22 Cdo 2507/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,
Ph.D., ve věci žalobců a) M. V., a b) Z. V., obou zastoupených JUDr. PhDr.
Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti
žalovanému Domu zdraví „U Pramene“ a. s., se sídlem v Praze 9, Náchodská
646/132, IČO 25717774, zastoupenému JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem
v Praze 1, Opletalova 4, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v
Nymburce pod sp. zn. 15 C 116/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2010, č. j. 25 Co 409/2008-240, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2010, č. j. 25 Co
409/2008-240, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Nymburce („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
července 2008, č. j. 15 C 116/2007-115, zamítl žalobu, kterou se žalobci
domáhali zřízení věcného břemene spočívajícího v právu jízdy, v rozsahu podle
geometrického plánu vypracovaného soudem ustanoveným znalcem, přes pozemek
parc. č. 1934/1 o výměře 234 m2 – ostatní plocha, zapsaný na listu vlastnictví
č. 3409 pro k. ú. a obec P., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj,
katastrální pracoviště Nymburk, ve prospěch vlastníka stavby garáže – budovy
bez č. p. nebo č. e. stojící na pozemku parc. č. 1929 o výměře 18 m2 –
zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 2233 pro k. ú.
a obec P., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště
Nymburk. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci mají ve společném
jmění manželů garáž bez č. p./č. e. na st. parc. č. 1929, a další navazující
nemovitosti v k. ú. Poděbrady. Žalovaný je vlastníkem domu č. p. 178 na st.
parc. č. 1931 a pozemků st. parc. č. 1931 a parc. č. 1934/1 o výměře 234 m2 –
ostatní plocha, vše v k. ú. P. Žalobci nemají možnost příjezdu z veřejné
komunikace ke garáži přes pozemky ve svém vlastnictví. Do garáže je vjezd pouze
ze sousedního pozemku žalovaného parc. č. 1934/1. Tento příjezd ke garáži
žalobci užívali a žalovaný jim v tom nebránil. Odmítl jim však dát souhlas ke
stavebním úpravám jejich garáže, a stavební řízení proto bylo zastaveno.
Žalobci uvedli, že pozemek žalovaného parc. č. 1934/1 mohou užívat, ale mezi
účastníky neexistuje žádná smlouva, která by tento vztah upravovala.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný žalobcům v přístupu ke garáži nebrání.
Měl za prokázané, že průjezd k předmětné garáži není možný přes nemovitosti
žalobců. Věc posoudil podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku („obč. zák.“) a
dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí podle uvedeného
ustanovení, neboť žalobci mají se souhlasem žalovaného zajištěný průchod i
průjezd do své garáže přes pozemek žalovaného parc. č. 1934/1 v zásadě ve
stejném rozsahu, jaký by zajistilo požadované věcné břemeno. Na uvedené nemůže
mít vliv, že se nejedná o vztah založený písemnou smlouvou. Požadavek žalobců
na zajištění přístupu ke garáži zřízením věcného břemene s poukazem na to, aby
měli zajištěnou větší míru právní jistoty, než jim poskytuje vztah závazkový,
považoval soud za nedůvodný, nemající oporu v zákoně. Soud tak nemohl vyhovět
žalobě, neboť nebyla splněna zákonná podmínka, že přístup vlastníka ke stavbě
nelze zajistit jinak. Návrhy žalobců na provedení dalších důkazů zamítl, neboť
je považoval za nadbytečné.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 13.
ledna 2010, č. j. 25 Co 409/2008-240, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že ve prospěch vlastníků stavby – garáže stojící na st. parc. č. 1929 v k.
ú. a obci P., zapsané na listu vlastnictví č. 2233 pro k. ú. a obec Poděbrady u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj zřídil věcné břemeno – právo chůze a
jízdy osobním automobilem po pozemku parc. č. 1934/1 v k. ú. a obci P.,
zapsaném na listu vlastnictví č. 3409 pro k. ú. a obec P. u Katastrálního úřadu
pro Středočeský kraj, v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č.
2240-9932/2009 zpracovaném a ověřeném Ing. E. S. a odsouhlaseném Katastrálním
úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Nymburk dne 30. 7. 2009 pod
č. 737/09, který učinil nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok pod bodem I).
Výrokem pod bodem II. uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně
žalovanému 8.750,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že pouhá skutečnost, že vlastník pozemku, tj. žalovaný,
průjezd žalobců pouze trpí, není sama o sobě důvodem k zamítnutí žaloby. Při
posouzení věci vyšel se závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v rozhodnutích ze
dne 17. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, a ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 22
Cdo 2317/2004, podle kterých nemůže soud zřídit věcné břemeno nezbytné cesty,
má-li žalobce zajištěn přístup ke stavbě na základě obligačního práva. Jestliže
však takový důvod neexistuje nebo jde-li jen o výprosu, která znamená, že
vlastník přilehlého pozemku průchod a průjezd vlastníka stavby jen trpí, aniž
vzniklo nějaké právo a vlastník pozemku se brání uzavření smlouvy o zřízení
věcného břemene, může se vlastník stavby domáhat zřízení věcného břemene
žalobou podle § 151o odst. 3 obč. zák. Odvolací soud vzhledem k odlišnému
právnímu názoru zopakoval některé důkazy a provedl další důkazy (ohledání na
místě samém, důkaz zprávou Městského úřadu Poděbrady z 11. 12. 2008 a
znaleckými posudky znalkyně Ing. Evy Soukupové a Ing. Jiřího Švece). Vzal za
prokázané, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o nájmu pozemku parc.
č. 1934/1 pro zajištění přístupu ke garáži z toho důvodu, že žalovaný trval na
tom, že nájemní smlouvu bude možné vypovědět v krátké výpovědní lhůtě. Při
ohledání na místě samém zjistil, že garáž je přístupná pouze z pozemku
žalovaného parc. č. 1934/1. Ten nenavazuje přímo na veřejnou komunikaci, ale
sousedí s pozemkem jiných vlastníků parc. č. 1934/2, který je zastavěný domem,
přičemž průchod a průjezd tímto domem mají žalobci zajištěný smluvním věcným
břemenem. Ze zprávy Národního památkového ústavu ze 14. 5. 2008 (č. l. 98) a
Městského úřadu Poděbrady z 11. 12. 2008 (č. l. 158) soud zjistil, že průchod a
průjezd přes dům žalobců č. p. 34 je z hlediska památkové ochrany nežádoucí a
není možný i proto, že po značném zásahu do zdiva, ke kterému by došlo při
budování průjezdu, se dá předpokládat narušení statiky domu. Odvolací soud vzal
za prokázané, že přes dům žalobců č. p. 34 není možné zřídit vjezd a že nemají
jinou možnost přístupu ke garáži, než přes pozemek žalovaného. Žalovaný sice
jejich průchod a průjezd přes svůj pozemek trpí, ale odmítl s nimi uzavřít
smlouvu o zřízení věcného břemene a nájemní smlouvu s ním žalobci neuzavřeli,
protože si vymiňoval možnost smlouvu kdykoliv vypovědět. Odvolací soud dospěl k
závěru, že jsou splněny zákonné podmínky § 151o odst. 3 obč. zák. pro zřízení
věcného břemene práva jízdy a chůze. K vymezení rozsahu věcného břemene provedl
důkaz znaleckým posudkem znalkyně Ing. Evy Soukupové a ze dvou předložených
variant přístupu vybral tu, která nejméně zatěžuje žalovaného. Nepřisvědčil
jeho námitkám, že zaměřený přístup ho nepřiměřeně zatěžuje, neboť nevede těsně
kolem zdi žalovaného. Tato námitka byla vyvrácená výslechem znalkyně, která
uvedla, že průjezd stanovila v nejnižší možné šířce odpovídající jednomu
jízdnímu pruhu (2,5 m) a zachovala ochranné pásmo stavby žalovaného v šíři 0,5
m.
Výši náhrady za zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni odvolací soud
stanovil ve výši 8.750,- Kč, přičemž vyšel ze znaleckého posudku znalce Ing.
Jiřího Švece. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že tato cena je příliš nízká
(žalovaný ji porovnával s cenami sousedních pozemků) a zdůvodnil, že pozemek
parc. č. 1934/1 není pozemkem stavebním, ale ostatní plochou. Svým určením a
umístěním nemůže sloužit jinému účelu než jako dvůr - komunikační plocha, přes
kterou je možné zajíždět nejen ke garáži žalobců, ale i k dalším garážím
umístěným na pozemku parc. č. 1938/3 a k prostorám domu žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve kterém
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalovaný namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil § 151o odst. 3 obč. zák.
Odvolací soud dovodil, že nebyla splněna podmínka uvedeného ustanovení, že je
přístup ke garáži žalobců zajištěn jinak. V řízení před soudem prvního stupně
však byl prokázán opak, tj. že mezi účastníky existuje ústní dohoda, podle
které mají žalobci právo průchodu a průjezdu přes pozemek žalovaného do garáže
v zásadě ve stejném rozsahu, v jakém se domáhají zřízení věcného břemene. Na
pozemek žalovaného parc. č. 1934/1 je možné se dostat pouze přes vjezdová vrata
žalovaného, od kterých žalobci mají klíče, což bylo rovněž v řízení prokázáno.
Ústní dohoda mezi účastníky umožňuje žalobcům procházet a přejíždět přes
pozemek žalovaného již po dobu několika let a tento stav trvá. Nejedná se o
výprosu, jak uvedl odvolací soud, ale uvedené právo vzniklo na základě ústní
dohody výše uvedeného obsahu, uzavřené na dobu neurčitou, zahrnující i právo
užívat průjezdová vrata žalovaného a obdržet klíče od nich. V této souvislosti
žalovaný uvádí, že navrhoval žalobcům uzavření písemné nájemní smlouvy (čl.
147), kterou odmítli uzavřít s tím, že jim neposkytuje takovou míru jistoty,
jako smlouva o zřízení věcného břemene, že budou moci uvedený průjezd užívat i
v budoucnosti. Podotýká, že žádný vztah netrvá věčně, ani závazkový, ani
vyplývající ze smlouvy o zřízení věcného břemene. Pokud odvolací soud opírá své
rozhodnutí o judikát Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo
2317/2004, není to na místě, protože judikát svědčí spíše ve prospěch
žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalobci měli a mají průchod i průjezd přes
pozemek žalovaného zajištěn jinak, tj. ústní dohodou, nebyly splněny zákonné
podmínky pro zřízení práva věcného břemene podle § 151o obč. zák. Požadavek
větší právní jistoty vlastníka stavby, na který se odvolává soud druhého
stupně, nemá oporu v zákoně.
Žalovaný dále vytýká odvolacímu soudu, že se nedostatečně zabýval jeho
námitkou možnosti zbudování průjezdu ke garáži žalobců přes jejich dům čp. 34
a pozemky parc. č. 1928 a 1930 po provedení určitých stavebních úprav. Vycházel
pouze ze zprávy Národního památkového ústavu ze 14. 5. 2008 a z vyjádření
Městského úřadu Poděbrady z 11. 12. 2008 (vyžádané v odvolacím řízení).
Žalovaný argumentoval tím, že stanovisko Národního památkového ústavu má pouze
poradní charakter, a nesouhlasil ani s vyjádřením Městského úřadu Poděbrady,
neboť předmětný dům není kulturní památkou. Proto z hlediska památkové péče
nemohou být takové stavební úpravy nepřípustné. Nemohou mít vliv ani na vzhled
památkové zóny, ve které se stavba nachází, neboť její vzhled by byl zachován,
pouze místo vchodových dveří by byly dveře vjezdové. Proti tomuto vyjádření
Městského úřadu Poděbrady nemá žalovaný možnost obrany. Z uvedených důvodů
navrhoval vyžádání důkazu stanoviskem nadřízeného orgánu památkové péče, který
odvolací soud jako nadbytečný neprovedl. Takto odvolací soud nesprávně a
neúplně zjistil skutkový stav, a tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle žalovaného je řízení postiženo i další vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V odvolacím řízení byly vypracovány dva
znalecké posudky - ke stanovení rozsahu věcného břemene a ke stanovení hodnoty
věcného břemene. Podle prvního posudku byl rozsah věcného břemene stanoven nad
míru nezbytně nutnou. Postačovala by šíře průjezdu 2,20 m a žalovaný by potom
zbylou část svého pozemku mohl použít pro parkování vozů. Proto navrhoval
provedení revizního znaleckého posudku, v čemž mu odvolací soud nevyhověl. K
druhému posudku namítal, že hodnota věcného břemene je nepřiměřeně nízká.
Znalec stanovil hodnotu zatíženého pozemku 2x nižší, než byla stanovena cena
sousedního pozemku parc. č. 1938/3 jiným znalcem. Poukazoval na to, že oba
pozemky jsou vedeny jako pozemky stavební, nejde o ostatní plochu. Není na
místě argument, že na předmětném pozemku nelze stavět z důvodu zřízeného
věcného břemene. Nelze vycházet ze snížené ceny pozemku, jehož hodnota klesla
právě v důsledku zřízení věcného břemene. Rovněž nesprávné je tvrzení, že na
pozemku parc. č. 1938/3 jsou garáže, když odvolacímu soudu muselo být známo z
jiné věci, kterou rozhodoval ve stejném senátě, že zde je postavená stavba
kůlny. Odvolací soud nepřipustil provedení důkazu revizním znaleckým posudkem.
Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalovaného uvádějí, že rozhodnutí odvolacího
soudu považují za správné, neboť vychází z právních názorů vyjádřených v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004. Mezi
účastníky nebyla uzavřená ústní dohoda o umožnění průchodu a průjezdu přes
pozemek žalovaného, která by byla dostatečným právním důvodem k jeho užívání
žalobci. Žalovaný jim pouze užívání pozemku trpí. Nedošlo k uzavření jakékoliv
dohody, která by postavila právní vztahy mezi nimi najisto. V řízení byla
prokázána neochota žalovaného k uzavření dohody umožňující žalobcům užívat jeho
pozemek k příjezdu ke garáži. Výhrady žalovaného vůči znaleckým posudkům
nepovažují za oprávněné. Odvolací soud se s nimi vypořádal, znalci k nim byli
vyslechnuti a vyjádřili se k nim. Rovněž další námitku žalovaného ohledně
nedostatečně zjištěné možnosti průjezdu přes pozemek žalobců, nepovažují za
důvodnou. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2
písm.a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup
vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby
zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty
přes přilehlý pozemek (§ 151o odst. 3 obč. zák.).
S tvrzením, že žalobci mají zajištěn příjezd ke stavbě na základě ústní smlouvy
a svědčí jim tak obligační právo, přichází žalovaný až v dovolacím řízení; v
nalézacím řízení s výjimkou ojedinělé zmínky o ústní dohodě (č. l. 36), nic
takového netvrdil a nenavrhoval k prokázání dohody důkazy. Naproti tomu v
odvolacím řízení tvrdil, že žalobci mají průchod a průjezd „fakticky zajištěn“
se souhlasem žalovaného, který jim v přístupu nebrání (č. l. 134), a později
uvedl, že k dohodě mezi stranami nedošlo (č. l. 222). Proto nelze odvolacímu
soudu vytýkat, že věc posoudil shodně s právním názorem Nejvyššího soudu,
který v rozsudku ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004, Soubor
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“), č. C
3689, uvedl, že podmínky pro zřízení práva nezbytné cesty jsou dány i v
případě, že vlastník přilehlého pozemku průchod a průjezd vlastníka stavby jen
trpí, aniž vlastníku stavby vzniklo nějaké právo. V takovém případě je totiž
vlastník stavby v nejistotě ohledně trvání možnosti přístupu ke stavbě, kterému
může vlastník pozemku kdykoliv zabránit. Lze dodat, že podobně jsou dány
podmínky ke zřízení práva nezbytné cesty i v případě, že vlastník stavby má
sice smluvně zajištěn přístup, jestliže vlastník pozemku může smlouvu kdykoliv
bez udání důvodů vypovědět.
Žalovaný dále vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování možnosti zřídit vstup
přes dům žalobců vyšel pouze ze zprávy Národního památkového ústavu ze 14. 5.
2008 a z vyjádření Městského úřadu Poděbrady z 11. 12. 2008; nevyhověl jeho
návrhu na provedení důkazu stanoviskem nadřízeného orgánu památkové péče.
Odvolací soud nezdůvodnil, proč navržený důkaz neprovedl. Stejně tak
nevysvětlil, proč nevyhověl návrhu na provedení revizního znaleckého posudku
ohledně vymezení i ocenění věcného břemene (viz č. l. 229 a násl.); pouze
uvedl, že „v řízení nebudou prováděny žádné další důkazy“ (č. l. 230).
Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). V
odůvodnění rozsudku soud mimo jiné jasně vyloží, proč neprovedl i další důkazy
(§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže soud neprovedl navržený důkaz a v rozhodnutí
nevyložil, proč jej neprovedl, trpí řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003,
Soubor č. C 2086). Protože odvolací soud nevysvětlil, proč navržené důkazy
neprovedl, je touto vadou postiženo i toto řízení.
Dovolání je důvodné, pokud polemizuje se způsobem určení náhrady za zřízení
věcného břemene. Výši náhrady soud stanovil na základě posudku znalce Ing.
Jiřího Švece (č. l. 199 a násl.). Ten sice konstatoval, že výše náhrady pro
tento případ není stanovena žádným předpisem, nicméně ji nakonec určil podle
pravidel vyplývajících z § 18 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, a to
tak, že stanovil roční užitek vyplývající z věcného břemene a násobil jej
„maximální možnou uvažovanou hodnotou 5 let“. Konstantní judikatura Nejvyššího
soudu však při stanovení výše náhrady vychází z jiných hledisek, která souhrnně
uvádí rozsudek ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3247/2008, Soubor č. C
9326, a též rozsudek ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010,
publikovaný v ASPI:
„V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 3103/2007,
publikovaném v ASPI, dovolací soud konstatoval, že při stanovení náhrady za
zřízení věcného břemene podle § 135c odst. 3 obč. zák. nelze vycházet jen z
ceny, za kterou by bylo možno dosáhnout smluvního zřízení věcného břemene, ale
je třeba přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena a k
újmě postihující vlastníka pozemku. Tyto závěry jsou přiměřeně použitelné i pro
zřízení věcného břemene nezbytné cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. Nelze
přehlédnout, že rozhodnutím soudu dochází k trvalému omezení vlastnického práva
vlastníka pozemku. Je tedy třeba vycházet nejen z obvyklé ceny pozemku, ale je
třeba zvážit konkrétní okolnosti, za kterých stavba zůstala bez přístupu k
veřejné komunikaci, stejně jako všechny negativní účinky, které s sebou zřízení
nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese.
Při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene cesty podle § 151o odst. 3
obč. zák. tak nelze vycházet ani z ceny věcného břemene určené podle cenových
předpisů, ani jen z ceny, za kterou by bylo možno dosáhnout smluvního zřízení
věcného břemene. Je třeba rozlišit hodnotu práva odpovídajícího věcnému břemeni
cesty na straně jedné a náhradu za omezení vlastnického práva na straně druhé;
jejich výše nemusí být stejná. Proto je při stanovení výše náhrady nutné
přihlížet ke všem okolnostem věci. Je třeba zejména zvážit, proč stavba zůstala
bez přístupu k veřejné komunikaci, stejně jako všechny negativní účinky, které
s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese. Náhrada za zřízení
práva nezbytné cesty zahrnuje i náhradu za újmu, kterou vlastník pozemku utrpí,
a to i tím, že v důsledku tzv. právní závady - práva cesty svědčící žalobci -
zpravidla klesne cena zatíženého pozemku i stavby na něm zřízené a že jeho
vlastník bude výkonem tohoto práva omezen v užívání pozemku, bude narušeno jeho
soukromí apod. Nelze pominout skutečnost, že právo cesty se zřizuje bez
časového omezení (i když není v konkrétní věci vyloučeno ani jeho zřízení na
určitou dobu - srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. října 2004, sp.
zn. III. ÚS 104/04). Stanovení výše náhrady je tak na úvaze soudu, která musí
být řádně zdůvodněna“.
V projednávané věci vyšel odvolací soud z posudku znalce, který ocenil právo
odpovídající věcnému břemeni v podstatě podle cenového předpisu. I když samotné
stanovení hodnoty zřizovaného věcného břemene je věcí skutkového zjištění,
stanovení kritérií pro určení výše náhrady za omezení vlastnického práva
zřízením nezbytné cesty je otázkou právní. Při stanovení výše náhrady v této
věci se odvolací soud nezabýval skutečným omezením vlastníků zatíženého pozemku
(nakolik jim zřízení věcného břemene ztíží nebo znepříjemní užívání jejich
nemovitostí), ani tím, jaký bude mít zřízení věcného břemene vliv na obvyklou
cenu jejich nemovitostí. Při zjišťování výše náhrady nevycházel z náležitých
kritérií a jeho rozhodnutí v této části tak spočívá na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu