28 Cdo 5012/2014

28 Cdo 5012/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana

Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci

žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,

IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalované PHL –

Sklář s.r.o., IČ 28162846, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené

JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o

zaplacení částky 469.164,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro

Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 73/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, č. j. 55 Co 119/2009-502, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, č. j. 55 Co 119/2009-502,

se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 2.946.872,- Kč s

příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout

vzhledem k užívání pozemků, jež jsou vlastnictvím žalobkyně.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 1. 2009, č. j. 12 C

73/2007-190, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku

170.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 2.776.872,- Kč s

příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a bylo též rozhodnuto o

náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výrok III. a IV.). Soud

prvního stupně tak rozhodl, neboť dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z

části. V řízení nebylo prokázáno, že by posuzované pozemky ve vlastnictví

žalobkyně užívala žalovaná, s výjimkou pozemku parc. č. 865 v k. ú. Harrachov,

na kterém stojí hotel ve vlastnictví žalované. Výši bezdůvodného obohacení

zjistil soud na základě znaleckého posudku Ing. Jaroslava Novotného. Trvalým

uživatelem předmětného pozemku byla Majetková, správní a delimitační unie

odborových svazů (dále jen „MSDUOS“), ke dni 1. 1. 2001 se právo trvalého

užívání změnilo na základě ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o

majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ex lege na

výpůjčku a dohodou uzavřenou mezi žalobkyní a MSDUOS výpůjčka ke dni 9. 3. 2005

zanikla. Žalovaná tak předmětný pozemek užívá bez právního důvodu.

K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6.

2009, č. j. 55 Co 119/2009-247, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.

potvrdil, ve výroku II. o zamítnutí žaloby v částce 470.920,- Kč s

příslušenstvím jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku

469.164,- Kč s příslušenstvím, a v částce 1.756,- Kč s příslušenstvím i v

nákladových výrocích rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního

stupně, že užíváním předmětného pozemku vzniklo žalované bezdůvodné obohacení,

avšak nesouhlasil se způsobem, jakým byla v řízení na prvním stupni stanovena

jeho výše. Okresní soud nepřihlédl ke srovnatelné nájemní smlouvě předložené

žalobkyní k prokázání výše bezdůvodného obohacení a nechal vypracovat znalecký

posudek, z něhož ve svém rozhodnutí vycházel. Znalec při vypracování znaleckého

posudku použil metodu kapitalizace, ač si byl vědom toho, že vhodnější by byla

metoda porovnávací, z níž však vycházet nemohl pro nedostatečné množství údajů.

Současně znalec učinil závěr o tom, že v daném případě se jedná o obchodně

neatraktivní pozemek z důvodu zastavěnosti stavbou jiného vlastníka. Závěry

znaleckého posudku odvolací soud neshledal správnými a při určení výše

bezdůvodného obohacení naopak vycházel z nájemní smlouvy uzavřené mezi

žalobkyní a třetí osobou ohledně obdobné parcely, na níž se rovněž nachází

hotel. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že si uvědomuje

skutečnost, že by bylo vhodnější vyjít z více nájemních smluv, na druhou stranu

však podotkl, že pozemky jsou ve významem srovnatelných rekreačních

střediscích, na obou se nachází hotel a doba vzniku bezdůvodného obohacení se

časově kryje s uvedenou smlouvou nájemní. Námitku žalované, že uzavření

následné smlouvy kupní bylo podmíněno uzavřením smlouvy nájemní, odvolací soud

nezohlednil, když vycházel z uzavřené nájemní smlouvy jako dvoustranného

právního úkonu, jehož platnost zpochybněna nebyla. Rovněž odvolací soud uvedl,

že právě pro žalovanou je předmětný pozemek vysoce obchodně atraktivní. Ke

zrušení části rozsudku soudu prvního stupně přikročil odvolací soud vzhledem k

možnému promlčení části práva, když však k jeho posouzení neměl k dispozici

dostatek důkazů a tvrzení. K námitce žalované stran vydržení bezplatného

užívání předmětného pozemku odvolací soud uvedl, že již byla pravomocně

zamítnuta žaloba, v níž se žalovaná v postavení žalobkyně domáhala určení, že

předmětný pozemek je zatížen věcným břemenem trvalého a bezplatného užívání.

K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2010, č. j. 28 Cdo

4930/2009-284, zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok II.

rozsudku soudu prvního stupně, a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k

dalšímu řízení; jinak dovolání odmítl. Dovolací soud ve svém rozsudku

konstatoval, že v posuzovaném případě nebylo možné již vypracovaný znalecký

posudek zcela pominout a nahradit jej jedinou nájemní smlouvou. Odkázal na

zprávu Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

pod R 1/1981, v níž se praví, že soud se při hodnocení důkazu znaleckým

posudkem musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti,

tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou

podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán,

zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry

jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních

provedených důkazů. Soud nemůže přezkoumávat jeho věcnou správnost, avšak

nemusí jej ani bez dalšího převzít. Domníval-li se odvolací soud, že znalecký

posudek nebyl vypracován správně, mohlo v dané situaci dojít k doplnění

znaleckého posudku, resp. odstranění jeho nedostatků či vypracování revizního

znaleckého posudku, a proto postup, kdy odvolací soud namísto výše bezdůvodného

obohacení zjištěné na základě znaleckého posudku upřednostnil výši bezdůvodného

obohacení zjištěnou z jediné nájemní smlouvy uzavřené žalobkyní se třetí

osobou, bezpochyby není správný. Odvolací soud se též nedostatečně zabýval

námitkou dovolatelky týkající se zohlednění nájemní smlouvy uzavřené žalobkyní

s třetí osobou, a sice že v daném případě bylo uzavřením nájemní smlouvy

podmíněno následné uzavření smlouvy kupní. Má-li jedna ze stran v budoucnu

zájem o koupi pozemku, může za určitých okolností přistoupit na vyšší nájemné,

než by tomu bylo v případě, že by o následné koupi neuvažovala. Výši

bezdůvodného obohacení je třeba stanovit s ohledem na výši nájemného obvyklého

v daném místě a čase bez ohledu na to, kdo nemovitost užívá, takže nelze

uzavřít, že pozemek je právě pro žalovanou vysoce atraktivní, neboť vlastní na

něm stojící stavbu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2011, č. j. 55 Co 119/2009-428,

změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., jíž byla žaloba

zamítnuta co do částky 469.164,- Kč s příslušenstvím, tak, že uložil žalované

povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku (výrok I.), a rozhodl o náhradě

nákladů řízení státu (výrok II.). Odvolací soud doplnil dokazování revizním

znaleckým posudkem, jehož vypracováním pověřil znalecký ústav, společnost Česká

znalecká, a.s. Z tohoto znaleckého posudku zjistil, že znalec Ing. Jaroslav

Novotný, který vypracovával původní znalecký posudek, použil nevhodnou míru

kapitalizace vycházející z úrokové statistiky u vkladů nad 3 měsíce, neboť

investice do nemovitosti je investicí dlouhodobou, čemuž je třeba přizpůsobit i

volbu úrokové míry s tím, že za výchozí hodnotu se považují sazby v podstatě

bezrizikové investice do státních dluhopisů s delší dobou splatnosti. S ohledem

na daný pozemek (zastavěný cizí stavbou), který je jako předmět prodeje reálně

komoditou neprodejnou, je třeba stanovit takovou výchozí hodnotu užívaného

majetku, kterou má předmět užívání pro uživatele tohoto pozemku, a ta v

podstatě odpovídá ceně, kterou by musel vlastník stavby vynaložit na koupi

takového pozemku v daném místě a čase, na kterém by mohl svoji stavbu následně

umístit. Použití redukčního koeficientu ve výši 0,50 Ing. Novotným pro

zohlednění obtížné reálné prodejnosti pozemku třetím osobám je zde iracionální

a neoprávněné. Metodou přímého cenového porovnání byla hodnota nájemného

stanovena v částce 856.740,- Kč a metodou stanovení nájemného z ceny pozemku v

částce 654.000,- Kč, přičemž znalec se přiklonil k hodnotě stanovené z ceny

pozemku. Žalovaná předložila k důkazu listinu označenou jako znalecký posudek

vypracovaný společností YBN CONSULT – Znalecký ústav, s.r.o., ze dne 14. 4.

2011. Z uvedeného posudku vyplývá, že stanovení ceny obvyklého nájmu umožňuje

pouze porovnávací metoda, kterou v daném případě není možné aplikovat, protože

v dané lokalitě žádný trh s obdobnými nemovitostmi neexistuje. Obvyklá cena

pozemku zastavěného stavbou jiného vlastníka není stejná jako u nezastavěného

pozemku. Společnost Česká znalecká metodicky pochybila při výpočtu hodnoty

pozemku, který byl podřízen chaotickému sběru informací mimo posuzovanou

lokalitu. Naopak přístup Ing. Novotného spočívající v užití redukčního

koeficientu je správný.

Odvolací soud vycházel z vypracovaného revizního znaleckého posudku. Žalovanou

předložené listiny zpochybňující správnost závěrů tohoto znaleckého posudku

hodnotil jako listiny vydané k jejímu požadavku. Odvolací soud nepovažoval za

opodstatněnou námitku žalované, že revizní znalecký posudek vypracovala osoba,

která k tomu nebyla oprávněna, neboť znalecký posudek podala právnická osoba,

kterou představují osoby fyzické, a ty, které se na vypracování posudku

podílely, jsou uvedeny v úvodu posudku. Je pak věcí ústavu, koho pověří

vypracováním posudku. Rozdíl ve vzdělání Ing. Novotného a P. M. jakožto

hlavního zpracovatele revizního znaleckého posudku je bezvýznamný v situaci,

kdy nebylo prokázáno, že nižší stupeň vzdělání zpracovatele posudku vedl k

nesprávným závěrům. Není ani podstatné, že P. M. není znalcem, neboť nebyl

znalcem ustanoven. Neobstojí ani námitka, že listinné materiály, z nichž znalec

vyházel, nemohou být podkladem pro znalecký posudek, neboť nebyly provedeny

soudem jako důkazy, protože nejde o důkazy ve smyslu ustanovení § 125 a násl.

zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen „o. s. ř.“), ale o podklady vyžádané znalcem a potřebné pro

vypracování zadaného znaleckého posudku.

K dovolání žalované přezkoumal naposledy uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž

je rozsudkem ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, zrušil a věc vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu předně

pochybení, jehož se dopustil, vycházel-li při určení obvyklého nájemného dle

revizního znaleckého posudku z hodnoty předmětného pozemku, jako by nebyl

zastavěn stavbou jiného vlastníka, od čehož však nelze při stanovení rozsahu

bezdůvodného obohacení odhlédnout, neboť by byl navozován stav neodpovídající

skutečnosti a výše peněžité náhrady by nebyla ekvivalentní částkám vynakládaným

obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného pozemku. Odvolací soud rovněž

zatížil řízení vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, neprovedl-li

navrhované důkazy, aniž by svůj postup náležitě zdůvodnil. Byť další výhrady

dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu nebyly shledány opodstatněnými,

nastíněné nedostatky vedly Nejvyšší soud ke zrušení napadeného rozhodnutí a

vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, č. j. 55 Co

119/2009-502, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že

žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 469.164,- Kč s příslušenstvím.

Odvolací soud poukázal na to, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne

22. 3. 2010, č. j. 41 C 144/2009-108, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v

Praze ze dne 10. 5. 2011, č. j. 35 Co 299/2010-300, byl žalobkyni pravomocně

přiznán nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku v

období od 10. 3. 2007 do 31. 12. 2008 v částce odpovídající závěrům revizního

posudku vypracovaného znaleckým ústavem Česká znalecká a.s., přičemž dovolání

proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze bylo odmítnuto usnesením

Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3786/2011. Odvolací soud

naznal, že výši obvyklého nájemného lze tedy určit dle doplnění posudku

zmíněného ústavu, jímž byl zohledněn cenový vývoj ve vztahu k posuzovanému

období. Takovýto postup odpovídá zásadě vyjádřené v § 13 zákona č. 89/2012 Sb.,

občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), dle níž každý, kdo se domáhá soudní

ochrany, může důvodně očekávat, že jeho případ bude rozhodnut obdobně jako jiný

již dříve rozhodnutý, jenž se s jeho shoduje v podstatných znacích. V

projednávaném sporu přitom není důvodu rozhodnout jinak, neboť závěry v

odkazovaných rozhodnutích jsou správné. Za daných okolností se současně jeví

nadbytečným i výslech žalovanou navržených svědků. Naznačený způsob vyčíslení

bezdůvodného obohacení pak vedl soud k závěru, že celková výše majetkového

prospěchu nabytého žalovanou přesahuje požadovanou částku, pročež žalobě jako

důvodné v přezkoumávaném rozsahu vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež pokládá napadené

rozhodnutí za spočívající na nesprávném právním posouzení, jakož i na otázce

řešené odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované

rozsudkem tohoto soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, z čehož pak

dovozuje přípustnost podaného dovolání. Odvolací soud pochybil, rozhodoval-li v

podstatě na základě znaleckého posudku, jenž byl Nejvyšším soudem zhodnocen

jako vadný, a pokud po znaleckém ústavu požadoval toliko doplnění posudku

vypracovaného v odlišném řízení ve vztahu k témuž pozemku, nikoliv však

vysvětlení, proč nevycházel ze zjištění učiněných ve vztahu k pozemkům

zastavěným stavbou jiného vlastníka. Ve sporu, v němž zmiňovaný znalecký

posudek obstál, bylo přitom dovolání jako nepřípustné odmítnuto, aniž by se

Nejvyšší soud sporem meritorně zabýval. Opakovaná výpověď zpracovatele

předmětného posudku dokládá, že vycházel z analýzy hodnot nezastavěných

stavebních pozemků, což ve světle závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v

rozsudku ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, nemůže obstát. Rovněž

úvaha znaleckého ústavu, dle níž se ceny pozemku liší dle toho, kdo jej kupuje,

je v rozporu s předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu v této věci označujícím

zmíněnou úvahu za diskriminační. Dovolatelka zastává názor, že v daném případě

není možné s ohledem na § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. aplikovat § 13

zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, což

podpořila i odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 52/06 a sp. zn.

IV. ÚS 215/94 vyslovující se k otázce nepřípustné retroaktivity právních norem.

Chybnost právního posouzení se odvíjí i od opakovaného nedostatečného hodnocení

důkazů (posudek společnosti YBN Consult – Znalecký ústav s. r. o. a vyjádření

metodické sekce České komory odhadců) navržených k prokázání nesprávnosti

znaleckého posudku společnosti Česká znalecká a. s., což bylo odvolacímu soudu

vytknuto již zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 900/2012.

Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završila dovolatelka návrhem na

zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu.

Žalobkyně ve svém vyjádření podpořila správnost úvah odvolacího soudu a

navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítnul.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.

II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující

pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241

odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému

rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž

řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu

nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je

dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem

vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V posuzované věci lze dovolatelce přisvědčit, že otázku způsobu určení

výše bezdůvodného obohacení nabytého užíváním pozemku zastavěného stavbou

jiného vlastníka odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu

(krom předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci dále kupříkladu

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013,

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014), neboť,

jak je zjevné z obsahu spisu (zejména doplnění znaleckého posudku na č. l. 474

či výslechu znalce dle protokolu o jednání odvolacího soudu na č. l. 485),

odvolací soud náležitě nereflektoval specifika řešeného pozemku zdůrazněná v

předchozím rušícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by přitom předestřel pádné

a přesvědčivé argumenty, pro něž by vzpomínané judikatorní závěry neměly být

aplikovatelné i v projednávaném sporu. Odvolací soud svým postupem

nerespektujícím závazný právní názor vyslovený v předešlém rušícím rozsudku

tohoto soudu současně zatížil řízení vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve

věci (k tomu srov. více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28

Cdo 832/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo

1461/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo

1681/2004), k níž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední

povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Ač není možno přitakat dovolatelce, že by aplikaci § 13 o. z. vylučovalo

intertemporální ustanovení § 3028 odst. 2 o. z., a to krom jiného z důvodu, že

v souladu s § 3030 o. z. se i na práva a povinnosti, která se posuzují podle

dosavadních právních předpisů, použijí ustanovení části první hlavy I. o. z.,

nemůže úvaha odvolacího soudu o způsobu aplikace § 13 o. z. v projednávané věci

obstát jako správná. Jak podotýká i komentářová literatura, bylo by absurdní

zmiňované ustanovení vykládat tak, že ke vzniku důvodného očekávání by

postačovalo kupříkladu jediné, nahodilé a nepublikované rozhodnutí soudu

nižšího stupně, popřípadě tak, že by takové rozhodnutí mohlo dokonce popírat

ustálenou rozhodovací praxi. Aby důvodné očekávání mohlo vzniknout, musí

skutečně existovat ustálená rozhodovací praxe (srov. Lavický a kolektiv. Občanský zákoník I. Obecná část /§1 - § 654/, 1 vydání, Praha: C. H. Beck,

2014, s. 116). Zajištění jednotnosti a zákonnosti rozhodování ve věcech

patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení je pak v souladu s § 14

zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a

o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), úkolem

Nejvyššího soudu. Bylo by naprostým popřením principů fungování soustavy

obecných soudů, byly-li by s odkazem na § 13 o. z. prostřednictvím odlišného

rozhodnutí soudu nižšího stupně v zásadě negovány ustálená rozhodovací praxe

Nejvyššího soudu i právní názor, k jehož respektování byl odvolací soud zavázán

v rušícím rozhodnutí dovolacího soudu. Úvaha odvolacího soudu pomíjí, že

Nejvyšší soud, nehodlá-li se odchýlit od svého již dříve vyjeveného právního

názoru postupem dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., v zájmu předvídatelnosti

vlastních rozhodnutí dbá dosavadní rozhodovací praxe a nemůže ji již s ohledem

na právní jistotu účastníků měnit svévolným a excesivním způsobem (k

problematice předvídatelnosti soudního rozhodování a korektní změny rozhodovací

praxe srov. více například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 345/2012, nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS

1275/10, nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2234/10, nález

Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08, či rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, a judikaturu zde

odkazovanou). Měl-li by dovolací soud respektovat vlastní judikaturu a odvolací

soud současně závěr vyslovený v jiném ze svých rozhodnutí, pak by v podstatě

mohla vzniknout nesmyslná patová situace, v níž by Nejvyšší soud opakovaně

rušil rozhodnutí odvolacího soudu, jenž by s odkazem na jiný svůj rozsudek v

obdobném sporu opětovně rozhodoval v rozporu se závazným právním názorem soudu

dovolacího. Ustanovení § 13 o. z. je tedy nutno vnímat v souladu se zákonnou

úpravou hierarchické soustavy soudů, v níž jsou soudy nižší instance vázány

právním názorem soudu vyššího stupně (viz § 226 odst. 1 o. s. ř. či § 243g o. s. ř.), a nikoliv jako nástroj jejího popření.

Poukázal-li Městský soud v Praze

na to, že dovolání proti rozhodnutí v analogické při vycházejícímu ze

znaleckého posudku založeného na týchž premisách bylo usnesením Nejvyššího

soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3786/2011, odmítnuto, zjevně přehlédl,

že zmíněné usnesení se nezabývalo věcným přezkumem napadeného rozhodnutí, a

tedy ani otázkou adekvátního způsobu stanovení výše bezdůvodného obohacení ve

sledovaném směru, ale bylo v něm řešeno toliko to, zda se dovolatelce podařilo

vymezit otázku, pro niž by na podané dovolání bylo možno pohlížet jako na

přípustné ve smyslu právní úpravy účinné v rozhodné době. Postup odvolacího

soudu přidržujícího se ve svých úvahách rozhodnutí soudu téhož stupně a

pomíjejícího ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i právní názor, k jehož

respektování byl zavázán rozhodnutím dovolacího soudu, jímž bylo jeho předchozí

rozhodnutí zrušeno, tedy nemůže obstát jako správný.

Byl-li shledán chybným úsudek odvolacího soudu, jenž jej vedl k posouzení

otázky rozsahu nabytého bezdůvodného obohacení výlučně dle doplnění znaleckého

posudku bez zohlednění právních názorů Nejvyššího soudu, nejeví se korektním

ani opomenutí důkazů navrhovaných k učinění náležitých zjištění stran výše

obohacení, což navíc bylo odvolacímu soudu vytknuto již v předchozím rušícím

rozhodnutí Nejvyššího soudu. I v tomto by tedy bylo možno spatřovat vadu

zatěžující napadené rozhodnutí ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.

S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně, pročež

Nejvyšší soud přistoupil podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř.

ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu

řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení

s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto

rozhodnutí, jakož i v rozhodnutích předchozích vydaných v průběhu řešeného

sporu (v nichž byla zodpovězena i dovolatelkou opětovně zmiňovaná otázka

týkající se diskriminačního způsobu stanovení rozsahu obohacení).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. července 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu