25 Cdo 1102/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně Č. k. p., zastoupené advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 109/2001, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2002, č. j. 17
Co 334/2002-34, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že dne 25. 1. 2001 došlo k
dopravní nehodě vozidla Toyota Corolla, držitele M. B., občana Jugoslávie,
které řídil občan České republiky I. S., s vozidlem Škoda Felicia, které řídil
Ing. J. K., jeho držitel. Nehoda byla na místě vyšetřena příslušníkem Policie
ČR v přestupkovém řízení s výsledkem, že nehodu zavinil I. S., který u sebe
neměl doklad o hraničním pojištění vozidla, a byla mu v blokovém řízení uložena
pokuta ve výši 2.500,- Kč. Škodu na vozidle Škoda Felicia ve výši 43.549,- Kč
likvidovala z havarijního pojištění Č. p., a. s., které byla žalobkyní uvedená
částka uhrazena, a žalobkyně uhradila dále za poškozeného společnosti H. C. –
nezávislá agentura, s. r. o., částku 10.425,- Kč za pronájem automobilu na dobu
12 dnů. Dopisem ze dne 17. 5. 2001 žalobkyně vyzvala I. S. k náhradě škody,
dopis jí však byl poštou vrácen s tím, že se adresát v místě trvalého bydliště
nezdržuje, a policie sdělila, že na uvedené adrese nikdy nebydlel. V tomto
řízení se žalobkyně domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním
postupem policisty, jehož povinností podle § 14 zákona č. 168/1999 Sb. bylo
neumožnit jízdu cizozemského vozidla bez hraničního pojištění na území ČR, když
po nehodě nechal odjet auto, které způsobilo nehodu, aniž by ověřil, zda měl
řidič uzavřeno tzv. hraniční pojištění, a znemožnil tak žalobkyni, která má
právo na náhradu vyplacených částek proti tomu, kdo škodu způsobil (§ 24 odst.
7 zákona č. 168/1999 Sb.). Soud věc posoudil podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a
dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně neprokázala, že by se
předepsaným postupem marně domáhala náhrady škody na škůdci I. S., a ani to, že
by došlo k nesprávnému úřednímu postupu Policie ČR. Policista, který vyšetřoval
dopravní nehodu, splnil povinnost kontrolovat, zda řidič má u sebe doklady o
pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, jak mu zákon č.
168/1999 Sb. ukládá, a není podle tohoto zákona povinen zjišťovat, zda je řidič
skutečně pojištěn. Nebyly zde ani podmínky k odebrání nebo zadržení vozidla
podle § 25 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, neboť podle
tohoto ustanovení nelze odejmout věc, jejíž hodnota je v nápadném nepoměru k
povaze přestupku, což v tomto případě byla. Předpoklady odpovědnosti žalované
za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. tak nejsou dány.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2002, č. j.
17 Co 334/2002-34, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že policista při vyšetřování dopravní
nehody dne 25. 1. 2001 se nedopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu
ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Tím, že prověřil totožnost obou řidičů, zjistil
individualizaci vozidel, jejich vlastníky a škodu na vozidlech, učinil do
záznamu zápis o viníkovi nehody, o typu přestupku, jakož i o tom, že viník
nehody I. S. neměl u sebe doklad o pojištění vozidla, a uložil mu pokutu s
přihlédnutím i k této skutečnosti, splnil povinnosti uložené mu zákonem a jiná
opatření nebyl povinen v dané situaci učinit. K použití donucovacích prostředků
podle ust. § 38 zákona o policii ani k odebrání vozu dle ust. § 28 odst. 1
téhož zákona nebyly naplněny zákonné podmínky, a za přestupek, jímž podle § 23a
odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1991 Sb. je nepředložení dokladů o pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, lze podle odst. 2 cit.
ustanovení sankcionovat pouze pokutou. Není povinností policisty na místě
zjistit, zda vozidlo má uzavřeno hraniční pojištění či nikoli, a tím, že by
bylo řidiči zakázáno řídit uvedené vozidlo, by fyzická dosažitelnost řidiče pro
účely vymožení náhrady škody nebyla zajištěna, a příp. dodatečné uzavření
pojištění by se na událost, k níž již předtím došlo, nevztahovalo. Mezi
jednáním policisty a škodou na straně žalobkyně není ani příčinná souvislost.
Žalobkyně sice podala proti I. S. žalobu na náhradu škody, avšak vzhledem k
tomu, že věc není skončena, není zřejmé, zda byl nárok uplatněn bezúspěšně.
Příčinná souvislost by mohla být založena, pokud by bezúspěšnost nároku proti
přímému škůdci byla způsobena vadným postupem policie. Žalobkyně proto nemůže
úspěšně uplatňovat právo na náhradu škody proti státu, který by za splnění
podmínky nesprávného úředního postupu odpovídal za škodu pouze subsidiárně.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že zásadní právní význam mají
otázky, zda nárok na náhradu škody, za kterou odpovídá stát a jiný subjekt, je
nutno nejprve uplatnit u jiného subjektu a u státu až subsidiárně, zda ust. §
14 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., podle kterého Policie ČR neumožní jízdu
vozidla na území ČR bez hraničního pojištění, ukládá policistovi povinnost
zajistit vozidlo, dokud není splněna povinnost dle § 14 odst. 4 tohoto zákona,
a zda policista má či nemá na místě povinnost zjistit, má-li vozidlo uzavřeno
hraniční pojištění. Dovozuje, že policista, který dopravní nehodu vyšetřoval,
byl povinen na místě zjistit, zda cizozemské vozidlo má uzavřeno hraniční
pojištění, a pokud se řidič hraničním pojištěním neprokáže, je jeho povinností
neumožnit jízdu takového vozidla. Protože policista tuto povinnost porušil, je
dána odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, a to nejméně
do částky trojnásobku pojistného, minimálně 10.000,- Kč, kterou by byl povinen
řidič zaplatit podle § 14 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. a z níž by se
žalobkyně mohla alespoň částečně uspokojit. Vzhledem k tomu, že I. S. se
nezdržuje v místě bydliště, má za to, že ani soudem mu uložená povinnost k
náhradě škody by nevedla k uspokojení pohledávky následným výkonem rozhodnutí.
Namítá, že povinnost uplatnit nejprve nárok proti „přímému“ škůdci nemá oporu
ani v zákoně č. 82/1998 Sb. ani v zákoně č. 168/1999 Sb. a škoda vůči němu
vyplývá z jiného právního důvodu než škoda vůči žalované. Navrhla, aby dovolací
soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o.
s. ř., dovolání projednal podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst.
3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost
soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy
dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti.
V posuzovaném případě žalobkyně dovozuje odpovědnost státu za škodu,
spočívající v tom, že v důsledku nesprávného postupu příslušníka policie při
vyšetřování dopravní nehody dne 25. 1. 2001 jí bylo znemožněno uspokojit svůj
nárok na peněžité plnění (§ 24 odst. 7 zák 168/99 Sb.) proti řidiči, jehož
zaviněním došlo k dopravní nehodě a za něhož poskytla plnění poškozenému.
Rozhodnutí odvolacího soudu je shodně se soudem prvního stupně založeno na
závěru, že podmínky vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
nebyly splněny.
Podle ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění
pozdějších změn, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten,
jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na
zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří
podmínek: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost
mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. I u objektivní odpovědnosti
státu za škodu je nezbytným předpokladem jejího vzniku existence příčinné
souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se
odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem), a mezi vznikem škody, tedy
je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Závěr
o příčinné souvislosti bylo možné učinit jen tehdy, jestliže nebýt uvedeného
postupu policie, mohlo být právo žalobkyně na zaplacení částky 53.975,- Kč
odpovědným subjektem uspokojeno.
Jestliže žalobkyně v souladu s § 813 obč. zák. vyplatila ze svých prostředků
částky 43.550,- Kč a 10.425,- Kč, plnila tím svou povinnost a příčinou vzniku
této její platební povinnosti nebyl a ani nemohl být postup policie při
vyšetřování dopravní nehody. Pokud by škoda následně vznikla žalobkyni tím, že
jí bylo znemožněno uplatnění, resp. uspokojení jejího nároku na náhradu těchto
částek řidičem vozidla, který nehodou zavinil, nezbytným předpokladem vzniku
odpovědnosti státu je existence příčinné souvislosti mezi postupem policisty
při vyšetřování dopravní nehody a vznikem tvrzené škody, tedy je-li prokázáno,
že nárok žalobkyně proti jejímu dlužníkovi nemůže být v důsledku pochybení
Policie ČR uspokojen.
Nemožnost uplatnění, resp. uspokojení svého nároku proti řidiči cizozemského
vozidla (vznik škody) dovozuje žalobkyně ze skutečnosti, že se nepodařilo
doručit mu písemnost na adresu jeho bydliště, neboť se v místě bydliště
nezdržuje a jeho pobyt se nepodařilo zjistit. Bez ohledu na to, zda tyto
skutečnosti znamenají nemožnost žalobkyně domoci se na něm náhrady částek
vyplacených poškozenému, nelze souhlasit s názorem dovolatelky, že by tento
stav byl způsoben jednáním policie v souvislosti s vyšetřováním dopravní
nehody, konkrétně tím, že vozidlo nebylo po nehodě zajištěno do doby, než jeho
řidič splní povinnost dle § 14 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. (tj. zaplatí
trojnásobek pojistného - nejméně 10.000,- Kč), a že nebyla znemožněna další
jízda tohoto vozidla, dokud se řidič hraničním pojištěním neprokáže. Je totiž
zřejmé, že uvedené okolnosti, v nichž dovolatelka spatřuje nesprávnost úředního
postupu, nejsou příčinou vzniku majetkové újmy, jejíž náhrady se v tomto řízení
domáhá a která spočívá v tom, že částky, jež vyplatila ve prospěch poškozeného,
jí nebyly odpovědným subjektem (řidičem, který zavinil nehodu) následně
uhrazeny a že se nepodařilo zjistit, kde se tato osoba fakticky zdržuje.
Nehledě k tomu, že dodatečné pojištění se na předchozí pojistnou událost
nevztahuje, ani v případě, že by řidič vozidla po nehodě zaplatil hraniční
pojistné (jeho trojnásobek) - jak je namítáno v dovolání- nic by se touto
platbou nezměnilo na majetkové újmě žalobkyně, spočívající v tom, že na
povinném subjektu nedosáhla uspokojení svého nároku na náhradu částek, které
vyplatila ve prospěch poškozeného.
Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyla
splněna podmínka vztahu příčinné souvislosti mezi postupem policisty při
vyšetřování dopravní nehody a vznikem škody na straně žalobkyně, je správný.
Protože tento důvod sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby a vzhledem k tomu,
že závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
zásadního významu, je podmíněn i tím, že dotčené právní posouzení věci je -
především - významné pro věc samu, je nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími
námitkami, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemohou mít vliv. Není-li
totiž dána příčinná souvislost mezi jednáním policie a tvrzeným vznikem škody,
nevzniká odpovědnost státu za škodu, a to bez ohledu na to, zda další
předpoklady objektivní odpovědnosti státu jsou splněny či nikoliv.
Jen pro úplnost je třeba poznamenat, že pro uplatnění nároku na náhradu škody,
spočívající v tom, že v důsledku jednání žalovaného nemůže žalobce dosáhnout
uspokojení své pohledávky proti jinému, není vždy nezbytným předpokladem
předchozí bezúspěšně vedené soudní řízení o žalobě na plnění proti dlužníkovi (
srov. např. rozsudek NS ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002).
Protože podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř. nejsou v daném případě splněny, dovolání směřuje
proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované náklady v
dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2004
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu