28 Cdo 5820/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce K. Č., H. K.,
zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská
49/5, s adresou pro doručování: Hradec Králové, Resslova 1253/17a, proti
žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, IČ 000 20 478, se sídlem v
Praze 1, Těšnov 65/17, o 132.400 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 29 C 87/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 9. prosince 2015, č. j. 19 Co 458/2014-466, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2015, č. j. 19 Co
458/2014-466, vyjma části výroku I., jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku
Městského soudu v Brně ze dne 24. února 2014, č. j. 29 C 87/2005-425, a
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. února 2014, č. j. 29 C 87/2005-425,
s výjimkou výroku I., se ruší a věc se vrací v naznačeném rozsahu Městskému
soudu v Brně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
II.), přičemž rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Žalobce
svůj požadavek na uvedený obnos dovozoval ze skutečnosti, že na základě kupních
smluv nabyl se svou manželkou do společného jmění pozemky v převážném rozsahu
zatopené vodní nádrží, o níž měli původně mylně za to, že je též jejich
vlastnictvím, a s níž posléze nakládala žalovaná, respektive její právní
předchůdci, aniž by žalobci a jeho manželce poskytla náležitou kompenzaci.
Pronajala-li přitom žalovaná v období od 1. 10. 1999 do 31. 12. 2001 vodní
nádrž, a tedy v podstatě i zatopené parcely, třetí osobě, pak se tím dle
žalobce bezdůvodně obohatila dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění pozdějších předpisů, v rozsahu
odpovídajícím nájemnému, za něž žalovaná původně nabízela pronájem žalobci, tj.
ve výši 5.400 Kč. Nabytím účinnosti zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně
některých zákonů (dále též jen „zákon o vodách“), ke dni 1. 1. 2002 pak v
souladu s § 50 písm. c) tohoto předpisu vznikla žalobci a jeho manželce jakožto
vlastníkům pozemků, na nichž se nachází koryto vodního toku, povinnost strpět v
něm umístění vodního díla zbudovaného před účinností daného předpisu, za což
jim měla být v souladu s uvedeným ustanovením, jakož i § 128 odst. 2 obč. zák.
a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listiny“)
poskytnuta náhrada. Učiněná zjištění vedla soud k závěru, že v období od 1. 10.
1999 do 31. 12. 2001, po něž vlastnické právo žalobce nebylo omezeno uložením
zákonné povinnosti ve smyslu § 50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., vzniklo
žalované užíváním pozemků žalobce bez právního důvodu bezdůvodné obohacení ve
výši obvyklého nájemného placeného v daném místě a čase za užívání
srovnatelných nemovitostí, jež bylo znalecky vyčísleno částkou 600 Kč za měsíc.
Jelikož žalobcem bylo požadováno toliko 200 Kč měsíčně, mohl soud žalobnímu
žádání v této části vyhovět. Byla-li dále od 1. 1. 2002 v souladu s § 50 písm.
c) zákona o vodách již předmětná povinnost explicitně uložena zákonem, avšak
mezi žalovanou a žalobcem nebyla ani k tomuto dni uzavřena smlouva o užívání
pozemků, pak se žalovaná jejich užíváním rovněž bezdůvodně obohatila a žalobci
lze přiřknout kompenzaci za popsanou restrikci vlastnického práva. Výši
dotčeného majetkového prospěchu přitom znalec vyčíslil částkou 127.000 Kč,
odpovídající jednorázové náhradě „navždy“ za omezení vlastnického práva ke dni
1. 1. 2002. I v tomto rozsahu tedy soud žalobě vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je
rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 19 Co 458/2014-466, jako věcně správné
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací instance aprobovala úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení na straně
žalované užíváním pozemků umístěním vodní nádrže za období přecházející
účinnosti zákona o vodách, a to ve výši odpovídající částce, jež by za užívání
dané plochy byla dle znaleckého posudku obvykle hrazena. Rovněž shledala
správným přiřčení jednorázové kompenzace za omezení vlastnického práva s
účinností od 1. 1. 2002 v důsledku povinnosti strpět na pozemcích užívání
vodního díla [uložené ustanovením § 50 písm. c) zákona o vodách] ve výši
127.000 Kč. Uvedená suma je přitom přesvědčivě podložena znaleckým posudkem i
výslechem znalce, přičemž ji nelze mít za náležitě zpochybněnou ani poukazem na
závěry učiněné v obdobném sporu projednávaném u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 19 Co 389/2014, v němž s ohledem na procesní laxnost účastníků byl za
adekvátní náhradu označen obnos odlišný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, majíc za to, že
dovolací soud se doposud nezaobíral tím, jak by měla být stanovena výše
jednorázové náhrady za omezení vlastnického práva spočívající v povinnosti
strpět na pozemku vodní dílo dle § 50 písm. c) zákona o vodách, potažmo
interpretací úpravy obsažené v § 59a citovaného předpisu. V rozhodnutí sp. zn.
33 Odo 1408/2004, v němž byla řešena zčásti obdobná problematika a akcentováno,
že zatopením pozemku je konzumována výlučně jeho užitná hodnota, pak byl zaujat
názor rozdílný oproti v nynějším řízení se prosadivšímu závěru znalce, který
vycházel mimo jiné z ročního výnosu z chovu ryb a nerespektoval zemědělskou
povahu dotčených parcel. Dovolatelka zdůraznila, že vodní nádrž, k níž se váže
projednávaný spor, je k chovu ryb využitelná jen omezeně a ve vyšší míře slouží
veřejně prospěšným účelům. Míní, že kompenzaci za restrikci vlastnického práva
povinností strpět vodní dílo dle § 50 písm. c) zákona o vodách, respektive §
59a téhož zákona, je třeba stanovit jako u věcných břemen postupem dle § 16b
zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, přičemž
základem pro její výpočet by mělo být nájemné za běžnou zemědělskou půdu.
Časový dopad regulace v § 50 písm. c) zákona o vodách by pak dle žalované měl
být pojímán tak, že zahrnuje celé období omezení vlastnického práva (tedy i to,
jež předcházelo účinnosti zmiňovaného předpisu).
Chybným se dovolatelce rovněž jeví, že se soudy nezabývaly nedostatky
znaleckého posudku Ing. Hlavatého, ani výtkami, jež vůči němu vznášela.
Kritizuje též skutečnost, že soud znalci fakticky uložil posouzení právní
otázky, neboť zákon o vodách, ani jiný předpis výslovně nereguluje způsob
určení náhrady za omezení vlastnického práva či její charakter. Znalecký
posudek vychází ze stanovení kompenzace podle tzv. věčné renty bez identifikace
normy tento postup podpírající, přičemž ani v rozhodnutích soudů nižších stupňů
není vysvětleno, proč byl zvolen naznačený způsob. Posudek dále rozporně
označuje pozemky dotčené vodním dílem a nedostatečně objasňuje, jaká celková
výměra byla rozhodující pro výpočet přiznané částky, nerespektuje oceňovací
vyhlášku a pracuje s mylným údajem obvyklého nájemného. Odkázaly-li pak soudy
ve stěžejní otázce výše náhrady právě na tento znalecký posudek, jsou jejich
rozhodnutí nepřezkoumatelná.
Nejvyšší soud by se měl vyjádřit také k interpretaci § 13 o. z. Odvolací soud
svůj náhled, jenž se značně odchýlil od závěrů vyslovených v kauze obdobné,
vysvětlil toliko rozdílnou aktivitou účastníků řízení. Takto ovšem nelze
zdůvodnit zcela rozdílné názory na shodné otázky řešené v obou sporech, tj.
způsob vyčíslení kompenzace za omezení vlastnického práva, jež byla v prvém
sporu určena dle ustanovení o náhradě za zřízení věcného břemene, a dále význam
znaleckého posudku, který zde figuroval jako zásadní důkazní prostředek,
zatímco v oné dřívější při nebylo jeho neprovedení důvodem pro zrušení rozsudku
soudu prvého stupně. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka
završila návrhem, aby Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení rozsudků soudů obou
instancí a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatněnost argumentů
žalované a navrhl, aby bylo dovolání coby nedůvodné zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající v souladu s §
241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř.
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci nebylo možné přehlédnout, že dovoláním byl napaden výrok
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto jednak o požadavku na vydání
náhrady za užívání pozemků v období od 1. 10. 1999 do 31. 12. 2001 a jednak o
jednorázové kompenzaci za omezení vlastnického práva dle § 50 písm. c) zákona o
vodách v období po 1. 1. 2002. Řečená oprávnění pak lze v souladu s rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 160/2013, a ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo
283/2014) pokládat za nároky se samostatným skutkovým základem, vůči nimž je
zapotřebí posuzovat přípustnost dovolání zvlášť, byť o nich odvolací soud
rozhodl jedním výrokem. Byla-li tedy žalovaná soudy povinována k zaplacení
částky 5.400 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za užívání pozemků před
účinností zákona o vodách, nezbývá než s odkazem na § 238 odst. 1 písm. d) o.
s. ř. uzavřít, že ve vztahu k řečenému obnosu je přípustnost dovolání vyloučena
již s ohledem na jeho bagatelní výši. V naznačeném rozsahu tak musel být
předmětný opravný prostředek odmítnut (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Ve zbytku je ovšem třeba pokládat dovolání za přípustné, neboť postup
odvolacího soudu při stanovování náhrady za omezení vlastnického práva se
vymyká ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud setrvale akcentuje, že určení přiměřené kompenzace za restrikci
vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nepředstavuje otázku skutkovou,
nýbrž otázku právní (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1.
2015, sp. zn. 22 Cdo 3012/2012, potažmo rozsudek téhož soudu ze dne 26. 4.
2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014), jejíž řešení znalci nepřísluší (srov.
kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo
3035/2006, nebo jeho rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4229/2008),
neboť právní posouzení věci náleží výhradně soudu (srov. mezi jinými usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2422/2016). Náhrada za
omezení vlastnického práva (soudem prvního stupně mylně ztotožňovaná s
bezdůvodným obohacením, jež je arci právním řádem konstruováno jako institut
odlišný) má být stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní
okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání,
podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu
vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala (srov.
přiměřeně namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo
1022/2014), jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na tržní cenu
nemovitosti (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp.
zn. 22 Cdo 2507/2010). Pakliže tedy soudy obou instancí shledaly, že zákonem
daná limitace vlastnického práva žalobce je takové intenzity, že si zasluhuje
poskytnutí peněžité kompenzace (tento úsudek ostatně není dovoláním rozporován,
přičemž Nejvyšší soud je při svém přezkumu uplatněnými dovolacími důvody
vázán), bylo namístě, aby v návaznosti na zjištěné okolnosti uvážily přiléhavý
způsob její kvantifikace, přičemž v rámci těchto svých vývodů mohou coby
východisko uplatnit též znalecké posouzení hodnoty pozemků či zjištění
obvyklého nájemného. Přenechaly-li nicméně určení náhrady v podstatě
bezvýhradně znalci, jejich rozhodnutí jako věcně správná neobstojí a dovolání
lze již z tohoto důvodu pokládat za důvodné.
Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů rezignovaly na předestření úvah, na
základě nichž by měl být nárok žalobce důvodným právě v uplatněné výši, není
zde ani právních závěrů, ve vztahu k nimž by bylo možné přezkoumávat
opodstatnění výtek žalované stran adekvátnosti provedeného vyčíslení výše
kompenzace za omezení vlastnického práva. Zmíněný nedostatek pak rovněž brání
náležitému posouzení výhrad týkajících se nedostatečného reflektování § 13 o.
z. odvolacím soudem. Třebaže lze mít pochybnosti, zda různá míra procesní
aktivity účastníků plně odůvodňuje rozdílnou interpretaci týchž právních norem,
nedostatečné rozvinutí úvah ohledně vyčíslení náhrady znemožňuje uvážení, není-
li zde okolností takovýto postup ospravedlňujících, neboť zájem na shodném
řešení týchž právních problémů vyjádřený ve zmíněném ustanovení v principu není
na překážku patřičnému zhodnocení individuálních aspektů konkrétní kauzy či
přiléhavě odůvodněné korekci dříve vyslovených právních závěrů (k otázce vzniku
důvodného očekávání srov. více mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7.
2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014).
Za dané procesní situace nebylo zapotřebí, aby se dovolací soud blíže věnoval
zbývajícím dovolatelkou formulovaným námitkám. Toliko pro úplnost lze stran
argumentu, že jednorázová náhrada přiznaná dle zákona o vodách potlačuje nárok
na vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním pozemků před účinností
tohoto zákona, stručně podotknout, že tato výhrada se zjevně týká nároku, ve
vztahu k němuž nebylo shledáno dovolání přípustným. Navíc se jím dovolatelka
dožaduje zásahu do již nabytých práv, jenž by podstatně narušil právní jistotu
dotčených subjektů a jevil by se neslučitelným se základními principy našeho
právního řádu (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011,
sp. zn. Pl. ÚS 53/10, bod 145 a násl.). Brojí-li žalovaná dále proti
korektnosti znaleckého posudku a v něm uvedených údajů, zjevně tím zpochybňuje
hodnocení provedeného důkazu, k jehož revizi dovolací soud dle účinné právní
úpravy není povolán (k tomu viz též kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1155/2015, a ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo
2859/2016).
Pokud je dovolání shledáno přípustným, zkoumá Nejvyšší soud z úřední
povinnosti, nezatěžují-li řízení před soudy nižších stupňů vady ohrožující
správnost rozhodnutí ve věci. V daném případě nelze přehlédnout, že odvolací
soud v odůvodnění svého rozsudku náležitě nereagoval na výtky odvolatelky
týkající se úplnosti a korektnosti znaleckého posudku, respektive údajů v něm
předestřených, jakož i absence uvedení rozhodné výměry v rozhodnutí soudu
prvního stupně. Není-li z jeho rozsudku seznatelné, jak na tyto námitky
pohlíží, patří se jej pokládat za nepřezkoumatelný (viz například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, či ze dne 5. 4.
2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016), a tudíž stižený vadou ve smyslu § 242 odst. 3
o. s. ř.
S ohledem na to, že shora vylíčená nesprávnost v právním posouzení zatěžuje
rozhodnutí soudů obou instancí, přistoupil dovolací soud v odpovídajícím
rozsahu dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty druhé, o. s. ř. ke zrušení rozsudku
odvolacího soudu i rozsudku soudu prvého stupně a vrácení věci Městskému soudu
v Brně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem,
§ 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení
(§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu