21 Cdo 1681/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce V. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. D.,
zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Č. p. a.s.,
jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v
Táboře pod sp. zn. 5 C 107/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 16. září 2003 č.j. 15 Co
466/2003-120, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 9. dubna
2003 č.j. 5 C 107/98-109 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k
dalšímu řízení.
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby
mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1.11.1996 do
30.6.2000 celkem 414.288,14 Kč s 26% úrokem z částky 200.027,- Kč od \"podání
návrhu\" do zaplacení, s 12% úrokem z částky 80.089,- Kč od 31.12.1998 do
zaplacení, s 10% úrokem z částky 107.343,- Kč od 31.12.1999 do zaplacení a s
10% úrokem z částky 26.829,14 Kč od 30.6.2000 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že dne 16.1.1995 utrpěl \"při výkonu pracovních povinností\"
pracovní úraz, že z důvodu tohoto pracovního úrazu byl ode dne 17.1.1995 do dne
16.7.1995 v pracovní neschopnosti a že \"v důsledku pracovního úrazu\" s ním
žalovaný výpovědí ze dne 22.2.1996 rozvázal pracovní poměr ke dni 30.4.1996,
neboť podle lékařského posudku byl nezpůsobilý konat \"veškeré nabídnuté práce
žalovaným\". V době od 6.5.1996 do 31.10.1996 byl žalobce veden na úřadě práce
\"jako nezaměstnaný\"; protože z důvodu \"omezení vyplývajících z pracovního
úrazu\" nebyl přijat do zaměstnání, rozhodl se od 1.11.1996 podnikat jako
truhlář a s úřadem práce uzavřel dohodu o zřízení chráněného pracoviště ke dni
1.12.1996. Vedlejší účastník mu vyplácel do 31.10.1996 náhradu za ztrátu na
výdělku \"do výše původního výdělku\" u žalovaného ve výši 9.899,- Kč; od
1.11.1996 mu však náhradu odmítá vyplácet s odůvodněním, že se \"nejedná o
zaměstnání, ale o podnikatelskou činnost\". Žalobce má za to, že mu náhrada za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náleží i v době od
1.11.1996, neboť \"právní formy pracovní aktivity jsou diverzifikovány do dvou
v zásadě rovnocenných aktivit - do zaměstnání vykonávaného formou
pracovněprávního anebo do podnikání\" a žalobce měl při svém podnikání z
hlediska hospodářského výsledku ztrátu.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 15.8.2000 č.j. 5 C 107/98-33 rozhodl ve
věci mezitímně tak, že \"základ žalobního nároku je opodstatněný\". Z
provedených důkazů zjistil, že žalobce utrpěl u žalovaného za trvání pracovního
poměru v lednu 1995 pracovní úraz, že do poloviny července 1995 trvala jeho
pracovní neschopnost a že výpovědí žalovaného skončil pracovní poměr účastníků
ke dni 30.4.1996, neboť pro následky pracovního úrazu žalobce nemohl vykonávat
původní práci a nebyl schopen konat ani jinou práci, kterou mu žalovaný nabídl.
Po skončení pracovního poměru byl žalobce \"veden na Úřadu práce v P.\";
protože se mu nepodařilo najít vhodné zaměstnání, začal \"soukromě podnikat\".
Na zřízení chráněného pracoviště mu poskytl úřad práce částku 80.000,- Kč a
nyní dostává \"dotaci\" ve výši 20.000,- Kč pololetně. Na počátku svého
podnikání žalobce \"neměl žádné příjmy\", za dobu od ledna do 30.6.2000 měl
\"čistý příjem\" 53.330,86 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sice z
ustanovení § 195 odst.1 zákoníku práce \"nevyplývá, že by bylo možné poskytovat
náhradu za ztrátu na výdělku i osobě, která soukromě podniká\", ale že je třeba
přihlédnout k tomu, že žalobce \"přistoupil k soukromému podnikání v podstatě
jako ke krajní možnosti, když se mu nepodařilo najít žádné jiné vhodné
zaměstnání, a to ani za pomoci Úřadu práce v P.\", a že \"k soukromému
podnikání přistoupil v podstatě po dohodě s Úřadem práce v P., který poskytl
žalobci dotaci na zřízení chráněného pracoviště\". Vzhledem k tomu, že žalobce
\"zpočátku žádné příjmy nevykazoval\", že nemohl ukončit své podnikání, neboť
\"by musel dotaci úřadu práce vracet\", ocitl se žalobce v \"nepříznivé
situaci\", a to také následkem pracovního úrazu. Podle názoru soudu prvního
stupně \"by nebylo spravedlivé, aby byl žalobce poškozen jenom proto, že není
nikde zaměstnán, protože žádné zaměstnání se mu nepodařilo sehnat a vlastně
začal podnikat na pokyn úřadu práce\"; žalobce má proto právo na náhradu za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195
zákoníku práce.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých
Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 22.2.2001 č.j. 15 Co
944/2000-47 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že proti tomuto
rozsudku se připouští dovolání. Na základě skutkových zjištění soudu prvního
stupně dovodil, že žalobce má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti. I když z ustanovení § 195 zákoníku práce \"výslovně
neplyne, že lze poskytovat náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti i zaměstnanci, který začal místo zaměstnání v pracovněprávním
vztahu podnikat\", a i když \"na příjmy (či zisky) z podnikatelské činnosti má
vliv řada faktorů, které vůbec nemusí souviset se zdravotním stavem zaměstnance
a jeho dřívějším pracovním úrazem\", neznamená to, že \"takovýto postup
nepřipadá vůbec v úvahu\". Zahájení podnikatelské činnosti znamenalo pro
žalobce \"krajní řešení, když ani prostřednictvím Úřadu práce v P. se mu
nepodařilo nalézt zaměstnání ve svém oboru přiměřené zdravotnímu stavu\", a
podnikat \"začal vlastně za pomoci úřadu práce, který mu poskytl dotaci na
zřízení chráněného pracoviště\". Tyto okolnosti případu odůvodňují, aby mu
náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovního poměru byla poskytována.
Rozhodnutí o vyslovení přípustnosti dovolání zdůvodnil odvolací soud tím, že
otázka, zda \"může být poskytována náhrada za ztrátu na výdělku zaměstnanci
postiženému pracovním úrazem, kterému byla vyplácena ztráta na výdělku podle §
195 zákoníku práce a který začal namísto zaměstnání v pracovněprávním vztahu
podnikat\", má po právní stránce zásadní význam.
K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
4.6.2002 č.j. 21 Cdo 1735/2001-72 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení. Poté, co vysvětlil
předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu podle
ustanovení § 190 odst.1 zákoníku práce a způsob určení náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 zákoníku práce
(náhrada se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem
škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní
nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; nepřihlíží se přitom
ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle
právních předpisů o sociálním zabezpečení a k výdělku zaměstnance, který dosáhl
zvýšeným pracovním úsilím), dovolací soud dovodil, že poškozený zaměstnanec
nemusí svůj \"výdělek po pracovním úrazu\" vždy dosahovat za vykonanou práci v
pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru. Začne-li zaměstnanec
vykonávat po pracovním úrazu jako podnikatel (§ 2 odst.2 obchodního zákoníku) -
místo nebo vedle činnosti konané v pracovním poměru nebo v poměru obdobném
pracovnímu poměru - soustavnou činnost vlastním jménem a na vlastní
odpovědnost, představují jeho příjmy z podnikání rovněž výdělek po pracovním
úrazu ve smyslu ustanovení § 195 odst.1 zákoníku práce; v tomto případě se
\"výdělek po pracovním úrazu\" určuje podle průměrného výdělku, stanoveného ke
dni, v němž zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) a průměrný
výdělek nelze zjišťovat podle pracovněprávních předpisů (srov. § 1 a § 17
zákona č. 1/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů), neboť se netýká příjmů z
pracovněprávních vztahů, ale podle jiných předpisů, například \"podle okolností
jednotlivého případu\" na základě ustanovení § 17 odst.2 vyhlášky č. 45/1964
Sb. ve znění pozdějších předpisů, či \"z okolností jednotlivého případu,
zejména z daňového přiznání\" na základě ustanovení § 2 odst.2 nařízení vlády
č. 258/1995 Sb., které nabylo účinnosti dnem 13.11.1995. Vzhledem k tomu, že
žalobce tvrdil, že po pracovním úrazu ze dne 16.1.1995 byl v pracovní
neschopnosti do 16.7.1995, že pro následky pracovního úrazu nebyl schopen
vykonávat dosavadní práci a že žalovaný mu dal výpověď z pracovního poměru,
neboť neměl pro žalobce jinou práci, odpovídající jeho zdravotnímu stavu, pak -
za předpokladu, že tvrzení žalobce odpovídají skutečnosti - žalobci vznikl
(mohl vzniknout) nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti podle ustanovení § 195 zákoníku práce dnem 17.7.1995.
Jestliže
nebyl schopen pro následky pracovního úrazu konat dosavadní práci (práci,
kterou vykonával u žalovaného podle pracovní smlouvy před pracovním úrazem),
jestliže jeho pracovní schopnost následkem pracovního úrazu zcela nezanikla (o
čemž svědčí to, že posléze začal vykonávat živnost truhláře) a jestliže až do
1.11.1996 nenašel žádné vhodné zaměstnání, bylo pro rozhodnutí této věci
významné nejen to, že začal od 1.11.1996 podnikat, ale především zjištění, zda
a jaká majetková újma mu vznikala počínaje dnem 17.7.1995. Za této situace bylo
pro závěr, zda žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, důležité zjistit, jaké zaměstnání žalobce mohl s ohledem
na svůj zdravotní stav (včetně následků pracovního úrazu) ke dni 17.7.1995 v
daném místě vykonávat (bez ohledu na to, zda takové pracovní místo bylo volné)
a jakého by při výkonu tohoto zaměstnání dosáhl výdělku; jen v případě, kdyby
takto zjištěný výdělek byl nižší než průměrný výdělek žalobce před vznikem
škody, by žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 zákoníku práce. Okolnost, že
žalobce začal od 1.11.1996 podnikat, v projednávané věci mohla mít význam pouze
z hlediska ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce, tedy kdyby představovala
změnu v poměrech žalobce, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody,
pro níž byl významný stav ke dni 17.7.1995. Dovolací soud dále soudům obou
stupňů vytknul, že ve věci rozhodly mezitímním rozsudkem, ačkoliv se zabývaly
jen jednou z otázek, které vyplývaly z uplatněného nároku na náhradu za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (tím, jaký měla význam skutečnost,
že žalobce začal po pracovním úrazu namísto zaměstnání v pracovněprávním vztahu
podnikat), a neopatřily si skutková zjištění k posouzení všech otázek, které se
týkaly základu projednávané věci.
Okresní soud v Táboře poté rozsudkem ze dne 9.4.2003 č.j. 5 C 107/98-109 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vycházeje z právního názoru dovolacího soudu o tom, že žalobci - za
předpokladu, že jeho tvrzení odpovídají skutečnosti - vznikl nárok na náhradu
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195
zákoníku práce dnem 17.7.1995, z provedených důkazů zjistil, že \"ke dni
17.7.1995 žalobci nárok nevznikl, neboť žalobce nastoupil do téhož zaměstnání
jako před vznikem pracovního úrazu a v té době nedošlo ani k poklesu výdělku\".
Žalobci vznikla \"majetková újma teprve v souvislosti s přeřazením na jiné
pracoviště, tzn. od 1.2.1996, což však nemohlo být posuzováno již jako změna v
poměrech žalobce, jak má na mysli ust. § 202 odst.1 zákoníku práce\". Protože
je však \"rozhodující stav ke dni 17.7.1995\" a protože \"k tomuto datu žalobci
žádná majetková újma nevznikla\", není žaloba důvodná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 16.9.2003 č.j. 15 Co 466/2003-120 rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Soud prvního stupně vycházel podle názoru odvolacího soudu
správně ze závazného právního názoru dovolacího soudu, podle kterého \"se měl
zabývat zejména tím, zda žalobci vznikla majetková újma v souvislosti s jím
utrpěným pracovním úrazem bezprostředně po skončení jeho pracovní neschopnosti,
což nastalo dne 16.7.1995\". Protože bylo zjištěno, že žalobce nastoupil dne
17.7.1995 na své původní pracovní místo a že dosahoval ještě vyšších výdělků
než před pracovním úrazem, je nepochybné, že žalobci po skončení pracovní
neschopnosti v důsledku pracovního úrazu \"žádná majetková újma v podobě
sníženého výdělku nevznikla\". Odvolací soud dále dovodil, že ustanovení § 195
zákoníku práce \"lze aplikovat i v případě, kdy ke ztrátě na výdělku v důsledku
pracovního úrazu dojde i v době, kdy tato skutečnost nenastane ihned po
skončení pracovní neschopnosti\", ovšem musí být \"prokázáno (zejména
lékařsky), že došlo ke změně jeho zdravotního stavu a že tato změna je
důsledkem dřívějšího úrazu\". Žalobce byl v pracovní neschopnosti \"pro bolesti
v zádech\" znovu od 1.12.1995 do 22.1.1996 a \"jeho praktický lékař a
neurolog\" doporučili, aby \"páteř nepřetěžoval, nezvedal břemena z předklonu,
neprováděl rotační pohyby trupu v zátěži a dlouhodobé vynucené držení trupu a
doskoky\", avšak \"pouze na základě toho není možné mít za prokázané, že v
prosinci 1995 se zdravotní stav žalobce změnil negativně a že tato změna byla
vyvolána či způsobena dřívějším pracovním úrazem\". Jednal-li následně žalovaný
se žalobce o změně pracovní smlouvy \"v tom směru, že byl přeřazen ze
zdravotních důvodů na správu areálu jako dělník s omezením těžkých prací\",
nelze podle názoru odvolacího soudu dovodit \"ani v souvislosti s touto změnou
kvalifikovanou příčinnou souvislost mezi poškozením zdraví žalobce v důsledku
pracovního úrazu a vznikem škody\". Skutečnost, že se žalobcem byl \"v důsledku
pracovního úrazu\" rozvázán pracovní poměr, rovněž nemá ve věci \"žádný
podstatný význam, když ani pro tuto dobu nejsou doloženy takové změny
zdravotního stavu žalobce, jež by měly původ v pracovním úrazu\". Žalobcem
tvrzené skutečnosti nemohou představovat ani podstatnou změnu poměrů ve smyslu
ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce, neboť \"žalobci nevznikl nárok dle §
195 zákoníku práce na náhradu škody po skončení pracovní neschopnosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
ustanovení § 195 odst.1 zákoníku práce \"upravuje vznik škody nikoliv jen
bezprostředně po skončení pracovní neschopnosti\", ale i v případě, že k
poklesu na výdělku dojde později\". Žalobce byl na základě dohody o změně
pracovní smlouvy ze dne 31.1.1996 převeden od 1.2.1996 na jinou práci a \"v
příčinné souvislosti s pracovním úrazem\" mu rovněž byla dána výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.d) zákoníku práce.
Zjišťovaly-li soudy \"v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.6.2002
č.j. 21 Cdo 1735/2001-72, zda majetková újma vznikla žalobci ke dni
17.7.1995\", pak zjištění soudů, že žalobci \"po tomto období nevznikla škoda,
neboť pobíral stejný a někdy i vyšší průměrný výdělek než předtím, než mu
vznikl pracovní úraz, nemůže mít důvod pro nepřiznání náhrady na ztrátě na
výdělku jen proto, že byl přeřazen v důsledku pracovního úrazu od 1.2.1996 na
práci, kde dosahoval nižšího výdělku\". Z lékařských zpráv je podle názoru
žalobce \"nepochybné, že žalobce následky pracovního úrazu nesl od počátku a
výsledky v práci dosahoval žalobce se zvýšeným úsilím a za pomoci svých kolegů
\". Žalobce dovozuje, že všechny předpoklady k odpovědnosti žalovaného za škodu
při pracovním úrazu uvedené v ustanovení § 190 zákoníku práce byly splněny a
\"to, že škoda tak, jak judikoval Nejvyšší soud ČR, nevznikla ke dni 17.7.1995,
ale že vznikla později\" nebrání tomu, aby ji zaměstnavatel byl povinen žalobci
nahradit. Žalobce považuje \"rozhodnutí Nejvyššího soudu\" a následné rozsudky
soudů obou stupňů \"pro rozpor s ustanovením § 195 odst.1 zákoníku práce za
nezákonné\" a zdůrazňuje, že žalobě sice \"může být vytknuto nepřesně označené
rozhodné období\", avšak soudy měly k dispozici veškeré důkazy o jeho výdělku,
mohly z nich zjistit \"příslušné rozhodné období pro výpočet náhrady za ztrátu
na výdělku\" a neodůvodňuje to \"rozsudek Nejvyššího soudu tak, jak byl
rozhodnut\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno, a že zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně dovolacím soudem
přípustnost dovolání nezakládá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
2.6.1998, které bylo uveřejněno pod č. 147 v časopise Soudní judikatura, roč.
1998). Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázky, v jakém směru
je pro soud závazný právní názor dovolacího soudu, který jeho dřívější
rozhodnutí zrušil a který proto dále o věci jedná, a za jakých podmínek má
zaměstnanec z důvodu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu
nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v
případě, kdy ke ztrátě na výdělku nedojde bezprostředně po skončení jeho
pracovní neschopnosti. Vzhledem k tomu, že odvolací soud první z uvedených
otázek vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, že druhá právní otázka
není v rozhodování soudů posuzována jednotně a že jejich posouzení bylo pro
rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu
prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena
k dalšímu řízení, a právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud
prvního stupně) závazný (srov. § 243d odst.1 větu první a druhou občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 a nyní platné ustanovení § 243d
odst.1 větu první o.s.ř.).
V projednávané věci Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací k dovolání vedlejšího
účastníka, které projednal a rozhodl o něm ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I,
bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, rozsudkem ze dne
4.6.2002 č.j. 21 Cdo 1735/2001-72 rozsudky soudů obou stupňů (rozsudek
Okresního soudu v Táboře ze dne 15.8.2000 č.j. 5 C 107/98-33 a rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 22.2.2001 č.j.
15 Co 944/2000-47) zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu
řízení. Za této situace soudy obou stupňů správně dovodily, že právní názor
dovolacího soudu, vyslovený v rozsudku ze dne 4.6.2002 č.j. 21 Cdo
1735/2001-72, je pro ně v dalším řízení ve smyslu ustanovení § 243d odst.1 věty
druhé občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 závazný.
Při úvaze, v jakém směru je právní názor dovolacího soudu obsažený v jeho
zrušovacím rozhodnutí pro soudy v dalším řízení závazný, je třeba vzít mimo
jiné v úvahu to, že vždy nutně vychází z určitého skutkového základu, jehož
východiskem byla zejména tvrzení účastníků a výsledky dokazování v dosavadním
průběhu řízení. Uvedený skutkový základ věci se však může v řízení, které
následuje po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu, změnit, neboť účastníci
mohou uvést další skutková tvrzení a označit důkazy a soud může dospět na
základě provedených důkazů ke skutkovým zjištěním, která jsou odlišná od
původních tvrzení účastníků nebo od původních výsledků dokazování. Dojde-li k
tomu, že se v dalším řízení změní skutkový základ věci, ze kterého vycházel
právní názor dovolacího soudu, je nepochybné, že za změněného skutkového
základu věci se závaznost právního názoru dovolacího soudu nemůže uplatnit,
neboť na odlišně zjištěný skutkový základ věci již nedopadá; za této situace
jsou soudy povinny samostatně posuzovat i po právní stránce výsledky dokazování
(srov. též právní názor vyjádřený v Rozboru a zhodnocení úrovně soudních
rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudu prvního stupně ze dne 23.11.1967
sp. zn. Prz 36/67, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním
řízení a řízení před státním notářstvím I, SEVT Praha 1974, s. 96-97).
Závaznost právního názoru dovolacího soudu se proto v dalším řízení před soudy
uplatní jen za předpokladu, že se po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu,
popřípadě též soudu prvního stupně, nezmění skutkový základ věci natolik, že je
vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nová skutková zjištění a
na nový skutkový závěr ve věci.
V posuzovaném případě se soudy v původním řízení soustředily na vyřešení
otázky, zda \"může být poskytována náhrada za ztrátu na výdělku zaměstnanci
postiženému pracovním úrazem, kterému byla vyplácena ztráta na výdělku podle §
195 zákoníku práce a který začal namísto zaměstnání v pracovněprávním vztahu
podnikat\", a tím, zda a kdy vůbec žalobci vznikl (mohl vzniknout) nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení
§ 195 zákoníku práce, se nezabývaly. Dovolací soud, který jim kromě jiného
uvedený postup vytknul jako nesprávný, ohledně toho, zda a kdy žalobci vznikl
(mohl vzniknout) nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, nevycházel a ani nemohl vyjít (protože nebyla soudy učiněna a
protože dovolací soud není oprávněn provádět dokazování a činit skutkové
závěry) ze skutkových zjištění soudů, ale z tvrzení žalobce; dovodil-li tedy,
že žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti podle ustanovení § 195 zákoníku práce dnem následujícím po
skončení pracovní neschopnosti (tj. dnem 17.7.1995), učinil to - jak je také v
rozsudku dovolacího soudu výslovně uvedeno - za předpokladu, že tvrzení žalobce
odpovídají skutečnosti, tedy že byl v pracovní neschopnosti opravdu do
16.7.1995 a že skutečně po jejím skončení nebyl pro následky pracovního úrazu
schopen konat dosavadní práci (práci, kterou konal pro žalovaného podle
pracovní smlouvy před pracovním úrazem).
V dalším řízení (následujícím po rozsudku dovolacího soudu ze dne 4.6.2002 č.j.
21 Cdo 1735/2001-72) soud prvního stupně učinil skutkové zjištění (a odvolací
soud je nezpochybnil), že žalobce po skončení pracovní neschopnosti vykonával
stejnou práci jako před pracovním úrazem a že ke ztrátě na výdělku u něj došlo
až poté, co byl ode dne 1.2.1996 přeřazen na jinou práci. Předpoklad, na němž
byl založen výše uvedený právní názor dovolacího soudu, se tedy v dalším řízení
nenaplnil, a proto jím soudy nebyly vázány, neboť na odlišně zjištěný skutkový
základ věci (vybudovaný navíc jen na tvrzení žalobce) se nemohl uplatnit. Soudy
proto postupovaly v rozporu se zákonem, jestliže i za odlišného skutkového
základu věci vycházely z právního názoru dovolacího soudu o tom, že žalobci
vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
podle ustanovení § 195 zákoníku práce dnem 17.7.1995, a jestliže věc za této
situace neposoudily i po právní stránce samostatně.
Vzhledem k tomu, že podle zjištění soudů (a za předpokladu, že tato zjištění
nebudou v dalším řízení změněna) došlo ke ztrátě na výdělku u žalobce dnem
1.2.1996, je třeba nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti i v současné době posuzovat podle v té době platných
právních předpisů, a to zejména zákona č. 65/1965 Sb. ve znění zákonů č.
88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb.,
č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988
Sb., č 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č.
590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 287/1995
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 23.5.1996 (dále jen \"zák.
práce\").
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním
úrazu jsou podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce pracovní úraz (poškození
na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná
souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též - jak již bylo
uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.6.2002 č.j. 21 Cdo 1735/2001-72
- ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity
nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní
schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo
zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění
zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním
úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. O vztah příčinné
souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při
uznání invalidity nebo částečné invalidity) a pracovním úrazem se jedná tehdy,
vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem
pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak,
jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k
poklesu (ztrátě) výdělku.
Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku může vzniknout již dnem, kdy zaměstnanec
po skončení pracovní neschopnosti nastoupí do práce, jestliže nastal pokles
(ztráta) výdělku, neboť pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem
nemohl konat dosavadní práci a byl převeden nebo jinak začal konat práci méně
placenou. Uvedený nárok však vzniká také tehdy, nedojde-li sice ke ztrátě na
výdělku bezprostředně po skončení pracovní neschopnosti, ale ukáže-li se až
později, že zaměstnanec pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem
nemůže nadále vykonávat svou práci a začal konat jinou, méně placenou práci, a
to například proto, že se zdravotní stav zaměstnance v průběhu doby zhoršil
natolik, že není schopen nadále konat dosavadní práci, nebo proto, že až
dodatečně vyjde najevo, že není nadále schopen pro následky pracovního úrazu
tuto práci vykonávat a že musel začít konat jinou práci, za níž pobírá nižší
výdělek.
Nemůže proto obstát právní názor odvolacího soudu, který na jednu stranu sice
správně dovodil, že ustanovení § 195 zák. práce \"lze aplikovat i v případě,
kdy ke ztrátě na výdělku v důsledku pracovního úrazu dojde i v době, kdy tato
skutečnost nenastane ihned po skončení pracovní neschopnosti\", avšak jen
tehdy, jestliže během této doby dojde \"ke změně zdravotního stavu zaměstnance
a tato změna je důsledkem dřívějšího úrazu\". Významné totiž - jak vyplývá z
výše uvedeného - není, zda se zdravotní stav zaměstnance v době po skončení
pracovní neschopnosti zhoršil natolik, že již nemůže konat dosavadní práci a že
musí být převeden na méně placenou jinou práci, ale zda zaměstnanec přestal
konat dosavadní práci (a začal konat méně placenou práci) a zda příčinou tohoto
stavu bylo zdravotní postižení zaměstnance způsobené pracovním úrazem. Rovněž v
tomto případě zaměstnanec není schopen pro své zdravotní postižení způsobené
pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením, a škoda
vznikla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem. Tvrdí-li žalobce, že
\"následky pracovního úrazu nesl od počátku\" (již od ukončení pracovní
neschopnosti) a že v době po skončení pracovní neschopnosti \"výsledky v práci
dosahoval žalobce se zvýšeným úsilím a za pomoci svých kolegů\", nelze mu
odmítat odškodnění ztráty na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce jen
proto, že se v době od 17.7.1995 do 1.2.1996, kdy začal vykonávat méně placenou
práci, jeho zdravotní stav následkem pracovního úrazu nezhoršil.
Za správný (učiněný v souladu se zákonem) nepovažuje dovolací soud ani názor
odvolacího soudu o tom, že nebylo prokázáno, že by přeřazení žalobce na jinou
práci ode dne 1.2.1996 nebo rozvázání pracovního poměru ke dni 30.4.1996 nebylo
vyvoláno následky pracovního úrazu.
Soud prvního stupně z hlediska skutkového stavu věci dospěl k závěru, že u
žalobce ke dni 17.7.1995 nedošlo k poklesu na výdělku, a veden svým (chybným)
právním názorem dovodil, že ztrátu na výdělku, která se u žalobce projevila ode
dne 1.2.1996, nelze odškodnit, neboť ke dni 17.7.1995 žalobci žádná újma
nevznikla; otázkou, zda k poklesu výdělku u žalobce došlo následkem pracovního
úrazu, se nezabýval.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(srov. § 213 odst.1 o.s.ř.). Současně však musí být přihlédnuto k tomu, že
odvolací řízení ve věcech odškodnění pracovního úrazu je ovládáno zásadou tzv.
neúplné apelace; znamená to mimo jiné, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly
uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v
případech uvedených v ustanovení § 205a odst.1 o.s.ř., že jiní účastníci než
odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které
nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v
ustanovení § 205a o.s.ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení
odvolacích důvodů podle ustanovení § 205a odst.1 o.s.ř. (§ 211a o.s.ř.), že při
zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo
důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanoveními § 205a nebo §
211a o.s.ř. (§ 213 odst.3 o.s.ř.), a že k přípustným novým skutečnostem a
důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny (§ 212a odst.3
o.s.ř.).
Za řízení před soudem prvního stupně - jak vyplývá z obsahu spisu - žádný z
účastníků netvrdil, že by převedení žalobce na jinou práci ode dne 1.2.1996
nebo rozvázání pracovního poměru ke dni 30.4.1996 bylo vyvoláno jinými
skutečnostmi než následkem pracovního úrazu. Soud prvního stupně před skončením
jednání sice neposkytl účastníkům přítomným při jednání poučení podle
ustanovení § 119a odst.1 o.s.ř. a odvolatel (tj. žalobce) nebyl vázán omezením
odvolacích důvodů [§ 205a odst.1 písm.d) o.s.ř.], avšak v odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně a ani za odvolacího řízení žádné nové skutečnosti
ani důkazy neuvedl; nové skutečnosti nebo důkazy nebyli proto oprávněni uvádět
ani ostatní účastníci (tj. žalovaný a vedlejší účastník), neboť výjimka ze
zákazu uplatňování skutkových a důkazních novot podle ustanovení § 205a odst.1
písm.d) o.s.ř. se ve smyslu ustanovení § 211a o.s.ř. uplatní jen tehdy,
jestliže tak učinil i odvolatel.
Vedlejší účastník - jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze
dne 16.9.2003 - za odvolacího řízení uvedl, že \"po úrazu došlo u žalobce ke
změně pracovního zařazení, později po nějakých vnitřních domluvách, ovšem bez
lékařského osvědčení, kdy žalobce odmítl nosit těžké předměty\". Představoval-
li uvedený přednes tvrzení, že převedení žalobce na jinou práci ode dne
1.2.1996 nebylo vyvoláno následky pracovního úrazu (jak by bylo možné z jeho
smyslu usuzovat), je nepochybné, že tato nová skutečnost byla vedlejším
účastníkem uplatněna v rozporu s ustanovením § 211a o.s.ř. Odvolací soud proto
k ní neměl ve smyslu ustanovení § 213 odst.3 o.s.ř. přihlížet a při zjišťování
skutkového stavu z ní vycházet.
Jiným způsobem v odvolacím řízení nové skutečnosti o tom, že přeřazení žalobce
na jinou práci ode dne 1.2.1996 nebo rozvázání pracovního poměru ke dni
30.4.1996 nebylo vyvoláno následky pracovního úrazu, nebyly před odvolacím
soudem - jak vyplývá z obsahu spisu - uplatněny. Ustanovení § 212a odst.3
o.s.ř. proto odvolacímu soudu bránilo, aby z nich vycházel, i kdyby za
odvolacího řízení vyšly najevo.
Dovolací soud k uvedené vadě odvolacího řízení, jakož i k tomu, že za řízení
před odvolacím soudem nebylo provedeno žádné dokazování a že odvolací soud
zamítl žalobu též pro neunesení důkazního břemene, ačkoliv žalobce nebyl poučen
podle ustanovení § 118a odst.3 o.s.ř., ve smyslu ustanovení § 242 odst.3 věty
druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyly uplatněny v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. prosince 2004
JUDr. Lubomír Drápal, v.r.
předseda senátu