I), současně rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že zamítl
žalobu na zaplacení částky 274 900 Kč, ve zbytku jej potvrdil (výrok II). Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů
(výrok III a IV). Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně a doplněného dokazování
zjistil, že původní vlastník předmětných pozemků, M. Z., učinila nabídku
bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu pod podmínkou převzetí
splatných pohledávek Státní spořitelny. Tato nabídka byla přijata a předmětné
pozemky přešly do socialistického vlastnictví státu. Celková výše pohledávek
Státní spořitelny za M. Z. činila k 28. 1. 1958 včetně příslušenství 64 280,06
Kčs. Výstavba vodního díla XY byla zahájena v roce 1957, dokončena byla v roce
1961. Předmětné pozemky byly k 1. 3. 2008 ve správě Státního statku XY v
likvidaci. Dne 26. 3. 2008 byly zvláštním správcem konkursní podstaty prodány
L. K., manželce žalobce a předchozí žalobkyni, za kupní cenu 37 495,50 Kč. Žalobce předmětné pozemky získal do vlastnictví darovací smlouvou ze dne 26. 7. 2018. Od roku 2008 nedošlo mezi L. K., žalobcem a žalovaným k dohodě o úpravě
poměrů užívání předmětných pozemků, náhrada žalobci ani jeho právní
předchůdkyni (L. K.) vyplacena nebyla. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobci náleží za strpění vodního
díla náhrada. Uvedl, že § 59a vodního zákona legalizuje vodní díla zřízená před
1. 1. 2002 a představuje věcné břemeno zřízené na základě zákona. Citované
ustanovení vodního zákona současně přiznává vlastníku zatíženého pozemku
náhradu. Dovodil, že tato „náhrada náleží tomu, kdo byl vlastníkem zatíženého
pozemku k 1. 1. 2014, pokud jeho právním předchůdcům nebyla náhrada za zatížení
pozemku vyplacena, případně pokud mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o
zřízení věcného břemene bezúplatně.“ K 1. 1. 2014 byla vlastníkem předmětných
pozemků původní žalobkyně – manželka žalobce, náhrada za omezení vlastnického
práva právním předchůdcům žalobce (včetně jeho manželky) vyplacena nebyla. Za nesprávný však považoval závěr soudu prvního stupně o výši přiznané náhrady. Zdůraznil, že při určení výše náhrady za omezení vlastnického práva podle § 59a
vodního zákona je možné vycházet z ustálené soudní praxe, podle které soud výši
sporné náhrady stanoví za pomoci znalce z oboru oceňování nemovitostí; v
konkrétní věci je však vždy nutné zohlednit individuální okolnosti daného
případu, cena stanovená znalcem je tedy hodnotou výchozí.
S přihlédnutím k
tomu, že právní předchůdkyně žalobce nabyla vlastnické právo k pozemkům v době,
kdy již byly zatíženy vodním dílem, čemuž odpovídala i kupní cena, neshledal
důvod, pro který by bylo namístě žalobci přiznat náhradu vyšší, něž podle
ocenění znalce. Poznamenal, že omezení žalobce v jeho vlastnickém právu je
takového rozsahu, že mu náleží prakticky jen tzv. holé vlastnictví, nicméně
žalobce (jeho právní předchůdkyně) takto zatížené pozemky nabyl do vlastnictví
zcela dobrovolně s vědomím jejich zatížení, když předmětné pozemky byly
zakoupeny nikoli za účelem dalšího užívání (k zemědělské výrobě), ale ze
spekulativních důvodů. Za přiměřenou proto považoval náhradu ve výši stanovené
znaleckým posudkem, tj. ve výši 425 100 Kč. Proti potvrzující části výroku II a akcesorickým výrokům III a IV rozsudku
odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž
uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, že žalobci náleží náhrada za omezení
vlastnického práva i v případě, kdy jak manželka žalobce (jeho právní
předchůdkyně), tak i sám žalobce předmětné pozemky získal do vlastnictví již
zatížené, považuje za odporující ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu –
k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2880/2016 a 28
Cdo 5820/2016. Zdůrazňuje, že manželka žalobce navíc pozemky koupila za cenu,
ve které již bylo zatížení pozemků zohledněno. Upozorňuje na to, že právní
předchůdce žalovaného pozemky pod předmětným vodním dílem vykupoval a
vypořádal, přičemž M. Z. – tehdejší vlastník – předmětné pozemky bezplatně
převedla na stát. Vodní dílo XY bylo vybudováno na pozemcích státu a
vybudováním této stavby věcné břemeno nevzniklo. Dále uvádí, že dle rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 163/16 nikdo nemůže na druhého převést více
práva než sám má. Bylo-li vlastnické právo M. Z. omezeno existencí přehrady XY,
bylo omezeno i vlastnické právo manželky žalobce a tudíž následně i žalobce
samotného. Navíc má za to, že představuje-li vlastnictví předmětných pozemků
pouze tzv. holé vlastnictví (s tím, že manželka žalobce, resp. žalobce sám, již
v takto omezeném rozsahu nabyl), je převod jejich vlastnictví pouze
spekulativním, uskutečňovaným s cílem konfrontovat majetkové požadavky
vlastníka pozemku s institucí veřejné moci; z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 dovozuje, že tato „konfrontace“ není možná. Současně
nesouhlasí s výší náhrady určené odvolacím soudem. Namítá, že odvolací soud
nezohlednil veškeré konkrétní okolnosti případu a má za to, že v rozhodovací
praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena otázka, zda je podstatnou
skutečností, kterou musí soud vzít při stanovení výše náhrady dle § 59a vodního
zákona, to, že pozemky, jichž se zatížení týká, byly dobrovolně zakoupeny již
zatížené stavbou vodního díla za účelem spekulace, a to za cenu ve které již
bylo zatížení pozemků stavbou zohledněno. Za nesprávné považuje i to, že
odvolací soud vzal cenu věcného břemene vyplývající ze znaleckého posudku za
minimální výši odškodnění, když má za to, že v řízení naopak vyšly najevo
skutečnosti, pro které výše náhrady – v případě, že žalobci nějaká náleží –
měla být nižší. V této souvislosti odkazuje na již citované rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5820/2016. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožňuje s právním posouzením věci
odvolacím soudem, který zohlednil veškeré rozhodné skutečnosti. Dovolací
námitky žalovaného považuje za nedůvodné a jím citovanou judikaturu (zejména
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14) za nepřiléhavou. Zdůrazňuje,
že z jeho strany byl zájem na smírném řešení sporu, veškeré návrhy však byly
žalovaným odmítnuty (resp. ponechány bez odezvy).
Současně nesouhlasí s
tvrzením, že by jeho záměrem bylo pouhé spekulantství. Upozorňuje na to, že
pozemky byly prodávány ve veřejné dražbě, přičemž bylo na žalovaném, aby si
ohlídal, zda nedochází k prodeji pozemků, o jejichž vlastnictví má zájem. Namítá, že vyzdvihuje-li dovolatel výši ceny, za kterou byly předmětné pozemky
manželkou žalobce zakoupeny, pomíjí, že je třeba zohlednit i míru inflace. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Část výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, ve které byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na zaplacení částky 274 900 Kč se
zamítá, a výrok rozsudku odvolacího soudu o částečném odmítnutí odvolání
žalovaného nebyly dovoláním napadeny. Jejich přezkum proto není předmětem
dovolacího řízení. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017,
projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“,
srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.
(odvolací soud se při právním posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 241 odst. 1, § 241a o. s. ř.)., napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na
svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání.
Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v
souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zákon č.
303/2013 Sb.“), nedojde-li mezi vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za
užívání pozemku podle § 59a vodního zákona do 24 měsíců ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla
o výši náhrady soud.
Citované ustanovení § 59a vodního zákona zakládá existenci zákonného věcného
břemena a představuje řešení situací existujících z doby před účinností
stávajícího vodního zákona (tj. před 1. 1. 2002), kdy vodní dílo je umístěno na
cizím pozemku bez řádného právního důvodu. Zákon přitom výslovně v případě
takto legalizovaných vodních děl stanoví vlastníkovi vodního díla povinnost
nahradit vlastníku pozemku omezení jeho vlastnických práv (srovnej též např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015). Ke
vzniku zákonného věcného břemena (při naplnění hypotézy § 59a vodního zákona)
dochází dnem účinnosti zákona, kterým byla daná právní norma včleněna do
právního řádu, tedy k 1. 1. 2014. K tomuto datu vzniká omezení vlastníka
pozemku zákonným věcným břemenem (s účinky ex nunc, pro futuro) a dochází
taktéž ke vzniku nároku na náhradu za omezení vlastnického práva (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019; ostatně
tento závěr vyplývá i z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Nebude-li prokázán převod či přechod daného práva na náhradu za omezení
vlastnického práva, náleží tato náhrada tomu, kdo byl vlastníkem zatíženého
pozemku k 1. 1. 2014.
Ze skutkových zjištění nalézacích soudů vyplývá, že v době vzniku zákonného
věcného břemena dle § 59a vodního zákona byly předmětné pozemky ve vlastnictví
manželky žalobce, které tak vzniklo (za předpokladu naplnění hypotézy § 59a
vodního zákona) právo na náhradu za dané omezení vlastnického práva. Převedla-
li manželka žalobce vlastnické právo k předmětným pozemkům na dovolatele
darovací smlouvou ze dne 26. 7. 2018, nabyl dovolatel pozemky věcným břemenem
zatížené (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp.
zn. 22 Cdo 1665/99), a to již s odkazem na ustálený závěr Nejvyššího i
Ústavního soudu o tom, že nikdo na druhého nemůže převést více práva, než sám
má [k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22
Cdo 4010/2013 (proti tomuto usnesení podanou ústavní stížnost Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne 7. 3. 2017. sp. zn. IV. ÚS 163/16), usnesení Ústavního
soudu ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 2955/08]. Závěr, že na dovolatele bylo
převedeno i právo na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu § 59a
vodního zákona, přitom nelze bez dalšího učinit. Touto otázkou se odvolací soud
vůbec nezabýval; jeho závěr, že žalobce má právo na náhradu za omezení
vlastnického práva, je proto předčasný a tudíž nesprávný.
S ohledem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je z uvedeného důvodu
nesprávné, nezabýval se dovolací soud – z důvodu procesní ekonomie –
zbývajícími dovolacími otázkami. Řešení otázky (ne)správnosti určení výše
náhrady, jakož i posouzení toho, zda žalobci náleží náhrada za situace, kdy
manželka žalobce předmětné pozemky vědomě nabyla již zatížené, je za situace,
kdy není zřejmé, že došlo k převodu (resp. přechodu) daného práva na náhradu na
žalobce, předčasné.
Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že při určení výše náhrady za omezení
vlastnického práva je nutné zohlednit veškeré rozhodné skutečnosti, tedy zcela
jistě i to, zda osoba, které právo na náhradu ve smyslu § 59a vodního zákona
vzniklo, o existenci (faktického) zatížení věděla a zda tato skutečnost byla
při převodu nějakým způsobem zohledněna, např. ve výši kupní ceny [k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 (včetně
tam citovaných rozhodnutí)].
Z výše uvedeného se podává, že dovolání je důvodné. Protože Nejvyšší soud
neshledal podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 243d písm.
b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu předmětu dovolacího řízení
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení je úkolem nalézacích soudů, aby se náležitě zabývaly otázkou
aktivní věcné legitimace žalobce, a to zejména z pohledu převodu (resp.
přechodu) práva na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu § 59a
vodního zákona z jeho právní předchůdkyně (manželky žalobce).
Soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srov. § 243g odst. 1
věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud ve
smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř v konečném rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
Mgr. David Havlík
předseda senátu