U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované PHL –
Sklář s.r.o., IČ: 281 62 846, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58,
zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká
36/5, o zaplacení 581.217,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 144/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 10. května 2011, č. j. 35 Co 299/2010-300, ve znění
usnesení téhož soudu ze dne 1. června 2011, č. j. 35 Co 299/2010-311, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, včetně nákladů vzniklých státu
(výroky II a III, ve znění doplňujícího usnesení). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 865, o výměře 3.270 m2, v katastrálním území a obci Harrachov (právo
hospodaření s tímto pozemkem přísluší Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových), který je celý zastavěn budovou č.p. 520 ve vlastnictví žalované. V období od 10. 3. 2007 do 3. 3. 2009 užívala žalovaná předmětný pozemek bez
dohody účastníků a za jeho užívání neposkytovala žalobkyni žádnou náhradu. Z
posudku společnosti Česká znalecká, a.s., vzal odvolací soud za prokázané, že
(v místě a čase) obvyklé nájemné z předmětného pozemku za rozhodné období
činilo 714.400,- Kč. Uplatněný nárok odvolací soud kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného
obohacení, jež vzniklo žalované užíváním věci (pozemku) ve vlastnictví
žalobkyně bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Při určení výše
peněžité náhrady, kterou je žalovaná povinna žalobkyni poskytnout (§ 458 odst. 1 obč. zák.), se řídil názorem, že vyjádřením majetkového prospěchu za užívání
cizí věci je peněžitá částka odpovídající hladině obvyklého nájemného v daném
místě a čase, stanoveného zde posudkem shora označeného znaleckého ústavu; jsa
vázán návrhem žalobkyně (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) přiznal žalobkyni právo na
zaplacení jí požadovaných 581.217,86 Kč, jež je částkou – v porovnání s
hladinou obvyklého – dokonce nižší. Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovoláním brojí
zejména proti závěrům soudu o určení výše místně obvyklého nájemného a
odvolacímu soudu vytýká, že při jeho stanovení vyšel toliko ze znaleckého
posudku zpracovaného společností Česká znalecká, a.s., nevypořádal s vadami a
rozpory tohoto posudku, na něž žalobkyně poukazovala za pomoci jí opatřených
listinných důkazů – dalšího znaleckého posudku a odborného vyjádření, která za
tímto účelem soudu předložila. Namítá, že ve světle těchto důkazů závěry
posudku vypracovaného označeným znaleckým ústavem neobstojí. Za nesprávný má
též postup soudu při provádění výslechu zpracovatele posudku, který se
uskutečnil nikoliv u procesního soudu, ale u soudu dožádaného, kde jej provedl
soudní tajemník. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhla, aby Nejvyšší soud
podané dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení o
dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl
vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Objektivně přípustné není dovolání proti výrokům II a III rozsudku odvolacího
soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Takové rozhodnutí má
povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež
jsou vyjmenovány v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (k otázce
přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod
č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti výroku I, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrdil (aniž by byl soudem prvního stupně dříve vydán rozsudek, který by
odvolací soud zrušil; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil. Žalobkyně v dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, jíž by bylo lze
kvalifikovat jako otázku zásadního právního významu, což je nezbytný předpoklad
pro vyslovení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zpochybňuje-li totiž svými námitkami závěry znaleckého posudku, na jehož
základě soud stanovil výši obvyklého nájemného (určení částky vynakládané
obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu) za pronájem
pozemku v rozhodném období, napadá správnost hodnocení v řízení provedených
důkazů, které není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu
srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS
710/09) a které lze zpochybnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
241a odst. 3 o. s.
ř.; ten je však možné uplatnit pouze v případech, je-li
dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu
přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004). Na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze usuzovat
ani prostřednictvím námitek dovolatelky o konkrétních vadách řízení, nejde-li v
jejich případě o řešení kvalifikovaných právních otázek s dopadem na rozhodnutí
ve věci samé (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004,
sp. zn. 21 Cdo 541/2004; ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 3207/2008; nebo
ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 1401/2008). V reakci na tyto námitky,
jimiž dovolatelka zpochybňuje postupu soudu při provedení důkazu označeným
znaleckým posudkem, sluší se uvést alespoň tolik, že ustanovení § 127 odst. 1
o. s. ř. soudu umožňuje, aby znalci (znaleckému ústavu) uložil podat posudek
buď v písemné, nebo ústní formě, a aby se v odůvodněných případech spokojil
místo výslechu znalce s písemným posudkem. Není vadou řízení, provede-li soud
výslech znalce (zpracovatele posudku podaného znaleckým ústavem)
prostřednictvím dožádaného soudu, a to za podmínek uvedených § 122 odst. 2 o. s. ř., přičemž provedením dožádání v této jednoduché věci může být v souladu s
ustanovením § 6 odst. 2 písm. b/ vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro
okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, pověřen též justiční
čekatel či soudní tajemník (shodně již stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne
23. prosince 1980, sp. zn. Cpj 161/79, publikované pod č. 1/1981 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Co do právního posouzení věci samé je pak rozsudek odvolacího soudu založen na
závěru, že vyjádřením majetkového prospěchu za užívání cizí věci (zde pozemku
ve vlastnictví žalobkyně) je právě ona peněžitá částka odpovídající hladině
obvyklého nájemného (částce vynakládané obvykle v daném místě a čase na užívání
obdobné věci); takový závěr zřetelně koresponduje s ustálenou judikaturou
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo
668/2002, publikované v Souboru Nejvyššího soudu pod C 2701, ročník 2004;
rozhodnutí ze dne 13. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 335/2004; ze dne 30. května
2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004; ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 33 Odo
942/2003; nebo ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, které není rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§
237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a proti němuž tento mimořádný opravný
prostředek přípustný není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá a žalobkyni v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. srpna 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu