28 Cdo 4118/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce O. V., zastoupeného Mgr. Janou Zilvarovou, advokátkou v Praze 10,
Vinohrady, Hradešínská 29, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, pro
5.397.971,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 26 C 251/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 4. 5. 2010, č. j. 29 Co 33/2010-64, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2010, č. j. 29 Co 33/2010-64, se
v celém rozsahu zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 11. 2009, č.j. 26 C 251/2008-47, kterým
byla ve výroku I. zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal
zaplacení částky 5.397.971,- Kč s příslušenstvím. Odvolacím soudem bylo rovněž
stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené nesprávným úředním
postupem Okresního soudu pro Prahu – západ v řízení vedeném pod sp. zn. E
666/97, v němž se jednalo o návrhu žalobce na soudní výkon rozhodnutí prodejem
nemovitostí povinného, a to za účelem uspokojení jeho pohledávky ve výši
3.000.000,- Kč s příslušenstvím a nákladů řízení, které mu v souvislosti s
jejím vymáháním vznikly. Průtahy v uvedeném vykonávacím řízení však měly podle
tvrzení žalobce za následek, že předmětné nemovitosti byly vydraženy až v
průběhu konkursu prohlášeného ke dni 30. 7. 2003 na majetek povinného. Jelikož
se do konkursního řízení přihlásili i další věřitelé (někteří též s
přednostními pohledávkami), žalobci tak ze zpeněžené konkursní podstaty
připadla pouze částka ve výši 177.392,- Kč.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o nedostatku
příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem státního orgánu
a vznikem žalobcem vyčíslené škody. Nižší instance navíc uzavřely, že se v dané
věci o nesprávný úřední postup vůbec nejednalo, neboť v mezidobí od stanovení
ceny nemovitostí soudem (19. 3. 2001) a vydáním dražební vyhlášky (30. 10.
2003) byly doručovány účastníkům soudní písemnosti, a nelze tedy na straně
soudu dovodit absolutní nečinnost. Kromě toho bylo konstatováno, že není vůbec
jisté, zda by v rámci dříve provedené dražby došlo k prodeji nemovitostí za
vyšší cenu a že by tak žalobce získal více, než se mu dostalo v konkursním
řízení. Soudy obou stupňů dále zdůraznily, že na rozsah konkurence věřitelů
nelze usuzovat pouze ze samotného počtu oprávněných v řízení o výkonu
rozhodnutí, když další věřitelé se mohli přihlásit i v reakci na dražební
vyhlášku. Podotkly rovněž, že žalobce měl mezi konkurenty slabší postavení,
když v jeho prospěch nebyly předmětné nemovitosti zatíženy zástavním právem (o
jehož zřízení – soudem – mohl sám požádat).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost
dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako
důvod dovolání uvedl vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí,
nesprávné právní posouzení věci, jakož i skutečnost, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Za právní otázku zásadního významu v dovolání označil
problematiku posouzení, zda existuje příčinná souvislost mezi mu vzniklou
škodou a nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v soudním řízení,
a zda-li došlo na straně soudu v daném případě k neodůvodněným průtahům, jež
lze klasifikovat jako nesprávný úřední postup. V rámci vylíčení dovolacích
důvodů tvrdil, že existence příčinné souvislosti je v posuzované věci
jednoznačně dána, když v důsledku nesprávného úředního postupu, založeného na
nečinnosti soudu, byl žalobce zbaven možnosti realizovat své právo přiznané
pravomocným soudním rozhodnutím (směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v
Praze, č.j. Sm 55/98-14). Poukazoval na skutečnost, že předmětné řízení o výkon
rozhodnutí bylo ve vztahu k dalšímu poškozenému hodnoceno týmiž nižšími
instancemi v jiném sporu (Obvodním soudem pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp.
zn. 27 C 252/2008 a Městským soudem v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 13 Co
40/2010) odlišným způsobem, a to tak, že byly shledány neodůvodněné průtahy
naplňující veškeré kvalifikační znaky nesprávného úředního postupu. Dále
dovolatel namítal, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná, neboť
neobsahují řádné odůvodnění. Poznamenal rovněž, že ohledně možného výtěžku
dražby je třeba vyjít ze skutečností známých ze spisu v době, kdy měl soud
veškeré podklady k tomu, aby dražba mohla proběhnout (tedy z věřitelské situace
před prohlášením konkursu či například z ceny nemovitostí stanovené znaleckým
posudkem). Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť podle jeho
názoru bylo řízení postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dále ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci, a taktéž podle § 241a odst. 3
o. s. ř., protože rozhodnutí podle mínění dovolatele vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Zásadní právní význam lze však napadenému rozhodnutí přiznat i tehdy, došlo-li
jím k zásahu do ústavně garantovaných práv účastníka řízení – jak bude
vysvětleno dále v souvislosti s nepřezkoumatelností rozsudku odvolací instance.
Ochranu subjektivních práv totiž není možné pouštět ze zřetele ani tam, kde je
zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv.
sjednocování judikatury. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., proto vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k
dovolacímu soudu. Uvedený závěr plyne například z nálezu Ústavního soudu ze dne
10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05. Týž právní názor Ústavní soud vyslovil
rovněž v nálezech sp. zn. II. ÚS 650/06, I. ÚS 2030/07, II. ÚS 2837/07, aj.
Dovolání je tedy přípustné i důvodné.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem.
Žalobce splnil podmínku předběžného projednání nároku podle § 14 zákona č.
82/1998 Sb.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, soudy obou nižších stupňů při
rozhodování o uplatněném nároku vycházely z právního názoru, že bylo povinností
žalobce prokázat předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Tento
zákon zakládá objektivní odpovědnost státu, k jejímuž vzniku je zapotřebí
současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3)
příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov.
závěry konstantní judikatury, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4.
2008, sp. zn. 25 Cdo 953/2007, usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn.
25 Cdo 1102/2003; obdobně i rozsudek NS ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo
344/2001 – týkající se ovšem nároku na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím – aj.).
Také v případě objektivní odpovědnosti státu za škodu je nezbytným předpokladem
jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní
skutečností, za níž se odpovídá (tj. zde mezi nesprávným úředním postupem), a
mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu
příčiny a následku; samotná existence nesprávného úředního postupu škodu
nepředstavuje.
O odškodnitelnou majetkovou újmu se proto jedná, jestliže nesprávnost postupu
(nečinnost) měla dopad do majetkové sféry žalobce, tedy jestliže nebýt této
nesprávnosti, nedošlo by k majetkové újmě (v daném případě k nemožnosti
vymožení pohledávky přiznané žalobci směnečným platebním rozkazem Krajského
soudu v Praze, č.j. Sm 55/98-14). V tomto směru pak leží důkazní břemeno na
žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu podle ustanovení § 13 odst. 1
a 2 zákona č. 82/1998 Sb. je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního
jednoznačná; poškozený (žalobce) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom,
že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a
nesprávným úředním postupem (obecně k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v
časopise Právní rozhledy, sv. 7, ročník 1998).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele založenou na
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nižších instancí a v tomto směru shledává
pochybení na straně odvolacího soudu.
Jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý
proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí
vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím
míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to
jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají
vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím
nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat,
neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování a
znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (viz nález
Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09). V projednávané věci
podal žalobce řádný opravný prostředek (odvolání), v němž předestřel své
námitky, avšak odvolací soud na tyto dostatečně (či takřka nijak) nereagoval,
když pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolací soud dále nesouhlasí s právním závěrem nižších instancí o neexistenci
nesprávného úředního postupu spočívajícího v neodůvodněných průtazích ve
vykonávacím řízení. Skutečnost, že byla zjištěna nečinnost soudu v rozmezí od
stanovení ceny předmětných nemovitostí (19. 3. 2001) až do následného vydání
dražební vyhlášky (30. 10. 2003) lze charakterizovat jako evidentní porušení
zásady rychlosti řízení. Jak je dovozováno v konstantní judikatuře, za
nesprávný úřední postup je totiž třeba považovat i opožděné vydání rozhodnutí,
případně jinou nečinnost státního orgánu nebo jiné vady ve způsobu vedení
řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon
804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 1/2000).
V daném případě probíhalo řízení o výkon rozhodnutí v zásadě standardním
způsobem, s výjimkou období od března 2001 do října 2003, kdy ve věci nebyly
soudem učiněny prakticky žádné úkony (opakované doručování několika soudních
písemností účastníkům není omluvitelným důvodem pro takto trvající nečinnost).
V tomto řízení tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu spočívajícímu v
porušení povinnosti učinit úkon v přiměřené lhůtě, když doba delší dvou let je
postačující k tomu, aby bylo možno ve vztahu k posuzované věci o relevantních
průtazích hovořit.
Jestliže žalobce ve svém dovolání poukazuje na jiné řízení (srov. sp. zn. 13 Co
40/2010), je třeba vést odvolací soud k tomu, aby si ověřil jeho výsledek, a
předešlo se tak situaci, kdy by jeho rozhodovací činnost vykazovala při řešení
obdobného případu zjevné rozpory.
Nejvyšší soud rovněž dodává, že v rozhodnutí ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
381/2009, nebylo ve skutkově blízké věci žalobci vyhověno. Vzhledem k
nedostatečnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a k existenci průtahů v
řízení o výkonu rozhodnutí je třeba výslovně uzavřít, zda je či není dána
příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené
materiální újmy (a tedy případná odpovědnost státu).
Shrnuto: Odvolací soud především řádně odůvodní své (dosud nepřezkoumatelné)
rozhodnutí, aby bylo ze strany nejvyšší instance co přezkoumávat. Kromě toho
posoudí, zda v jiném řízení před ním (sp. zn. 13 Co 40/2010) nedošlo k
odlišnému judikování. Konečně pak posoudí též existenci případné příčinné
souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a žalobcem tvrzenou škodou; v
tomto ohledu není zatím důvod být vázán právním názorem dovolacího soudu, neboť
tento aspekt věci bude odvolací soud posuzovat poprvé.
Ze všech výše zmíněných důvodů proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolací instance
v celém rozsahu zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení,
je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu