22 Cdo 1671/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobkyně H. H., zast. advokátem, proti žalovaným: 1) J. S. a
2) J. S., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn.
19 C 131/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 26.1.2005, č. j. 25 Co 572/2004-105, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2005, č.j. 25 Co
572/2004-105 a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 23. srpna 2004, č. j.
19 C 131/2003-81, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Kladně (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
23.8.2004, č. j. 19 C 131/2003-81, zamítl jednak žalobu, aby bylo určeno, že
„žalobkyně je z ½ ideálním spoluvlastníkem společné středové zdi mezi
rodinným domem čp. 313, T. ulice, B., zapsaném u Katastrálního úřadu v K. na LV
č. 419 pro katastrální území B. a rodinným domem čp. 305, T. ulice, B.,
zapsaném u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 369“, a jednak žalobu, aby bylo
určeno, že „žalobkyně je výlučným vlastníkem obvodové zdi, včetně její štítové
části, nástaveb rodinného domu čp. 313, T. ulice, B., zapsaném u Katastrálního
úřadu v K. na LV č. 419 pro katastrální území B., které byly provedeny v roce
1969 a 1989“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Pokud jde o určení vlastnictví ke středové zdi (tj. zdi, ve které se
stýkají dům čp. 313 v T. ulici v B., jehož vlastníkem je žalobkyně, a sousedící
dům čp. 305, který je ve společném jmění žalovaných), soud prvního stupně
vycházel ze zjištění, že předmětná zeď se stala společnou pro oba domy tak, že
v roce 1905 byl postaven právním předchůdcem žalovaných K. M. dům čp. 305, a o
dva roky později byl právním předchůdcem žalobkyně V. M. přistavěn k obvodové
zdi na východní straně již postaveného domu čp. 305 dům čp. 313. Tehdejší
stavebníci bratři K. a V. M., spolu uzavřeli dohodu, zachycenou v protokolu
sepsaném dne 4. 6. 1907 u Městského úřadu v B., v níž bylo uvedeno, že „zeď
mezi nimi společnou jest i se štítem ku spoluužívání nikoliv majetkem téhož“ a
že „v případě přístavby I. patra nese přistavující sám náklad na stavbu tuto a
spolu veškeré možné poškození spodku“. Soud prvního stupně z obsahu dohody
dovodil, že styčná středová zeď, která je součástí dříve postaveného domu čp.
305, nepřešla dohodou do podílového spoluvlastnictví vlastníků obou sousedících
domů, jak dovozuje žalobkyně, ale že dohoda upravila jen společné užívání a
obhospodařování středové zdi pro vlastníky obou sousedících nemovitostí. Proto
žalobní požadavek, aby bylo určeno, že je žalobkyně podílovou spoluvlastnicí
středové zdi ve výši jedné ideální poloviny, zamítl.
Při posuzování vlastnictví k obvodové zdi domu čp. 313, včetně její
štítové části, vytvořené nástavbami, soud prvního stupně vycházel ze zjištění,
že v letech 1969 až 1972 byla provedena v pořadí prvá nástavba domu čp. 313 a
dům žalobkyně byl zvýšen o prvé patro v části směrem do dvora.V dalších letech
1989 až 1990 v pořadí druhou nástavbou bylo první patro domu čp. 313 rozšířeno
a došlo k vyrovnání tvaru domu i na opačnou stranu směrem do ulice. V důsledku
obou nástaveb přečnívá západní stěna domu čp. 313 štítovou zeď domu čp 305.
Nicméně vzhledem k tomu, že žalobkyni k této přečnívající části obvodové zdi na
západní straně její nemovitosti ani k ostatním obvodovým zdem vzniklým
nástavbami žalovaní její vlastnické právo neupírají, dospěl soud prvního stupně
k závěru, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm.
c) OSŘ na tomto druhém žalobním požadavku. Proto její žalobu i v této části
zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako odvolací soud rozsudek
okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Při řešení otázky určení spoluvlastnictví žalobkyně ke středové zdi se
odvolací ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že dohoda dřívějších
vlastníků K. a V. M., podchycená v protokolu ze dne 4. 6. 1907, nebyla
způsobilá založit jejich podílové spoluvlastnictví ke středové zdi. Nad rámec
těchto závěrů dovodil, že nedošlo k vydržení jedné ideální poloviny středové
zdi do vlastnictví žalobkyně. Dovodil, že text shora zmíněné dohody, ze které
plyne, že V. M. jako vlastník domu čp. 313 může společnou zedˇužívat, ale že
společná zeď nadále zůstává vlastnictvím K. M., vylučuje dobrou víru právních
předchůdců žalobkyně při výkonu držby. Poukazoval i na to, že dohoda zachycená
v protokole ze dne 4.6.1907, není listinou schopnou zápisu do pozemkových knih
podle Obecného občanského zákoníku z roku 1811 (dále jen „OZO“).
Ohledně určení výlučného vlastnictví žalobkyně k obvodovým zdem
vzniklým nástavbami domu čp. 313 provedenými v roce 1969 a 1989 včetně štítové
části dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že
žalobkyně nemusela prokazovat naléhavý právní zájem na tomto určení [§ 80 písm.
c) OSŘ]. Žalobkyně byla k podání žaloby odkázána rozhodnutím Magistrátu města
K., odboru výstavby ze dne 26. 5. 2003, č. j. Výst. 3071/02/-330 v rámci řízení
před stavebním úřadem. Předmětem tamního řízení bylo dodatečné povolení stavby,
tj. nejnovějších stavebních úprav, které byly provedeny až v roce 2002 a které
spočívaly ve vybudování sedlové střechy. Ve správním řízení byla žalovanými
vznesena námitka, že zeď na západní straně domu žalobkyně spočívá na obvodovém
zdivu jejich domu. Proto bylo řízení o dodatečné povolení další nástavby
přerušeno a žalobkyně byla vyzvána k podání vlastnické žaloby. Odvolací soud
dospěl k závěru, že nejde o žalobu určovací ale o žalobu jinou v § 80 písm. c)
OSŘ neuvedenou. Shledal, že předmětná žaloba je žalobou na určení právní
skutečnosti, u které není třeba prokazovat naléhavý právní zájem, poněvadž
takovou žalobu lze podat na základě zákonného zmocnění. Odvolací soud pak sám
posoudil uplatněný nárok. Vycházel z toho, že při odvolacím jednání žalobkyně
konkretizovala žalobní požadavek tak, že se domáhá určení výlučného vlastnictví
jen té části obvodové zdi na západní straně její nemovitosti, která přečnívá
styčnou plochu mezi domy čp. 313 a čp. 305. Vzal za prokázané, že přečnívající
plochy obvodové zdi na západní straně domu čp. 313 vznikly provedením nástavby
prvního patra. Došlo k tomu jednak v roce 1969 a dále v roce 1989 za souhlasu
žalovaných. Tím, že žalobkyně zvýšila a rozšířila zeď na západní straně svého
domu, stala se přistavěná plocha součástí původní štítové a středové zdi ve
smyslu § 120 ObčZ. Vzhledem k tomu, že původní štítová a středová zeď mezi domy
čp. 305 a čp. 313 (nyní styčná plocha mezi oběma domy) byly ve výlučném
vlastnictví žalovaných, je i přistavěná plocha ve výlučném vlastnictví
žalovaných. Požadavek žalobkyně na určení vlastnictví k této ploše tak
neshledal po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V něm
namítala nesprávné právní posouzení věci a dále, že řízení bylo stiženo vadou,
, která má za následek nesprávné právní posouzení věci. Nesprávné právní
posouzení spatřovala v tom, že odvolací soud chybně vyhodnotil právně
relevantní skutečnosti, o které žalobkyně opírá dobrou víru svých právních
předchůdců (V. M. a rodičů J. a M. M.) případně svoji dobrou víru při držbě
jedné ideální poloviny středové a původní štítové zdi mezi domy čp. 313 a čp
305 (nyní styčné plochy). I kdyby k založení dobré víry původního vlastníka V.
M. nestačila dohoda uzavřená mezi ním a jeho bratrem K. M., zachycená v
protokolu ze dne 4.6.1907, kde slova „zeď mezi nimi společnou jest i se
štítem“, musela vyvolat oprávněné přesvědčení V. M., že se stal spoluvlastníkem
středové a štítové zdi, v každém případě dobrou víru založil výklad tohoto
textu provedený zúčastněnými stranami i následné chování vlastníků domu čp.
305, když žalobkyni dali souhlas k výstavbě prvního patra domu čp. 313.
Nesprávné právní posouzení žalobkyně spatřovala rovněž v tom, že odvolací soud
chybně aplikoval § 120 ObčZ, pokud dovodil, že se přístavba další části západní
stěny domu žalobkyně stala součástí středové a původní štítové zdi společné pro
oba domy čp. 305 a čp. 313. Přístavba západní stěny je provedena pouze do
poloviny šíře štítové zdi sloužící oběma domům. Veškeré obvodové zdi přístavby
včetně té na západní straně náleží podle povahy k domu žalobkyně a nemohou být
od něho odděleny, aniž by se tím dům znehodnotil. Naproti tomu případné
oddělení přistavěné části zdi by nebylo na újmu společné zdi sloužící oběma
domům. Vady řízení spatřovala v tom, že odvolací soud porušil zásadu
„dvojinstančnosti“ soudního řízení a rozhodl sám o vydržení a o určení
vlastnictví k obvodovým zdem přirostlým nástavbou, aniž by tyto nároky věcně
projednal soud prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu byla podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal,
zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se
řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání v dané věci přípustné
proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo
jeho první rozhodnutí ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je –li
v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní
věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů
nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího
soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce
soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze
považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s
ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
9.1.2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník
2001, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck
dále jen „Soubor rozhodnutí“).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných
dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. K okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo
ustanovení § 241a odst. 3) OSŘ nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přihlédnuto. Přitom při
zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §
237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Pokud žalobkyně vytýkala odvolacímu soudu nesprávný výklad pojmu „dobrá
víra“ v souvislosti s vydržením spoluvlastnického práva k jedné ideální
polovině středové zdi do jejího vlastnictví (případně do vlastnictví jejích
právních předchůdců), její dovolací výhrada neobstojí. Odvolací soud při
výkladu tohoto hmotněprávního pojmu vycházel již z ustálené judikatury
dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4.
1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, sešit 11,
ročník 1997, dále rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 11. 2000,
sp. zn. 22 Cdo 1253/99, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy, sešit 5, ročník
2001 a dále ještě rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 8. 2001,
sp. zn. 22 Cdo 417/98, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy, sešit 8, ročník
2001). Odvolací soud tedy správně vycházel z toho, jaké představy o existenci
práva mohla dohoda uzavřená mezi bratry M. u V. M. objektivně vyvolat, a
nikoliv z toho, jaké subjektivní představy měl. Jeho právní posouzení je
správné i v tom, když pro naplnění předpokladů nezbytných k vydržení neshledal
za postačující pouhý výkon obsahu práva či souhlas žalovaných s dřívějšími
nástavbami (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 28. 2. 2001, sp. zn.
3 Cz 42/87, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 283, svazek 3 a dále rozsudek
téhož soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 421/2001, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí pod C 1480, svazek 21). V rozsudku sp. zn. 1689/2000, publikovaném
pod č. C 1068 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí, Nejvyšší soud konstatoval, že
posouzení otázky, zda v dané věci byli držitelé (kteří se chopili užívání i
části pozemku, který nekoupili) se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že
jim část pozemku žalobce patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto
úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená.
Navíc posouzení konkrétních skutkových zjištění nečiní z rozsudku odvolacího
soudu rozhodnutí zásadní. Dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu
ohledně tohoto nároku tak není přípustné. V důsledku toho se dovolací soud
nemohl zabývat ani vytýkanou vadou řízení, že vydržením se nezabýval soud
prvního stupně. V této souvislosti však nelze přehlédnout, že žalobkyně vznesla
tvrzení o vydržení vlastnického práva až teprve v odvolání.
V části, ve které žalobkyně vytýkala odvolacímu soudu nesprávné právní
posouzení ohledně jejího dalšího žalobního požadavku, že je vlastnicí
obvodových zdí svého domu vzniklých nástavbami v roce 1969 a 1989, shledal
dovolací soud dovolání žalobkyně přípustným. Posouzení tohoto nároku spočívá na
řešení otázky, kdo je vlastníkem obvodové zdi přistavěného domu, která spočívá
na obvodové zdi sousedící nemovitosti. Dovolací soud považuje tuto otázku v
rozhodovací praxi zatím za neřešenou a významnou pro širší okruh případů, než
je projednávaná věc. Dovolání je proto přípustné.
Podle § 120 ObčZ Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy
náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Stavba není
součástí pozemku.
Právní teorie i soudní praxe vykládá jako součást věci vše, co k věci
podle její povahy fyzicky a zároveň funkčně náleží (hovoří se též o vzájemné
sounáležitosti mezi věcí považovanou za hlavní a součástí) a nemůže být od ní
odděleno (spojení), aniž by se tím věc jako taková znehodnotila
(neoddělitelnost přitom není jen neoddělitelnost fyzická či technická, nýbrž i
neoddělitelnost funkční). Jde o znehodnocení věci jako takové, a nikoliv o
znehodnocení její oddělené části (znehodnocením je třeba rozumět funkční újmu,
kdy hlavní věc již nemůže sloužit původnímu účelu vůbec např. zničení hlavní
věci v plné míře anebo zejména hospodářské poškození hlavní věci, tj. ztrátu
její peněžité hodnoty, popř. i estetické zhoršení vzhledu hlavní věci) čili
újmu na hodnotě hlavní věci, která již není schopna sloužit původnímu účelu buď
vůbec nebo z velké části (srov. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání C. H.
Beck Praha 2004, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 1999,
sp. zn. 25 Cdo 770/98, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy sešit 10, ročník
2000 a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99,
uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy sešit 2, ročník 2002).
Patří-li přírůstky, které jsou technicky spojeny i s nemovitostí
nesoucí zatížení, podle povahy k nemovitosti, která představuje zatížení, a
nemohou být od ní odděleny, aniž by se znehodnotila, a naopak nemají žádný
význam pro nemovitost nesoucí zatížení, tvoří součást opřené nemovitosti.
Obvodová zeď přistavěného domu, která spočívá na obvodové zdi sousedící
nemovitosti, se tak nestane součástí sousedící nemovitosti, jestliže přistavěná
zeď neplní pro sousedící nemovitost žádný účel a naopak podle povahy náleží k
opírající se nemovitosti a nemůže být od ní oddělena, aniž by se tím opřená
nemovitost znehodnotila.
V dané věci si právní předchůdce žalobkyně V. M. při stavbě domu čp.
313 zajistil dohodou se svým bratrem (právním předchůdcem žalovaných) právo
použít obvodovou zeď i se štítem jeho domu čp. 305 k přistavění si svého domu
čp. 313 s výhradou, že dělící zeď i se štítem zůstávají ve vlastnictví jeho
bratra. Z dohody vyplývalo i oprávnění provést přístavbu I. patra na náklady
přistavujícího. Přitom přístavba nad dělící zdí se stala součástí nemovitosti
přistavujícího. Vycházel-li odvolací soud z jiného právního názoru, spočívá
jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Lze podotknout, že dovolací soud si plně uvědomuje skutečnost, že v
dané věci jde o dvě fyzicky relativně nesamostatné části téže zdi; ovšem tato
zeď netvoří v dané věci samostatný předmět právních vztahů (věc), ale jen
součást dvou sousedících budov a jde o to vymezit, kde končí jedna budova a kde
začíná druhá.
Podle § 242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen
z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalobní petit tak, jak jej žalobkyně uplatnila, je neurčitý. Plochu
zdi, o jejímž vlastnictví má ve výroku rozhodováno, nelze označovat datem její
výstavby. Bylo třeba, aby žalobkyně zeď (popřípadě její část), o níž má být
rozhodnuto, popsala tak, aby byla odlišena od jiných zdí (či jiné části zdi) a
vtělila do žalobního požadavku, že se domáhá určení vlastnictví blíže
identifikované zdi, jako součásti jejího blíže označeného domu (např. „…
žalobkyně je vlastnicí části zdi vymezené ….jako součásti domu…“). Odstranit
neurčitost žalobního petitu postupem podle § 43 OSŘ bylo povinností soudu
prvního stupně. Odvolací soud neurčitý žalobní petit nejenže převzal, ale
nevedl žalobkyni k patřičné úpravě žalobního petitu ani tehdy, když žalobkyně
při jednání před odvolacím soudem tvrdila, že se domáhá určení výlučného
vlastnictví jen k obvodové zdi v prvním patře na západní straně jejího domu
(směrem k domu žalovaných). Tím, zatížil řízení vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí.
V dané věci jde o spor, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý
výrok, který dovoláním nebyl dotčen [§ 242 odst. 2 písm. b) OSŘ]. Spor o
vlastnictví středové zdi a spor o vlastnictví obvodové zdi prvého patra domu
čp. 313 mají společný a neoddělitelný skutkový základ. Jde o spor k různým
částem téže zdi. V takovém případě se projeví propojení výroku rozsudku
odvolacího soudu, který nebyl odvoláním dotčen, s výrokem rozsudku odvolacího
soudu, proti němuž je přípustné dovolání, při rozhodování o dovolání v tom, že
shledá–li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší
současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §
242 odst. 2 OSŘ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.
6. 1998, sp. zn.3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které
bylo namístě zrušit rozsudek odvolacího soudu, platí i pro soud prvního stupně,
dovolací soud podle § 243b odst. 2, odst 3 OSŘ rozsudky soudů obou stupňů v
celém jejich rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d
odst. 1 OSŘ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o nákladech řízení včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu