U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše
Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně ProMedica, spol. s r. o., IČ 00560073, se sídlem v Prostějově,
Edvarda Valenty 3969/19, zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem
v Brně, Příkop 843/4, proti žalované Mgr. J. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem
Šťastným, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, vedené u Okresního
soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 448/2011, o zaplacení částky 2 434 650,95 Kč
s příslušenstvím, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 23. 9. 2014, č. j. 17 Co 356/2013-165, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 22 215,60 Kč k rukám JUDr. Zdeňka Šťastného, advokáta v Olomouci, do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Žalovaná suma představovala bezdůvodné obohacení spočívající v částce, kterou
žalobkyně zaplatila žalované na základě rozsudku v řízení vedeném u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 21 Co 180/2007, jenž byl posléze zrušen. Žalobkyně
uzavřela se žalovanou smlouvu o podnájmu nebytových prostor a nájmu movitých
věcí, na základě které žalovaná hradila žalobkyni úplatu. Smlouva o podnájmu
byla shledána neplatnou, takže bylo povinností pronajímatelky (žalobkyně) vydat
podnájemkyni (žalované) úplatu, kterou za užívání nebytových prostor převzala,
a povinností podnájemkyně bylo poskytnout pronajímatelce peněžitou náhradu ve
výši obvyklé úplaty za užívání nebytových prostor. Žalobkyně se však po
žalované nedomáhala peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení spočívající v
užívání nebytových prostor, nýbrž vydání částky zaplacené z titulu později
zrušeného rozsudku, a proto jejím zaplacením žalobkyně částečně plnila svou
restituční povinnost ve smyslu § 457 obč. zák. a nedošlo k bezdůvodnému
obohacení žalované na úkor žalobkyně.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 9. 2014, č. j. 17 Co 356/2013-165,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 217 260 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu ohledně částky 2
434 650,95 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky II a III). Odvolací soud zkoumal, zda se žalovaná přijetím plnění podle
rozsudku sp. zn. 21 Co 180/2007 na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila a zda
měla právní důvod k přijetí žalované částky. Bylo prokázáno, že účastnice si
vzájemně plnily na základě absolutně neplatné podnájemní smlouvy, kdy žalovaná
užívala nebytové prostory, za což zaplatila žalobkyni sjednané podnájemné ve
výši 3 780 000 Kč. Za této situace nastupuje povinnost obou účastnic vrátit si
vzájemně poskytnutá plnění – žalobkyně žalované vrátit úplatu a žalovaná
žalobkyni prospěch získaný užíváním nebytových prostor, představovaný obvyklým
nájemným v daném místě a čase (dle znaleckého posudku Ing. Augustina ve výši 46
035 Kč měsíčně, tedy 1 657 260 Kč za celkovou dobu trvání podnájemního vztahu).
Žalovaná již žalobkyni fakticky zaplatila částku 1 440 000 Kč, neboť bezdůvodné
obohacení za užívání prostor na své straně (ve výši 40 000 Kč měsíčně)
započetla na částku 3 780 000 Kč požadovanou po žalobkyni v předchozím soudním
řízení vedeném u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 80/2005, kde se
domáhala pouze částky 2 340 000 Kč, kterou jí soud přiznal a žalobkyně jí
zaplatila, přestože byl uvedený rozsudek později zrušen. Měla-li tedy žalovaná
nárok na částku 2 122 740 Kč (3 780 000 Kč – 1 657 260 Kč), avšak přijala-li 2
340 000 Kč, přijala o 217 260 Kč více, a proto je v této výši žalobkyní
uplatněný nárok důvodný. Závěr soudu prvního stupně, že zaplacením částky na
základě zrušeného rozsudku v řízení sp. zn. 21 Co 180/2007 plnila žalobkyně
vůči žalované svou restituční povinnost, je sice správný, soud prvního stupně
však pominul vzájemnou restituční povinnost žalované vůči žalobkyni, která
vyplývá přímo ze zákona. Soud se měl zabývat i bezdůvodným obohacením na straně
žalované vzniklého užíváním nebytových prostor na základě neplatné podnájemní
smlouvy, a tyto vzájemné nároky obou účastnic vypořádat. Při stanovení výše
bezdůvodného obohacení na straně žalované vycházel odvolací soud ze znaleckého
posudku Ing. Augustina, který byl vypracován v rámci řízení sp. zn. 7 C 80/2005
a nikoliv ze znaleckého posudku Ing. Průdka, který předložila žalobkyně až v
průběhu odvolacího řízení sp. zn. 21 Co 180/2007.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně dovolání ve smyslu § 237 o. s.
ř. z důvodů uvedených v § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle
jejího názoru závisí na vyřešení otázek, které v rozhodnutích dovolacího soudu
dosud nebyly výslovně vyřešeny, a sice zda je v případě poskytnutí peněžité
náhrady dle § 458 obč. zák. nutné za předpokladu, že soudu je známa sjednaná
cena za podnájem a tato sjednaná cena byla hrazena mezi účastníky, aby soud
nechal ve věci vyhotovit znalecký posudek na tuto sjednanou cenu, či zda může
sám tuto sjednanou cenu označit jako tržní cenu a z této vycházet. V návaznosti
na to pokládá otázku, zda soud může vycházet ze znaleckého posudku, v němž není
hrazená sjednaná cena podnájmu zohledněna, neboť znalec ji považoval za nikoli
obvyklou, a proto k ní nepřihlížel. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že odvolací
soud bez dalšího posudek znalce Ing. Augustina považoval za správný a namítá,
že znalec nepoužil metodu oceňování sjednanou cenou ani výnosovou metodu, že
nepřihlížel k ceně sjednané mezi žalobkyní a žalovanou v podnájemní smlouvě,
ani se nevypořádal s námitkami žalobkyně a při vypracování posudku srovnával
nesrovnatelné. Dovolatelka dále uvádí výčet kritérií, jež měl znalec srovnávat
a k čemu měl přihlížet, přičemž trvá na tom, že znalec měl vycházet z částky
sjednané mezi účastnicemi. Posouzení odvolacího soudu je nesprávné, jestliže mu
byla známá cena sjednaná a přesto nechal vypracovat znalecký posudek, z něhož
následně vycházel.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání označuje dovolatelkou vymezené otázky za
nepřípustné. Dle právní úpravy i judikatury se nároky z neplatné smlouvy
vypořádají dle pravidel o bezdůvodném obohacení. Z neplatné podnájemní smlouvy
vzniklo žalované bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně za užívání prostor ve
výši obvyklého nájemného. Soudy proto musely zjistit jeho výši, neboť za
obvyklé nájemné nelze bez dalšího považovat podnájemné uvedené v neplatné
smlouvě, navíc za situace, kdy se účastníci na této výši neshodnou. Znalec pak
musí respektovat právní předpisy a metodiku pro vypracování posudku, přičemž
srovnávací metoda je metodou přípustnou. Žalobkyně napadá znalecký posudek Ing.
Augustina, jehož závěry jí nevyhovují, přičemž uplatňuje důvody stejné jako v
předchozích řízeních, s nimiž se soudy i znalec již vypořádali. Výše obvyklého
nájemného zjištěná Ing. Augustinem odpovídá tomu, co žalobkyně sama v rozhodném
období platila vlastníkům domu na nájemném. Znalecký posudek Ing. Průdka jakož
i stanovisko České znalecké a. s. byly vypracovány na objednávku žalobkyně a
nelze k nim přihlížet.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do
31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval
se nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel
domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání a důvod dovolání, je jeho obligatorní náležitostí.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však
není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu,
než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový základ sporu,
který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím
řízení nezpochybnitelný (dovolací soud je povinen z něj vycházet) a nesprávná
skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím
důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
K dovolatelkou vymezeným otázkám nutno uvést, že Nejvyšší soud se ve své
rozhodovací praxi opakovaně zabýval otázkou určení obvyklého nájemného pro
účely stanovení výše bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním
věci. Obecně přitom ve své konstantní judikatuře dovozuje, že peněžitá náhrada
za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši obvyklého
nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase
a za obdobných podmínek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6.
1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn.
25 Cdo 1935/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23
Odo 954/2006). Závěr, že bezdůvodné obohacení musí odpovídat nájemnému v místě
a čase obvyklému, odvolací soud respektoval.
K otázce stanovení výše obvyklého nájemného jako částky rovnající se nájemnému
sjednanému ve smlouvě se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 29. 1.
2014, sp. zn. 28 Cdo 2973/2013. Ve shodě s ustálenou judikaturou v něm
konstatoval, že při stanovení výše peněžité náhrady, jež má představovat
ekvivalent majetkového prospěchu nabytého jako bezdůvodné obohacení, je třeba
vycházet z ceny, která je v daném místě a čase obvyklá, a kterou je možno
pokládat za objektivní kritérium vyhovující zákonným požadavkům. Doplnil však,
že byť nelze vyloučit, že tato cena může odpovídat ceně uvedené v neplatností
stižené smlouvě, žádá si takovýto závěr náležitou oporu ve skutkových
zjištěních i právním hodnocení. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje i na
obdobné závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp.
zn. 28 Cdo 2562/2010, dle kterého nelze vyloučit, že výše plnění bude odpovídat
částce předpokládané neplatnou smlouvou, tento závěr však lze učinit pouze,
dospěje-li soud po náležitém posouzení k závěru, že obvyklá cena poskytnuté
služby a tedy i výše získaného obohacení, odpovídá i ceně sjednané. Výše
majetkového prospěchu nabytého užíváním nebytových prostor tedy nemůže být
stanovena podle nájemného sjednaného ve smlouvě, jež byla shledána neplatnou,
aniž by se soud zabýval tím, zda tato částka vskutku odpovídá nájemnému
obvyklému v daném místě a čase, neboť by šlo o podklad nedostatečný. Soudem
ustanovený znalec naopak dospěl k závěru, že cena sjednaná mezi účastnicemi
nebyla obvyklá, a proto nebylo možno z takové ceny vycházet. Odborné závěry
obsažené ve znaleckém posudku přitom nepodléhají hodnocení soudu podle zásad §
132 o. s. ř., soud hodnotí toliko přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve
vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními
provedenými důkazy (v podrobnostech srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010). Odvolací soud považoval znalecký posudek
Ing. Augustina za správný, nepochyboval o jeho objektivitě, neboť srozumitelně
a logicky vysvětlil, jakým způsobem dospěl k ceně obvyklého nájemného
předmětných nebytových prostor, přičemž se vypořádal s námitkami žalobkyně;
uvedené závěry jsou pak závěry skutkovými. Dovolatelkou položené otázky jsou v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, odvolací soud při jejich posouzení
postupoval v souladu se závěry v ní dovozenými a Nejvyššší soud nevidí důvod se
od této judikatury odchýlit. Dovolání proto přípustné být nemůže.
Dovolací soud dále poukazuje na to, že ostatní dovolatelkou uplatněné námitky
nesměřují k vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž by bylo
rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž zpochybňují hodnocení důkazů
odvolacím soudem (případně soudem prvního stupně) a správnost skutkových
zjištění, na nichž je založen závěr znalce Ing. Augustina o výši obvyklé úplaty
za užívání nebytových prostor žalovanou. Dovolatelka zejména rozporuje způsob,
jakým znalec, ustanovený soudem v jiném řízení mezi účastnicemi, dospěl ke
sporné částce, nesouhlasí s metodou, kterou znalec použil, a domáhá se použití
jiné, uvádí výčet kritérií, která by měl dle jejího názoru znalec vzít v úvahu
a vytýká mu, že se nevypořádal s jejími námitkami. Dovolací soud však ze
spisového materiálu zjistil, že znalec se vypořádal se vznesenými námitkami již
v řízení sp. zn. 7 C 80/2005 (viz vyjádření ze dne 10. 12. 2006, č. j. 7 C
80/2005-106), přičemž odvolací soud toto jeho vyjádření neopomenul. Pokud
dovolatelka nesouhlasí s hodnocením důkazů a skutkovými závěry, k nimž dospěl
odvolací soud, který znalecký posudek Ing. Augustina považoval za správný, a ze
znaleckého posudku dovozuje odlišné skutkové závěry, pak zjevně nejde o námitky
směřující proti právnímu posouzení věci. Hodnocení důkazů však nelze (se
zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s.
ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod
č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného
odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96,
uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a proto
tyto skutkové námitky založit přípustnost dovolání nemohou (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze
dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Pro úplnost sluší se uvést, že odvolací soud podrobně odůvodnil, proč při svém
posouzení vycházel ze znaleckého posudku Ing. Augustina, a nikoliv z posudku
vypracovaného Ing. Průdkem, který předložila dovolatelka. Konstatoval, že Ing.
Augustin se vypořádal se zadáním, aby zjistil cenu obvyklého (tržního)
nájemného za užívání předmětných nebytových prostor s ohledem na jejich polohu
v rozhodné době, zohlednil jejich technický stav a přihlédl též k cenám
obvyklého nájemného u srovnatelných nebytových prostor v daném místě a čase. U
znaleckého posudku Ing. Průdka, který předložila dovolatelka, odvolacímu soudu
neuniklo, že byl zpracován na objednávku žalobkyně a byl předložen až v průběhu
odvolacího řízení. Jmenovaný stanovil obvyklé nájemné ve značně širokém rozpětí
(2 000 – 8 146 Kč/m2/rok), do něhož ovšem spadala i cena stanovená Ing.
Augustinem (2 500 Kč/m2/rok); konečnou výši obvyklého nájemného však stanovil
Ing. Průdek částkou totožnou s výší podnájemného sjednaného mezi účastnicemi.
Nejvyšší soud shledal, že ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které
by mohla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §
237 o. s. ř., a proto je ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1, části věty před
středníkem, o. s. ř., neboť žalované vznikly v dovolacím řízení v souvislosti
se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif). Podle § 8 a § 7 bodu 6 advokátního tarifu činí při
tarifní hodnotě 2 434 650,95 Kč sazba odměny za jeden úkon právní služby
(sepsání vyjádření k dovolání) 18 060 Kč, společně s náhradou hotových výdajů
za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
advokátního tarifu a po připočtení 21% DPH má tedy žalovaná právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení ve výši 22 215,60 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2016
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu