22 Cdo 3307/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobkyně A. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. K.,
zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 22/99, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2006, č.
j. 56 Co 552/2005-302, ve znění usnesení ze dne 29. června 2006, č. j. 56 Co
552/2005-311, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení
částku 29 690,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
14. června 2005, č. j. 23 C 22/99-266, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „ze
zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků připadá do výlučného
vlastnictví žalobkyně budova P., č. p. 282, bydlení na parcele č. 388 a pozemek
parcela č. 388
o výměře 470 m², zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území P.,
obec a okres P., zapsáno na LV 5067 u Katastrálního úřadu pro O. k.,
Katastrální pracoviště P., v ceně 2 200 000,- Kč“, a výrokem pod bodem II.
rozhodl, že „ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků připadá do
výlučného vlastnictví žalovaného budova T., č. p. 24, bydlení na parcele č. st.
31 a pozemky parcela č. st. 31 o výměře 1 015 m², zastavěná plocha a
nádvoří, parcela č. 440 o výměře 306 m², zahrada, vše v katastrálním území
T. u O., obec T., okres O., zapsáno na LV 330 u Katastrálního úřadu pro O. k.,
Katastrální pracoviště O., v ceně 1 000 000,- Kč“. Výrokem pod bodem III.
uložil žalobkyni povinnost „zaplatit žalovanému na úplném vyrovnání podílu
částku 600 000,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Výroky pod
body IV. až VII. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků, uzavřené 14. 5.
1977, bylo rozvedeno 9. 2. 1999. Ještě před rozvodem manželství, a to 15. 5.
1998, zrušil Okresní soud v Olomouci bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále
„BSM“) z důvodu podnikání žalovaného; nyní šlo o jeho vypořádání. V době trvání
manželství účastníci nabyli do BSM koupí nemovitosti uvedené ve výrocích pod
body I. a II., jejichž obecná cena k 15. 5. 1998 činila 3 200 000,- Kč.
Žalobkyni, která se v roce 2001 provdala za německého občana a získala německé
státní občanství, byl podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky, povolen trvalý pobyt v České republice, a stala se osobou, jež
mohla ve smyslu devizového zákona č. 219/1995 Sb. v České republice nabývat
nemovitosti. Věc posoudil podle § 143, § 148a odst. 2, § 149 odst. 1, 3, § 150
občanského zákoníku (dále „ObčZ“) ve znění účinném v rozhodné době a zákona č.
97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Vypořádání BSM provedl
tak, aby došlo k rozdělení majetku účastníků způsobem odpovídajícím rovným
podílům, a aby byla minimalizována finanční částka na dorovnání podílů. Vzal v
úvahu, že dům s pozemky v T. užívá žalovaný ke svému bydlení a podnikání, stará
se o něj a projevil zájem jej získat. Dům v P. s pozemky, který neslouží k
bydlení účastníků a je pronajímán třetím osobám, přikázal žalobkyni s
povinností uhradit žalovanému na vyrovnání vypořádacích podílů obnos 600 000,-
Kč.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 20. června 2006, č. j. 56 Co 552/2005-302, ve znění usnesení
ze dne 29. června 2006, č. j. 56 Co 552/2005-311, změnil rozsudek soudu prvního
stupně „o věci samé v odstavci I., II. a III., tak, že ze zaniklého
bezpodílového spoluvlastnictví účastníků připadá do výlučného vlastnictví
žalobkyně budova č. p. 282 – bydlení nacházející se na pozemku parc. č. 388 –
zastavěná plocha a nádvoří a dále pozemek parc. č. 388 – zastavěná plocha a
nádvoří, vše v katastrálním území P., zapsáno na LV 5067 u Katastrálního úřadu
pro O. k., Katastrální pracoviště P.“, a dále, že „žalobkyně je povinna
zaplatit žalovanému na úplné vyrovnání podílu ze zaniklého bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků částku 600 000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně sice učinil správná
skutková zjištění a i na jeho právní závěry je možno odkázat, avšak současně
uvedl, že vzhledem ke skutečnostem, jež po vydání rozsudku soudu prvního stupně
nastaly, nemohl tento rozsudek beze změny obstát. V této souvislosti poukázal
na skutečnost, že žalovaný převedl nemovitosti v T. darovací smlouvou uzavřenou
19. 4. 2006 na J. K., přičemž se žalobkyně neplatnosti této darovací smlouvy
dosud podle § 145 odst. 1 věta druhá a třetí za středníkem, ve spojení s § 40a
ObčZ, nedovolala. To vylučuje, aby stejné nemovitosti byly přikázány do
výlučného vlastnictví žalovaného. Uvedl, že při úvaze o způsobu vypořádání
podle § 150 ObčZ „má být proto zohledněna obecná cena darovaných nemovitostí,
stanovená podle shodných tvrzení účastníků ke dni zrušení jejich bezpodílového
spoluvlastnictví částkou 1.000.000,- Kč, jako částka připadající do výlučného
vlastnictví žalovaného. Byl to totiž žalovaný, který s nemovitostmi ještě před
vypořádáním bez souhlasu žalobkyně disponoval, přičemž v důsledku jeho právního
úkonu (darovací smlouvy) se zmenšila hodnota společného majetku účastníků o
cenu zmíněných nemovitostí. Je tedy na místě, aby žalovaný sám nesl nepříznivé
následky kvantitativního snížení hodnoty společného majetku; k tíži žalovaného
se proto započítává na jeho vypořádací podíl hodnota nemovitostí v k. ú.
T.“ (tj. částka 1 000 000,- Kč). Rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že
nemovitosti v P. byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, shledal
správným, přičemž vzal v úvahu i výsledek exekučního řízení týkajícího se
těchto nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání a uplatňuje
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 občanského soudního
řádu („OSŘ“). Namítá, že pokud odvolací soud uvedl, že rozsudek soudu prvního
stupně mění ve výroku II., pak tomuto rozhodnutí neodpovídá znění rozsudku,
neboť tato změna není v rozsudku odvolacího soudu uvedena. Takto z rozsudku
soudu prvního stupně vypadl výrok II., jehož nově stylizované znění neexistuje.
Dovolatel dále připomíná, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (str. 4
odst. 3) konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalovaným napaden v
celém rozsahu. Právní moc v rozsudku soudu prvního stupně však byla vyznačena
ve znění: „Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 8. 2005 odd. II – Okresní
soud v Olomouci dne 19. října 2005“, přičemž takto vyznačený údaj považoval
žalovaný za potvrzení právní skutečnosti, která nastala a v důsledku toho je
přesvědčen, že rozsudek ve výroku II. je pravomocný, neboť proti němu nikdo z
účastníků nebrojil. Přezkoumal-li odvolací soud rozsudek jako celek, jde o
rozpor mezi údajem úředně potvrzeným soudem prvního stupně osvědčujícím právní
stav výroku pod bodem II. a stanoviskem odvolacího soudu odvolávajícího se na §
212 písm. d) OSŘ. To mělo vliv na jednání žalovaného, neboť byl přesvědčen, že
nabyl vlastnické právo k nemovitostem v T., disponoval s nimi a jejich
vlastnictví převedl na svoji manželku. To odvolací soud hodnotí jako chybný
administrativní postup soudu prvního stupně, nedochází k závěru zda a jak byla
tato chyba odstraněna, platnost doložky nebyla zrušena a žalovaný proto jednal
v dobré víře. Soud pochybil ve smyslu § 241a odst. 1 a 2 OSŘ a toto pochybení
nelze napravit konstatováním, že jde o administrativní chybu. Dovolatel
konečně namítá, že rozsudek neodpovídá textu zákona, neboť zásady vypořádání §
150 ObčZ neobsahuje a neobsahuje ani to, že podíly obou manželů jsou si rovny.
Rozhodující kritéria obsahuje § 149 ObčZ a v této souvislosti žalovaný zmiňuje
nedostatečně provedené dokazování některých zásadních skutečností. Navrhuje,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání připomíná, že žalovaný opírá
přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, když uvádí, že rozsudkem
odvolacího soudu došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně. V daném případě
však jde toliko o diformitu domnělou, a proto přichází v úvahu jen přípustnost
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. V tom případě by však v dovolání měly být
vytčeny otázky zásadního právního významu, které v rozhodnutí odvolacího soudu
byly řešeny. Vzhledem k tomu, že takové tvrzení v dovolání chybí, mělo by být
odmítnuto bez meritorního projednání. V podrobnostech odkazuje na argumentaci
odvolacího soudu s níž se ztotožňuje a navrhuje, aby dovolací soud dovolání
jako bezdůvodné odmítl, popř. zamítl podle
§ 243b odst. 2 OSŘ.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval
dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.
b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní
stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná
nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního
právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v
soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000,
publikovaném pod č. C 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu dovodil, že
„dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ, ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.,
jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z
právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25.
června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého
„dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné,
i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž
určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu.
Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s
výrokem, který není přípustné zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v
tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší
současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242
odst. 2 OSŘ“.
Pokud tedy odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání BSM
jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat
jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně;
rozhodnutí týkající se položek, které nebyly změnou rozhodnutí soudu prvního
stupně v odvolacím řízení dotčeny, lze přezkoumat jen za podmínek uvedených v §
237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího
soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání
projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného
výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze.
Z uvedených důvodů se dovolací soud nejprve zabýval námitkami dovolání proti té
části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn; v této části je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Při soudním vypořádání BSM jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky vyplývá z právního předpisu; proto odvolací soud není ve smyslu
§ 212 písm. d) OSŘ vázán rozsahem podaného odvolání. V řízení o vypořádání BSM
tak není možné, aby některý z výroků provádějících toto vypořádání nabyl
samostatně právní moci, a to bez ohledu na případné vyznačení doložky právní
moci. Soudní rozhodnutí nabývá právní moci ze zákona (viz § 159 OSŘ);
skutečnost, že na rozhodnutí snad byla nesprávně vyznačena právní moc dosud
nepravomocného rozhodnutí, nemá pro nabytí právní moci význam. Podobně dovolací
soud např. v rozsudku ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1057/2003,
publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C C2099 vyslovil:
„Samotná doložka právní moci není právní skutečností, která by měla vliv na
právní vztahy účastníků řízení. Takovýto vliv má pouze právní moc rozhodnutí
jako taková, která nastane – nezávisle na vůli soudu či účastníků řízení – v
okamžiku, kdy jsou splněny zákonné podmínky, tedy kdy je rozsudek řádně
doručen a kdy jej již nelze napadnout odvoláním… Na tomto závěru nic nemění ani
nesprávné poučení, jehož se účastníkům v rozsudku dostalo, tedy že proti němu
lze podat odvolání, neboť i kdyby některý z účastníků odvolání podal, musel by
je odvolací soud jako podané někým, kdo k němu není oprávněn, odmítnout a
takovéto rozhodnutí odvolacího soudu by se právní moci rozsudku soudu prvního
stupně nikterak nedotklo“. Z uvedeného je zřejmé, že výrok rozsudku soudu
prvního stupně pod bodem II. nemohl samostatně nabýt právní moci a že nesprávné
vyznačení právní moci není důvodem pro zrušení rozhodnutí v dovolacím řízení.
Neobstojí ani námitka, že výrok rozhodnutí odvolacího soudu je
neurčitý. Z výroku rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem I. se jasně podává, že
se jím nahrazuje výrok rozsudku soudu prvního stupně pod body I., II., III.,
takže rozhodnutí soudu prvního stupně pod těmito body nadále nevyvolává právní
účinky a je nahrazeno rozhodnutím odvolacího soudu, jehož obsah není pochybný
(žalovaný žádnou nemovitost nenabývá).
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že
žalovanému nebylo možno přikázat do výlučného vlastnictví nemovitosti v T.,
které již dříve převedl do vlastnictví třetí osoby. Tuto skutečnost dovolatel
nezpochybňuje. Skutečnost, že tak snad učinil v omylu, vyvolaném doložkou
právní moci, nemůže mít za následek absolutní neplatnost smlouvy a tudíž závěr
o tom, že věc již nemohla být vypořádána, je správný.
Ve zbývající části by se dovolací soud mohl dovoláním zabývat jen za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ; ty však nejsou naplněny. Protože
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních
otázek,
je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla
přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích
důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení,
že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí
vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám
řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Právní námitky dovolatele patrně opomíjejí skutečnost, že při vypořádání
zaniklého BSM je třeba i nadále vycházet ze znění občanského zákoníku před
novelou č. 91/1998 Sb. (viz bod 5 čl. VIII této novely). Je skutečností, že
odvolací soud se výslovně nezabýval odvolací námitkou, že to byl žalovaný, kdo
se více o spornou nemovitost v P. zasloužil. Ovšem odvolací soud odkázal na
„správná skutková zjištění“ a „přiléhavé právní závěry“ soudu prvního stupně; v
odvolání pak nebylo uvedeno nic, co by tyto závěry, které i dovolací soud
považuje za přiléhavé, relevantně zpochybnilo z hlediska právního posouzení
(viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně zejména vyšel
ze skutkového zjištění, kterým je odvolací soud vázán, že péče o děti a
domácnost ležela především na žalobkyni; pak ovšem nelze pro stanovení
velikosti podílů úspěšně namítat, že se podílela na péči o majetek byť snad i
podstatně menší mírou. Ostatní námitky směřují proti hodnocení důkazů a proti
skutkovým zjištěním soudů, a pro jejich řešení nelze dovolání připustit.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části podléhající
dovolacímu přezkumu správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b
odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá úspěšnosti žalobkyně
v dovolacím řízení; proto je žalovaný povinen jí tyto náklady ve smyslu § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ nahradit. Představují odměnu
advokátovi za zastoupení žalobkyně v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření
k dovolání a činí podle § 3 odst. 1, bod 5., § 4 odst. 1, 3, § 10 odst. 3, § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění čl. I., bod 2. vyhlášky č. 277/2006
Sb. 24 650,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve smyslu čl. I., bod 17. vyhlášky č. 276/2006 Sb.
300,- Kč, celkem 24 950,- Kč. Částka představující náklady řízení zvýšená o 19
% daně z přidané hodnoty ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ činí celkově 29 690,- Kč.
Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může
žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 5. února 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu