22 Cdo 425/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobce U. G., zastoupeného obecným zmocněncem, proti žalované S. G.,
zastoupené dvokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 329/96, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. října 2007, č. j. 30
Co 357/2006-573, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Rakovníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
března 2006, č. j. 4 C 329/96-460, rozhodl výrokem pod bodem I., že z věcí,
které měli účastníci v bezpodílovém spoluvlastnictví, přikázal do výlučného
vlastnictví žalobce automobil zn. M. – B., DKA SPZ v hodnotě 112.700,- Kč. Do
výlučného vlastnictví žalované přikázal automobil zn. O. O. – B, SPZ RAC 60
33 v hodnotě 391.200,- Kč a dále movité věci ve výroku podrobně specifikované,
celkem movité věci (včetně automobilu) v hodnotě 812.350,- Kč. Výrokem pod
bodem II. soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit dluh z půjčky od H. G.
ve výši 1.500.000,- Kč. Výrokem pod bodem III. soud rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu 56.644,54 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové
povinnosti účastníků.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že bezpodílové spoluvlastnictví
účastníků zaniklo ke dni 31. 1. 1996; věc posoudil podle ustanovení občanského
zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“), tedy ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Soud dospěl k závěru, že
účastníci společně podnikali; přes toto zjištění nepřihlédl při vypořádání BSM
k aktivům a pasivům pocházejícím ze společného podnikání, neboť znalec
ustanovený soudem nemohl vypracovat znalecký posudek pro nedostatek součinnosti
účastníků, kteří neposkytli potřebné doklady. Do aktiv BSM soud zahrnul zejména
movité věci uvedené ve výroku jeho rozhodnutí a mimo jiné i částku 1.104.544,92
Kč, kterou vybrala žalovaná z bankovního účtu „u IPB“. Soud uzavřel, že žalobce
neprokázal, že se jednalo o finanční prostředky, které nenáležely do BSM. Do
pasiv BSM soud zahrnul půjčku poskytnutou H. G. ve výši 1.500.000,- Kč.
Přestože se nepodařilo zjistit adresu H. G. a vyslechnout jej, soud vzal za
prokázanou existenci půjčky z výdajových pokladních dokladů ze 16. 2. 1996 a
29. 2. 1996, potvrzujících vrácení půjčky, a z výpovědi žalobce při jednání
před soudem 8. 4. 1997, kde potvrdil, že půjčka byla uzavřena s jeho vědomím a
souhlasem. Soud nepřihlédl k žalobcem tvrzeným investicím ve výši 170.000,- Kč
ze společných prostředků do nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalované, a to
domu čp. 1570 s pozemky v k. ú. R.. Žalobce uvedl, že investice byly prováděny
v letech 1991 a dříve, ale blíže je nespecifikoval. Soud dospěl k závěru, že
žalobce předloženými listinnými důkazy neprokázal, že se jednalo o investice ze
společného majetku do výlučného majetku žalované.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 3. října 2007, č. j. 30 Co 357/2006-573, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil ve výroku I. o přikázání movitých věcí do výlučného
vlastnictví účastníků. Výrok II. o povinnosti žalované zaplatit dluh z půjčky
od H. G. ve výši 1.500.000,- Kč změnil tak, že se tento výrok vypouští a výrok
pod bodem III. o vypořádání podílů změnil tak, že žalované uložil povinnost
vyplatit žalobci 711.453,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti. Odvolací soud
vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně a sám doplnil dokazování. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u účastníků
šlo v průběhu manželství o podnikání obou manželů. Pokud žalobce vykonával
práce pro podnik žalované, nečinil tak jako osoba vykonávající podnikatelskou
činnost, ale jako osoba pobírající příjem ze závislé činnosti lišící se od
ostatních poplatníků pobírajících příjem ze závislé činnosti jen svým blízkým
vztahem k podnikateli. Vyšel z úvahy, že podnikající manžel je povinen
nahradit do BSM takovou částku, jež by se rovnala kladnému rozdílu mezi aktivy
a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla představuje cenu
podniku. Poté, co znalec ustanovený soudem prvního stupně nevypracoval znalecký
posudek pro naprostý nedostatek potřebných listin a součinnosti účastníků,
pokusil se i odvolací soud ocenit podnik žalované ustanovením Y. C., Znaleckého
ústavu, s. r. o. Znalecký ústav posudek rovněž nevyhotovil a to z týchž důvodů
jako znalec ustanovený soudem prvního stupně. Za této situace dospěl odvolací
soud ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že hodnotu podniku není možno
do BSM zahrnout, tedy ani zařízení a zásoby skladu koženého zboží nebo aktiva
tvrzená žalobcem v H., případně zůstatky na účtech či finanční hotovost
související s podnikáním. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně, že do aktiv BSM náleží mimo jiné zůstatek na účtu u IPB ke dni 3. 1. 1996 ve výši 1.104.544,92 Kč, z něhož jedna polovina ve výši 552.272,46 Kč
byla správně započtena ve prospěch žalobce. Pokud jde o půjčku od H. G. ve
výši 1.500.000,- Kč, kterou soud prvního stupně zahrnul do pasiv majetkového
společenství, odvolací soud dospěl k jinému závěru a to, že půjčka do pasiv
nenáleží. V řízení nebylo prokázáno, že by tato půjčka ke dni právní moci
rozvodu manželství účastníků existovala. Tvrzení účastníků v tomto směru byla
rozporná a přes veškeré úsilí se soudu prvního stupně nepodařilo provést
výslech H. G. Výdajovými pokladními doklady s razítky firmy S. a U. G.,
opatřenými nečitelnými podpisy příjemce a pokladníka, aniž by byly opatřeny
číslem výdajového pokladního dokladu, se žalované nepodařilo prokázat, že ve
dnech 16. 2. 1996 a 29. 2. 1996 byly vyplaceny H. G. částky 500.000,- Kč a
1.000.000,- Kč z titulu vrácení půjčky. Předně doklady jsou opatřeny razítkem
výše uvedeného znění, přestože z přípisu žalované ze dne 25. 1. 1996
adresovaného Celnímu jednatelství CT H. S. Š. 133 se podává, že od 1. 1.
1996
došlo ke změně názvu firmy na S. G., a dále přes výzvu odvolacího soudu
žalovaná nepředložila doklady svědčící o její solventnosti v rozhodném období. Tvrzení žalované, že šlo o půjčku pro osobní potřebu, vyvrací použití firemních
dokladů a razítko firmy na těchto dokladech. I kdyby uvedená půjčka existovala,
za situace, kdy nebylo možné provést ocenění podniku žalované, nelze přihlížet
ani k pasivům firmy podniku a ani k tom, zda půjčku žalovaná po zániku
manželství zaplatila či nikoliv. Odvolací soud proto uvedenou půjčku do pasiv
BSM nezahrnul. K odlišnému závěru oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací
soud při hodnocení žalobcem tvrzených investic ze společného majetku do domu
žalované čp. 1570 v obci a katastrálním území R., které mu zčásti přiznal, když
vzal za prokázané investice v celkové výši 72.394,- Kč. Vzhledem k tomu, že v
době, ze které faktury pocházejí, byla žalovaná vlastnicí pouze ideální jedné
poloviny uvedeného domu, tvořily investice do jejího majetku polovinu z uvedené
částky, tj. 36.197,- Kč. Žalobci soud přiznal jednu čtvrtinu z celkových
investic ve výši 18.099,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s.
ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná namítá, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nezahrnul
do masy BSM půjčku od H. G. ve výši 1.500.000,- Kč, když oba účastníci její
existenci potvrdili a žalovaná ji zaplatila ve dvou splátkách a to 16. 2. 1996
částku 500.000,- Kč a 29. 2. 1996 částku 1.000.000,- Kč. Podle žalované nemůže
obstát konstrukce soudu uvedená v odůvodnění jeho rozsudku. Poukazuje na to, že
společná firma se žalobcem nikdy neexistovala a opak nelze dovodit ani z
razítka, které používali pro soukromé účely a které nemělo náležitosti
obchodního razítka, nebylo na něm uvedeno IČ firmy a název U. a S. G. není
evidován u živnostenského úřadu. Připouští, že pro některé obchodní operace v
Německu žalobce tento název firmy užíval. Pro potvrzení o vrácení uvedené
půjčky H. G. použila běžně dostupné formuláře výdajových dokladů, které
opatřila uvedeným razítkem a pan G. na nich potvrdil svým podpisem převzetí
uvedené částky. Pořadové číslo na dokladech není uvedeno, protože půjčka nebyla
určena pro firmu žalované, a proto také nebyla v účetnictví evidována. I v
tomto směru se odvolací soud mýlí. Odvolací soud nijak nevysvětlil změnu svého
stanoviska, když po celou dobu řízení žádné pochybnosti o existenci půjčky
nevznikly a sám ve svém předcházejícím rozhodnutí ze 13. 4. 2005 uvedl, že
žalobce existenci půjčky přiznává (usnesení str. 7 a výslech žalobce čl. 47), a
uložil soudu prvního stupně, aby při hodnocení důkazů přihlédl k tvrzení
žalované, že půjčku po rozvodu manželství zaplatila a zhodnotil oba příjmové
doklady. Půjčku sjednal žalobce, protože žalovaná neovládá německý jazyk a
žalobce také smlouvu o půjčce založil do spisu. Žalovaná má za to, že
dostatečně prokázala svá skutková tvrzení. Nemůže nést odpovědnost za to, že se
nepodařilo H. G. vyslechnout jako svědka na adrese, která jí byla dříve známa.
Poukazuje na nedostatečnou součinnost žalobce, který je jeho přítelem, jistě
jeho současnou adresu zná a přesto ji nesdělil soudu. Pokud žalobce uvádí
jiná tvrzení, nepodařilo se mu je prokázat.
Žalovaná vytýká odvolacímu soudu i nesprávné hodnocení žalobcem tvrzených
investic do domu čp. 1570 v R. Soud uvádí, že vychází ze seznamu vlastnoručně
psaného žalovanou, když prokazatelně tento seznam nikdy nepsala a jsou zde
uvedeny i položky v německém jazyce, který na rozdíl od žalobce neovládá; to
lze zjistit i pouhým srovnáním s jejím rukopisem.
Konečně vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně zahrnul do aktiv žalované
částku 552.272,- Kč, tj. polovinu z částky, kterou vybrala z účtu, který nebyl
součástí BSM a použila ji na úhradu cla a DPH. Částka je součástí provozních
nákladů její firmy a nenáleží do aktiv BSM, což bylo prokázáno doklady
založenými ve spise. Poukazuje i na to, že odvolací soud nepřihlédl k zásluhám
toho z účastníků – bývalých manželů, který se zasloužil o nabytí věcí do BSM.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně (pokud jde o rozhodnutí
týkající se částky která měla být půjčena od H. G.) přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání v této části není důvodné; ve
zbývající části je dovolání nepřípustné.
Dovolatelka nesouhlasí s tím, že odvolací soud do společného majetku nezahrnul
půjčku, která měla být poskytnuta H. G., kterému ji žalovaná měla vrátit; v
této souvislosti vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů, které
vedlo k závěru, že se nepodařilo prokázat, že by tato půjčka ke dni zániku BSM
účastníků existovala. Odvolací soud však opřel svůj závěr nejen o to, že
existence půjčky nebyla prokázána, ale i o zjištění, že „je zřejmé, že
souvisela s podnikáním žalované. Za situace, kdy z výše uvedených důvodů nebylo
možné uvést ocenění podniku žalované, nelze brát ani úvahu případná pasiva
firmy žalované, ani skutečnost, zda půjčka byla žalovanou po zániku manželství
účastníků vrácena či nikoliv“. Tento závěr dovolatelka nikterak nenapadá
(pouze obecně tvrdí, že půjčka nebyla určena pro její podnik) a je navíc v
souladu s judikaturou dovolacího soudu; i finanční závazky vynaložené v
souvislosti s podnikem se nevypořádávají zvláště, ale v rámci ocenění podniku,
neboť ze sporu o vypořádání BSM nelze činit vyúčtovací spor, v němž by se
dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje z podnikání zpravidla bez možnosti
dospět ke spolehlivým závěrům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února
2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č.
C 3282). Ocenění podniku však nebylo možno provést, a to i pro nedostatek
součinnosti dovolatelky (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Z tohoto
hlediska je nerozhodné, zda sporná půjčka skutečně existovala a byla splacena.
Rozsudek odvolacího soudu je proto z hlediska důvodů uplatněných v dovolání
správný.
Ve zbývající části dovolání není přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek. Jen tehdy, je-li přípustné, je možné
zkoumat jeho důvodnost (zabývat se jím věcně). Dovolací soud tedy není oprávněn
přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není
dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s.
ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z
právního předpisu. Nedělitelná povaha daného právního vztahu se projeví právě a
jen v tom, že shledá-li soud dovolání důvodným ve vztahu k výrokům rozsudku
odvolacího soudu, proti nimž je dovolání přípustné, zruší s poukazem na
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. současně i výrok, jehož věcný
přezkum nebyl přípustný (R 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V řízení o vypořádání BSM tak dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně
každé vypořádávané položky zvláště. Skutečnost, že např. odvolací soud změní
rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem
rozsudku odvolacího soudu, který se týká jiných položek, a že dovolací soud je
již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem
oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí.
Odvolací soud změnil částečně rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobci přiznal část investic do domu žalované ve výši 18.099,- Kč. Tuto část
rozsudku odvolacího soudu napadá žalovaná dovoláním. Dovolání podle § 237 odst.
1 o. s. ř. však není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč [§ 237 odst. 2
písm. a) o. s. ř.]. Proto je v této části dovolání nepřípustné a dovolací soud
se jím nemohl zabývat.
Soud prvního stupně zahrnul do aktiv žalované částku 552.272 Kč.
představující jednu polovinu částky, kterou žalovaná vybrala „z účtu u IPB“;
tento závěr žádný z účastníků v odvolacím řízení nezpochybnil (žalovaná
navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně); odvolací soud pak rozsudek
soudu prvního stupně v této části potvrdil. Ohledně této položky by připadala
přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v
případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nevymezila-li žalovaná v
dovolání (jehož přípustnost by se mohla opírat jen o uvedené ustanovení)
hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam
napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání
jako nepřípustné odmítne (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna
2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu
č. C 2463). Navíc námitky dovolatelky mají skutkovou povahu a pro řešení
skutkových otázek není možno tzv. nenárokové dovolání podle tohoto ustanovení
připustit. [Pro úplnost se poznamenává, že dovolání není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože odvolací soud ohledně této položky
nevyslovil v předchozích zrušovacích usneseních závazný právní názor – k tomu
viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp.
zn. 22 Cdo 2211/2000, Soudní rozhledy č. 8/2002].
Dovolatelka přichází s námitkou, že odvolací soud nepřihlédl k zásluhám
účastníků o nabytí společného majetku. Vzhledem k uplatnění projednací zásady
(§ 101 odst. 1 o. s. ř.) a zejména principu koncentrace řízení (§ 119a o. s.
ř.) měla odpovídající skutková tvrzení vznést v řízení soudu prvního stupně. V
odvolacím řízení pak navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně; proto
nelze vytýkat odvolacímu soudu, že se věcí z tohoto hlediska nad rámec
odvolacích námitek nezabýval.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části, která byla
věcně přezkoumána, správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem
zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému takové náklady dovolacího řízení, na
jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.
s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu