28 Cdo 283/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Mgr. S. H.,
zastoupeného Mgr. Martinem Círem, advokátem se sídlem v Mochově, Na Rybníčku
332, proti žalovaným 1. A. S., a 2. A. S., o zaplacení 50.140,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 129 EC
59/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze
dne 15. listopadu 2012, č. j. 129 EC 59/2011
-61, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2013, č. j. 25 Co
119/2013-84, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15.
11. 2012, č. j. 129 EC 59/2011-61, se zastavuje; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok IV.). Žalobce svůj nárok na žalovanou částku dovozoval ze
skutečnosti, že žalovaní po dobu pěti měsíců užívali byt v jeho vlastnictví,
aniž by jim k tomu svědčil právní důvod a aniž by mu za to cokoliv platili,
pročež by mu měli uhradit platby za služby spojené s užíváním bytu (ve výši
2.028,- Kč měsíčně) a náhradu ve výši obvyklého nájemného (ve výši 8.000,- Kč
měsíčně). Soud po provedeném dokazování posoudil nárok žalobce dle § 451 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jako nárok
na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaných užíváním bytové
jednotky ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu. Konstatoval, že žalovaným
vznikla povinnost poskytnout žalobci náhradu ve výši nájemného obvyklého v
daném místě a čase (jež dle zjištění soudu přesahuje požadovanou částku) a
úhradu za služby spojené s užíváním bytu, což jej vedlo k tomu, že žalobě jako
důvodně podané (vyjma části požadovaného příslušenství) vyhověl.
K odvolání žalovaných přezkoumal v napadeném rozsahu uvedené rozhodnutí Městský
soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 16. 7. 2013, č. j. 25 Co 119/2013-84, ve
výroku I. a II. potvrdil (výrok I.), změnil je ve výroku IV. (výrok II.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud
přitakal závěrům soudu prvního stupně a zdůraznil, že vzhledem k tomu, že
žalovaní nesporovali, že bytovou jednotku, jejímž vlastníkem je dle katastru
nemovitostí žalobce, užívali, aniž by cokoli platili, vzniklo na jejich straně
bezdůvodné obohacení, které jsou povinni vydat vlastníku bytové jednotky ve
formě peněžité náhrady ve výši obvyklého nájemného. Žalobce požadoval částku
nižší, než je obvyklé nájemné, proto soud prvního stupně věc posoudil správně,
vyhověl-li podané žalobě.
Proti rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu podali
žalovaní, aniž by byli zastoupeni advokátem, dovolání, v němž vyjádřili
nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud napadená
rozhodnutí zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k novému projednání
a rozhodnutí o věci.
Usnesením ze dne 20. 11. 2013, č. j. 129 EC 59/2011-94, Obvodní soud pro Prahu
8 žalované vyzval, aby si ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení zvolili k
podání dovolání zástupce z řad advokátů podle § 241 odst. 1, 2 a 4 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), případně aby sami prokázali, že jsou osobami s právnickým
vzděláním.
Dne 9. 12. 2013 žalovaní doplnili své dovolání návrhem, aby Nejvyšší soud
spojil řízení o dovolání proti napadeným rozsudkům s řízením o dovolání, které
podali žalovaní dne 30. 7. 2013, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 8 C 222/2007 (u Nejvyššího soudu vedena pod sp. zn. 28 Cdo
2589/2013), v němž jim byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 11. 2012, č. j. 8 C 222/2007-269, pro dovolací řízení ustanovena zástupkyně z řad
advokátů. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, zabýval dalšími podmínkami dovolacího řízení a přípustností
podaného dovolání. Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští. Ustanovení § 237 o. s. ř. stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, avšak § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vylučuje
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. proti rozsudkům a usnesením, v nichž
dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní
vztahy, s tím, že k příslušenství pohledávky se při použití tohoto ustanovení
nepřihlíží. Podle § 241 odst. 1 o. s. ř. musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo
notářem, ledaže je dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání (§
241 odst. 2 písm. a). Advokátem, notářem, resp. osobou s právnickým vzděláním,
musí být dovolání i sepsáno (§ 241 odst. 4). Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým byla žalovaným uložena solidární povinnost zaplacení částky
50.140,- Kč. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je nicméně třeba
posuzovat přípustnost dovolání v případě samostatných nároků s odlišným
skutkovým základem odděleně u každého z nároků zvlášť (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96). Z dřívějších rozhodnutí
Nejvyššího soudu rovněž plyne, že bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním bytu a
bezdůvodné obohacení vzniklé placením úhrad za plnění spojená s jeho užíváním
představují právě takové nároky se samostatným skutkovým základem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 160/2013, a
přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2932/2010). Dovolací soud proto musí přípustnost dovolání posoudit odděleně ve
vztahu k oběma těmto nárokům, byť o nich soudem odvolacím i soudem prvního
stupně bylo rozhodnuto jedním výrokem. Žalobce se v projednávané věci domáhal úhrady za služby spojené s užíváním
jednotky ve výši 2.028,- Kč měsíčně (tedy celkem 10.140,- Kč) a náhrady
odpovídající obvyklému nájemnému ve výši 8.000,- Kč měsíčně (tedy celkem
40.000,- Kč). Ani jeden z těchto dvou samostatných nároků s odlišným skutkovým
základem, které žalobce proti žalovaným uplatnil, nedosahuje výše 50.000,- Kč
stanovené v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako podmínky přípustnosti dovolání
podle § 237 o. s. ř. Jelikož napadené rozhodnutí nelze podřadit ani pod případy
předvídané § 238a o. s.
ř., je nutné uzavřít, že dovolání žalovaných by v dané
věci nemohlo být pokládáno za přípustné. V souladu s § 241b odst. 2, částí věty za středníkem, a § 243c odst. 1, větou
první, o. s. ř. dovolací soud za těchto okolností dovolání jako nepřípustné
odmítl, aniž by se zabýval řádným zastoupením dovolatelů coby podmínkou
dovolacího řízení podle § 241 o. s. ř., jelikož ani ustanovení zástupce z řad
advokátů by na nepřípustnosti dovolání v této věci nemohlo ničeho změnit. Dovolatelé své dovolání směřují rovněž proti rozsudku soudu prvního stupně. Dle
§ 201 o. s. ř je ovšem opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu
prvního stupně odvolání; občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční
příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Nedostatek
funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a
Nejvyšší soud tedy řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8
ze dne 15. 11. 2012, č. j. 129 EC 59/2011-61, které touto vadou trpí, v souladu
s § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, částí věty před středníkem, a
§ 146 odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaní nebyli v dovolacím řízení
úspěšní a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.