30 Cdo 749/2005

30 Cdo 749/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci

žalobce A. P. a.s. v likvidaci, proti žalovaným 1. D. R. a 2. P. R., oběma

zastoupeným advokátem, o určení neúčinnosti darovacích smluv, vedené u

Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 131/2000, o dovolání žalovaných

proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce

v Pardubicích ze dne 9. prosince 2004, č.j. 23 Co 213/2004-199, takto:

I. Dovolání žalovaných se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se domáhal určení, že darovací smlouvy ze dne 22.4.2000,

kterými rodiče žalovaných Š. a J. R. darovali žalovaným nemovitosti, blíže

označené ve výrocích I. a II. rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12.

února 2004, č.j. 10 C 131/2000-159, jsou vůči žalobci právně neúčinné. Žalobu

zdůvodnil zejména tím, že má vůči dlužníku Š. R. vymahatelné pohledávky podle

vykonatelných směnečných platebních rozkazů vydaných Krajským soudem v Hradci

Králové dne 13.2.1998, č.j. Sm 595/97-20 a č.j. Sm 596/97-24, ukládajících mu

povinnost zaplatit žalobci v zákonné lhůtě částku 4.900.000,- Kč s

příslušenstvím, včetně nákladů řízení ve výši 196.000,- Kč a částku 5.000.000,-

Kč s příslušenstvím, včetně nákladů řízení ve výši 200.000,- Kč. Dlužník

převedl předmětné nemovitosti

na žalované v úmyslu zkrátit žalobce v jeho možnosti vymáhat po něm uvedené

pohledávky, neboť se jednalo o právní úkon mezi osobami blízkými, které spolu

sdílí společné bydliště, a dlužník nevlastní žádný jiný postižitelný majetek.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. října 2002, č.j. 10 C

131/2000-72, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit na nákladech

řízení částku 4.750,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce

žalovaných. Soud vyšel ze zjištění, že v řízení byla sice prokázána existence

aktivní věcné legitimace žalobce, jakož i pasivní věcná legitimace žalovaných,

nebyly však splněny podmínky ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Soud vzal v

úvahu, že titulem pro vydání uvedených platebních rozkazů byly směnky, ve

kterých otec žalovaných vystupoval jako ručitel. Jeho úmyslem (kdy se

darováním zbavil všech svých nemovitostí) nebylo zkrátit věřitele, ale

uspořádat pod vlivem vážného onemocnění své rodinné poměry. Ani žalovaní

nemohli v době darování při náležité pečlivosti poznat, že jejich otec jako

ručitel dluží žalobci vysokou částku. O sporech otce nebyli informováni, důvod

obdarování přičítali otcovu zdravotnímu stavu. Za tohoto stavu soud uzavřel, že

se žalovaným podařilo prokázat, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele (byl-li tu

jaký) nemohli i při náležité pečlivosti poznat. Vedle toho soud dovodil, že

vyhovění žalobě by bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.),

neboť otec žalovaných neměl jako ručitel z plnění poskytnutého věřitelem žádný

prospěch, byl ve velmi špatném zdravotním stavu a mohl oprávněně pociťovat

obavu z ohrožení života a o svoji další existenci.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. března

2002, č.j. 24 Co 55/2002-84, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu

vrátil k dalšímu řízení. Okresnímu soudu vytkl nesprávnou interpretaci

ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. ohledně pojmu úmyslu – kdy „postačí i úmysl

nepřímý, eventuální“ – který však soud zaměnil za pojem bezprostřední pohnutky.

Veden tímto chybným výkladem se omezil na hodnocení dlužníkem uváděného důvodu,

který jej vedl k uzavření darovacích smluv (jím uváděné zdravotní potíže a tedy

naléhavost uspořádat rodinné poměry). Soud prvního stupně též nepřípustně

restriktivně vyložil i pojem „náležité pečlivosti“, když se spokojil se

zjištěním, že žalovaní se o dluhy svého otce nijak nezajímali, neučinili žádné

dotazy na otce, zda je proti němu případně vedeno nějaké řízení, v němž se

věřitelé domáhají uspokojení pohledávek, a zda má jejich otec případně jiný

majetek, ze kterého by mohl pohledávky věřitele uspokojit. Pochybení spatřoval

odvolací soud i ohledně skutkových zjištění učiněných okresním soudem v

rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř., když nezohlednil dostatečně skutečnost, že

proti otci žalovaných bylo k datu darování více než rok vedeno žalobcem soudní

řízení

o zaplacení pohledávek v řádu milionů Kč, žalovaní s otcem a matkou sdíleli

společnou domácnost, přebírali některé zásilky soudu týkající se sporu mezi

žalobcem a otcem, rovněž se aktivně podíleli na jeho podnikání. Žalovaní byli

navíc obdarováni nemovitostmi, z nichž každý nabyl dům, který byl zatížen

věcným břemenem – právem doživotního bezplatného užívání – zřízeným ve prospěch

rodičů – dárců. Odvolací soud se dále neztotožnil s názorem soudu prvního

stupně, že výkon práva žalobce podle ustanovení § 42a obč. zák. je v rozporu s

dobrými mravy. Žalobce podanou žalobou sleduje legální a legitimní cíl –

odporuje právnímu úkonu dlužníka vůči, kterému má soudem přiznanou vykonatelnou

pohledávku. Na tuto pohledávku dlužník dosud nic nezaplatil. Důvody uváděné

soudem prvního stupně nemohou ani při prokázání jejich pravdivosti vést k

závěru, že žalobce vůči žalovanému postupuje způsobem např. šikanosním,

případně jinak porušuje dobré mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

V řízení následujícím po shora uvedeném zrušujícím usnesení Krajského soudu v

Hradci Králové, Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. října 2002,

č.j. 10 C 131/2000-108, po doplnění dokazování žalobu opětovně zamítl a žalobci

uložil povinnost nahradit na nákladech řízení částku 7.600,- Kč do tří dnů od

právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných. Soud prvního stupně v

podstatě vycházel

ze shodných skutkových a právních závěrů jako ve svém předcházejícím

rozhodnutí. Odlišně pouze dovodil, že „by vyhovění žalobě, ač jsou proto zcela,

avšak pouze formálně, důvody dány, bylo v rozporu s dobrými mravy.“

K odvolání žalobce se věcí znovu zabýval Krajský soud v Hradci Králové –

pobočka v Pardubicích, který usnesením ze dne 27. února 2003, č.j. 23 Co

78/2003-119, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. října 2002, č.j. 10 C

131/2000-108, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jako důvody uvedl jednak

nesprávný právní názor (§ 221 odst. 1 o.s.ř.) a jednak nepřezkoumatelnost

některých důvodů prvostupňového rozsudku [§ 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dle

odvolacího soudu okresní soud (nadále) setrval v chybné aplikaci ustanovení §

42a odst. 2 obč. zák. v souvislosti s procesní odpovědností účastníků v řízení

za unesení důkazního břemene. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajský soud

spatřoval v logickém rozporu závěrů soudu prvního stupně, který na jedné straně

v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že předmětným smlouvám nelze úspěšně

odporovat ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., neboť žalovaní unesli

důkazní břemeno ohledně prokázání „náležité pečlivosti.“ Na druhé straně

okresní soud však uvedl, že pro odporovatelnost jsou splněny formální znaky,

avšak žalobě není na místě vyhovět pro rozpor s dobrými mravy.

Na základě shora uvedeného usnesení odvolacího soudu okresní soud v

Pardubicích rozsudkem ze dne 12. února 2004, č.j. 10 C 131/2000-159, žalobě v

celém rozsahu vyhověl a současně zavázal v zákonné lhůtě žalované uhradit

žalobci náklady řízení, každému ve výši 2.000,- Kč. Na rozdíl od rozsudků

vydaných v předcházejícím řízení založil soud prvního stupně své rozhodnutí na

odlišném hodnocení skutkového zjištění ohledně vynaložení „náležité

pečlivosti.“ V tomto směru dovodil, že zmíněnou podmínku pro úspěšnou obranu

proti odpůrčí žalobě žalovaní neprokázali. K uvedenému závěru soud dospěl poté,

kteří na základě právního názoru odvolacího soudu, postupem podle ustanovení §

118a o.s.ř., doplnil dokazování k návrhům žalovaných, které nabídli ke svým

tvrzením, že vyvinuli nezbytné úsilí k rozpoznání zákonem předpokládaného

úmyslu svého otce zkrátit věřitele. Soud zejména považoval za nevěrohodné

rozporné výpovědi žalovaných, kteří původně vypovídali, že se o finanční

situaci svého otce v době darování nikterak nezajímali.

V doplňujících výpovědích s odstupem 2 či 3 let změnili po zrušujícím usnesení

odvolacího soudu své původní stanovisko a tvrdili, že měli zájem o stav otcova

podnikání a vyvinuli úsilí, aby se seznámili s jeho finanční situací. Soud

dále přihlédl k okolnosti, že svědek P. Z., který působil ve firmě dlužníka

jako účetní a měl informovat 1. žalovaného o hospodářské situaci firmy, byl v

příbuzenském poměru k žalovaným a jejich otci. O jeho dluzích nevěděl,

předmětné směnky nezaúčtoval jako jeho závazky, neboť se domníval, že se jedná

o dluhy svědků M. a S. S. (kteří byli společně s dlužníkem zavázáni z

předmětných směnečných platebních rozkazů). Soud usnesením zamítl návrh

žalovaných na provedení důkazu doplňujícími svědeckými výpověďmi posledně

jmenovaných svědků, kteří se měli vyjádřit ke skutečnosti, že dluh otce obou

žalovaných fakticky neexistoval a že s finančními prostředky měly nakládat a

hospodařit jiné podnikatelské subjekty, v nichž působili právě uvedení

svědkové, a tyto subjekty měly také finanční prostředky vrátit. Tyto důkazní

návrhy soud považoval za nadbytečné, neboť z hlediska uvedené tvrzené

skutečnosti považoval za rozhodující důkazy provedené předmětnými směnečnými

platebními rozkazy. Soud dále odmítl doplnění dokazování negativním výpisem z

katastru nemovitostí navrhovaným žalobcem ohledně skutečnosti, že otec

žalovaných nevlastní žádné nemovité věci, kterými by bylo možné pohledávku

žalobce uspokojit. V odůvodnění uvedl, že má prokázáno z dlužníkovy svědecké

výpovědi, že nemá jiný majetek, navíc tato skutečnost byla žalovanými označena

za nespornou.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích

rozsudkem ze dne 9. prosince 2004, č.j. 23 Co 213/2004-199, potvrdil rozsudek

Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. února 2004, č.j. 10 C 131/2000-159, a

současně zavázal v zákonné lhůtě žalované uhradit, každého jednou polovinou,

náklady odvolacího řízení ve výši 4.575,- Kč, k rukám zástupkyně žalobce. Z

odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud vycházel ze

shodných skutkových a právních závěrů, jako soud prvního stupně. Odvolací důvod

uplatněný žalovanými, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť

neprovedl navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností (§ 205 odst. 2

písm. d/ o.s.ř.), nepovažoval

za opodstatněný. K tomu krajský soud uvedl, že „žalovaní založili svoji obranu

na tom, že dárci (jejich rodiče) neměli v úmyslu zkrátit darovacími smlouvami

věřitele“. Vzhledem k tomu, že zákon takový úmysl u právních úkonů mezi

dlužníkem a osobami blízkými předpokládá, „stačí jen, že dlužník učinil v

posledních třech letech právní úkon s osobou blízkou, kterým zkrátil věřitele …

Pokud žalovaní chtěli vyvracet navrženými důkazy, že tu v době darovacích smluv

nebyl úmysl otce zkrátit věřitele, chtěli dokazovat skutečnost, která je v

jejich případě zcela irelevantní pro odporovatelnost právního úkonu. Okresní

soud tedy postupoval správně, když navržené důkazy neprovedl“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož

přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní

význam spatřují ve skutečnosti, že napadeným rozhodnutím byly řešeny právní

otázky, které dosud nebyly meritorně vyřešeny judikaturou Nejvyššího soudu.

Namítají, zda „lze odmítnout jimi navrhované důkazy a bez ohledu na jejich

provedení dospět k závěru, že další dokazování ve věci se jeví jako nadbytečné,

aniž byly tyto důkazy provedeny a soud zjistil obsah navrhnutých důkazů“. Dále,

zda „lze na základě zjištěného skutkového stavu věci dospět k závěru, že

žalovaní neprokázali, že vyvinuli náležitou pečlivost k poznání úmyslu otce Š.

R., … darováním nemovitostí zkrátit věřitele.“ Jako dovolací důvody uvádějí

ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Především namítají, že důkazní

řízení zůstalo neúplné, pokud nebyly provedeny jimi navržené důkazy, a z tohoto

důvodu rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaní navíc

mají zato, že v řízení před soudem prvého stupně se jim nedostalo

odpovídajících poučení, zejména v tom směru, že je třeba před skončením

dokazování navrhnout veškeré důkazy k prokázání skutkových tvrzení. K

uplatněným dovolacím důvodům z hlediska uvedených námitek žalovaní zejména

uvedli, že

„v průběhu řízení tvrdili, že znali hospodaření svého otce, protože v době jeho

nemoci se seznámili s obsahem jeho účetnictví, jako soukromého podnikatele a

zjistili, že otec jako podnikatel nevykazuje žádné dluhy vůči třetím osobám. …

Na základě tohoto zjištění dospěli k závěru, že jejich otec nevykazuje dluhy

ani jako občan, fyzická osoba, protože otec neměl jiné bankovní účty, než ty,

které sloužily k podnikání, a jeho účetnictví, s jehož obsahem se seznámili,

bylo vyrovnané. V účetnictví otec evidoval obvyklé závazky před splatností,

vznikající v souvislosti s podnikáním. Toto tvrzení žalovaných nebylo podle

jejich názoru v průběhu důkazního řízení vyvráceno. Rozhodné skutečnosti,

týkající se účetnictví Š. R. jako podnikatele, potvrdil

i účetní firmy otce P. Z., který byl slyšen jako svědek. Tento svědek zejména

potvrdil, že pohledávka žalobce vedená v účetnictví Š. R. jako soukromého

podnikatele byla na druhé straně vedena jako závazek M. a S. S., kteří jako

fyzické osoby, nebo firmy, ve kterých podnikali, měli finanční prostředky,

které získali na základě půjčky, Š. R. vrátit. Účetní firmy P. Z. tedy mimo

jiné potvrdil jako svědek, že účetnictví Š. R. jako soukromého podnikatele bylo

vyrovnané a že z něho nebylo možno vyvodit, že by otec žalovaných měl splácet

nějaké vysoké dluhy. Tyto skutečnosti byly žalovaným před uzavřením darovacích

smluv známy a žalovaní mají zato, že tím, že se seznámili s účetnictvím otce

jako soukromého podnikatele, vyvinuli náležitou pečlivost k prokázání, že

nemohli rozpoznat případný úmysl otce zkrátit svého věřitele. K prokázání

těchto skutečností pak žalovaní navrhli provedení důkazů výslechem svědků M. a

S. S. Soud prvého stupně zahájil dokazování, avšak následně od něj upustil, byť

slyšený svědek M. S. přislíbil, že poté, co se seznámí s účetnictvím své firmy

v konkurzu, k věci podrobně vypoví a soud za tímto účelem jednání odročil.

Právě výslech svědků M. a S. S. se jeví jako významný, protože tyto osoby měly

vrátit otci Š. R. ve výši jeho dluhu vůči žalobci. V době, kdy byla půjčka

realizována, nic nesvědčilo tomu, že na majetek jejich firem bude prohlášen

konkurz, který vrácení půjčky zmaří. … Žalovaní tedy mají zato, že nebylo možno

od provedení těchto důkazů upustit a bez dalšího dovodit, že se jedná o

dokazování nepotřebné, nebo nadbytečné.“ Žalovaní navrhli, aby dovolací soud

rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první

Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád

(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu

vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném

podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.

března 2005.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve

zabýval přípustností dovolání.

V posuzovaném případě soud prvního stupně rozhodl ve věci určení neúčinnosti

předmětných darovacích smluv o převodu nemovitostí rozsudkem ze dne 12. února

2004, č.j. 10 C 131/2000-159, jinak než ve svém předchozím rozsudku ze dne 17.

října 2002, č.j. 10 C 131/2000-108, proto že byl vázán právním názorem,

vyjádřeným

v usnesení odvolacího soudu ze dne 27. února 2003, č.j. 23 Co 78/2003-119,

kterým byl jeho dřívější rozsudek zrušen. Odvolací soud dovoláním napadeným

rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. února 2004, č.j. 10

C 131/2000-159.

Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je

založena ustanovením § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.

Po přezkoumání napadeného rozsudku, které provedl bez nařízení jednání

(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k

závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů

uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu

v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1,

§ 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám

řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly

v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu

přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).

Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaní

především nenapadají rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního

posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podstatou

jejich námitek o závěrech odvolacího soudu, že neprokázali vyvinutí náležité

pečlivosti k rozpoznání úmyslu otce Š. R. předmětným darováním nemovitostí

zkrátit věřitele, není kritika právního názoru vysloveného v tomto směru

odvolacím soudem. Žalovaní nesouhlasí s jeho skutkovými závěry, na nichž

založil své rozhodnutí, a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozují

odlišné skutkové závěry, než které učinil odvolací soud. Uplatňují tedy

dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který neslouží k

přezkoumání správnosti právního posouzení věci, ale k posouzení, zda rozsudek

odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle

obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.

3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že všechny v dovolání uvedené důkazy, vedle

dalších důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního

stupně, vzal při rozhodování soud prvního stupně v úvahu a neopomenul žádný z

nich.

Ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech,

podle zásad logiky a učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu. Odvolací

soud je převzal pro své rozhodnutí a na jejich podkladě rozhodl (§ 153 odst. 1

o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalovaných, jejichž podstatou je nesouhlas s

hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu

posuzované věci, nemají oporu

v ustanovení § 132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů.

Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a

odst. 3 o.s.ř., který tedy není dán.

Žalovaní dále uplatnili dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.

a), že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci. Namítají, že soud prvního stupně neprovedl jimi navržené

důkazy k prokázání vyvinutí náležité pečlivosti, že nemohli rozpoznat případný

úmysl otce zkrátit předmětným darováním věřitele. Rovněž, že se jim v závěru

řízení před soudem prvého stupně nedostalo odpovídajících poučení ve smyslu

příslušných ustanovení o.s.ř., zejména v tom směru, že je třeba před skončením

dokazování navrhnout veškeré důkazy k prokázání skutkových tvrzení. Tímto

způsobem dovoláním vymezený dovolací důvod míří na vady (v posuzovaném případě

sporného) řízení, spočívající v neúplnosti zjištění skutkového stavu věci, a to

jen za předpokladu, že mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V

uvedeném smyslu pochybení soudu může být dáno jednak tím, že v rozporu s

ustanovením § 120 o.s.ř. neprovedl žalovanými navržené důkazy, způsobilé

prokázat sporná právně významná skutková tvrzení a soud dovodil, že žalovaní

neunesli důkazní břemeno; jednak, že k prokázání rozhodných skutečností jim

nebyla poskytnuta poučení ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř. navrhovat potřebné

důkazy.

Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud

rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Návrh na

provedení důkazu, jemuž soud nevyhoví musí zamítnout usnesením (§ 119a odst.2

o.s.ř), a ve svém rozhodnutí o věci vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy

neprovedl (§ 153 odst 1, §157 odst.2 o.s.ř.). Především neprovede důkazy,

kterými mají být prokázány tvrzené skutečnosti, jež nejsou právně významné z

hlediska skutkové podstaty právní normy, která má být ve věci aplikována. Tato

norma zásadně určuje

i rozsah důkazního břemene účastníka řízení, spočívající v okruhu právně

významných skutečností, jež musí ve svém zájmu prokázat a ke kterým je povinen

navrhnout důkazy. O povinnosti navrhnout k prokázání rozhodných tvrzení důkazy

je soud povinen účastníka poučit ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 a 3 o.s.ř.

Zákon (po novelizaci občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb.,

který nabyl účinnosti 1.1.2001) nyní stojí na zásadě předvídatelnosti

rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku

konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje

tomu, že účastníkův právní názor je jiný. Tento postup soudu je spojen s

požadavkem určitosti důkazního návrhu, aby bylo vždy zřejmé, k prokázání jaké

konkrétní skutkové okolnosti je důkaz navrhován.

Zamítne-li soud žalobu proto, že účastník neunesl důkazní břemeno, aniž by mu

poskytl řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., zatížil tím

řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za

řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto

o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu

rozhodnutí o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná

podle hmotného práva pro rozhodnutí

o věci (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120

odst. 1 větou první o.s.ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002,

uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 59, ročník 2003 a rozsudek

Nejvyššího soudu ČR

ze dne 28.2.2002, sp.zn. 21 Cdo 762/200, uveřejněný v časopise Soudní

judikatura pod č. 86, ročník2002).

Podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, uvádí

ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon

dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,

musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v

tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není

podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže \"druhou stranou\" jsou osoby

dlužníkovi blízké (tj. osoby uvedené

v ustanovení § 116 obč. zák.); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto

případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly

(ony nesou důkazní povinnost i důkazní břemeno), že úmysl dlužníka zkrátit

věřitele nemohly v době učinění odporovatelného právního úkonu i při náležité

pečlivosti rozpoznat. Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi

blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla

nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že

o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě

k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za

této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka

zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti

poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a

odst.2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka

zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale

také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla

vědět, přestože vyvinula \"pečlivost\"

k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o \"náležitou pečlivost\". Vynaložení

náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem

na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou

činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době

odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků

poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení

náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může

ve smyslu ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po

dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo

při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem

přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby

nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů

dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel

může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě

takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR

ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek pod č. 35, ročník 2002).

Dovolací soud přezkoumal z hlediska dovoláním vymezeného důvodu podle

ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. postup soudů ohledně dodržení

procesních předpisů při zjišťování skutkového stavu, pokud by případné

pochybení ve shora uvedeném rozsahu mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci. Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně usnesením ze dne 6.

června 2003, č.j. 10 C 131/2000-124, řádně poučil žalované ve smyslu ustanovení

§ 118 odst. 1, 3 o.s.ř., aby označili důkazní návrhy k prokázání sporné

rozhodné skutečnosti pro uplatnění obrany žalovaných, že vynaložili „náležitou

pečlivost“ ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Postupoval tak v

souladu s právně závazným názorem vysloveným odvolacím soudem ve zrušujícím

usnesení ze dne 27. února 2003, č.j. 23 Co 78/2003-119 (konformním s výše

citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR - uveřejněným pod R 35/2002). Na

základě navržených důkazů žalovanými okresní soud poté doplnil dokazování

jejich účastnickými výpověďmi, svědeckými výpověďmi účetního P. Z. a M. S.

Zamítl usnesením návrh na provedení důkazů doplněním svědecké výpovědi M. S. a

S. S. (oba byli společně s dlužníkem zavázáni z předmětných směnečných

platebních rozkazů). Důvody, pro které okresní soud neprovedl uvedené

navrhované důkazy, uvedl v rozsudku. Z protokolace jednání ze dne 5.2.2004 (čl.

152) vyplývá, že řádně poučil účastníky řízení i ve smyslu ustanovení § 119a

o.s.ř. o povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti před skončením řízení u soudu

prvního stupně, a že uvedl rovněž údaje o tom, jak žalovaní na poučení

reagovali (srov. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.3.2003, sp. zn.

29 Odo 715/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 76, ročník

2003). Z poučení soudu prvního stupně podle ustanovení § 118a odst. 1, 3

o.s.ř., jakož i z vylíčení skutkových okolností, k nimž žalovaní na základě

tohoto poučení navrhovali provedení důkazů, bylo tedy vždy zřejmé, které

rozhodné skutečnosti zůstávají sporné, jež jsou žalovaní povinni prokázat pro

úspěšnou obranu proti odpůrčí žalobě a které důkazy k tomu navrhli. Nelze

spatřovat procesní pochybení v tom, že soud neprovedl důkazy doplňující

výpovědí svědka M. S. a svědeckou výpovědí S. S., kteří se měli vyjádřit k

okolnostem týkajícím se dluhu otce žalovaných vůči věřiteli. Povinnost prokázat

existenci vymahatelné pohledávky za dlužníkem, pro kterou má v době rozhodování

soudu věřitel přiznáno vykonatelné rozhodnutí, musí podle hmotného práva

žalující strana (§ 42a odst. 1 obč. zák.). Soud prvního stupně proto správně

dovodil, že rozhodující skutečností jsou z tohoto hlediska vykonatelné

směnečné platební rozkazy vydané Krajským soudem v Hradci Králové dne

13.2.1998, č.j. Sm 595/97-20 a č.j. Sm 596/97-24, ukládající otci žalovaných

povinnost zaplatit žalobci v zákonné lhůtě částku 4.900.000,- Kč s

příslušenstvím, včetně nákladů řízení ve výši 196.000,- Kč a částku 5.000.000,-

Kč s příslušenstvím, včetně nákladů řízení

ve výši 200.000,- Kč. Citovanými rozhodnutími soud prvního stupně provedl

řádně důkaz (§ 129 odst. 1 o.s.ř.). V tomto směru by pro úspěšnou obranu

žalovaných bylo právně významné pouze tvrzení, že předmětná pohledávka byla

uspokojena a že k uvedenému tvrzení soudu nabídli i důkazní návrhy. Uvedená

skutečnost se však

ze spisu nepodává s tím, že existence předmětných pohledávek zůstala v řízení

nesporná. Z protokolace jednání ze dne 5.2.2004 (čl. 152) po poučení dle

ustanovení

§ 119a o.s.ř. před skončením řízení u soudu prvního stupně vyplývá, že žalovaní

trvali na výpovědi svědků M. a S. S., neboť „pro úplnost by se snažili doložit

tu skutečnost, že Š. R. vždy řádně své dluhy plnil a jeho firmy prosperovaly.“

Z uvedeného je tedy zřejmé, že pokud soudy dovodily neunesení důkazního

břemene žalovanými ohledně „náležité pečlivosti,“ nestalo se tak ani pro

neúplnost skutkových zjištění, jejichž příčinou by byla okolnost, že soud

neprovedl žalovanými navrhované důkazy, způsobilé prokázat právně významnou

skutečnost.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska

obou uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani

dovolateli tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z

vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229

odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky

dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před

středníkem zamítl. Vzhledem k tomu o návrhu, aby dovolací soud odložil

vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, již nerozhodoval (§ 243 o.s.ř.).

S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají žalovaní jako neúspěšní

účastníci právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobci, který měl v

dovolacím řízení úspěch, a měl by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů,

v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1,

§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá

na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. září 2005

JUDr. Karel

Podolka,v.r.

předseda senátu