28 Cdo 4930/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro
doručování: Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, 502 06 Hradec
Králové, proti žalované: PHL – Sklář s. r. o., IČ 28162846, se sídlem v Praze
4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se
sídlem v Praze 1, Žitná 1, o 640.920,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 73/2007, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009, č. j. 55 Co 119/2009-247, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009, č. j. 55 Co 119/2009-247,
pokud jím byl změněn výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22.
1. 2009, č. j. 12 C 73/2007-190, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu
odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 2.946.872,- Kč s přísl. z
titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout vzhledem k užívání
pozemků, jež jsou vlastnictvím žalobkyně.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 1. 2009, č. j. 12 C
73/2007-190, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku
170.000,- Kč s přísl. (výrok I.), co do částky 2.776.872,- Kč s přísl. byla
žaloba zamítnuta (výrok II.) a bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky a vůči státu (výrok III. a IV.). Soud prvního stupně tak
rozhodl, neboť dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. V řízení
nebylo prokázáno, že by posuzované pozemky ve vlastnictví žalobkyně užívala
žalovaná, s výjimkou pozemku parc. č. 865 v k. ú. H., na kterém stojí hotel ve
vlastnictví žalované. Výši bezdůvodného obohacení zjistil soud na základě
znaleckého posudku Ing. Jaroslava Novotného. Trvalým uživatelem předmětného
pozemku byla Majetková, správní a delimitační unie odborových svazů (dále jen
„MSDUOS“), ke dni 1. 1. 2001 se právo trvalého užívání změnilo na základě ust.
§ 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, ex lege na výpůjčku a dohodou uzavřenou mezi
žalobkyní a MSDUOS výpůjčka ke dni 9. 3. 2005 zanikla. Žalovaná tak předmětný
pozemek užívá bez právního důvodu.
K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6.
2009, č. j. 55 Co 119/2009-247, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
potvrdil, ve výroku II. o zamítnutí žaloby v částce 470.920,- Kč s přísl. jej
změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 469.164,- Kč s
přísl., a v částce 1.756,- Kč s přísl. i v nákladových výrocích rozsudek zrušil
a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací
soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že užíváním předmětného
pozemku vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, avšak nesouhlasil se způsobem,
jakým byla v řízení na prvním stupni stanovena jeho výše. Okresní soud
nepřihlédl ke srovnatelné nájemní smlouvě předložené žalobkyní k prokázání výše
bezdůvodného obohacení a nechal vypracovat znalecký posudek, z něhož ve svém
rozhodnutí vycházel. Znalec při vypracování znaleckého posudku použil metodu
kapitalizace, ač si byl vědom toho, že vhodnější by byla metoda porovnávací, z
níž však vycházet nemohl pro nedostatečné množství údajů. Současně znalec
učinil závěr o tom, že v daném případě se jedná o obchodně neatraktivní pozemek
z důvodu zastavěnosti stavbou jiného vlastníka. Závěry znaleckého posudku
odvolací soud neshledal správnými a při určení výše bezdůvodného obohacení
naopak vycházel z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a třetí osobou
ohledně obdobné parcely, na níž se rovněž nachází hotel. Odvolací soud v
odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že si uvědomuje skutečnost, že by bylo
vhodnější vyjít z více nájemních smluv, na druhou stranu však podotkl, že
pozemky jsou ve významem srovnatelných rekreačních střediscích, na obou se
nachází hotel a doba vzniku bezdůvodného obohacení se časově kryje s uvedenou
smlouvou nájemní. Námitku žalované, že uzavření následné smlouvy kupní bylo
podmíněno uzavřením smlouvy nájemní, odvolací soud nezohlednil, když vycházel z
uzavřené nájemní smlouvy jako dvoustranného právního úkonu, jehož platnost
zpochybněna nebyla. Rovněž odvolací soud uvedl, že právě pro žalovanou je
předmětný pozemek vysoce obchodně atraktivní. Ke zrušení části rozsudku soudu
prvního stupně přikročil odvolací soud vzhledem k možnému promlčení části
práva, když však k jeho posouzení neměl k dispozici dostatek důkazů a tvrzení.
K námitce žalované stran vydržení bezplatného užívání předmětného pozemku
odvolací soud uvedl, že již byla pravomocně zamítnuta žaloba, v níž se žalovaná
v postavení žalobkyně domáhala určení, že předmětný pozemek je zatížen věcným
břemenem trvalého a bezplatného užívání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
blíže nespecifikuje a důvodnost spatřuje v tom, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále v tom, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde-li o potvrzující
část výroku napadeného rozsudku, domnívá se dovolatelka, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku,
která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, a sice zda znamená
existence jiného rozhodnutí (které není totožné s předmětnou věcí a nevytváří
překážku rei iudicatae), že se soud nemusí zabývat tvrzeními a důkazními návrhy
účastníka a stačí pouhý odkaz na toto jiné rozhodnutí. V souvislosti s měnící
částí výroku napadeného rozsudku pak dovolatelka zdůrazňuje, že pokud měl
odvolací soud výhrady ke znaleckému posudku, nemohl jej nahradit vlastním
názorem, ale měl znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo
jinak odstranil jeho nedostatky, případně vypracoval posudek nový (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4713/2007).
Tím, že odvolací soud k závěrům znaleckého posudku nepřihlédl a místo toho
stanovil obvyklou cenu za užívání pozemku na základě jediné nájemní smlouvy,
navíc předložené žalobkyní, byla cena stanovena v téměř čtyřnásobné výši, což
se dovolatelce nejeví jako adekvátní. Žalovaná rovněž nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že při určení obvyklé ceny pozemku by mělo být bráno v potaz
to, že právě pro žalovanou je předmětný pozemek vysoce obchodně atraktivní.
Odvolací soud podle názoru dovolatelky porušil svou povinnost podle ust. § 118a
odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“). Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a
výroky I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že pokud jde o potvrzující část
výroku rozsudku odvolacího soudu, není zde splněna podmínka zásadní právní
významnosti, neboť o tom, že žalované nesvědčí právo trvalého užívání
předmětného pozemku, již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení. Dále pak
žalobkyně vyjadřuje svůj souhlas se závěry odvolacího soudu, jde-li o stanovení
výše bezdůvodného obohacení. Postup znalce nebyl dle jejího názoru správný a
odvolací soud následně nepochybil, když vzal v úvahu jí předložený důkaz
nájemní smlouvou s třetí osobou. Žalobkyně konečně navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání žalované zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném přede
dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela
tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Směřuje-li dovolání do
potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu, mohlo by být shledáno
přípustným jedině podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to za
předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam. Pakliže dovolání směřuje do měnící části výroku
rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. Žalovaná uplatňuje dovolací důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) o.
s. ř.
V rozsahu, v němž je dovoláním napadena potvrzující část výroku rozsudku
odvolacího soudu, však dovolání přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b)
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
O tom, zda je předmětný pozemek zatížen věcným břemenem trvalého užívání, již
bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 12. 1. 2009, č. j.
3 C 259/2008-54, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
13. 5. 2009, sp. zn. 21 Co 178/2009. Citovaným rozhodnutím, které nabylo právní
moci dne 18. 6. 2009, byla žaloba zamítnuta. Závěr odvolacího soudu, že o této
věci již bylo pravomocně rozhodnuto, přitom nebyl dovolatelkou nikterak
zpochybněn. Za situace, kdy již bylo v jiném řízení mezi týmiž účastníky
pravomocně rozhodnuto o tom, že právo trvalého užívání žalované (v tomto jiném
řízení žalobkyni) nesvědčí, tak v posuzovaném případě neexistoval důvod, proč
by k výsledku tohoto řízení nemělo být odvolacím soudem v posuzovaném případě
přihlédnuto, když jeho rozhodnutí bylo vydáno až dne 25. 6. 2009. Žalovaná tím
není nijak krácena na svých právech, přičemž by naopak žalobkyně byla postižena
tím, že by o otázce existence práva trvalého užívání bylo rozhodováno znovu
mezi týmiž účastníky, pouze v opačném procesním postavení. Řízení tak není
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když
navíc na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných
dovolacím důvodem, který tkví v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným jinými dovolacími důvody, tj.
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí,
nebo že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v
provedeném dokazování, nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (viz rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004; ze dne 11. 8. 2009, sp. zn.
21 Cdo 3207/2008; ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1401/2008 aj.). Dovolací
soud proto dovolání proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu
jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.
s. ř..
Proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu, jenž ani v této části přes
drobnou písařskou chybu (poněkud nadbytečně a nepřípadně uvedená částka
469.920,- Kč) nelze považovat za nesrozumitelný, je dovolání přípustné podle
ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo též shledáno důvodným podle ust. §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud nepovažoval za správné závěry znaleckého posudku o výši
bezdůvodného obohacení a byl toho názoru, že pro určení jeho výše je třeba
vycházet z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a třetí osobou. V odůvodnění
svého rozsudku soud zdůraznil, že sám znalec konstatoval, že při vypracování
znaleckého posudku nevycházel z nejvhodnější metody, avšak vzhledem k
nedostatku údajů neměl jinou možnost. Odvolací soud pak uzavřel, že znalec
zjevně neměl k dispozici nájemní smlouvu se třetí osobou, poskytnutou
žalobkyní, a že chybně vycházel z obchodní neatraktivnosti předmětného pozemku,
když právě pro žalovanou se jedná o pozemek vysoce atraktivní. Byl si vědom
toho, že určit výší bezdůvodného obohacení na základě jediné smlouvy není
ideální, avšak vzhledem k podobnosti obou případů se ji rozhodl použít.
Dovolací soud je však toho názoru, že v daném případě nebylo možné již
vypracovaný znalecký posudek zcela pominout a nahradit jej jedinou nájemní
smlouvou. Touto problematikou se zabývalo například rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. Cpj 41/79, R 1/1981, dle nějž ustanovení § 132 o. s. ř. platí pro
hodnocení důkazů vůbec, a tedy i pro hodnocení důkazu znaleckým posudkem,
přesto však je tu při hodnocení důkazu určitý rozdíl, který je vyvolán
některými zvláštnostmi tohoto důkazu. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem
se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti,
tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou
podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán,
zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry
jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních
provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných
závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v
takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená,
že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Pokud
soud má pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit
vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek
doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový
posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil
se ke správnosti již podaného posudku.
Z výše uvedeného vyplývá, že domníval-li se odvolací soud, že znalecký posudek
nebyl vypracován správně, především proto, že v něm není zohledněna nájemní
smlouva se třetí osobou, jeví se v dané situaci jako vhodný postup doplnění
znaleckého posudku, resp. odstranění jeho nedostatků či vypracování revizního
znaleckého posudku, a proto postup, kdy odvolací soud namísto výše bezdůvodného
obohacení zjištěné na základě znaleckého posudku upřednostnil výši bezdůvodného
obohacení zjištěnou z jediné nájemní smlouvy uzavřené žalobkyní se třetí
osobou, bezpochyby nebyl správný. Jestliže pak odvolací soud zcela pominul
námitku dovolatelky, že uzavřením nájemní smlouvy bylo v daném případě
podmíněno následné uzavření smlouvy kupní, s odůvodněním, že nebyla zpochybněna
platnost této nájemní smlouvy, dopustil se rovněž pochybení. Dovolatelka svou
námitku nesměřovala proti platnosti dané smlouvy, ale poukazovala na to, že
vyjednávací pozice v kontraktačním procesu byly dosti specifické, když je
zřejmé, že má-li jedna ze stran v budoucnu zájem o koupi pozemku, může za
určitých okolností přistoupit na vyšší nájemné, než by tomu bylo v případě, že
by o následné koupi neuvažovala. Pokud by tomu tak skutečně bylo, navíc v
situaci, kdy odvolací soud vycházel pouze z této konkrétní nájemní smlouvy,
nebyl by splněn požadavek konstantní judikatury dovolacího soudu na stanovení
výše bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti bez právního
důvodu jako peněžité částky, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v
daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla formou nájmu.
Argumentoval-li odvolací soud tím, že právě pro žalovanou je předmětný pozemek
vysoce atraktivní, lze jen dodat, že ani tato poznámka neodpovídá konstantní
judikatuře dovolacího soudu, pokud se jedná o výši bezdůvodného obohacení v
daném případě, neboť částka má odpovídat výši nájemného obvyklé v daném místě a
čase bez ohledu na to, kdo nemovitost užívá. Není proto možné zohledňovat
skutečnost, že je to právě vlastník stavby, stojící na pozemku, kdo pozemek
užívá.
Z výše uvedeného je zřejmé, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto je třeba na
dovolání pohlížet jako na důvodné. Nejvyšší soud tak přistoupil ke zrušení
rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok II. rozsudku soudu
prvního stupně, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2,
část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu byl výslovně napaden v celém rozsahu, zabýval
se dále Nejvyšší soud přípustností dovolání proti té části výroku rozsudku
odvolacího soudu, kterou byla věc do částky 1.756,- Kč s přísl. a pokud jde o
nákladové výroky rozsudku soudu prvního stupně zrušena a v tomto rozsahu
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výrok rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení, má povahu usnesení (viz ust. § 223, část věty za středníkem, o.
s. ř.). Přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 237
o. s. ř. není dána, a to již proto, že rozhodnutím odvolacího soudu nebyl
potvrzen nebo změněn rozsudek soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto
ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ust. § 238, § 238a a § 239 o.
s. ř., protože rozhodnutím odvolacího soudu nebylo rozhodnuto ve věcech, které
jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 238 a § 238a o. s. ř., a nejde
rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení § 239 o.
s. ř. Z toho vyplývá, že dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zrušil
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, není přípustné,
a dovolací soud je v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a §
218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu