28 Cdo 2562/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobkyně Technické univerzity v Liberci, IČ: 46747885, se sídlem v Liberci,
Studentská 2, zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v
Liberci, U Soudu 363/10, proti žalovanému D. S., IČ: 63871572, s místem
podnikání v Malšicích 49, zastoupenému JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v
Táboře, Čelkovická 445, o zaplacení částky 79.330,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 311/2009, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne
5. března 2010, č. j. 15 Co 21/2010-76, takto:
Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud vzal za
zjištěné, že žalobkyně poskytla na základě objednávky žalovaného ubytování jeho
zaměstnancům na vysokoškolských kolejích v jejím vlastnictví, čímž zároveň
došlo ke konkludentnímu uzavření smlouvy mezi účastníky, žalovaný však za
poskytnuté ubytování žalobkyni nezaplatil, pročež mu soud uložil povinnost
uhradit dlužnou částku výrokem svého rozsudku.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých
Budějovicích, pobočka v Táboře, a rozsudkem ze dne 5. 3. 2010, č. j. 15 Co
21/2010-76, je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II.). Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že nemohlo dojít k
platnému uzavření smlouvy o ubytování dle § 754 obč. zák., neboť v řízení
nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k dohodě o ceně ubytování, jež je
jednou z podstatných náležitostí smlouvy o ubytování. Nárok žalobkyně je třeba
posoudit podle § 457 obč. zák. jako nárok z neplatné smlouvy, a žalovaný je tak
povinen vydat žalobkyni nabytý majetkový prospěch. Výše majetkového prospěchu
odpovídá částce, kterou by žalovaný byl za běžných okolností povinen platit
žalobkyni podle platné nájemní smlouvy uzavřené s žalobkyní, tzn. odpovídající
částce přiznané soudem prvního stupně. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost je
podle něj dána zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost nesprávným právním posouzením věci i
vadami řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ i b/ o. s. ř.). Dovolatel považuje za
správný závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy uzavřené mezi účastníky,
nesouhlasí však s tím, že by hodnota peněžitého plnění, jež je povinen uhradit
žalobkyni měla být stanovena ve výši částky jí požadované, neboť je třeba vyjít
z obvyklé ceny ubytovacích služeb v daném místě a čase, a nikoliv pouze z
evidence žalobkyně. Řízení je rovněž stiženo vadou spočívající v tom, že
ačkoliv odvolací soud rozhodl o věci na základě jiného právního posouzení
nároku žalobkyně než soud prvního stupně, nepoučil účastníka podle § 118a odst.
2 o. s. ř. a nepřistoupil k doplnění jeho skutkových tvrzení. Předestřené
důvody tedy vedly dovolatele k návrhu, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
V projednávané věci nelze napadenému rozhodnutí upřít zásadní právní význam ve
smyslu uvedeného ustanovení, jelikož v otázce stanovení výše bezdůvodného
obohacení nabytého přijetím plněním z neplatné smlouvy se odvolací soud
odchýlil od závěrů opakovaně vyslovených v dosavadní judikatuře dovolacího
soudu. Nejvyšší soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil názor, že
ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák., stanovící pro případy bezdůvodného
obohacení spočívajícího ve výkonech povinnost obohaceného poskytnout peněžitou
náhradu, nelze vykládat tak, že peněžitá náhrada odpovídá výši plnění, jež by
byl obohacený povinen poskytnout v případě platně uzavřené smlouvy, ale pro
stanovení výše bezdůvodného obohacení je třeba vyjít z obvyklé ceny vynakládané
v daném místě a čase za služby téhož druhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, publikovaný v Souboru
civilních rozhodnutí NS pod C 1783, svazek 24/2003, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1120/2003), jelikož pouze tímto
způsobem je plně respektován objektivní charakter bezdůvodného obohacení,
směřující k odčerpání neoprávněně nabytého prospěchu na straně obohaceného, a
nikoliv poskytnutí plnohodnotné náhrady plnění předpokládaného neplatnou
smlouvou tomu, na jehož úkor k obohacení došlo. Nelze přitom vyloučit, že takto
stanovená výše plnění bude odpovídat částce předpokládané neplatnou smlouvou,
tento závěr však lze učinit pouze, dospěje-li soud po náležitém posouzení k
závěru, že obvyklá cena poskytnuté služby a tedy i výše získaného obohacení,
odpovídá i ceně sjednané. Závěr odvolacího soudu, který se však o žádné úvahy
týkající se obvyklé ceny obdobných ubytovacích služeb v daném místě a čase
neopíral, proto nelze považovat za správný, a dovolání bylo tedy podáno důvodně.
Je-li dovolání shledáno přípustným, přihlíží dovolací soud i k možným procesním
pochybením odvolacího soudu majícím charakter vady řízení ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. a) a § 242 odst. 3 o. s. ř. Dovolateli lze v tomto ohledu
přisvědčit v tom, že odvolací soud pochybil, nezpřístupnil-li účastníkům svůj
právní názor odlišující se od právního názoru soudu prvního stupně. Nejvyšší
soud opakovaně zdůraznil, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada
předvídatelnosti rozhodnutí. Odvolací soud, jež potvrdí rozsudek soudu prvního
stupně z jiného důvodu, než byl důvod vyhovění žalobě soudem prvního stupně,
aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým
právním názorem, který se liší od právního názoru soudu prvního stupně, a
neumožní jim se k němu vyjádřit, zasahuje do zásady dvojinstančnosti řízení, a
v důsledku toho i do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 7164, CD 10/2009, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1606/2008, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2435/2009, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3795, CD 3/2007 nebo nález
Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02). Shledal-li
odvolací soud, že vzájemné vztahy mezi účastníky je třeba posoudit podle
ustanovení o bezdůvodném obohacení, měl umožnit účastníkům se k tomuto právnímu
názoru vyjádřit a případně se zabývat tím, zda byla v řízení náležitě splněna
poučovací povinnost soudu (§ 118a o. s. ř.). Tento nedostatek pak lze považovat
za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a dovolání je třeba považovat za opodstatněné i
v tomto ohledu.
Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem považoval Nejvyšší
soud za nesprávné a jeho postup za vadný, shledal dovolání důvodným a podle §
243b odst. 2, části věty za středníkem, odst. 3, věty první, o. s. ř. zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu