30 Cdo 1606/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobkyně M. H., zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v
Praze 8, Křižíkova 16, proti žalovaným 1) A. P., zastoupenému JUDr. Josefem
Vondráčkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Špitálské náměstí 3, 2)
Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,
IČ: 45797072, a 3) H. K., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 13/2006, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2007, č.j.
21 Co 248/2007-350, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu
2007, č.j. 21 Co 248/2007-350, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. března 2007, č.j. 11 C 13/2006-264,
kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že „otec (žalobkyně) R. K., zemřelý dne
14.6. 2003, byl k datu své smrti podílovým spoluvlastníkem ideálních čtyř
šestin (4/6) následujících nemovitostí, tj. budovy stojící na pozemku st. pč.
20/2 (budovy dosud vedené v katastru nemovitostí spolu s dalšími budovami
stojícími na pozemcích st.p.č. 20/1 a 20/3 jako jeden celek zemědělské
usedlosti pod č.p. 7), pozemku st.pč. 20/2, pozemku pč. 27/7 a pozemků ve
zjednodušené evidenci – pozemků původ Pozemkový katastr (PK) pč. 40, pč. 56,
pč. 73, pč. 74/2, pč. 79/1, pč. 162, pč. 165/1, pč. 172/1, pč. 172/2, pč. 173,
pč. 229, pč. 236/3, pč. 245/2 a pč. 249/1, to vše nacházející se v katastrálním
území O. nad C., obec O.“, jakož i ve výrocích II. a III. o nákladech řízení,
se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení; jinak
se dovolání žalobkyně odmítá.
Okresní soud v Hradci Králové (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 22. března 2007, č.j. 11 C 13/2006-264, výrokem I. připustil změnu
žaloby, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí ideální 1/6 specifikovaných
nemovitostí, a dále že R. K., otec žalobkyně, zemřelý dne 14. června 2003, byl
k datu své smrti podílovým spoluvlastníkem ideálních 4/6 specifikovaných
nemovitostí. Výrokem II. soud prvního stupně uvedenou žalobu zamítl a
navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném řízení
soud prvního stupně předně dospěl k závěru, že žalobkyně má jak za svoji osobu,
tak i za svého zemřelého otce naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě
vůči 1) žalovanému, nikoliv již vůči žalovaným 2) a 3), kteří nejsou vlastníky
budovy stojící na pozemku st. p.č. 20/2, nýbrž jen podílovými spoluvlastníky
žalobou nedotčených pozemků st.p.č. 20/1, 20/3 a 20/8 v katastrálním území O.
nad C. Z posledně vyloženého důvodu proto žalobkyně nemůže mít naléhavý právní
zájem na určovací žalobě ve vztahu k žalovaným 2) a 3). Soud prvního stupně
dále dospěl k závěru, že jak zástavní smlouva, tak i kupní smlouva ze dne 29.
března 2002, týkající se společných nemovitostí, jsou platnými smlouvami,
přičemž nebylo shledáno, že by se v daném případě jednalo o tzv. propadnou
zástavu. Nebyly rovněž prokázány důvody (žalobkyní tvrzeného) omluvitelného
důvodu na straně žalobkyně či jejího otce při uzavírání kupní smlouvy. Kromě
toho žalobkyně netvrdila a v řízení ani nebylo prokázáno, že by se dovolala
relativní neplatnosti vůči všem dosud žijícím smluvním stranám, tj. vedle 1)
žalovaného i ve vztahu ke svému bratrovi.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací
soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé (ve výroku ad II.), a v jeho výrocích o nákladech řízení, podle § 219
o.s.ř. potvrdil. Ve vztahu k žalobě o určení, že otec žalobkyně byl ke dni své
smrti (v uvedeném rozsahu) spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, odvolací
soud konstatoval, že tento nárok žalobkyně byl od počátku neoprávněný. V
odvolacím řízení bylo prokázáno, že dědici po zemřelém R. K. starším byli
jednak žalobkyně a jednak R. K. mladší. Vzhledem k tomu, že R. K. mladší, který
má postavení nerozlučného společníka, nebyl účastníkem tohoto řízení, nebylo
již z tohoto důvodu možno žalobě vyhovět pro nedostatek věcné legitimace. Již z
tohoto důvodu proto odvolací soud rozsudek okresního soudu, pokud jím byla
zamítnuta žaloba žalobkyně domáhající se určení, že její otec byl ke dni své
smrti vlastníkem ideálních 4/6 předmětných nemovitostí, jako věcně správný
potvrzen. V případě žalobou uplatněného nároku samotné žalobkyně o určení, že
je vlastnicí ideální 1/6 uvedených nemovitostí, se odvolací soud zcela
ztotožnil se závěry okresního soudu. K námitkám žalobkyně vzneseným až v
odvolacím řízení stran neplatnosti předmětné kupní smlouvy pro nedostatek
svobody vůle, odvolací soud uvedl, že k tomuto tvrzení žalobkyně neuvedla žádné
dostatečné důvody a tvrzení než ty, že jí kupní smlouva byla podstrčena.
Skutečnost, že si žalobkyně právní úkon, který podepsala, nepřečetla, jde pouze
k její tíži. Navíc tvrzení, že kupní smlouva byla žalobkyni k podpisu
podstrčena ani v řízení nebylo prokázáno. Odvolací soud se rovněž ztotožnil i
se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva není absolutně neplatná
proto, že by se jednalo o sjednání propadné zástavy. Ztotožnil se také se
závěrem soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně
na určení vlastnictví ve vztahu k žalovaným 2) a 3).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož
přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má za
to, že ve věci samé jde o otázky zásadního právního významu, které mají přesah
pro účely zobecňující funkce rozhodování Nejvyšším soudem České republiky (dále
již „Nejvyšší soud“). Ve vztahu k právnímu názoru odvolacího soudu stran
dovolatelkou uplatněného nároku na určení, že její otec byl ke dni své smrti
spoluvlastníkem (v rozsahu id. 4/6) předmětných nemovitostí, dovolatelka
namítá, že za situace, kdy se odvolací soud v otázce věcné legitimace omezil na
jediné skutkové zjištění, že i R. K. ml. byl vedle dovolatelky dědicem pro R. K. starším a opomněl (což dovolatelka v další části svého dovolání obšírně
osvětluje) veškeré ostatní důkazy a zjištění vztahující se k této otázce, je
třeba považovat takový postup soudu za vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávného rozhodnutí. Podle dovolatelky jde tedy nepochybně o právní procesní
vady s vlivem na výsledek sporu; v tomto směru dovolatelka proti této části
výroku rozsudku odvolacího soudu v dovolání uplatňuje dovolací důvody podle §
241 odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) (tj. že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci). Rovněž v dovolání směřujícímu proti výroku
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby, jíž se dovolatelka domáhala určení, že je spoluvlastnicí (v
rozsahu id 1/6) předmětných nemovitostí, dovolatelka uplatnila dovolací důvody
podle § 241a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. s připomenutím, že s ohledem na
nálezy Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) i nejnovější
judikaturu Nejvyššího soudu není použití ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř. vyloučeno tím, že jde o dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolatelka zdůrazňuje, že uvedené soudy ve svých rozhodnutích tvrdí, že se
žalobkyně dovolávala neplatnosti kupní smlouvy z důvodu omylu, do kterého byla
uvedena a kdy podepsala smlouvu, která jí byla podstrčena. Nic takového ovšem
není pravdou, což lze prokázat podáním žalobkyně i vyjádřením jejího právního
zástupce. V žalobě ze dne 3. ledna 2006 žalobkyně popisuje skutkový děj věci a
mezi jinými tvrzeními uvádí i to, že jí byla kupní smlouva podstrčena. Zásadním
tvrzením je však skutečnost, že smlouvy tak, jak byly koncipovány, byly
směřovány k tomu, aby žalobkyně, její otec a její bratr, byli majetku zbaveni. Dovolatelka se dovolává podhodnocení kupní ceny, celkové koncepce smluv a
neplatnosti podle § 39 obč. zák. , tedy rozporu smlouvy, resp. souboru smluv s
dobrými mravy, a rovněž speciálního ustanovení § 169 písm. e) obč. zák., kde je
absolutní neplatností sankcionováno ustanovení smlouvy o propadné zástavě. Na
výzvu k doplnění skutkových tvrzení a důkazů dovolatelka sdělila další
skutečnosti vztahující se ke skutkovému ději podáním ze dne 6. února 2006. V
tomto podání zdůraznila, že se zatím nedovolávala absolutní neplatnosti smlouvy
ve smyslu § 37 obč.
zák., nicméně dává i tento důvod neplatnosti v úvahu, a
dále je zdůrazněno, že žalobkyně argumentuje v žalobě absolutní neplatností
podle § 39 a § 169 písm. e) obč. zák. Základním argumentem dovolatelky po celé
řízení od podání žaloby bylo to, že kupní smlouva je neplatná pro rozpor s
dobrými mravy podle § 39 obč. zák. a dále vzhledem k neplatnému ujednání o
propadné zástavě podle § 169 písm. e) obč. zák., přičemž rozporem s dobrými
mravy se uvedené soudy nezabývaly, což je rovněž procesní vadou. Dovolatelka
dále vytýká soudům, že se nezabývaly souborem smluv, které byly uzavřeny
prakticky v jediném okamžiku, jakožto celkem. Toto odporuje konstantní
judikatuře, ze které vyplývá zcela jednoznačně, že v obdobných věcech nelze
hodnotit jednotlivé smlouvy izolovaně, jak to učinil okresní soud, když v
rozsudku uvedl, že v rámci uzavřené zástavní smlouvy nelze vysledovat ujednání
ve smyslu § 169 písm. e) obč. zák. o tzv. propadné zástavě. Výslovně uvádí, že
od zástavní smlouvy je pak třeba odlišit spornou kupní smlouvu, která má podle
svého obsahu za cíl jen převést vlastnické právo oproti zaplacení kupní ceny. Podle dovolatelky určitým problémem z hlediska uplatněných dovolacích důvodů –
vzhledem k tomu, že dovolání nemůže směřovat do skutkových zjištění - je
okolnost, že soudy obou stupňů uvedly ve svých rozhodnutích, že nepovažují
smlouvu o půjčce za prokázanou. Soud prvního stupně ovšem ve svém rozsudku ve
skutkových zjištěních jednoznačně uvedl, že smlouvu o půjčce považuje za
zjištěnou. Dále dovolatelka vytýká soudům, že při hodnocení opomenuly v
dovolání uvedené důkazy, v čem dovolatelka rovněž spatřuje vadu řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V další části dovolatelka
podrobně rozebírá okolnosti uzavření předmětných smluv, vytýká, že se soudy
vůbec nezabývaly otázkou nedostatku projevu vážné a svobodné vůle u R. K. st. a
u dovolatelky stran převodu nemovitosti na žalovaného 1), připomíná vyjádření
prvního žalovaného ze dne 9. října 2007 ve vazbě na hodnocení předmětných smluv
z pohledu (celkového) právního posouzení věci, spatřuje další procesní vadu v
tom, že odvolací soud zcela pominul vyjádření prvního žalovaného před odvolacím
soudem ze dne 24. září 2008. Zdůrazňuje, že sankce neplatnosti se vztahuje na
celé ujednání o propadné zástavě. Jelikož předmětem kupní smlouvy, která je
podle názoru dovolatelky svou povahou ujednáním o propadné zástavě, jsou
nemovitosti, které zahrnují jak ideální podíl bratra a otce dovolatelky, tak i
ideální podíl dovolatelky, je naprosto jasné, že se sankce neplatnosti vztahuje
i na ideální 1/6 nemovitostí ve vlastnictví dovolatelky. I kdyby se ustanovení
§ 169 písm. e) obč. zák. na dovolatelku nevztahovalo, byla by kupní smlouva,
která je svým obsahem ujednáním o propadné zástavě, neplatná, neboť by
umožňovala realizaci uspokojení práv věřitele způsobem, který je v rozporu s
možnostmi dovolenými zákonem, tedy prodejem nemovitostí způsobem stanoveným
zákonem a uspokojení věřitele z výtěžku prodeje. Neplatnost by tedy byla
vyvozována z ustanovení § 39 obč. zák.
Za nesprávný a konstantní judikatuře
neodpovídající je třeba označit názor, že s ohledem na žalobní žádání nemá
dovolatelka naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve vztahu k žalovaným
2) a 3). „Jestliže jsou tito žalobci vedeni jako knihovní vlastníci v katastru
nemovitostí, je tím dána pasivní legitimace žalovaných a žalobkyni nezbylo nic
jiného, než směřovat žalobu i vůči nim.“ Z těchto všech v dovolání uplatněných
důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
v celém rozsahu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III.,
IV. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) prostřednictvím svého advokáta ve svém písemném vyjádření k
podanému dovolání uvedl, že dovolatelka se ve snaze dosáhnout připuštění
dovolání snaží dovodit, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam pro řešení existence aktivní legitimace ve
věcech, kdy předmětem řízení je věc náležející do dědictví, které dosud nebylo
vypořádáno, přičemž sama připouští, že podle konstantní judikatury jsou v
těchto případech všichni dědici oprávněni a povinni vůči jiným subjektům
společně a nerozdílně. Ohledně argumentace dovolatelky, že se její bratr vzdal
svého vlastnictví, žalovaný 1) namítá, že odvolací soud v napadeném rozsudku
nic takového neposuzoval, když ostatně k řešení takového právního problému,
který dovolatelka nastoluje až dodatečně, neměl vůbec žádný důvod, neboť k
žádnému vzdání se vlastnictví za strany druhého spoluvlastníka R. K. ml.
nedošlo. Uvedený spoluvlastník pouze, stejně jako dovolatelka, a spolu s ní,
prodal svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem, které byly předmětem sporu,
prvnímu žalovanému. Později pak společně s žalobkyní vedl žalovaným 1) u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 16/2004 soudní spor o
neplatnost uzavřené kupní smlouvy a o další existenci vlastnictví jak svého
spoluvlastnického podílu k těmto nemovitostem, tak i spoluvlastnického podílu
po zemřelém otci R. K. st., který byl ukončen tím, že oba, tj. jak dovolatelka,
tak i R. K. ml., výslovně písemnou formou dne 22. června 2004 uznali platnost
uzavřené kupní smlouvy a vzali žalobu zpět. Soud pak řízení v uvedené věci
zastavil. Žádný právní úkon, který by mohl být vykládán jako projev vůle vzdát
se vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu k nemovitostem, které dříve vlastnil
R. K. st. a byly předmětem sporu, R. K. ml. neučinil. Oba soudy se pak tímto
prohlášením a zpětvzetím žaloby zabývaly a při svém rozhodování k němu jako
jednomu z důkazů přihlédly. Důvodná není ani námitka dovolatelky ohledně
neprovedení důkazu znaleckým posudkem o ceně nemovitostí. Zejména soud prvního
stupně ve svém rozsudku náležitě vyložil, že má za prokázané, že R. K. ml.,
jeho otec a dovolatelka prodávali nemovitosti za nižší cenu než byla běžná cena
i důvody, pro které tak učinili. Ostatní navrhované důkazy pak byly oběma soudy
řádně provedeny a ty se také s nimi náležitě vyrovnaly. Žalovaný 1) navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání dovolatelky odmítl, případně aby je jako nedůvodné
zamítl.
Žalovaný 2) v písemném vyjádření k dovolání pouze uvedl, že soudy
obou stupňů po právní stránce správně posoudily danou věc a rozhodly po právu.
Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Žalovaná 3) na výzvu soudu prvního stupně, aby se vyjádřila k podanému
dovolání, se k obsahu dovolání nevyjádřila, pouze poukázala na okolnosti z
dřívější doby, jež se vztahovaly k rodinným a majetkovým poměrům, k informacím
o R. K. st.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení
části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský
soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového
ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou -
účastníkem řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout rozsudek
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. l o.s.ř. písm. a) o.s.ř. je dovolání
přípustné proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Pro úvahu, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím
ve smyslu § 237 písm. a) o.s.ř. je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud v
rozhodnutí formálně rozhodl podle § 220 nebo postupoval podle § 219 o.s.ř., ale
to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po
obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně. Odlišností tu není toliko
rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného
posouzení okolností pro rozhodnutí významných, rozdílně konstituuje nebo
deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu z 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované
pod R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ohledně té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, kterou se
dovolatelka domáhala určení, že její otec R. K. byl k datu své smrti (14.
června 2003) spoluvlastníkem ideálních 4/6 předmětných nemovitostí, lze
dovodit, že v tomto rozsahu je rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku
okresního soudu rozhodnutím měnícím. Je tomu tak z toho důvodu, že zatímco
okresní soud tento dovolatelkou uplatněný nárok shledal nedůvodným proto, že
„nebyly prokázány důvody omluvitelného důvodu na straně žalobkyně či jejího
otce při uzavírání kupní smlouvy“, a že kupní smlouva nebyla neplatná ani z
důvodu, že by se mělo jednat o tzv. propadnou zástavu, odvolací soud se
uplatněným nárokem věcně nezabýval, když oproti závěru soudu prvního stupně
uzavřel, že „tento nárok žalobkyně byl od počátku neoprávněný...vzhledem k
tomu, že R. K. mladší, který má postavení nerozlučného společníka, nebyl
účastníkem tohoto řízení, nebylo již z tohoto důvodu možno žalobě vyhovět pro
nedostatek věcné legitimace.“
Z vyložených důvodů proto proti této části výroku rozsudku
odvolacího soudu je dovolání přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.;
v důsledku toho Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. byl povinen
přihlédnout i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny, přičemž takovou jinou
vadu, resp. jiné vady, zatěžující odvolací řízení, zjistil.
Jak vyplývá z protokolu o jednáním před odvolacím soudem ze dne 26.
listopadu 2007 (na č.l. 346 a násl.), při jednání odvolací soud prováděl
dokazování spisem Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 51 D 743/2003, a to tak, že
(viz protokolace o způsobu provedení tohoto důkazního prostředku) „k listinným
důkazům se čte spis OS Kolín sp. zn. 51 D 743/2003, zejména usnesení ze dne
29.9. 2005, č.j. 51D 743/2003-175“. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku
odvolacího soudu pak vyplývá, že při rozhodování odvolací soud činil skutková
zjištění z posledně citovaného usnesení okresního soudu, které tvořilo součást
uvedeného soudního spisu.
Podle § 129 odst. 1 o.s.ř. se důkaz listinou provede tak, že ji předseda
senátu při jednání přečte nebo sdělí její obsah. Podle ustálené judikatury musí
být tento způsob provedení důkazu patrný z protokolu o jednání. Prováděním
důkazu celým spisem souhrnně není správné, neboť nelze posoudit, který z
konkrétních důkazních prostředků z trestního, případně jiného spisu soud
využil, když zpravidla nedochází k tomu, že by byl v občanském soudním řádu
čten nebo sdělován obsah celého spisu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
května 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001, in www.nsoud.cz). Ze shora citované formulace obsažené v protokolu o jednání před odvolacím
soudem lze dovodit, že k důkazu byl čten celý spis uvedeného okresního soudu, a
v rámci něj také zmíněné usnesení dědického soudu. Měl-li by být podroben
dokazování pouze důkazní prostředek ve formě listiny představující zmíněné
usnesení okresního soudu, je nasnadě, že tomu by musela odpovídat jiná
formulace v protokolu o jednání, vypovídající o rozsahu uvedeného dokazování.
Pokud tomu tak nebylo a odvolací soud při svém rozhodování vycházel pouze z
předmětného usnesení, aniž by uvedl, pro jaké důvody další důkazy z takto
souhrnně čteného soudního spisu již nevzal pro svá skutková zjištění, lze pak
dovodit, že odvolací řízení je z uvedeného důvodu postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu se dále
podává, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který neshledal,
že by předmětná kupní smlouva byla (pro již shora vyložené důvody) neplatná –
při posuzování subjektového hlediska určovací žaloby neshledal, že by
dovolatelce v daném případě svědčil naléhavý právní zájem na určení, že její
otec byl ke dni své smrti v předmětném rozsahu spoluvlastníkem uvedených
nemovitostí, aniž by tuto zásadně významnou změnu právního náhledu signalizoval
žalobkyni. Odvolací soud tak v tomto směru pominul ústavně právní rozměr, jenž
byl opakovaně judikován Ústavním soudem a je též zohledňován (respektován) v
rozhodovací praxi obecných soudů. Je jím totiž požadavek, aby odvolací soud
před vydáním rozsudku seznámil účastníky se svým právním názorem – odlišným od
právního názoru soudu prvního stupně - a umožnil jim se k němu vyjádřit (k
tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo
749/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo
2125/2006 a v něm učiněný odkaz na judikaturu Ústavního soudu, in www.nsoud).
Zaujal-li tedy odvolací soud oproti soudu prvního stupně jiný právní názor,
byť – jak již shora vyloženo – byl učiněn v rámci rozsudku formálně
potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně, aniž by dovolatelce umožnil se k
jeho právnímu názoru vyjádřit a případně uplatnit novou argumentaci ve prospěch
žalobou uplatněnému nároku, lze uzavřít, že řízení před odvolacím soudem je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto ve smyslu § 243b odst. 2, věty za středníkem, o.s.ř.
rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že „otec
(žalobkyně) R. K., zemřelý dne 14.6. 2003 byl k datu své smrti podílovým
spoluvlastníkem ideálních čtyř šestin (4/6) následujících nemovitostí, tj.
budovy stojící na pozemku st. pč. 20/2 (budovy dosud vedené v katastru
nemovitostí spolu s dalšími budovami stojícími na pozemcích st.p.č. 20/1 a 20/3
jako jeden celek zemědělské usedlosti pod č.p. 7), pozemku st.pč. 20/2, pozemku
pč. 27/7 a pozemků ve zjednodušené evidenci – pozemků původ Pozemkový katastr
(PK) pč. 40, pč. 56, pč. 73, pč. 74/2, pč. 79/1, pč. 162, pč. 165/1, pč. 172/1,
pč. 172/2, pč. 173, pč. 229, pč. 236/3, pč. 245/2 a pč. 249/1, to vše
nacházející se v katastrálním území O. nad C., obec O.“, jakož i ve výrocích
II. a III. o nákladech řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Pokud jde o zbylou část dovolání, kterým žalobkyně napadá rozsudek
odvolacího soudu, jímž byl – vyjma shora uvedené části – jako věcně správný
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, v tomto případě Nejvyšší soud neshledal
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) ani b) o.s.ř. Dovolání ovšem
nebylo shledáno důvodným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož
předpokladem je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo
některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle
§ 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacímu soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní
otázky zásadního významu. Takový judikatorní přesah v posuzované věci ovšem
dovodit nelze, a to nejen s ohledem na konstantní judikaturu týkající se tzv. propadných zástav (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, in www.nsoud.cz), což byla jedna z
řešených otázek odvolacím soudem, ale též vzhledem i k tomu, že dovolací
argumentace dovolatelky se výhradně upíná k právnímu posouzení skutkově
jedinečných okolností daného případu, kdy dovolatelka v dovolání předkládá svou
verzi skutku a jeho právního posouzení ve zjevné polemice se závěry, které
učinily soudy obou stupňů. Pokud jde o dovolatelkou namítané jiné vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k tomu Nejvyšší soud
uvádí, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může
dovolací soud přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či
není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad
právního (procesněprávního) předpisu (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz). V
této věci ovšem taková otázka, řešená odvolacím soudem, nastolena nebyla, neboť
dovolatelka namítá pouze konkrétní nesprávné postupy odvolacího soudu, pokud se
týče (ne)hodnocení důkazů a pochybení při odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
ve smyslu § 157 odst. 2 o.s.ř. Ani v těchto procesních souvislostech, jež
dovolatelka pokládá za zásadně právně významné, nebylo možno dovodit
judikatorní přesah ve smyslu § 237 odst. 1, 3 o.s.ř. Lze tudíž uzavřít, že ani
prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř. se dovolatelce nepodařilo přípustnost dovolání proti uvedenému rozsudku
odvolacího soudu osvědčit.
Nesprávné právní posouzení nebylo možno dovodit ani
v závěru odvolacího soudu, který se ztotožnil s právním názorem soudu prvního
stupně ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví ve
vztahu k žalovaným 2) a 3). Učinil-li soud prvního stupně skutkové zjištění, s
nímž se ztotožnil také odvolací soud, že žalovaní 2) a 3) „nejsou vlastníky
budovy stojící na pozemku st. pč. 20/2, nýbrž jen podílovými spoluvlastníky
každý ideální jedné třetiny nezkolaudované zemědělské stavby – zbořeniště
kravína stojícího na st. p.č. 20/1, 20/3 a 20/8 v kat. území O. nad C.“, jímž
je též dovolací soud vázán (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.), pak závěr odvolacího
soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na předmětném určení vlastnictví
je souladný s konstantní judikaturou, podle které naléhavý právní zájem ve
smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být dán, jestliže žaloba o určení
vlastnictví nesměřuje proti osobě (příp. všem osobám), která je jako vlastník
zapsána v katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. sešitu 9/97 pod SJ 71/97). Pokud tedy žalobkyně sledovanou věcně právní
deklaraci spoluvlastnického vztahu směřovala také k budově na pozemku označeném
jako stavební parcela č. 20/2 v katastrálním území O. nad C., která je takto
zapsána v katastru nemovitostí, nelze považovat zaujatý právní názor odvolacího
soudu za nesprávný.
Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. proti zbývající
části výroku rozsudku odvolacího soudu současně vylučuje, aby dovolací soud
mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3
o.s.ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání, pokud směřovalo proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
kterým byla zamítnuta žalobu o určení, že dovolatelka je podílovou
spoluvlastnicí ideálních 1/6 předmětných nemovitostí, podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože náhrada nákladů je souvisejícím nárokem rozhodnutí o nároku ve věci
samé, odvolací soud v novém rozhodnutí rozhodne nejen o náhradě nákladů nového
řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d
odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu