28 Cdo 589/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) O. S., a
b) M. S., proti žalované SINCO Mělník společnosti s ručením omezeným, IČ
25656350, se sídlem v Mělníku, K přívozu 3932, zastoupené JUDr. Pavlem
Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, o zaplacení 130.500,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C
287/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1.
října 2013, č. j. 28 Co 419/2013-422, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 14. 2. 2013, č. j. 11 C 287/2009-323,
uložil žalované zaplatit žalobcům částku 130.500,- Kč s příslušenstvím (výrok
I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky
III., IV. a V.). Soud vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky pozemku, na
němž se nachází skleník ve vlastnictví žalované, a dalších dvou pozemků, které
žalovaná užívá při své zemědělské činnosti, aniž by se přitom opírala o
jakýkoli právní důvod. Soud dovodil, že na straně žalované vzniká podle § 451
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, bezdůvodné obohacení, jehož výši je třeba určit peněžitou částkou
odpovídající částkám v daném místě a čase obvykle vynakládaným na užívání
obdobných nemovitostí, tedy obvyklé hladině nájemného. Na základě znaleckého
posudku pak soud žalobcům přiznal částku, jež byla takto zjištěna coby obvyklé
nájemné za obdobné pozemky v žalobcem označeném období, a do zbytku žalovaného
plnění žalobu zamítl.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2013, č. j. 28 Co 419/2013-422,
rozsudek soudu prvního stupně, který odvoláním napadli žalobce b) a žalovaná,
změnil ve výroku I. tak, že žalobu v části požadovaného příslušenství zamítl
(výrok I.), jinak výroky I. a II. rozsudku okresního soudu ve vztahu mezi
žalobcem b) a žalovanou potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů (výroky III. až VI.). Odvolací soud měl skutková zjištění
soudu prvního stupně za dostatečná, zejména považoval za přesvědčivý znalecký
posudek s tím, že se znalkyně náležitě vypořádala s námitkami obou odvolatelů,
kteří rozporovali některé závěry tohoto posudku. Rovněž z hlediska právního
zhodnocení odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na straně
žalované vzniká plněním bez právního důvodu bezdůvodné obohacení, jež je nutno
stanovit ve výši částky, kterou by žalovaná musela za obvyklých okolností
plnit, pokud by předmětné nemovitosti užívala na základě nájemní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (podle obsahu podání
toliko proti jeho výroku II. v části, v jaké potvrdil vyhovující výrok rozsudku
soudu prvního stupně, a výrokům o nákladech řízení), jež pokládá za přípustné,
poněvadž napadené rozhodnutí spočívá na otázce, která nebyla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, a to otázce ceny nájmu zemědělské půdy
určené pro zajišťování speciální zemědělské výroby (zahradnictví). Dovolatelka
vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci v první řadě proto, že
tento soud na základě znaleckého posudku při určování obvyklé výše nájemného
vzal v potaz umístění pozemků žalobců v území, které územní plán města Mělník
označuje za zastavěné. Podle dovolatelky však v souladu s § 58 zákona č.
183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), minimálně jeden z předmětných
pozemků ze zákona do zastavěného území obce zahrnut není, jelikož se jedná o
zemědělskou půdu určenou pro zajišťování speciální zemědělské výroby
(zahradnictví).
Dovolatelka dále uvádí, že se v daném případě soud nezabýval otázkou, jak se na
zemědělské výrobě podílí půda sama o sobě a jak se na ní podílí stavba
skleníku, vlastní provoz a další hospodářské činnosti, tedy zda výnos ze
zemědělské půdy není „parazitováním“ na vlastnictví stavby. Dle dovolatelky je
napadené rozhodnutí v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, podle
nějž má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. V
souvislosti s tím dovolatelka namítá, že při výpočtu výše bezdůvodného
obohacení nebyla použita obdobná nemovitost vzhledem k faktu, že v případech
zvolených ve znaleckém posudku pro zjištění obvyklé hladiny nájemného byl
vlastník stavby a pozemku shodný. Dovolacímu soudu proto navrhuje, aby rozsudek
Krajského soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření (podaném bez zastoupení) k dovolání žalobci upozorňují, že
podle judikatury dovolacího soudu je pro vztahy občanského práva hmotného
rozhodující skutečný stav pozemků, nikoli jejich evidence. S ohledem na uvedené
žalobci namítají, že skutečný stav jednoho z jejich pozemků užívaných
dovolatelkou nesouhlasí se stavem v katastrální evidenci, a taktéž odvolacímu
soudu vytýkají, že nepřihlédl při rozhodování k jejich tvrzením ohledně obvyklé
výše nájemného za pozemky v daném místě a čase. Plně pak odkazují na své
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
V řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II
bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě však nelze mít za to, že by rozhodnutí odvolacího soudu
spočívalo na otázce ve smyslu citovaného ustanovení a závěry v něm vyslovené
odporovaly judikatuře Nejvyššího soudu.
K dovolatelčině námitce týkající se určení výše bezdůvodného obohacení je
nezbytné předeslat, že výše majetkového prospěchu, který na její straně vznikl
užíváním pozemků ve vlastnictví žalobců, se odvíjí od nákladů, jež dovolatelka
nemusela vynakládat na opatření pozemků potřebných pro výkon své činnosti, a
koresponduje proto částce obvykle požadované v daném místě a čase za užívání
obdobných nemovitostí. Bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním těchto pozemků bez
právního důvodu naopak v žádném směru nezávisí na výnosnosti zemědělské výroby
provozované na nich dovolatelkou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10.
2012, sp. zn. 28 Cdo 2672/2012). Dovolatelčiny polemické úvahy o podílu půdy a
jiných výrobních faktorů na výnosech ze zemědělské činnosti se tedy míjí s
podstatou věci.
Dovolatelce není možné přisvědčit ani v tom, že při vyčíslování bezdůvodného
obohacení na úrovni obvyklého nájemného nebyla užita obdobná nemovitost,
poněvadž odvolací soud ani soud prvního stupně dostatečně nezohlednily
skutečnost, že jeden z pozemků žalobců je zastavěn nemovitostí ve vlastnictví
žalované. Jak totiž Nejvyšší soud již v minulosti dovodil, při stanovení výše
obvyklého nájemného je sice třeba vycházet z pozemků obdobných, z čehož za
určitých okolností plyne i to, že by se mělo jednat o pozemky zastavěné stavbou
jiného vlastníka (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp.
zn. 28 Cdo 3138/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn.
28 Cdo 4930/2009), nicméně jde především o to, aby v situaci, v níž vlastník
pozemku požaduje po vlastníku stavby na pozemku umístěné vydání bezdůvodného
obohacení za užívání takového pozemku bez právního důvodu, byl pozemek pojímán
jako pozemek zastavěný bez ohledu na to, kdo je vlastníkem zmíněné stavby,
neboť pro určení zastavěnosti pozemku a výše bezdůvodného obohacení za užívání
pozemku v takovém případě není vlastnictví stavby rozhodujícím faktorem. Z
uvedeného plyne, že slovní spojení „pozemek zastavěný stavbou jiného vlastníka“
uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 3138/2012 je nezbytné
vykládat v kontextu obsahu celého rozhodnutí a závěr o zastavěnosti pozemku by
se uplatnil i v případě, v němž by žaloval vlastník pozemku i stavby na něm
umístěné na vydání bezdůvodného obohacení toho, kdo obě nemovitosti užívá bez
právního důvodu. Podstatné tedy je, že znalec vycházel při srovnání nemovitostí
ze zastavěného pozemku, což dovolatelka samotné za chybné nepovažuje. Pokud jde
o další námitky směřující proti vypracovanému znaleckému posudku, je vhodné
uvést následující. Problematikou hodnocení znaleckého posudku jako jednoho z
důkazů v civilním řízení se zabývalo například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. Cpj 41/79, R 1/1981, dle nějž ustanovení § 132 o. s. ř. platí pro hodnocení
důkazů vůbec, a tedy i pro hodnocení důkazu znaleckým posudkem, přesto však je
tu při hodnocení důkazu určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi
tohoto důkazu, neboť se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny
formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě
odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v
rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl
vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s
výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou
správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti
anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To
však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího
převzít. Pokud soud má pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku,
nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal
vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby
vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu
posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku. Zde však prostor pro
zmíněné pochybnosti ani dovolací soud neshledává, neboť znalkyně se se všemi
otázkami, jež měla zodpovědět, náležitě a komplexně vypořádala, především (s
přihlédnutím k dovolacím námitkám) pak osvětlila, proč nevycházela z úplně
shodných pozemků s předmětnými pozemky, neboť nejsou v dané lokalitě u
obdobných pozemků k dispozici „nájmy či prodeje“, i z jakého důvodu všechny
pozemky ocenila stejnou částkou, byť mají jiný způsob využití v katastru
nemovitostí, s tím, že jde o jeden funkční celek a pozemky jsou užívány k
jednomu účelu – zemědělská činnost – zahradnictví (viz str. 7 odst. 3
posuzovaného rozsudku odvolacího soudu). Přejal-li tudíž soud v tomto směru
závěry znaleckého posudku, nelze mu arci ničeho vytknout.
Navíc není možné přehlédnout ani to, že ve smyslu ustanovení § 237, 241a odst.
1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost
skutkových závěrů soudů nižších stupňů či jejich postup v řízení, není-li spjat
s právní otázkou spojenou se sporným výkladem procesního předpisu.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka svou argumentací nepoukázala na otázku,
pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o.
s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že žalobcům, jež by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. srpna 2014
JUDr.
Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu