22 Cdo 1561/2010

22 Cdo 1561/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,

ve věci žalobce Z. Š., zastoupeného Mgr. Lenkou Lobovskou, advokátkou se sídlem

v Plzni, Kopeckého sady 15, proti žalované D. Š., zastoupené Mgr. Ondřejem

Faistem, advokátem se sídlem v Plzni, U Radbuzy 4, o vypořádání společného

jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň–sever pod sp. zn. 5 C 110/2001, o

dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince

2009, č. j. 18 Co 452/2009–569, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 2009, č. j. 18 Co 452/2009–

569, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalším řízení.

Okresní soud Plzeň - sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8.

června 2009, č. j. 5 C 110/2001-534, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků

tak, že ve výroku I. žalobci přikázal do výlučného jmění movité věci ve výroku

dále specifikované včetně podniku provozovaného žalovaným (správně „žalobcem“)

pod firmou Zdeněk Šmíd – „JABLÍČKO“, Kozolupy, IČ 15735451 (s výjimkou 2

válend, uvedených ve výroku II.), ve výroku II. do výlučného vlastnictví

žalované přikázal movité věci ve výroku dále specifikované, výrokem III.

žalované uložil povinnost vydat žalobci technický průkaz a osvědčení o

registraci osobního automobilu Volkswagen Passat Variant 1,8 Cl, výrokem IV.

žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání částku 43.288,- Kč do

1 měsíce od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. a VI.).

Soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé poté, co jeho předchozí rozsudek ze

dne 18. června 2007, č. j. 5 C 110/2001–390, byl zrušen usnesením Krajského

soudu v Plzni ze dne 16. dubna 2008, č. j. 18 Co 448/2007–432. Vyšel ze

zjištění, že společně jmění manželů (dále jen „SJM“) zaniklo právní mocí

rozsudku o rozvodu manželství dne 4. května 2001. Obvyklou cenu movitých věcí

stanovil částkou 79.445,- Kč, z toho žalobci přikázal do vlastnictví movité

věci v hodnotě 53.520,- Kč a žalované v hodnotě 25.925,- Kč. Žalobci dále

přikázal do výlučného vlastnictví podnik jím provozovaný v obvyklé ceně ve výši

477.000,- Kč (resp. ve výši 476.850,- Kč po odečtení částky 150,- Kč za dvě

palandy), zjištěné ze znaleckého posudku znalce J. Mikuly, a žalované cenné

papíry v celkové hodnotě 36.575,- Kč. Do masy SJM tedy zahrnul věci v celkové

hodnotě 592.870,- Kč, jakož i peněžní prostředky vybrané dne 13. října 2000

žalovanou z běžného účtu účastníků ve výši 359.469,- Kč

bez souhlasu a vědomí žalobce a použité pro její osobní potřebu. Na základě

toho čistou hodnotu vypořádávaného SJM stanovil soud prvního stupně částkou

952.339,- Kč, z níž poloviční podíl každého z účastníků (vycházeje z § 149

odst. 2 obč. zák.) činí částku 476.169,50 Kč. Po odečtení hodnoty majetku,

který každý z účastníků získal ze SJM, a zohlednění investic vynaložených ze

společného majetku v SJM na výlučný majetek účastníků (224.977,- Kč na

investice do nemovitosti žalované a 30.000,- Kč na zálohu na členský vklad

žalobce do bytového družstva) soud prvního stupně uložil žalované zaplatit

žalobci na vyrovnání podílů částku 43.288,- Kč.

Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. prosince

2009, č. j. 18 Co 452/2009-569, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu

prvního stupně ve věci samé změnil ve výroku IV. tak, že žalovaná je povinna

zaplatit žalobci na vypořádání podílu 251.713,- Kč do tří měsíců od právní moci

rozsudku a rozhodl nově o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a

ztotožnil se s postupem soudu prvního stupně ohledně vypořádání zaniklého SJM

účastníků. K odlišnému skutkovému závěru dospěl toliko ohledně zjištění hodnoty

podniku žalovaného ve výši 477.000,- Kč, kterou soud prvního stupně učinil ze

znaleckého posudku zpracovaného ke dni zániku manželství a v současných cenách

za použití metodiky kapitalizace zisku při započtení rukodělných prací, které

žalobce provozoval. Odvolací soud přisvědčil námitce žalobce, že závěry

znaleckého posudku jsou v posuzovaném případě nepoužitelné. Hodnotu podniku

označil za zcela nereálnou a neodpovídající charakteru podnikání žalobce, což

odůvodnil údaji poskytnutými znalcem při odvolacím jednání, jakož i obsahem

samotného znaleckého posudku, z nichž vyplývá, že pro nedostatek vstupních

informací nemůže být provedeno tržní ocenění hodnoty podniku a nemůže být vzata

v úvahu ani jeho účetní hodnota, když k datu zániku SJM nebyla provedena

mimořádná uzávěrka. Podle názoru odvolacího soudu je třeba vycházet při úvaze o

výši hodnoty podniku postupem podle § 136 občanského soudního řádu (dále jen

„o. s. ř.“) z částky, kterou účastníci původně učinili nespornou, tj. 60.000,-

Kč, jež koresponduje i účetní hodnotě majetku firmy Zdeněk Šmíd - „JABLÍČKO“ k

31. prosinci 2001, stanovené částkou 44.766,- Kč a vyplývající z výkazu o

majetku a závazcích připojeném k daňovému přiznání za rok 2001. Z uvedených

důvodů odvolací soud stanovil součet aktiv zahrnutých do SJM částkou 535.489,-

Kč, z níž by měl každý z účastníků obdržet polovinu. Jelikož žalobce na základě

uvedeného získal do svého výlučného vlastnictví aktiva v hodnotě toliko

16.031,50 Kč a žalovaná zbývající část, uložil žalované nahradit žalovanému

rozdíl uvedené částky a poloviny celkové hodnoty aktiv, na niž má žalobce

nárok, tedy částku 251.713,- Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o

§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává jej z důvodů uvedených v § 241a odst.

2 písm. a), b) a odst. 3 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka – vedle výhrad

adresovaných postupu soudu prvního stupně - projevila nesouhlas s určením výše

obvyklé ceny podniku žalobce ve výši 60.000,- Kč učiněným odvolacím soudem,

kterou účastníci původně učinili v řízení před soudem prvního stupně nespornou,

avšak žalovaná tento svůj postoj v průběhu řízení změnila a požadovala

vypracování znaleckého posudku o ceně podniku žalobce. Odmítla odůvodnění, že

závěr znalce Mikuly o hodnotě podniku, kterého vyslechl v rámci odvolacího

jednání, je nereálný. Má za to, že znalec použitou metodu výpočtu obvyklé ceny

zcela jasně vysvětlil jako jedinou přípustnou. Z uvedených důvodů považuje

žalovaná znalecký posudek za použitelný a odvolací soud měl tudíž vycházet buď

z částky 477.000,- Kč, již použil soud prvního stupně, a která vychází z metody

kapitalizace zisku, anebo ze znalcem stanovené reálné hodnoty podniku ve výši

183.000,- Kč, nikoliv však z částky 60.000,- Kč. Navrhla proto zrušení rozsudku

odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.

a) o. s. ř., jsou uplatněny dovolací důvody obsažené v § 241a odst. 2 písm. a),

b) a v odst. 3 o. s. ř. a jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky

dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené

rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu

prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším

rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který

dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud

dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam.

V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost

dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací

soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika

položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.

ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných

položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu

prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu

srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009,

sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu

České republiky – www.nsoud.cz).

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na

rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu

prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné

pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a

povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná.

Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a

povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící

rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud

formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů

obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních

vztazích účastníků řízení.

Podle § 149 odst. 1, 2 věta první občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)

společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Zanikne-li společné jmění

manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou

manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné.

Podle § 150 odst. 3 obč. zák. neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na

návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného

jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku

podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí,

že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného

jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník

užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v

podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž

platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích

manželům společných.

Je důvodná námitka týkající se způsobu ocenění nemovitostí, které jsou

předmětem vypořádání, kdy žalovaná namítá, že odvolací soud měl při oceňování

vycházet ze závěrů znaleckého posudku jako soud prvního stupně a nikoliv

postupovat podle § 136 o. s. ř. Zde odvolací soud postupoval odlišně od soudu

prvního stupně, a dovolání je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.

s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z

důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud

přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §

229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolací soud již v rozsudku ze dne 7. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97,

uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, pod pořadovým č.

11 vyložil, že při stanovení ceny věci pro účely vypořádání bezpodílového

spoluvlastnictví manželů (shodně závěry se uplatní i ve vztahu k řízení o

vypořádání společného jmění manželů) se vychází z ceny věci době vypořádání,

avšak z jejího stavu v době zániku tohoto spoluvlastnictví. V rozsudku ze dne

17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněném v Souboru civilních

rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck pod pořadovým č. C 45, vyložil, že při

stanovení ceny nemovitosti v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví

manželů se vychází z obecné ceny, tj. ceny nemovitosti obvyklé v daném místě a

v době rozhodování, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu nemovitosti.

Při oceňování věcí v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví

(společného jmění manželů) jde zpravidla o posouzení skutečností, které

vyžaduje odborné znalosti a je tedy třeba ustanovit znalce ve smyslu § 127 o.

s. ř. (k tomu srovnej Ze zprávy o úrovni znaleckého dokazování u soudů a

státních notářství, Cpj 161/79 občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České

socialistické republiky, schválené usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR z 23.

12. 1980, Pls 3/80, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,

1981, pod pořadovým č. 1).

Soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz; jestliže se však

při hodnocení výsledků řízení odchýlí od výsledku důkazu znaleckým posudkem,

musí svůj postup přesvědčivě odůvodnit (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího

soudu ze dne 3. září 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, uveřejněné ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek, 1969, pod pořadovým č. 4).

Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.),

který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných

se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem

podle zásad § 132 o.s.ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti

ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními

provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v

posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy

obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo

třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních

důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického

myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako

každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů

(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. dubna 2002,

sp. zn. 25 Cdo 583/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a

stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1186).

Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl

učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na

otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně

vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory

atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil

ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí,

zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného)

posudku nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných

znalostí, ustanoví jiného znalce.

Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve

svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud

možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k

těmto zjištěním dospěl a

na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. Rc 47/55). Závěry

znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě

potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být

pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy,

připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k

tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém

posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího

zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé

dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze

zjištění, které neodpovídá znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu

skutečností, k nimž měl znalec přihlížet (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího

soudu České republiky ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007,

uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky –

www.nsoud.cz a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C.

H. Beck, pod pořadovým č. C 8160).

Dovolací soud – z důvodů dále uvedených – souhlasí s odvolacím soudem potud, že

stávající znalecký posudek dosud neskýtá podklad pro relevantní zjištění obecné

ceny podniku žalobce, současně však ani neodůvodňuje – při určení ceny podniku

– oproti přesvědčení odvolacího soudu postup podle § 136 o. s. ř.

Z obsahu znaleckého posudku vypracovaného v průběhu řízení před soudem prvního

stupně se podává, že znalec měl stanovit „hodnotu kapitálu firmy Zdeněk Šmíd –

JABLÍČKO“ jakožto majetku tvořícího součást vypořádávaného SJM podle stavu ke

dni zániku společného jmění, ale ceny v době vypracování znaleckého posudku.

Uvedl, že základem „hodnoty jmění společnosti v tomto odhadu je tak cena

obvyklá“. Ve znaleckém posudku znalec uvedl, že majetek podniku žalobce k 31.

prosinci 2001 měl účetní hodnotu 44.766,- Kč s tím, že „znalec nemůže zjistit,

zda tento majetek měl finanční vyjádření stejné i k hodnocenému datu (4. květen

2001) a stejně nemůže zjistit, byl-li majetek uznán de iure, byl-li také ve

firmě de facto, v jakém stavu, a proto nemůže být provedeno tržní ocenění

podniku“. S ohledem na nemožnost zjistit kompletní údaje o majetku vedeném v

účetnictví je možné jedině použít pro ocenění podniku údaje vyplývající z ceny

peněz metodou kapitalizace zisku. Na základě toho pak určil „tržní hodnotu

firmy“ částkou 477.000,- Kč při zohlednění obou živností vykonávaných žalobcem

a při nezahrnutí vlivu rukodělných prací částkou 183.000,- Kč. Současně

zdůraznil, že nebyl zjištěn v čase obdobný nebo stejný podnikatelský subjekt

„zobchodovaný v této době za průkazně zjištěnou cenu na území Západočeského

kraje, metoda porovnávací jako jedna z metod tržního oceňování podniku je z

tohoto ocenění vyloučena“. Uzavřel, že za nejpřijatelnější hodnotu stanovení

obecné ceny považuje částku 183.000,- Kč.

Znalec byl následně v odvolacím řízení vyslechnut; v této souvislosti především

není dovolacímu soudu zřejmé, proč byl znalec odvolacím soudem dne 2. prosince

2009 poučen „podle § 346 trestního zákona“, tj. podle v době výslechu

neexistujícího zákonného ustanovení, a co mělo být obsahem takového poučení. V

rámci svého výslechu poukázal na skutečnost, že nevycházel z „administrativního

ocenění“, když jediným možným způsobem ocenění podniku bylo použití metody

kapitalizace zisku. Připustil, že se nemůže jednoznačně vyjádřit k tomu, zda by

bylo reálné, aby mohl být podnik prodán za částku 477.000,- Kč, v daném ohledu

by záleželo na poptávce, proto jako reálnou hodnotu podniku stanovil částku

183.000,- Kč. Dále pak uvedl, že tato cena není cenou obvyklou, protože pro

stanovení obvyklé ceny neměl k dispozici „podklady“.

Podle názoru dovolacího soudu je uvedený znalecký posudek rozporný již ve svém

základu. Znalec v písemném znaleckém posudku variantně stanovil výslovně cenu

„tržní“ v návaznosti na to, zda do ní promítl výkon obou živností žalobce či

pouze živnosti jedné (bez rukodělných prací), u jednání odvolacího soudu uvedl,

že se nejedná o cenu obvyklou, neboť k jejímu stanovení neměl podklady,

současně však jím stanovenou hodnotu podniku označil za reálnou v hodnotě

183.000,- Kč, tj. bez přihlédnutí k jedné z živností.

Není tedy především zřejmé, co znalec považuje za cenu (hodnotu) „tržní“,

„obvyklou“, „obecnou“ a „reálnou“ a proč jím stanovená cena tržní není cenou

obvyklou, zvláště, jestliže znalec uvedl, že k určení ceny obvyklé neměl

podklady. Z obsahu jeho výpovědi učiněné před odvolacím soudem však nevyplývá,

jaké podklady znalci scházely a jaké by musel mít k dispozici, aby mohl cenu

obvyklou stanovit a že by vůči soudu (či účastníkům) uplatnil požadavek na

jejich předložení či doplnění. Z uvedeného pak je zjevné, že odvolací soud ani

nemohl vyzvat účastníky k předložení podkladů, které by byly nezbytné k

vypracování znaleckého posudku v podobě určení obvyklé ceny; doposud proto ani

není zřejmé, zda tyto podklady mohou být objektivně znalci k dispozici či

nikoliv. Není pak také jasné, proč za reálnou cenu podniku považuje částku

183.000,- Kč, jestliže ji stanovil výslovně bez zohlednění jedné z živností,

které žalobce v rámci podniku vykonával, neboť tato okolnost není ve znaleckém

posudku žádným způsobem vysvětlena. V písemném znaleckém posudku však tuto

částku označil znalec výslovně za obecnou cenu podniku, ačkoliv při výslechu

uvedl, že o obvyklou cenu nejde, protože tu nemohl stanovit. Již vůbec není z

posudku ani výslechu znalce zřejmé, jak při absenci podkladů pro určení obvyklé

ceny (podle jeho tvrzení) podniku mohl stanovit cenu tržní, resp. reálnou,

kterou ostatně v závěru písemného znaleckého posudku označil za cenu obecnou. Z

posudku ani z výpovědi znalce nevyplývá, proč (v písemném posudku obecná a u

výslechu reálná) cena podniku ve výši 183.000,- Kč nejvíce odpovídá představám

znalce o reálné (obecné) ceně, jestliže do ní nezahrnul jednu z živnosti,

kterou žalobce v rámci výkonu své podnikatelské činnosti vykonával. Zcela bez

vysvětlení zůstává okolnost, kdy znalec v písemném posudku výslovně uvedl, že

nemůže být provedeno tržní ocenění podniku žalobce, aby hned v další části

znaleckého posudku provedl tržní ocenění podniku žalobce dokonce variantně.

Jestliže odvolací soud nevedl znalce k objasnění výše uvedených zásadních

okolností pro splnění znaleckého úkolu formou relevantního doplnění znaleckého

posudku, případně následně nesjednal nápravu ustanovením jiného znalce ke

zpracovaní nového znaleckého posudku, zatížil odvolací řízení vadou, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ta ostatně spočívá i v tom,

že odborný závěr znalce o variantně stanovené „tržní ceně“ podniku žalobce

odmítl odvolací soud blíže nikterak neodůvodněným poukazem na to, že se jedná o

cenu „zcela nereálnou a neodpovídající“, čímž nepřípustně nahradil odborný

závěr znalce vlastní úvahou. Ani tento postup odvolacího soudu však nebyl

důsledný, jestliže se žádným způsobem nevypořádal s hodnotou podniku určenou

znalcem částkou 183.000,- Kč, kterou znalec v písemném posudku označil jako

„nejpřijatelnější hodnotu obecné ceny podniku“ bez ohledu na to, že do ní

nezahrnul výkon jedné ze dvou živností žalobcem.

Přestože znalecký posudek v uvedené podobě neposkytuje relevantní podklad pro

závěr o obvyklé ceně podniku žalobce, bez objasnění výše uvedených okolností

však také doposud nelze dospět k závěru, že stanovení obvyklé ceny podniku

žalobce není možné nebo může být realizováno pouze s nepoměrnými obtížemi,

přičemž takový závěr je nezbytnou podmínkou pro postup soudu podle § 136 o. s.

ř., který zvolil odvolací soud při stanovení výše hodnoty podniku. Ostatně, ani

tento postup odvolacího soudu neobstojí.

Podle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo

nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.

Volná úvaha ovšem je podle ustálené judikatury na místě až po zjištění

skutečností, které umožňují porovnat srovnatelné (obdobné) případy v daném

místě a čase, resp. které umožňují kvantitativní posouzení srovnatelných

(obdobných) souvislostí, jež musí být podloženo logickým a v rozhodnutí pečlivě

odůvodněným úsudkem soudu a naopak nemůže být projevem libovolné (tedy nijak

nepodložené) úvahy soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 28. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, uveřejněný v

časopise Právní rozhledy pod číslem 20, ročník 2007). Při určení přiměřené výše

nároku musí soud vyjít z důkazů provedených v řízení, přičemž soudem nastíněný

myšlenkový postup (obsažený v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí)

musí odpovídat z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu obecným

zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti. Při určení výše nároku jsou

podkladem pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislosti

posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši

uplatněného nároku. Pouze takové zdůvodnění soudu zakládá alespoň elementární

možnost přezkumu správnosti volné úvahy soudu, o níž své rozhodnutí opřel

(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. dubna 2009,

sp. zn. 28 Cdo 418/2009 - www.nsoud.cz). Naopak pokud soud nemá pro svou volnou

úvahu k dispozici základní zjištění umožňující kvantitativní posouzení

souvislostí v porovnatelných případech v daném místě a čase, nejsou zde splněny

předpoklady pro aplikaci volné úvahy (k tomu srovnej již výše citovaný rozsudek

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo

5359/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České

republiky – www.nsoud.cz).

Podkladem pro volnou úvahu odvolacího soudu o výši hodnoty ceny podniku nemůže

být okolnost, že na počátku řízení se účastníci shodli na částce této ceně

odpovídající ve výši 60.000,- Kč již z toho důvodu, že toto shodné tvrzení

učinili účastníci řízení na jeho počátku, když řízení bylo zahájeno v roce

2001, zatímco cenu podniku žalobce odvolacím soudem bylo nutno stanovit k

okamžiku jeho rozhodování, tj. ke konci roku 2009. Bez ohledu na okolnost, že

své tvrzení ohledně ceny podniku žalovaná v průběhu řízení odvolala s

požadavkem na určení ceny podniku znaleckým posudkem, z obsahu spisu

nevyplývají žádné skutečnosti, jež by podpořily závěr, že cena podniku žalobce

by mohla být 60.000,- Kč. Účastníci v průběhu řízení neuvedli žádné

skutečnosti, na základě kterých k uvedené částce dospěli a které by potvrzovaly

relevanci jejich shodných tvrzení, z čehož vyplývá, že se jednalo o shodná

tvrzení nemající podklad v objektivně existujících okolnostech týkajících se

skutečné ceny podniku. Dovolací soud také nemohl v této souvislosti

přehlednout, že uvedená částka se velmi výrazně (několikanásobně) odlišuje i od

nejnižší obecné ceny stanovené v průběhu řízení znaleckým dokazováním. Jen

obtížně by pak podkladem pro volnou úvahu odvolacího soudu mohla být okolnost

mající základ v „účetní hodnotě majetku firmy žalobce“ k roku 2001, jestliže je

předmětem posouzení obecná hodnota podniku žalobce v době o devět let pozdější.

Dovolací soud proto ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího

soudu podle § 243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným

právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.

Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku,

která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že

shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší

současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo

3307/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck,

pod pořadovým č. C 5768).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. února 2011

Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.

předseda senátu