28 Cdo 4229/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce E. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) ČR – Ú. pro z. s. ve
v. m., a 2) m. K. V., zastoupenému advokátem, uzavření dohody o vydání
nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C
317/95,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2008,
č.j. 10 Co 660/2006-573, takto:
I. Dovolání do výroku I. rozsudku odvolacího soudu se zamítá.
II. Dovolání do výroku II. rozsudku odvolacího soudu se odmítá.
III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení v
částce 2.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho
zástupce. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Krajský soud v Plzni svým rozsudkem výše označeným změnil rozsudek
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 7. 2006, č.j. 13 C 317/95-375, ve
výroku I. tak, že žalobu o stanovení povinnosti žalovaného 1) uzavřít s
žalobcem dohodu o vydání nemovitosti, a to pozemkové parcely č. 2954/3 o výměře
44 m2 , zapsané na LV č. 1576, pro k.ú. a obec K. V. zamítl. Výroky II. a III.,
kterými byly zamítnuty žaloby na uložení povinnosti žalovanému 2) uzavřít se
žalobcem dohodu o vydání nemovitosti – části pozemku p.č. 2952/1 v k.ú. K. V.
zapsané na LV
č. 1, a to v rozsahu, ve kterém byl uvedený pozemek původně označen v pozemkové
knize jako st. p.č. 697/2, a na uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) uzavřít se
žalobcem dohodu o vydání nemovitostí – domu označeném v pozemkové knize pro
k.ú. K. V. č.p. 833 na pozemku – stavební parcele č. 697/2 a pozemek p.č. 2953
v rozsahu, ve kterém byl uvedený pozemek původně označen v pozemkové knize jako
st. p.č. 697/2, byly odvolacím soudem potvrzeny. Rovněž byly odvolacím soudem
potvrzeny výroky V. a VI. ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Žalobce byl výrokem III. rozsudku odvolacího soudu zavázán k zaplacení nákladů
odvolacího řízení ve prospěch žalovaného 2) v částce 10.302,50 Kč. Žalobce byl
též zavázán k náhradě nákladů, které vznikly České republice – Krajskému soudu
v Plzni.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobce domáhal žalobou ze
dne
31. 10. 1995 (ve znění připuštěné změny) vydání rozhodnutí, kterým by byla
žalovaným uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání shora uvedených
nemovitostí. Žalobce je právním nástupcem S. K., v jehož prospěch bylo v
pozemkové knize, knihovní vložce č. 833 pro k.ú. K. V., roku 1905 zapsáno
vlastnictví pozemkové parcely č. 697/2, na které se nacházela budova č.p. 833.
Dne 24. 12. 1949 bylo vlastnictví k těmto nemovitostem na základě rozhodnutí
Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P. ze dne 28. 10. 1949 zapsáno pro
Československý stát. Původní pozemková parcela č. 697/2 byla rozdělena na
parcely č. 2952/1, jejíž vlastníkem je žalovaný 2) a pozemkové parcely č. 2953
a 2954, které se v současnosti nacházejí ve vlastnictví žalovaného 1). Podle
rozhodnutí ze dne 17. 12. 1966 došlo k demolici domu č.p. 833 a na jeho místě
bylo kolaudačním rozhodnutím z 11. 1. 1979 povoleno užívání stavby lázeňského
domu T. v K. V.
Odvolací soud při posouzení věci vycházel zejména ze znaleckých posudků
z oboru stavebnictví, z nichž plyne, že součástí stavby lázeňského domu T.,
nacházejícího se na p.č. 2953, byla i realizace ploch spadajících pod
pozemkové parcely č. 2952/1, 2952/3, st. 2953 a 2954. Na parcele č. 2954 se
nachází pozemek s parkovou úpravou a zčásti terasou. Na p.č. 2952/1 je
parkoviště s tunelovým podjezdem. Odvolací soud na základě těchto zjištění
dospěl k závěru, že pozemek, původně označený jako p.č. 697/2, je pozemkem
zastavěným, a proto vydání tohoto pozemku, nyní vedeného jako p.č. 2953, 2954 a
2952/1 v k.ú. K. V., brání zákonná překážka zastavěnosti ve smyslu § 8 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Změnu ve výroku I.
rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud odůvodnil tak, že soud svým
rozhodnutím nemůže rozdělit pozemek a uložit povinnost uzavřít dohodu o vydání
tohoto pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost
spatřoval ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí ve výroku I. vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, a napadené rozhodnutí též spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatel ve svém podání zejména zpochybňoval závěry znaleckých
posudků, z nichž soudy při posouzení věci vycházely. Zejména tvrdil, že na
částech sporných pozemků se nenachází stavby, které by bránily jejich vydání,
ale jedná se o plochy zpevněné dlažbou z betonových dlažebních kamenů nebo
plochy, na nichž se nachází parkoviště pro osobní vozy. Podle dovolatele se
tedy jedná o stavby dočasného charakteru, které lze bez jejich znehodnocení
přemístit. Dovolatel též nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu ohledně
nemožnosti rozdělit pozemek a k jeho části (p.č. 2954/3 o výměře 44 m2)
stanovit žalovanému 1) povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání. Dovolatel
navrhl, aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i
rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) se k dovolání vyjádřil. Souhlasil s odvolacím soudem
ohledně nemožnosti vydat předmětné pozemky z důvodu jejich zastavěnosti a též s
podmínkou souhlasu dosavadního vlastníka s rozdělením pozemku, jehož část by
měla být vydána oprávněné osobě. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1 o. s. ř.). Dovolání do výroku I. rozsudku odvolacího soudu je
přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolateli
odlišně (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), a do výroku II. rozsudku odvolacího
soudu může být přípustné jen pro otázku zásadního právního významu napadené
části rozsudku (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolací důvody byly
vůči relevantním výrokům rozsudku odvolací instance uplatněny podle § 241a
odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení § 8
odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle kterého
pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku
státem, se nevydává.
V této souvislosti lze z dosavadní judikatury za relevantní považovat
část nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98 (Sbírka nálezů a usnesení,
svazek 18, č. 89). Ústavní soud zde mj. dovodil (k restituci tělovýchovného
zařízení), že označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou
provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky. Jestliže toto zařízení
splňuje požadavky areálu, pak je nutno vycházet z hlediska priority
vlastnického vztahu k celku a takový areál nelze dělit (tedy vydat jeho část).
Nejvyšší soud k obdobným věcem vyslovil názor, že mohou existovat „pozemky
tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek“. Pod takovým pozemkem nutno
rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a
dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez
přerušení (usnesení sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, Soubor rozhodnutí NS, svazek 23,
C 1668).
V rámci dohody povinné osoby s oprávněnou osobou podle ustanovení § 5
odst. 2 zákona č.87/1991 Sb. by bylo možné, aby se tyto osoby dohodly na
oddělení části pozemku na základě geometrického oddělovacího plánu, čímž by se
vydělená část stala samostatnou věci v právním smyslu způsobilou být předmětem
občanskoprávního vztahu; pak by bylo možné uzavřít dohodu o vydání takto
vzniklého nového pozemku, který byl dříve části pozemku většího (srov. k tomu
č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 112/246). V občanském
soudním řízení o návrhu, jemuž nebylo vyhověno mimosoudně, jak má na zřeteli
ustanovení § 5 odst.4 zákona
č. 87/1991 Sb., nemůže soud svým rozhodnutím přikročit nejprve k rozdělení
pozemku na dvě či více části, a pak přikročit k rozhodnutí o vydání nově
vzniklého pozemku, popřípadě k uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání
takového pozemku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1517/99, 28
Cdo 1519/99).
Dovolací námitky zpochybňující správnost znaleckých posudků ohledně
rozsahu a způsobu zastavěnosti sporných pozemků vedou ke zpochybňování
skutkových zjištění. Jinými slovy řečeno, otázka správnosti takových závěrů
není otázkou právní, ale skutkovou. Ostatně jak je známo, znalci nepřísluší,
aby řešil otázky právní; může řešit jen otázky skutkové – srov. ustanovení § 13
odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících,
podle kterého se znalec na požádání příslušného orgánu může zabývat jen
takovými skutečnostmi, k jejichž posouzení je třeba jeho odborných znalostí.
Jestliže pak soud např. při stanovení obvyklé ceny akceptuje odborné posouzení
znalce jako správné, ač tomu tak není, jde o pochybení při zjišťování
skutkového stavu věci, resp. při hodnocení provedených důkazů ve smyslu § 132
o. s. ř. Takovéto pochybení pak podle okolností může být dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nebo podle § 241a odst. 3
o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Opodstatněním
těchto dovolacích důvodů se dovolací soud může zabývat jen v případě, kdy je
dovolání přípustné.
Odvolací soud při posouzení věci vycházel z judikatury Nejvyššího soudu
a správně aplikoval relevantní právní úpravu na zjištěný skutkový stav.
Uplatněné dovolací důvody, vztahující se ke změně výroku I. rozsudku odvolacího
soudu soudem odvolacím, nebyly naplněn a odvolací soud rozhodl ve věci správně.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v této části zamítá (§ 243b odst. 2 věta
před středníkem o. s. ř.).
Posouzení pro věc určující otázky odvolacím soudem, formulované
odvolatelem a vztahující se k potvrzující části (II.) napadeného rozsudku,
nelze přiznat judikatorní přesah, neboť se jedná o posouzení otázky skutkové a
nikoli právní. Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozsudku tedy nejsou splněny a Nejvyšší soud dovolání žalovaného
odmítá (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalovaný 2) má podle § 243b odst. 5, § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k
dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. sazba ve výši
8.000,- Kč (§ 7 písm. e/), krácená však dvakrát o 50% podle § 14 odst. 1, § 15
a § 18 odst. 1 téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení, vůči tomuto
žalovanému došlo k odmítnutí dovolání) na 2.000,- Kč. Poté bylo nutno přičíst
režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Úspěšnému žalovanému 1) nevznikly žádné náklady v tomto řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu