22 Cdo 3012/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně D. K., B., zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se
sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalované České republice –
Ministerstvo financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení
558.306,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
22 C 77/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 31. května 2012, č. j. 20 Co 108/2012-224, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2012, č. j. 20 Co
108/2012-224, ve výroku II. vyjma části, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku
soudu I. stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z
prodlení z částky 114.528,- Kč ve výši 2 % od 1. 4. 2004 do 27. 10. 2004, dále
ve výroku III. vyjma části, kterou byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve
výroku o soudním poplatku tak, že soudní poplatek činí 22.340,- Kč, a ve výroku
IV., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. listopadu 2011, č. j. 22
C 77/2004-199, ve výroku II. vyjma části, kterou byla zamítnuta žaloba na
zaplacení úroku z prodlení z částky 114.528,- Kč ve výši 2 % od 1. 4. 2004 do
27. 10. 2004, ve výroku IV. a V. se ruší a věc se vrací v tomto rozsahu
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
II. Dovolání se v části, ve které směřuje proti výroku I., proti výroku II. v
části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. v části, v
níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení z částky 114.528,- Kč
ve výši 2 % od 1. 4. 2004 do 27. 10. 2004, a proti výroku III. v části, kterou
byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve výroku o soudním poplatku tak, že soudní
poplatek činí 22.340,- Kč, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května
2012, č. j. 20 Co 108/2012-224, odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 4.
listopadu 2011, č. j. 22 C 77/2004-199, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni 114.528,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 28. 10. 2004 do
zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu na
zaplacení 443.778,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 1. 4. 2004 do
zaplacení a na zaplacení úroku z prodlení z částky 114.528,- Kč ve výši 2 % od
1. 4. 2004 do 27. 10. 2004 (výrok II.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit
České republice na účet soudu I. stupně soudní poplatek ve výši 22.332,- Kč
(výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.). Podle soudu
I. stupně žalobkyně coby vlastnice domu v B. (dále jen „dům“), byla v období od
1. 1. 2002 do 1. 4. 2004 omezena ve svém vlastnickém právu existencí nájemního
vztahu k bytům v domě, označovaným jako byty č. 4, 5, 6, které byly užívány za
nájemné ve státem regulované výši. Žalobkyni za omezení vlastnického práva
přísluší náhrada a nikoliv ušlý zisk, a proto při úvaze o výši náhrady za toto
omezení není rozhodné, zda žalobkyně vynakládala nějaké prostředky na opravu a
údržbu bytů. Jelikož výši náhrady za omezení vlastnického práva neupravuje
žádný předpis, určil soud I. stupně výši náhrady částkou uvedenou v závěru
znaleckého posudku jako rozdíl mezi maximální výší měsíčního nájemného v období
od 1. 1. 2002 do 1. 4. 2004, pokud by cílové hodnoty měsíčního nájemného podle
zákona č. 107/2006 Sb. bylo dosaženo pro roky 2002, 2003 a 2004, a placeným
nájemným. Úrok z prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák. přiznal soud I. stupně
ode dne 28. 10. 2004 vzhledem k tomu, že žaloba byla žalovanému doručena 27. 4. 2004 a prodlení žalovaného nastalo následující den. S ohledem na uvedené soud
I. stupně žalobě částečně vyhověl, když z požadované žalobní částky 558 306,-
Kč žalobkyni přiznal částku 114.528,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 28. 10. 2004 do zaplacení. Soudní poplatek ve výši 22.332,- Kč potom představuje 4
% z přisouzené částky, přičemž náhrada za omezení vlastnického práva není
náhradou škody. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 31. května 2012, č. j. 20 Co 108/2012-224, odmítl odvolání žalobkyně do
vyhovujícího výroku ve věci samé rozsudku soudu I. stupně (výrok I.), potvrdil
rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě
nákladů řízení České republiky (výrok II.) a ve výroku o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky a ve výroku o soudním poplatku se rozsudek soudu I. stupně
změnil jen tak, že náhrada nákladů řízení žalobkyně činí 136.748,- Kč a soudní
poplatek činí 22.340,- Kč, jinak jej potvrdil (výrok III.) a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Vyšel
z toho, že skutková podstata nároku na náhradu za omezení vlastnického práva je
odlišná od nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku, a proto náhradu za
omezení vlastnického práva nelze s ušlým ziskem ztotožnit. Vzhledem k tomu
nelze pro zjištění výše této náhrady využít výpočtu znaleckého posudku
vyhotoveného Ing. Otou Meissnerem. Soud I. stupně vzal správně za základ pro
určení výše nároku žalobkyně cenu nájmu bytu s přihlédnutím k cenové regulaci
provedené v následujícím období zákonem č. 107/2006 Sb. Žalobkyně přitom žádnou
alternativu tomuto rozumnému stanovení nenabízí a setrvává na částce uvedené v
jí předloženém znaleckém posudku. Výše náhrady by přitom měla odpovídat
přiměřenému zvýšení nájemného, které by při pozitivní právní úpravě mohl
pronajímatel v rozhodné době očekávat. Soud I.
stupně se proto při stanovení
znaleckého úkonu přidržel normy, která v následném období takovou cenovou
regulaci nájemného z bytu stanovila. Náhrada uvedená ve znaleckém posudku je
proto zcela přiměřená omezení vlastnického práva. Soud I. stupně správně ve smyslu § 563 občanského zákoníku stanovil i počátek
prodlení žalované se zaplacením přiznané částky na den následující po doručení
žaloby. Námitky proti nepřipuštění změny žaloby jejím rozšířením jdou potom
mimo rámec možného odvolacího přezkumu, námitky však nejsou ani důvodné, když z
obsahu spisu je zcela zřejmé, že výsledky dosavadního dokazování nemohly být
použity v řízení o rozšířeném návrhu, neboť žalobkyně tuto změnu navrhla až po
provedení znaleckého posudku zaměřeného na hodnocení rozhodného období od 1. 1. 2002 do 1. 4. 2004, ač tak mohla učinit již po vrácení věci dovolacím soudem. Nad rámec uvedeného podle odvolacího soudu nárok žalobkyně podléhá promlčení,
neboť jde o peněžitou pohledávku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť řešená
právní otázka je soudy rozhodována rozdílně, případně má být posouzena jinak. Nejednotnost rozhodování soudů spočívá především na zajištění důkazů, jež by
byly dostatečně relevantní pro volnou úvahu soudu v intencích § 136 občanského
soudního řádu stran poskytnutí relutární náhrady za nucené omezení vlastnického
práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“). Soudy obou stupňů vycházely toliko ze závěrů soudcem ustanoveného
znalce, jemuž soudy položily otázky, které ve svých důsledcích neumožňují
znalci vyhotovit znalecký posudek nestranně, tedy podle jeho nejlepšího vědomí
za využití všech jeho odborných znalostí. Není důvodu, aby se mělo nájemné
počítat podle zákona č. 107/2006 Sb. a aby se růst nájemného začal počítat od
1. 1. 2002. Dovolatelka se domnívá, že soud měl postupovat podle ekonomického
posudku jí předloženého, a pokud tak soud neučinil, měl v souladu s právem na
spravedlivý proces řádně zdůvodnit, proč se přiklonil k jím stanovené metodice. I volná úvaha soudu přitom musí být přezkoumatelná a respektovat principy, jež
jsou inkorporovány do § 132 občanského soudního řádu. Odvolací soud přitom v
jednotlivých případech věc rozhodoval jinak, čímž lze považovat jeho praxi za
rozkolísanou. Žalobkyně dále namítá, že se rozhodnutí odvolacího soudu v otázce promlčení
nároku vymyká rozhodovací praxi, když soudy v jiných případech rozšíření nároku
připouští a vychází ze skutečnosti, že zásadní zlom v judikatorní praxi nastává
až vydáním plenárního stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09. V této souvislosti namítá, že se dozvěděla o státu jako
odpovědném subjektu až poté, co jí byl doručen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 2. 2010, č. j. 25 Cdo 2395/2008-70, a proto pokud dovolatelka podáním ze
dne 22. 6. 2011 rozšířila žalobní nárok do období 31. 12. 2005, pak její nárok
nemůže být promlčen. Navíc případná námitka promlčení je vznesena v rozporu s
dobrými mravy, neboť stát není v dobré víře se zřetelem na průlomový nález
Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. Libovůle soudů obou stupňů je zcela zřejmá již
ze samotného odůvodnění, jež se vztahuje k nepřipuštění změny žaloby
spočívající v jejím rozšíření. Odvolací soud se nevypořádal s obranou
dovolatelky vycházející z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, že vznesené námitce promlčení by neměla být poskytnuta právní
ochrana. Žalobkyně v neposlední řadě namítá, že jí byla nesprávně uložena
povinnost k zaplacení soudního poplatku, neboť by se na ni mělo podle § 11
písm. m) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), vztahovat věcné osvobození
od soudních poplatků. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhuje, aby dovolací
soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu
řízení. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Rozhodovací praxe
odvolacího soudu v otázce promlčení nároku na náhradu za nucené omezení
vlastnického práva je již jednotná. Vydání plenárního stanoviska Ústavního
soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, nelze považovat za
počátek běhu promlčecí doby, neboť vývoj judikatury nemá na hmotněprávní nároky
a jejich promlčení vliv. Námitka promlčení nemůže být v tomto případě v rozporu
s dobrými mravy, neboť se nejedná o výjimečnou situaci, jak dovozuje například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010. Co se
týče metodiky výpočtu náhrady za omezení vlastnického práva, postup v logice
zákona č. 107/2006 Sb. nejlépe vystihuje daný problém. S ohledem na uvedené
žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil žalobkyni
povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Jelikož nárok na náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4
Listiny vznikl před 1. lednem 2014 a před 1. lednem 2014 bylo o tomto nároku
odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení
tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. května 2012,
dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. prosince 2012, dále
jen „o. s. ř.“). Dovolání je z části přípustné a zároveň důvodné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek,
které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových
zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich
správností) ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. C 3080 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo
775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457, a řadu
dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze
dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31.
prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době
podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek
formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému
přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne
6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Žalobkyně napadá způsob, jakým soudy obou stupňů stanovily výši náhrady za
omezení jejího vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Soudy obou
stupňů měly vycházet toliko ze závěrů soudem ustanoveného znalce, jemuž soudy
položily otázky, které ve svých důsledcích neumožňují znalci vyhotovit znalecký
posudek nestranně. Soudy přitom neozřejmily, proč využily tuto metodiku a
náhradu počítaly jako rozdíl mezi skutečným nájemným a nájemným ve výši, kdyby
zákon č. 107/2006 Sb. byl účinný již od 1. 1. 2002. V této otázce je dovolání přípustné, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů
neobstojí ve srovnání s následným vývojem rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod č. 74/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3877/2012, všechna rozhodnutí dostupná na
www.nsoud.cz), uvedl, že při posuzování intenzity omezení vlastnického práva je
třeba vyjít z premis, z nichž vychází judikatura Ústavního soudu a Evropského
soudu pro lidská práva. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva totiž
nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického práva (vlastnické právo ze
své samotné povahy není neomezené, naopak je omezeno řadou předpisů soukromého
i veřejného práva), nýbrž jen v případě, kdy omezení dosáhne takové intenzity,
že je zasažena samotná podstata vlastnictví. V případě regulace nájemného je
potřebná intenzita dána zvláště tehdy, nedosahuje-li regulované nájemné po
delší dobu ani nákladů na údržbu a opravy domu a přiměřeného zisku
zajišťujícího návratnost vložených investic v rozumné době, přičemž omezení
vlastníka není státem kompenzováno. Ústavní soud ve stanovisku ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09
(dále jen „plenární stanovisko“), dovodil, že samotná protiústavní povaha
regulace nájemného neznamená, že v každém jednotlivém případě dosáhla intenzita
omezení takové míry, že bylo porušeno právo vlastníka domu na pokojné užívání
jeho majetku. Argumentace, že intenzita omezení vlastnického práva je dána již
samotnou dlouhodobou nečinností zákonodárce, je proto nepřípadná. Naopak je
třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda vlastník domu byl regulací
nájemného tak omezen, že tím bylo zasaženo do jeho základního práva vlastnit
majetek. Ústavní soud ve svých nálezech vychází bez dalšího ze skutečnosti (kterou
zřejmě považuje za obecně známou), že regulované nájemné (ve výši, která se
ustálila po nálezu Pl. ÚS 8/02 a až do 1.
ledna 2007 se neměnila) obecně
nedosahovalo hranice nákladů na údržbu a opravy domů a přiměřeného zisku,
zatímco u bytů, u nichž docházelo k uzavírání nových nájemních smluv,
dosahovala výše nájemného částek několikanásobně vyšších. Činilo-li proto tzv. regulované nájemné v daném místě a čase nikoliv významnou část obvyklého
nájemného, lze považovat omezení vlastnického práva obecně za intenzivní. Jestliže má však náhrada za omezení vlastnického práva odrážet poměry jednoho
konkrétního případu (bod 22 plenárního stanoviska), neobejdou se soudy při
úvaze o výši této náhrady bez zjištění konkrétní výše nákladů na údržbu a
opravy domu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Přihlédnout je třeba rovněž k tomu, jak velká část vlastníkova domu byla
regulovaným nájemným zatížena. Jednalo-li se pouze o malou část podlahové
plochy, zatímco ze zbývajících bytů, popř. nebytových prostor, vlastník
dosahoval příjmů v podobě „tržního nájemného“, které mu zajišťovalo dostatečný
výnos pro pokrytí nákladů na údržbu a opravy domu a přiměřený zisk, nelze v
zásadě považovat omezení jeho vlastnického práva za intenzivní a je třeba k
této skutečnosti také přihlédnout. Zohlednit je třeba i to, zda vlastník věci
byl regulací nájemného omezen pouze krátkodobě, tedy v období řádově několika
měsíců, či naopak dlouhodobě (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, dostupný na www.nsoud.cz). K údržbě domu vlastníkem lze – vedle dalších skutečností charakterizujících
jeden každý individuální případ – přihlédnout při posuzování souladu nároku
mimo jiné s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Pokud by
vlastník domu nevěnoval jeho údržbě a péči o něj žádnou pozornost, a to ani v
rozsahu vybraného nájemného (či jeho části), aniž by k takovému postupu
existoval závažný důvod, bylo by nutné i k takové okolností přihlédnout. Je
sice skutečností, že výnosy plynoucí z vlastnictví věci nemusí být zpětně do
této věci investovány v plném rozsahu (a v řadě případů by to nebylo ani
účelné), jestliže však má taková věc v budoucím období generovat zisk nebo
alespoň primárně plnit účel, jímž je v případě domu zajištění bydlení, lze
důvodně po vlastníku požadovat, aby nezbytné, nutné či vhodné náklady ve vztahu
k takové věci zohledňoval při úvaze, jakým způsobem užitky z věci využije. Vlastník, jenž by takto nepostupoval, jen obtížně může obecně argumentovat ve
vztahu k požadavku na náhradu za omezení vlastnického práva okolností, že
nájemné na údržbu domu nedostačovalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod č. 74/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech projednávané věci soudy obou stupňů podmínku intenzity omezení
vlastnického práva výší regulovaného nájemného shledaly, naopak nebyly v
dovolacím řízení tvrzeny skutečnosti, které by odepření náhrady za omezení
vlastnického práva odůvodňovaly, proto není třeba se touto otázkou blíže
zabývat.
Dovolatelka však zpochybnila způsob určení výše náhrady za omezení jejího
vlastnického práva. Soudy obou stupňů zcela správně dovodily, že nárok na náhradu za omezení
vlastnického práva není nárokem na náhradu škody, a proto se neuplatní zásada
plné náhrady ve smyslu § 442 obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, dostupný na www.nsoud.cz). Ústavní soud zdůraznil, že výše nároku na náhradu za nucené omezení
vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem
mezi obvyklým a regulovaným nájemným (bod 22 plenárního stanoviska), přičemž
určení výše nároku ponechal Ústavní soud na soudech obecných. Podle ustáleného názoru dovolacího soudu náhrada nepřísluší za každé omezení
vlastnického práva, nýbrž jen za omezení dostatečně intenzivní; v případě
regulace nájemného primárně tedy jen za takové omezení, které neumožňuje
vlastníkům pokrýt ani náklady na údržbu a opravy domů a přiměřený zisk
umožňující návratnost vložených investic v odpovídajícím časovém horizontu. Jen
k takto vymezené úrovni nájemného se ostatně mohlo vztahovat legitimní
očekávání vlastníků (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013,
sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Výchozím pro úvahu o kritériích rozhodných pro určení výše náhrady tak při
splnění požadavku intenzity zásahu do vlastnického práva vlastníka domu bude
jednak hledisko opodstatněně vynaložených nákladů na údržbu a opravy
nemovitosti a jednak hledisko přiměřeného zisku pronajímatele umožňující i
návratnost investic v reálně adekvátním období. Je ovšem zřejmé, že tato
východiska bude vždy nutné poměřovat konkrétními zjištěními v individuálních
poměrech každého případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října
2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, dostupný na www.nsoud.cz). Výrok I. plenárního stanoviska („zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007
přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného
připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.“) presumuje předpoklad, že výše
nájemného stanovená podle zákona č. 107/2006 Sb. odpovídá požadavkům
ústavnosti. Nejvyšší soud z toho dovozuje, že za referenční kritérium pro
náhradu za omezení vlastnického práva je třeba vzít výši nájemného, kterou za
předmětný byt mohl vlastník dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. ledna
2007. Přiznání vyšší náhrady by totiž jinak vedlo k tomu, že by celková měsíční
částka získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním bytu (tj. součet vybraného
regulovaného nájemného a náhrady za omezení vlastnického práva) do 31. prosince
2006 byla vyšší než nájemné, kterého mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od
1. ledna 2007. Jestliže nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu
škody, jeví se tomuto východisku jako přiměřený závěr, že výše takové náhrady
nepředstavuje reparaci ušlého zisku, kterého by případně pronajímatel mohl
dosáhnout pronájmem bytu bez jakéhokoliv omezení výší nájemného, ale výše
náhrady musí být proporcionální následné právní regulaci. Ta je pro období od
1.
ledna 2007 stanovena zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování
nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů. Předeslaný závěr Nejvyšší soud učinil vědom si usnesení Ústavního soudu ze dne
3. září 2010, sp. zn. IV. ÚS 1343/10, dostupného na http://nalus.usoud.cz. V
něm uvedený závěr, že určení výše náhrady rozdílem mezi regulovaným a tržním
nájemným je v souladu s plenárním stanoviskem, totiž nevylučuje, že ústavně
konformním je i jiný způsob výpočtu, jestliže se pohybuje v mezích Ústavním
soudem naznačených v plenárním stanovisku. Taktéž Nejvyšší soud v minulosti
připustil, že lze stanovit náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11
odst. 4 Listiny i jiným než dovolacím soudem předestřeným způsobem, a to za
předpokladu, že náhrada za omezení vlastnického práva bude odpovídat požadavkům
stanoveným Ústavním soudem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2423/2013, dostupné na www.nsoud.cz). Podle přesvědčení Nejvyššího soudu v této souvislosti nelze ve prospěch úvahy o
vyšší částce náhrady za omezení vlastnického práva zohledňovat ani časové
období, které předcházelo přijetí zákona č. 107/2006 Sb. s argumentací, že
kdyby došlo k přijetí úpravy obsažené v zákoně č. 107/2006 Sb. dříve od
účinnosti nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/02, mohla být v období,
za které žalobce náhradu za omezení vlastnického práva požaduje, výše této
náhrady limitována vyšší částkou, než která vyplývá ze zákona č. 107/2006 Sb. k
1. lednu 2007. Přestože bylo nepochybně žádoucí, aby k přijetí právního
předpisu upravujícího možnost jednostranného zvýšení nájemného došlo v kratším
časovém období od přijetí nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/02,
nelze odhlédnout od toho, že takové dřívější přijetí zákona se stejným
předmětem úpravy mohlo být realizováno odlišnými (mírnějšími) nástroji
vedoucími k deregulaci nájemného, než které zvolil zákon č. 107/2006 Sb. Podle
dovolacího soudu tak nelze vycházet z možných a z určitého ohledu žádoucích
právních postupů, které však nebyly realizovány, ale pouze ze stavu
reflektujícího účinnost zákona č. 107/2006 Sb. umožňujícího v jeho režimu
jednostranné zvýšení nájemného k 1. lednu 2007 (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3877/2012, dostupný na www.nsoud.cz
). Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že otázka deregulace nájemného představuje
sociálně velmi citlivou problematiku, kde na straně jedné existuje zájem
vlastníků nemovitostí na rychlém dosažení odstranění překážek limitujících
možnou výši nájemného, na straně druhé pak dopad deregulačních kroků na široké
vrstvy nájemců. Přijetí odpovídajícího právního řešení je pak výsledkem
určitého sociálně-ekonomického přístupu, který musí oba naznačené zájmy
zohlednit a přijatelným způsobem vyvážit, vychází-li ústavněprávní judikatura z
pojetí práva na bydlení jako základního lidského práva (srovnej nález Ústavního
soudu ze dne 21. června 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, publikovaný pod č. 231/2000 Sb.). Je třeba proto vzít v potaz, že i s účinností zákona č.
107/2006 Sb. zůstala
zachována míra regulace výše nájemného, k jejímuž ukončení došlo k 31. prosinci
2010, resp. ve vybraných městech podle § 3 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb. k 31. prosinci 2012, přičemž postup vedoucí k odstranění této regulace byl nastaven –
ve smyslu § 3 odst. 2 tohoto zákona – možností pronajímatele jednostranně
zvýšit nájemné jedenkrát ročně počínaje 1. lednem 2007 a následně vždy k 1. lednu (§ 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.), tj. postupem, který měl zajistit
postupné omezení v možnosti ujednání o výši nájemného na straně jedné, na
straně druhé měl také zohledňovat možné sociální dopady pro ty skupiny
nájemníků, kde se okamžitá a jednorázová deregulace jevila jako sociálně a
společensky nepřijatelná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října
2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, dostupný na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že stanovení přiměřené náhrady za omezení
vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny není otázkou skutkovou, kterou
by měl zodpovídat znalec ve znaleckém posudku, nýbrž se jedná o otázku právní. Náhrada za omezení vlastnického práva má být proto stanovena úvahou soudu,
která zohlední výše uvedená kritéria. Úvahou soudu podle § 136 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval například v rozsudku
ze dne 9. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, uveřejněném pod č. C 9342 v
Souboru, v němž uvedl, že volná úvaha je na místě až po zjištění skutečností,
které umožňují porovnat srovnatelné (obdobné) případy v daném místě a čase,
resp. které umožňují kvantitativní posouzení srovnatelných (obdobných)
souvislostí, jež musí být podloženo logickým a v rozhodnutí pečlivě odůvodněným
úsudkem soudu a naopak nemůže být projevem libovolné (tedy nijak nepodložené)
úvahy soudu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června
2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 20, str. 759). Při určení přiměřené výše nároku musí soud vyjít z důkazů
provedených v řízení, přičemž soudem nastíněný myšlenkový postup (obsažený v
odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí) musí odpovídat z hlediska
řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu obecným zásadám logiky, a tedy i
jeho přesvědčivosti. Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu
takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislosti posuzovaného případu a
umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku. Pouze
takové zdůvodnění soudu zakládá alespoň elementární možnost přezkumu správnosti
volné úvahy soudu, o níž své rozhodnutí opřel (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, uveřejněný pod č. C 7282 v
Souboru). Naopak pokud soud nemá pro svou volnou úvahu k dispozici základní
zjištění umožňující kvantitativní posouzení souvislostí v porovnatelných
případech v daném místě a čase, nejsou zde splněny předpoklady pro aplikaci
volné úvahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, uveřejněný pod č. C 8160 v Souboru). V poměrech projednávané věci soud I.
stupně správně dovodil, že nárok žalobkyně
není nárokem na náhradu škody spočívající v ušlém zisku, nýbrž nárokem na
náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Vzhledem k
tomu soud I. stupně zcela správně nevyšel ze znaleckého posudku Ing. Oty
Meissnera. Také správně v rámci dokazování vyžadoval po žalobkyni, aby
prokázala oprávněnost základu nároku na náhradu za omezení vlastnického práva. Soud I. stupně však následně pochybil ve volné úvaze ohledně stanovení
přiměřené náhrady za omezení vlastnického práva. Podle soudu I. stupně má
přiměřená náhrada za omezení vlastnického práva v období od 1. 1. 2002 do 1. 4. 2004 tvořit rozdíl mezi skutečně placeným nájemným a výší nájemného, pokud by
cílové hodnoty měsíčního nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. bylo dosaženo
pro roky 2002, 2003 a 2004. Soud I. stupně zadal vypočíst tento rozdíl znalci a
znalcem vypočtenou částku následně žalobkyni přiznal. Ačkoliv je si dovolací
soud vědom toho, že ústavně konformní může být i jiný postup, než ten který
výše naznačil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince
2013, sp. zn. 22 Cdo 2423/2013, dostupné na www.nsoud.cz), v poměrech
projednávané věci však úvahy soudu I. stupně neobstojí, neboť tímto způsobem
stanovená částka nikterak nezohledňuje skutečné náklady spojené s údržbou a
opravami domu a dosažení přiměřeného zisku. Soud I. stupně navíc nepřípustně
zpětně aplikoval principy obsažené v zákoně č. 107/2006 Sb., přičemž – jak bylo
uvedeno výše – zákonodárce mohl požadavky uvedené v nálezu pléna Ústavního
soudu ze dne 21. června 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, publikovaném pod č. 231/2000 Sb., realizovat odlišnými (mírnějšími) nástroji vedoucími k deregulaci
nájemného, než které zvolil zákon č. 107/2006 Sb. Zvolený způsob výpočtu navíc
obecně nezaručuje, že při určení náhrady za omezení vlastnického práva bude
respektován horní limit možné náhrady, a sice výše regulovaného nájemného,
kterého bylo možno dosáhnout pro období od 1. ledna 2007 podle zákona č. 107/2006 Sb. Soud I. stupně tím nerespektoval požadavky stanovené rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu, aby při zohlednění nároku na náhradu za omezení vlastnického
práva k domu s regulovaným nájemným posoudil, zda skutečně placené nájemné je
schopné pokrýt náklady na údržbu a opravy nemovitosti a vytvořit přiměřený zisk
pronajímatele umožňující i návratnost investice v reálně adekvátním období. Pokud by soud I. soud zjistil, že tomu tak není, měl žalobkyni přiznat náhradu
za omezení vlastnického práva, kterou by stanovil na základě úvahy, která by
zohlednila nejen uvedený rozdíl, ale i požadavek, aby výše náhrady byla
proporcionální k maximální možné výši nájemného, kterého by bylo možno
dosáhnout pro období od 1. ledna 2007 dle zákona č. 107/2006 Sb. Jelikož nesprávný postup soudu I. stupně následně potvrdil i odvolací soud, je
i jeho rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení věci. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. července 2013, sp. zn. I.
ÚS 2648/10,
dostupného na http://nalus.usoud.cz, „odvolací soud rozhoduje o řádném opravném
prostředku, jehož účelem je přezkoumání správnosti a zákonnosti posuzovaného
rozhodnutí a případné napravení odhalených vad. Z ústavněprávního hlediska musí
odvolací soud při takovém přezkumu především dohlížet na to, aby rozhodnutí
soudu prvního stupně bylo v souladu s ústavně zaručenými právy a svobodami
účastníků řízení a aby byly dodrženy základní právní zásady. Zároveň si musí
počínat tak, aby se sám obdobného pochybení nedopustil.“
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu v porovnání s výše uvedenou rozhodovací
praxí Nejvyššího i Ústavního soudu neobstojí, když odvolací soud nesjednal
nápravu pochybení, které učinil již soud I. stupně, je dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn po právu. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud neprávně posoudil otázku promlčení. Tato námitka však přípustnost dovolání založit nemůže. V posuzované věci soud I. stupně usnesením nepřipustil rozšíření žaloby. K
odvolání žalobkyně odvolací soud uvedl, že proti tomuto rozhodnutí není
odvolání přípustné podle § 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř., nadto není ani
důvodné, když z obsahu spisu je zcela zřejmé, že výsledky dosavadního
dokazování nemohly být použity o řízení o rozšířeném návrhu, neboť žalobkyně
tuto změnu navrhla podáním až po provedení znaleckého posudku, ačkoliv tak
mohla učinit dříve. Nad rámec uvedeného odvolací soud uvedl, že nárok žalobkyně
podléhá promlčení. Jelikož vůči usnesení soudu I. stupně o nepřipuštění změny žaloby, není
přípustné odvolání, logicky proti tomuto usnesení nemůže být přípustné ani
dovolání. Ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř. je navíc prostředkem proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání odmítnuto (což by
byl případ i odvolání proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby), žaloba pro
zmatečnost. K tomu dovolací soud dodává, že i kdyby bylo dovolání vůči tomuto
procesnímu rozhodnutí přípustné, rozhodnutí odvolacího soudu bylo postaveno na
jiných důvodech než na argumentaci promlčením. Tento argument byl použit toliko
obiter dictum, a proto jeho případné zpochybnění nemůže zpochybnit rozhodnutí
samotné. Nadto napadeným rozhodnutím odvolacího soudu se vůbec o změně žaloby
nerozhodovalo, takže absentuje již samotný výrok, který by v této souvislosti
bylo možno dovoláním napadnout. Dovolatelka dále namítá, že jí neměla být uložena povinnost k úhradě soudního
poplatku, neboť se na dovolatelku má vztahovat osvobození v § 11 písm. m)
zákona o soudních poplatcích. Na tomto místě dovolací soud především předesílá, že proti tomuto výroku není
dovolání objektivně přípustné. Aplikace ustanovení § 237 o. s. ř. se v daném
případě neuplatní proto, že rozhodnutí o uložení povinnosti k zaplacení
soudního poplatku nemá povahu rozhodnutí ve věci samé. Úprava přípustnosti
dovolání proti tzv. nemeritorním rozhodnutím obsažená v ustanoveních § 238 - §
239 o. s. ř.
a charakteristická výčtem konkrétních rozhodnutí, proti kterým je
dovolání přípustné, pak přípustnost dovolání proti rozhodnutí o uložení
povinnosti zaplatit soudní poplatek nezakládá. Nad rámec pak dovolací soud dodává, že postup soudů obou stupňů je v této
otázce zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. července 2014, sp. zn. 26 Cdo 1269/2014,
dostupném na www.nsoud.cz, uvedl: „Domáhá-li se pronajímatel „náhrady škody
vůči státu“ v souvislosti úpravou tzv. regulovaného nájemného, jde o nárok na
náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod (srovnej např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne
28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod číslem 74/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), nikoliv o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Jde tak o jiný nárok než má na mysli ustanovení § 11 odst. 1 písm. m) zákona o
soudních poplatcích, a proto ani osvobození řízení od placení soudního poplatku
tam upravené, na řízení o náhradu za nucené omezení vlastnického práva
nedopadá. K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud v usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 4524/12.“
Dovolatelka v dovolání formálně napadla i výrok I. rozsudku odvolacího soudu,
kterým bylo odmítnuto odvolání žalobkyně do vyhovujícího výroku ve věci samé
rozsudku soudu I. stupně. Jelikož však dovolatelka ve svém dovolání proti
tomuto výroku nikterak nebrojí a navíc tímto výrokem nemohla být dovolatelce
způsobena žádná újma na jejích právech, proto dovolací soud shledal dovolání
proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu jako subjektivně nepřípustné. Dovolatelkou byl formálně napaden výrok II. rozsudku soudu odvolacího soudu i v
části, v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu I. stupně v části, v níž
byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení z částky 114 528,- Kč ve
výši 2 % od 1. 4. 2004 do 27. 10. 2004. Žalobkyně však v dovolání nikterak
proti této části výroku nebrojí, na tuto část výroku se nevztahují ani
derogační účinky a nejedná se ani o závislý výrok na výroku, který by byl
dovolací soud zrušen, a proto dovolání proti této části výroku není přípustné
pro nevymezení otázky zásadního právního významu podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. vyjma části, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu I. stupně v části, v
níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení z částky 114.528,- Kč
ve výši 2 % od 1. 4. 2004 do 27. 10. 2004, ve výroku III. vyjma části, kterou
byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve výroku o soudním poplatku tak, že soudní
poplatek činí 22.340,- Kč, a ve výroku IV. zrušil. Jelikož důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu I. stupně, zrušil dovolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. vyjma
části, kterou byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení z částky 114
528,- Kč ve výši 2 % od 1. 4. 2004 do 27. 10. 2004, a v závislých výrocích IV. a V.
a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §
226 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku I., proti výroku II. v
části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. v části, v
níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení z částky 114.528,- Kč
ve výši 2 % od 1. 4. 2004 do 27. 10. 2004, a proti výroku III. v části, kterou
byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve výroku o soudním poplatku tak, že soudní
poplatek činí 22.340,- Kč, neshledal Nejvyšší soud jako přípustné, a proto
dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218
písm. b) a c) o. s. ř. odmítl. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.