22 Cdo 2125/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve
věci žalobců: a) P. K., a b) M. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným:
1) L. D. a 2) V. D., zastoupeným advokátem, o uvedení věci do původního stavu,
vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 C 778/2000, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2005, č. j.
54 Co 439/2003-94, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 54 Co
439/2003-94, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
srpna 2002, č. j. 12 C 778/2000-73, výrokem pod bodem I. uložil žalovaným
povinnost „odstranit na svůj náklad stavební zásahy, které byly provedeny ve
štítové zdi domu žalobců v Ž., v souvislosti se stavebními úpravami v jejich
domu v Ž., poté, co vlastnictví tohoto domu nabyl žalovaný č. 1, konkrétně
instalaci rozvodů vody a uvést tuto štítovou žeď do původního stavu, a
to do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Výrokem pod bodem II. zamítl
žalobu, „aby byli žalovaní uznáni povinnými odstranit na svůj náklad stavební
zásahy, které byly provedeny v téže štítové zdi po získání vlastnictví domu 1.
žalovaným, a to uložení (železo) betonové stropní desky“. Dále rozhodl o
nákladech řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne
30. listopadu 2005, č. j. 54 Co 439/2003-94, rozhodl, že „v napadeném výroku I.
se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaní byli
povinni na svůj náklad odstranit stavební zásahy ve štítové zdi domu žalobců v
Ž. v souvislosti se stavebními úpravami v jejich domě v Ž., po získání
vlastnictví tohoto domu žalovaným č. 1, konkrétně instalaci rozvodů vody a
uvést tuto štítovou zeď do původního stavu“. Dále rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Neztotožnil se
však s jeho právním závěrem ohledně vlastnictví štítové zdi. Vyšel z § 854,
§ 855, § 856 a § 414 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále „OZO“) a
konstatoval, že štítová zeď se v době vzniku obou domů stala společným
vlastnictvím právních předchůdců účastníků řízení. Uzavřel, že předmětná zeď se
nachází v podílovém spoluvlastnictví žalobců a žalovaných s podíly po jedné
ideální polovině a účastníci jsou oprávněni zeď užívat vždy z té strany, která
přiléhá k jejich nemovitosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Namítají, že jim
odvolací soud odňal právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu, jestliže
neočekávaným způsobem, aniž účastníky seznámil před vydáním rozhodnutí o svém
náhledu na hmotněprávní posouzení věci, rozhodl jak shora uvedeno. Vadu v
právním posouzení pak spatřují v tom, že odvolací soud sice aplikoval správný
právní předpis, avšak tento předpis nesprávně vyložil. Odvolací soud nesprávně
posoudil vlastnictví štítové zdi, k níž měl automaticky nabýt spoluvlastnický
podíl právní předchůdce žalovaných výstavbou stavby při zdi žalobců, ačkoliv
domněnka uvedená v § 854 OZO může být vyvrácena důkazem opaku a v § 857 OZO
jsou upraveny domněnky svědčící proti spoluvlastnictví. Dovolatelé tvrdí, že
nosná štítová zeď je zapuštěna na pozemku žalobců, kteří ji vybudovali svým
nákladem a jde tedy o jejich vlastnictví. K tomu odkazují na komentář k § 857
OZO autorů Dr. F. R. a Dr. J S., dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu „čj. Rc
4848 R II 74/25“ a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1671/2005. K
„překvapivosti“ rozhodnutí odvolacího soudu pak odkazují na nálezy Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 122/05 a sp. zn. II. ÚS 532/02. Uzavírají, že odvolací soud
měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc měl tomuto soudu vrátit k
dalšímu řízení. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání polemizují s argumentací dovolatelů, rozsudek
odvolacího soudu pokládají za mimořádně fundovaný, na jeho odůvodnění odkazují
a navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvod upravené v § 241a odst. 2 písm.
a) a b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé,
jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§
219a) a jestliže
soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav [§
220 odst. 1 písm. a) OSŘ].
Občanský soudní řád stojí nyní na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která
ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním
poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že
účastníkův právní názor je jiný než názor soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu
č. C 3795).
Podle § 221 odst. 1 OSŘ nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu
rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem
prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky
řízení se svým právním názorem – odlišným od právního názoru soudu
prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu
dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (Nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. II. ÚS
523/02); to platí tím spíše, pokud odvolací soud změní rozsudek soudu
prvního stupně z důvodu uvedeného v § 220 odst. 1 písm. a) OSŘ, a
to z důvodů pro účastníka nepředvídatelných. O nepředvídatelné
rozhodnutí jde v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný skutkový stav po
právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo než jej posoudil
soud prvního stupně, takže účastníci se k tomuto právnímu názoru nemohou
vyjádřit, resp. vznést tvrzení odpovídající právnímu názoru odvolacího soudu a
navrhnout k nim důkazy.
V dané věci odvolací soud zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně a
proto změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčené části tak, že
žalobu zamítl; přitom neposkytl dovolatelům možnost se k jeho právnímu názoru
vyjádřit a případně vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy.
Řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Za
této situace by bylo předčasné zabývat se tvrzeným nesprávným právním
posouzením věci, když dovolatelům se teprve má otevřít cesta k tvrzením a
důkazům vylučujícím právní posouzení provedené odvolacím soudem.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst.
2, 3 OSŘ)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. září 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu