30 Cdo 4713/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované I. P.,
zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitostí a o zaplacení 163.400,- Kč,
vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 34 C 87/2005, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. června 2007, č. j. 12
Co 74/2007 - 156, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. června 2007, č. j. 12 Co
74/2007 - 156, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň -
město ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 34 Co 87/2005 - 128, tak, že „žaloba se
žádostí, aby žalované bylo uloženo vyklidit dům - objekt bydlení se zastavěnou
plochou a nádvořím č. parc. 1479 o výměře 56 m2 a ostatní plochu č. parc.
1482/4 o výměře 458 m2, tj. nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro P. kraj, katastrální pracoviště P. na LV č. 551 pro
obec P. a k.ú. Č., se zamítá,“ ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky
103.775,- Kč a dále ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky
před soudy obou stupňů a vůči státu se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu
tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Žalobce se po změně žaloby soudem připuštěné domáhal, aby žalované byla uložena
povinnost vyklidit označené nemovitosti, jejichž je ideálním spoluvlastníkem co
do jedné ideální poloviny, a dále povinnost zaplatit mu částku 163.400,- Kč z
titulu bezdůvodného obohacení vzniklého žalované tím, že v období od dubna 2003
do června 2006 užívala tyto nemovitosti bez právního důvodu bezplatně jen se
souhlasem druhé spoluvlastnice E. P. (matky žalované), s čímž žalobce
nesouhlasil.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, č. j. 34 Co 87/2005 -
128, žalobě na vyklizení nemovitostí a o zaplacení částky 157.775,- Kč vyhověl,
žalobu co do částky 5.625,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce je
spoluvlastníkem id. 1/2 a E. P. spoluvlastníkem druhé id. 1/2 označených
nemovitostí, které užívala bezplatně (resp. za listopad a prosinec 2005
zaplatila celkem částku 3.000,- Kč) žalovaná v období od dubna 2003 do června
2006, kdy je sice opustila, avšak v domku i na pozemku zanechala movité věci.
Soud prvního stupně s odkazem na § 139 odst. 1, § 513, § 126, § 451 odst. 1 a
2, § 456 a § 458 odst. 1 věta první obč. zák. dovodil, že žalobce je oprávněn
podat žalobu na vyklizení nemovitostí žalovanou, i když není jejich výlučným
vlastníkem, a stejně tak je oprávněn požadovat na dlužnici splnění celého
dluhu, který je představován bezdůvodným obohacením, jež žalované bezplatným
užíváním nemovitostí vzniklo. Při určení výše bezdůvodného obohacení,
odpovídajícího nájemnému za užívání nemovitostí, vycházel soud prvního stupně
ze znaleckého posudku jím ustanoveného znalce Z. S. a z jeho výpovědi, z nichž
zjistil, že ocenění je možno provést buď metodou výnosovou nebo metodou
porovnávací, přičemž objektivnější je metoda druhá, podle níž by obvyklé
měsíční nájemné činilo 4.300,- Kč, za celé období tedy částku 167.700,- Kč.
Závěry tohoto znaleckého posudku považoval okresní soud za přesvědčivé a opřené
i o znalost místních poměrů. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval pouze
zaplacení částky 163.400,- Kč, na niž soud započetl částku 3.000,- Kč
zaplacenou žalovanou za užívání nemovitostí a dále částku 2.625,- Kč, kterou
žalovaná vynaložila za pořízení bojleru instalovaného do domu v září 2005, činí
bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované částku 157.775,- Kč; v tomto
rozsahu bylo žalobě vyhověno a co do částky 5.625,- Kč byla zamítnuta. Protože
pak v řízení bylo prokázáno, že žalovaná sice nemovitosti opustila, avšak
nevyklidila je a neuvedla je do původního stavu, neboť na pozemku i v domku je
řada movitých věcí, a i když nemovitosti údajně užívá jiný subjekt (viz
prohlášení ze dne 1. 11. 2006 s nečitelným podpisem uživatele a podpisem druhé
spoluvlastnice P.), lze rozhodnout o vyklizení movitých věcí náležejících
žalované; rovněž žalobě na vyklizení bylo proto vyhověno.
K odvolání žalované proti vyhovujícím výrokům a proti výrokům o nákladech
řízení Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 6. 2007, č. j. 12 Co 74/2007 -
156, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení
nemovitostí a žalobu o zaplacení částky 103.775,- Kč zamítl, žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci 54.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a vůči státu; výrok rozsudku soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 5.625,- Kč zůstal nedotčen.
Odvolací soud převzal skutková zjištění okresního soudu a dále poukázal na to,
že předmětné nemovitosti sice v době podání žaloby dne 1. 4. 2005 užívala
bezplatně žalovaná, takže žaloba byla důvodná, avšak od října 2006 již je užívá
nájemce P. G., jemuž klíče od nemovitosti předal bratr žalobce pan B., přičemž
platí nájemné ve výši 3.000,- Kč měsíčně, jak to vyplývá z písemného prohlášení
„nájemce“ ze dne 17. 4. 2007. Protože tedy žalovaná nemovitosti v průběhu
řízení vyklidila, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v tomto
výroku tak, že žalobu na vyklizení zamítl. Pokud jde o výši bezdůvodného
obohacení vzniklého žalované, postupoval podle názoru krajského soudu soud
prvního stupně správně, jestliže vyžádal znalecký posudek ke zjištění „správné
výše nájemného za užívání předmětných nemovitostí“, avšak současně za důvodnou
považoval odvolací námitku žalované, že „nelze vycházet pouze z tohoto
znaleckého posudku, neboť i znalec sám uvedl, že nemovitost, která je velmi
nestandartní, nebylo možno srovnávat s jinou pronajímanou nemovitostí“, a
„správný není ani ten postup, že by pronájem velmi malého domku byl srovnatelný
s byty o velikosti 1+1, I. kategorie v centru P.“. Odvolací soud proto vzal v
úvahu, že „žalobce původně v žalobě požadoval po žalované zaplacení částky
3.000,- Kč jako částky odpovídající nájemnému“, a že od října 2006 tuto
nemovitost pronajal třetí osobě rovněž za částku 3.000,- Kč. Z tohoto důvodu
dospěl k závěru, že „částka 3.000,- Kč představuje reálnou výši bezdůvodného
obohacení měsíčně, která na straně žalované vznikla na úkor spoluvlastníků
nemovitosti“. Protože matka žalované bezdůvodné obohacení nepožadovala a
protože žalobce je spoluvlastníkem pouze id. ½ nemovitostí, má právo na
vydání bezdůvodného obohacení jen z jedné poloviny, neboť pouze do této výše se
žalovaná na úkor žalobce obohatila. Nájemné za období od dubna 2003 do května
2006 (celkem za 37 měsíců) by tak činilo částku 111.000,- Kč, od níž je podle
krajského soudu třeba odečíst částku 3.000,-Kč, kterou žalovaná zaplatila za
užívání nemovitostí v listopadu a prosinci 2005, takže z celkové částky
108.000,- Kč připadá na žalobce podle výše spoluvlastnického podílu polovina,
tj. částka 54.000,- Kč.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů
uvedených v § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Namítá, že z
odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze ani výkladem dovodit, na základě jakých
skutečností a důkazů odvolací soud zjistil, že žalovaná předmětné nemovitosti v
průběhu řízení vyklidila; tento jeho skutkový závěr je tak nesprávný, neboť
nemá oporu v provedením dokazování, a je rovněž nepřezkoumatelný. Poukazuje na
to, že v průběhu řízení před okresním soudem předložil fotodokumentaci
nemovitostí (domu i přilehlého pozemku) ve stavu, v jakém je žalovaná
zanechala, z níž vyplývá, že nemovitosti nevyklidila a že se v nich nachází
řada jejích movitých věcí. Pokud snad závěr krajského soudu v tomto ohledu
vychází z prohlášení P. G. ze dne 17. 4. 2007, jde o listinu irelevantní, neboť
z ní není zřejmé, v jakém stavu nemovitosti převzal. Stejný dovolací důvod je
dán i ohledně jeho závěru, pokud sám bez potřebných odborných znalostí určil
výši bezdůvodného obohacení na 3.000,- Kč měsíčně, přičemž tento skutkový závěr
opřel o skutečnost, že nemovitosti jsou v současné době pronajímány za stejnou
částku (řádná nájemní smlouva ovšem ve spise založena není a prohlášení ze dne
17. 4. 2007 nevykazuje náležitosti smlouvy podle § 663 obč. zák.), a nepřihlédl
k závěrům vyžádaného znaleckého posudku. Je sice pravdou, že nemovitosti nyní
užívá P. G., finanční úhrada jím poskytovaná ve výši 3.000,- Kč však
představuje pouze část plnění, přičemž další plnění spočívá v provedení úprav a
oprav nemovitostí, které budou započítány na úhradu nájemného s tím, že
investice zůstanou ve vlastnictví spoluvlastníků nemovitostí (tento závazek
jmenovaného je naznačen již v uvedeném prohlášení). Existenci vady řízení,
která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, dovolatel spatřuje
v tom, že odvolací soud při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel ze
zmíněného prohlášení P. G., aniž provedl jeho výslech jako svědka, čímž došlo k
„obcházení“ zásady ústnosti a bezprostřednosti jednání před soudem; navíc má
žalobce i důvodné pochybnosti o věrohodnosti takového důkazu, neboť má za to,
že toto prohlášení vyhotovila matka žalované. Z uvedeného je zřejmé, že
odvolací soud nevyhodnotil provedené důkazy ve všech souvislostech a nepřihlédl
k podstatným skutkovým okolnostem, což se následně projevilo i v jeho závěrech
o určení výše bezdůvodného obohacení. S poukazem na § 139 odst. 1 obč. zák.
považuje dovolatel za nesprávný rovněž závěr krajského soudu, že mu náleží jen
polovina bezdůvodného obohacení vzniklého žalované, a naopak dovozuje, že pokud
v souvislosti s užíváním nemovitostí došlo na straně třetí osoby k bezdůvodnému
obohacení, může každý spoluvlastník požadovat po této osobě vydání bezdůvodného
obohacení v plné výši, tedy nikoli ve výši odpovídající jeho spoluvlastnickému
podílu, přičemž stanovisko ostatních spoluvlastníků není pro jeho postup
rozhodné, neboť bezdůvodné obohacení vzniká ze zákona. V daném případě sice
matka žalované v průběhu řízení před okresním soudem deklarovala, že po ní
vydání bezdůvodného obohacení nepožaduje, nicméně takovéto prohlášení
nevykazuje znaky ujednání podle § 572 odst. 2 obč. zák. (dissoluce), nejde o
zánik závazku podle § 574 odst. 1 obč. zák. (prominutí dluhu) ani o jiný způsob
zániku závazku. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas,
osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že
proti výrokům, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání napadeného
rozsudku podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání v rozsahu, v němž je
přípustné, je i důvodné; jinak je nepřípustné.
I když odvolací soud v posuzované věci změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 54.000,- Kč, a ohledně
částky 103.775,- Kč žalobu zamítl, jde ve skutečnosti ohledně částky 54.000,-
Kč přisouzené žalobci o rozsudek potvrzující, neboť v této části jsou rozsudky
soudů obou stupňů souhlasné, když jimi shodně byla konstituována práva a
povinnosti účastníků, a jen ohledně zamítavého výroku ohledně částky 103.775,-
Kč jde o rozsudek měnící.
K podání dovolání proti potvrzujícímu výroku co do částky 54.000,- Kč, jímž
žalobě bylo vyhověno, však žalobce není subjektivně oprávněn, neboť z povahy
dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten
účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě
jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Potvrzujícím
výrokem rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 54.000,- Kč nebyla žalobci
způsobena žádná újma na jeho právech, neboť jeho procesnímu návrhu bylo v tomto
rozsahu vyhověno.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce směřující proti tomuto potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 4, věty první, a § 218
odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl.
S ohledem na námitky žalobce uplatněné v dovolání je tak předmětem dovolacího
přezkumu posouzení správnosti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované předmětné nemovitosti
vyklidit, tak, že žaloba byla zamítnuta, a měnícího výroku rozsudku odvolacího
soudu, jímž žaloba byla zamítnuta co do částky 103.775,- Kč, proti nimž je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Z § 242 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Z obsahu
spisu v dané věci je patrno, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To má umožnit odvolacímu soudu,
aby na základě doplněného dokazování mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového
stavu, které může být odchylné od skutkového zjištění, které učinil soud
prvního stupně. Jestliže odvolací soud má pochybnost o správnosti skutkových
závěrů soudu prvního stupně nebo považuje za významnou určitou okolnost, může
za splnění předpokladů § 213 odst. 2 o. s. ř. provést potřebné důkazy sám, a po
jejich zhodnocení učinit vlastní skutková zjištění. Je však nepřípustné, aby ke
svým odlišným skutkovým zjištěním dospěl na základě pouhého přehodnocení důkazů
provedených soudem prvního stupně.
V projednávané věci soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že
žalovaná sice nemovitosti v červnu 2006 opustila, avšak nevyklidila je a
neuvedla je do původního stavu, neboť na pozemku i v domku se nachází řada
movitých věcí; proto žalobě na vyklizení nemovitostí vyhověl (§ 126 obč. zák.).
Krajský soud v odvolacím řízení neprovedl žádné další důkazy (a to ani obsahem
písemného prohlášení „nájemce“ ze dne 17. 4. 2007) a formuloval zcela odlišný
skutkový závěr o tom, že žalovaná nemovitosti - v průběhu řízení - vyklidila.
Toto žádným důkazem nepodložené skutkové zjištění pak ovlivnilo právní
posouzení věci, když odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba na vyklizení není
opodstatněná.
Protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ačkoliv ve skutečnosti vycházel z jiného skutkového zjištění
než soud prvního stupně, a protože tento skutkový závěr byl učiněn v rozporu s
ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř., je řízení před odvolacím
soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud k této vadě řízení
přihlédl z úřední povinnosti, i když z hlediska tohoto ustanovení nebyla v
dovolání namítána (§ 242 odst 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba na vyklizení předmětných nemovitostí
byla zamítnuta, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které
žalobce uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle
nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována ze závěru, že
je-li žalobce spoluvlastníkem id. ½ předmětných nemovitostí a nepožadovala-
li matka žalované, která je rovněž spoluvlastnicí id. 1/2 nemovitostí, vydání
bezdůvodného obohacení, má žalobce právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení vzniklého na straně žalované bezplatným užíváním nemovitostí „jen z
jedné poloviny, neboť pouze do této výše se žalovaná na úkor žalobce
obohatila“. S tímto názorem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje.
Podle § 139 odst. 1 obč. zák. z právních úkonů týkajících se společné věci jsou
oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně.
Podle § 513 obč. zák. je-li dlužník zavázán ke stejnému plnění několika
věřitelům, kteří jsou podle zákona, podle rozhodnutí soudu, nebo podle smlouvy
vůči nim oprávněni společně a nerozdílně, může kdokoli z věřitelů žádat celé
plnění a dlužník je povinen splnit v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádá
první.
Podíloví spoluvlastníci nemovitosti (dále též „věřitelé“) jsou tedy z právních
úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni vůči jiným osobám rukou
společnou a nerozdílnou, tj. solidárně. Ve sporech s jinými osobami ohledně
společné věci má každý z věřitelů své samostatné právo k uplatnění pohledávky
(popř. části pohledávky) a nezávisle na ostatních ji může uplatnit žalobou u
soudu, avšak jen do doby, než bylo vykonáno tzv. právo prevence [tj. než dojde
třetí osobě (dlužníkovi) projev vůle věřitele, aby mu bylo plněno]. Poté, co
jeden ze solidárních věřitelů požádá o plnění (příp. uplatní pohledávku proti
dlužníkovi žalobou u soudu), nemůže již jiný věřitel požadovat po dlužníkovi
plnění a dlužník není ani oprávněn mu plnit. Věřitel, který vykonal právo
prevence, se tak stává jediným věřitelem vůči dlužníkovi a ostatní věřitelé
ztrácejí právo pohledávku uplatnit, i když nebyla splněna. Závazek tak zaniká
splněním dluhu tomu věřiteli, který o plnění požádal první. Uplatní-li věřitel
pouze část pohledávky, mohou ji do zbytku uplatnit věřitelé ostatní (srov.
výklad k § 513 obč. zák. in Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J.
a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str.
913-914, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo
594/2006).
Není proto správný názor odvolacího soudu, že je-li žalobce podílovým
spoluvlastníkem id. 1/2 nemovitostí, „má právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení jen z jedné poloviny“, a souhlasit nelze ani s jeho závěrem, pokud
jde o výši peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení.
Užívání domu – objektu bydlení s pozemky má bezesporu majetkovou hodnotu.
Obohacení, jež spočívá v užívání cizího domu a pozemků, nelze v naturální
podobě vrátit. Je proto třeba vycházet z § 458 odst. 1 obč. zák., které
stanoví, že musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením; není-li
to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být
poskytnuta peněžitá náhrada. Pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji
soud postupem podle § 136 o. s. ř., podle kterého lze-li výši nároků zjistit
jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle
své úvahy.
Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která
je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení § 451 a § 454
obč. zák. Výše plnění za užívání cizí věci (domu a pozemků) bez právního důvodu
se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat
vše, co sám získal. Bezdůvodným obohacením je prospěch, o nějž se na úkor
vlastníka jiný subjekt užíváním jeho věci obohatil. Majetkovým vyjádřením
tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným
obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu, a kterou by
nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. června 1999
sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 53/2000). Jestliže je v daných poměrech výše obvyklého nájemného závislá
i na účelu a způsobu užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se
tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jaké nájemné by za takové
užívání věci byl nucen za normálních okolností platit.
Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vycházel ze znaleckého posudku jím
ustanoveného znalce Z. S. a z jeho výpovědi, z nichž zjistil, že ocenění je
možno provést buď metodou výnosovou nebo metodou porovnávací, přičemž
objektivnější je metoda druhá, podle níž by obvyklé měsíční nájemné činilo
4.300,- Kč, za celé období tedy částku 167.700,- Kč, přičemž závěry tohoto
znaleckého posudku považoval za přesvědčivé a opřené i o znalost místních
poměrů, odvolací soud své zjištění o výši částky odpovídající obvyklé výši
nájemného založil na písemném prohlášení P. G. ze dne 17. 4. 2007, vydaného pro
žalovanou, které je založeno ve spise (viz čl. 152) a v němž je uvedeno: „od
října 2006 jsem si upravoval rodinný domek v Č., K C. - klíč předán J. B. Za
nájem domu platím 3.000,- Kč měsíčně…podpis nečitelný.“ Takové sdělení však
není dostatečným podkladem pro zjištění obvyklé výše nájemného a ani pro úvahu
soudu podle 136 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení v
částce 3.000,- Kč měsíčně je pak odůvodněn též poukazem na skutečnost, že
žalobce původně v žalobě požadoval po žalované zaplacení částky 3.000,- Kč jako
částky odpovídající měsíčnímu nájemnému za užívání nemovitostí. Z těchto
okolností však skutkové zjištění o obvyklé výši nájemného v daném místě a čase,
které by žalovaná za užívání nemovitostí k danému účelu byla nucena za
normálních okolností platit, dovodit nelze, nýbrž bylo třeba zjistit výši
nájemného pro podmínky srovnatelné s užíváním předmětných nemovitostí, popř.
výši peněžité náhrady určit úvahou podle § 136 o. s. ř., která však musí být
podložena zjištěním konkrétních skutečností o výši nájemného v daném místě a
čase, na jejichž posouzení lze úvahu soudu podle 136 o. s. ř. založit. Má-li
soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit
vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek
doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový
posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil
se i ke správnosti již podaného posudku. Odvolacímu soudu je pak třeba rovněž
vytknout, že při svém rozhodnutí znovu odečetl z žalobcem požadované částky z
důvodu započtení částku 3.000,- Kč, kterou žalovaná zaplatila za užívání
nemovitostí v listopadu a prosinci 2005, ačkoliv v tomto rozsahu již žaloba
byla pravomocně soudem prvního stupně zamítnuta.
Z uvedeného vyplývá, že též rozhodnutí odvolacího soudu o výši nároku žalobce
spočívá na nesprávném právním posouzení a že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(§ 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu též ve výroku o
věci samé, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla co
do částky 103.775,- Kč zamítnuta, a v závislých výrocích o nákladech řízení ve
vztahu mezi účastníky a vůči státu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o. s. ř.) a rovněž v tomto rozsahu věc vrátil Krajskému soudu v
Plzni k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř. ).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. listopadu 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu