22 Cdo 1022/2014

22 Cdo 1022/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobkyně P. Ch., zastoupené Janem Kozákem, advokátem se sídlem v

Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalovanému statutárnímu městu Olomouc, se

sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem,

advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o zaplacení 885 000 Kč s

příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 386/2012,

o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v

Olomouci ze dne 29. října 2013, č. j. 69 Co 441/2013-277, ve znění opravného

usnesení ze dne 25. listopadu 2013, č. j. 69 Co 441/2013-282, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. října 2013,

č. j. 69 Co 441/2013-277, ve znění opravného usnesení ze dne 25. listopadu

2013, č. j. 69 Co 441/2013-282, v celém rozsahu a rozsudek Okresního soudu v

Olomouci ze dne 30. května 2013, č. j. 21 C 386/2012-245, ve znění opravného

usnesení ze dne 1. srpna 2013, č. j. 21 C 386/2012-265, ve výroku I. v části,

kterou bylo rozhodnuto co do částky 665 000 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích

II. a III. se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci v tomto rozsahu k

dalšímu řízení.

Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, č. j. 21 C 386/2012-245, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 8. 2013, č. j. 21 C 386/2012-265, zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit

žalobkyni 855 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 855 000 Kč od 4. 12. 2012 do zaplacení (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na

náhradu nákladů řízení (výrok II.), a uložil žalobkyni zaplatit České republice

– Okresnímu soudu v Olomouci na nákladech soudního řízení 3 976 Kč do 3 dnů od

právní moci rozhodnutí (výrok III.). Soud prvního stupně nevzal za prokázané,

že by žalovaný užíval pozemek parc. č. 615/1 v k. ú. N. ve vlastnictví

žalobkyně (dále jen „předmětný pozemek“), a to ani jako skládku, neboť

žalobkyně takové užívání nijak nespecifikovala co do rozsahu a do doby užívání. Z dokazování pak vyplývá, že stavební materiál se nacházel na předmětném

pozemku toliko v době prověřování odstranění palivových nádrží. Na tom ničeho

nemění zařazení předmětného pozemku do evidence letištních pozemků, neboť to se

nedělo formou správního rozhodnutí, ale evidence byla vyhotovena na základě

pasportu vypracovaného z vlastní iniciativy Úřadem pro civilní letectví (dále

též jen „Úřad“). Evidence představuje předpokládaný největší rozsah letiště bez

ohledu na to, v jakém rozsahu je aktuálně letiště provozováno; rovněž užívání

pozemků za účelem provozování letiště nelze z evidence dovozovat. Omezení

vyplývající z evidence pozemku jako letištního vedené Úřadem pro civilní

letectví nepředstavuje užívání předmětných pozemků žalovaným, který je k

provozování letiště neužívá, ani jejich zahrnutí „do evidence neinicioval“. V

řízení bylo prokázáno, že žalobkyně nabyla předmětný pozemek bez přístupu z

veřejné komunikace, přičemž přístup je možný toliko přes sousední pozemky,

včetně pozemku žalovaného, který však tvoří neveřejnou část letiště. Omezení

volného pohybu na tomto pozemku je dáno podmínkami bezpečnosti letového

provozu, a proto se nejedná o omezení vlastnického práva žalobkyně žalovaným,

nýbrž o omezení daná specifickou polohou pozemku a skutečností, že žalobkyně

předmětný pozemek nabyla, aniž by současně došlo ke zřízení práva umožňujícího

žalobkyni přístup na její pozemek. Ke smlouvám uzavřeným mezi žalovaným a

vlastníky pozemků sousedících se žalobkyní soud prvního stupně uvedl, že

předmětem tohoto řízení je požadavek na úhradu za užívání předmětného pozemku

žalovaným a případné uzavírání smluv nemůže mít na předmět sporu vliv. Podle

žalobkyně je žalovaný povinen jí platit za omezení jejího vlastnického práva,

přičemž z dokazování je zřejmé, že omezení vlastnického práva evidencí

předmětného pozemku jako letištního bylo způsobeno postupem Úřadu, který bez

vědomí a požadavku žalovaného označil předmětný pozemek za letištní. Vzhledem k

tomu neshledal soud důvody pro přiznání jakékoli náhrady. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen

„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. 69 Co 441/2013-277, ve

znění opravného usnesení ze dne 25. 11. 2013, č. j.

69 Co 441/2013-282,

rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v napadeném rozsahu zamítnutí žaloby

co do částky 665 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 4. 12. 2012 do

zaplacení a ve výroku II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů

řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud se ztotožnil

se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Jelikož nebylo

prokázáno, že žalovaný předmětný pozemek užíval, nemohlo dojít na jeho straně k

bezdůvodnému obohacení. Správným je i závěr ohledně významu evidence

předmětného pozemku jako letištního, když sama evidence nemůže vést k závěru,

že žalovaný tyto pozemky skutečně užíval. Úřad pro civilní letectví sice

předmětný pozemek eviduje jako letištní, ale žalovaný jej fakticky jako letiště

neužívá, ani s tím nepočítá letištní řád, když předmětný pozemek není zahrnut

do plochy letiště; nelze tak dovodit, že by se na předmětném pozemku nacházelo

letiště žalovaného. Pokud pak byla žaloba zamítnuta z toho důvodu, že k

bezdůvodnému obohacení nedošlo, nemohlo jít o překvapivé rozhodnutí. Není

pravdou, že by žalobkyně nebyla poučena o formě prokázání nároku a nebyla

seznámena s judikaturou vztahující se k věci. Tvrzené omezení vlastnického

práva je pak z hlediska otázky vzniku bezdůvodného obohacení na straně

žalovaného nerozhodné. Žalobkyně může být evidencí pozemku jako letištního

omezena, avšak předmětný pozemek v evidenci vede Úřad pro civilní letectví a

nikoliv žalovaný. Pokud žalovaný předmětný pozemek jako letiště neužívá,

nevzniká mu bezdůvodné obohacení. Stejně tak z hlediska bezdůvodného obohacení

není rozhodné, zda si žalovaný pronajal sousední pozemky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za

přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího

soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího

soudu nebyla doposud vyřešena. Žalobkyně se domáhala úhrady z titulu, že

předmětný pozemek byl na základě rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví označen

jako letištní pozemek. Žalobkyně je omezena ve vlastnickém právu k předmětnému

pozemku, neboť byl bez jejího souhlasu označen jako letištní pozemek v

souvislosti s provozováním letiště, které je ve správě a vlastnictví

žalovaného. Předmětný pozemek se nachází ve vnitřní (neveřejné) části „Letiště

Olomouc“, přičemž žalobkyně na něj může vstupovat jedině v doprovodu správce

letiště či jiného pověřeného pracovníka, povaze pozemku musí žalobkyně podřídit

i případné stavební aktivity. Soudy k věci přistoupily velmi povrchně, když

vyšly ze skutečnosti, že žalovaná předmětný pozemek formálně neužívá. Zúžily

tak daný problém na otázku faktického užívání předmětného pozemku a zcela

ponechaly stranou, že vlastnické právo žalobkyně je fakticky omezeno označením

pozemku jako letištního v souladu s územním plánem žalovaného. Omezení

vlastnického práva žalobkyně nastává právě v souvislosti s provozováním

letiště, tudíž žalovaný by měl nést veškeré důsledky z toho vyplývající a

žalobkyni by měla být poskytnuta za omezení jejího vlastnického práva finanční

kompenzace. Na tom nic nemění ani skutečnost, že předmětný pozemek není

žalovaným fyzicky užíván, přičemž opačný názor soudu, že při fyzickém neužívání

žalobkyni ničeho nepřináleží, je třeba odmítnout. Je otázkou právního

posouzení, zda uplatněný nárok je možno kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení

i za situace, kdy předmětný pozemek nebyl žalovaným fyzicky užíván, ale došlo v

jeho prospěch k omezení vlastnického práva, či zda je možno tento nárok

posoudit jako právo na finanční kompenzaci z důvodů omezení vlastnického práva

vlastníka ve prospěch jiného. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud

zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení. Žalovaný ve vyjádření shledává dovolání nepřípustným, neboť argumentace

žalobkyně se nedá podřadit pod žádný z důvodů přípustnosti dovolání, navíc věc

byla soudy obou stupňů správně posouzena. Žalobkyně argumentovala před soudem

prvního stupně, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení a až v odvolacím

řízení uvedla, že uplatňuje nárok z důvodu omezení svého vlastnického práva k

předmětnému pozemku tím, že byl zařazen mezi letištní pozemky a že požaduje

náhradu za toto omezení. Takováto změna tvrzení v odvolacím, případně dovolacím

řízení je nepřípustná, neboť jde o nepřípustnou novotu. Vlastnické právo

žalobkyně nebylo zařazením předmětného pozemku mezi letištní pozemky bez vědomí

obou účastníků řízení žádným způsobem omezeno, a proto není z argumentace

žalobkyně zřejmé, proč by měl být právě žalovaný povinným k náhradě za toto

údajné omezení.

Namítá-li žalobkyně, že je předmětný pozemek nepřístupný a

dostane se k němu jen přes areál letiště, jde o stav, který existoval již před

koupí předmětného pozemku žalobkyní a před zařazením tohoto pozemku mezi

letištní pozemky, a proto se zařazením pozemku mezi pozemky letištní nic

nezměnilo. Předmětný pozemek je obklopen pozemky ve vlastnictví jiných

subjektů, přičemž z jedné strany sousedí s areálem letiště žalovaného. Žalobkyně nemá přitom na předmětný pozemek ošetřen přístup, který si

nezajistila při koupi pozemku, a proto se na předmětný pozemek skutečně dostane

jen za omezených podmínek se souhlasem žalovaného, neboť je třeba dodržovat

bezpečnostní pravidla a předpisy o pohybu osob na letišti. Mezi přístupem ve

zvláštním režimu a zařazením pozemku mezi pozemky letištní ovšem není žádná

souvislost, neboť pohyb žalobkyně po areálu letiště by byl omezen i tehdy, když

by její pozemek nebyl letištním pozemkem. Nedůvodná je pak argumentace

poukazující na omezení vyplývající z územního plánu. Podle platného územního

plánu je pozemek žalobkyně součástí funkční plochy označené jako podnikatelské

a technologické parky, což představuje umístění provozoven lehké výroby,

zařízení služeb a administrativy, sklady, sídla firem a byty vlastníků, správců

a provozovatelů zařízení. V návrhu nového územního plánu je předmětný pozemek

částečně součástí ploch smíšených výrobních a částečně součástí ploch veřejného

prostranství. Z toho je zřejmé, že vlastnictví žalobkyně existencí sousedního

letiště či zařazením jejího pozemku mezi letištní není z pohledu územního plánu

vůbec dotčeno. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolání bylo jako

nepřípustné odmítnuto. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných

ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti

vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se

ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných

a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem

nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních

předpisů. Protože ke vzniku nároku z titulu omezení vlastnického práva žalobkyně mělo

dojít před 1. 1. 2014 a před tímto datem bylo o tomto nároku odvolacím soudem

rozhodnuto, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),

neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej

článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Podle § 237 o. s. ř.

není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl

jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze

přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,

dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§

242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka namítá, že je omezena na svém vlastnickém právu proto, že je její

pozemek označen jako letištní pozemek, má omezený přístup na pozemek a je

omezena v případné stavební činnosti; soudy obou stupňů ovšem spor posoudily

toliko z hlediska existence nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Dovolání je přípustné a zároveň důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v

rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 873/2005

(uveřejněném pod č. C 4 546 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek

Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl, že právní posouzení

věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod

hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění

závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Právní

kvalifikace žalobou uplatněného nároku je výhradně věcí soudu, a proto není

rozhodné, jak tvrzené skutečnosti, resp. již v řízení učiněná skutková

zjištění, právně kvalifikuje účastník řízení. Dospěje-li soud k závěru, že

skutková zjištění učiněná v řízení lze subsumovat pod jinou hypotézu právní

normy, než tu, jejíhož naplnění se dovolává účastník řízení, je povinen tak

učinit. Žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není

soud jeho právním názorem vázán (iura novit curia). Obdobně v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia

Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 (uveřejněném pod

č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud

dovodil, že „pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových

zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou

hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle

příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na

to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce“. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1253/2009,

uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 9, str. 339, vysvětlil, že ve

sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán

žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových

okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným

v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku

uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se

rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém

podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě

vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených

skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo

jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Jestliže předmětem

občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné právo (procesní

nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a

předmět (žalobní petit), potom vylíčením těchto rozhodujících skutečností

žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout.

V posuzovaném případě žalobkyně již v samotné v žalobě uváděla, že předmětný

pozemek je v současnosti v užívání žalovaného a je podle sdělení Úřadu

civilního letectví součástí ochranného pásma Letiště Olomouc, které má statut

veřejného mezinárodního letiště s vnitřní hranicí, když je evidován jako

letištní pozemek; z toho dovozovala, že je omezena v užívacím právu k

předmětnému pozemku. Byť sama žalobkyně uvedený nárok v žalobě označila jako

nárok na úhradu bezdůvodného obohacení, není soud její právní kvalifikací

vázán, nýbrž je ve shodě se zásadou iura novit curia povinen posoudit vymezený

předmět řízení podle všech v úvahu přicházejících právních kvalifikací. Není

tedy dostačující, pokud soud posoudí věc toliko z hlediska existence nároku na

vydání bezdůvodného obohacení a nezabývá se jinými relevantně do úvahy

přicházejícími (případně konkurujícími) právními kvalifikacemi, zejména možným

a tvrzeným nárokem za omezení vlastnického práva. Žalobkyně sice v žalobě

poukazovala na „užívání“ jejího pozemku, jakož i na bezdůvodné obohacení, z

celé žaloby je však zřejmé, že se primárně domáhá náhrady za omezení jejího

vlastnického práva charakteristikou jejího pozemku jako letištního, resp. zařazením pozemku do ochranného pásma letiště. Použité označení „užívání“

pozemku bez jakýchkoliv pochybností spojuje nikoliv s faktickým užíváním

pozemku žalovaným, ale s omezením svého vlastnického práva. Tomuto požadavku soudy obou stupňů ovšem nedostály. Soud prvního stupně věc

posoudil z hlediska, zda došlo k faktickému užívání předmětného pozemku

žalovaným. Jelikož shledal, že tomu tak není, zamítl nárok na vydání

bezdůvodného obohacení. Nárok za omezení vlastnického práva následně soud

prvního stupně nepovažoval za důvodný, neboť dovodil, že případné omezení

vlastnického práva evidencí předmětného pozemku jako letištního je způsobeno

činností Úřadu pro civilní letectví. Nadto zdůraznil, že omezený přístup na

předmětný pozemek je zapříčiněn jeho specifickou polohou a skutečností, že

žalobkyně nabyla předmětný pozemek bez přístupové cesty. Nejedná se tak o

omezení vlastnického práva žalobkyně. Otázkou omezení vlastnického práva v

důsledku sousedícího letiště a existence ochranného pásma se však soud prvního

stupně v rozhodnutí vůbec nezabýval. Rovněž odvolací soud neshledal existenci

nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný předmětný pozemek

neužívá, přičemž samotná evidence předmětného pozemku coby letištního k závěru

o užívání vést nemůže. Odvolací soud přitom zdůraznil, že tvrzené omezení

vlastnického práva je z hlediska bezdůvodného obohacení nerozhodné. Lze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu v tom směru, že právní omezení

vlastnického práva je pro vznik bezdůvodného obohacení nerozhodné. Odvolací

soud se však nezabýval otázkou, že omezení vlastnického práva může vést k

nároku za jeho omezení, obzvláště za situace, kdy žalobkyně již v samotné

žalobě tvrdila, že je její vlastnické právo v důsledku evidence předmětného

pozemku jako letištního, jakož i v důsledku ochranného pásma letiště omezeno.

Jelikož se soudy obou stupňů nevypořádaly se všemi relevantními právními

kvalifikacemi, konkrétně s nárokem za omezení vlastnického práva, je jejich

právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného

právního posouzení věci byl proto uplatněn právem. Je třeba upozornit, že v řízení nebylo najisto postaveno, zdali předmětný

pozemek, který leží v bezprostředním sousedství s Letištěm Olomouc, je

letištním pozemkem či zda leží alespoň v ochranném pásmu letiště; tato otázka

přitom hraje pro posouzení věci zásadní význam. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že je třeba rozlišovat právní režim

leteckých staveb včetně letištního pozemku, na kterém se nachází letiště nebo

jeho část, od ochranných pásem letiště [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013 (uveřejněný pod č. C 13 835 v Souboru)]. Zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění

pozdějších předpisů (dále též jen „ZCL“) v § 2 odst. 7 uvádí, že letištěm je

územně vymezená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru leteckých

staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k

pohybům letadel s tím souvisejícím. Podle § 2 odst. 8 ZCL je letištním pozemkem jakýkoli pozemek, na němž se

nachází letiště, nebo jeho část. Z uvedených ustanovení se podává, že pozemek je letištním pozemkem přímo ex

lege naplněním znaků zákonné definice letištního pozemku, tedy nachází-li se na

pozemku alespoň část letiště, coby upravená plocha včetně souboru leteckých

staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k

pohybům letadel s tím souvisejícím. Jestliže letištní pozemek se stává

letištním přímo ze zákona, není důležité, zda je pozemek jako letištní evidován

v evidenci letišť podle § 25a ZCL, která nemá konstitutivní, nýbrž evidenční

význam. Z toho vyplývá také ten závěr, že evidence pozemku jako letištního v

evidenci letišť, aniž by se na tomto pozemku letiště, nebo jeho část skutečně

nacházely, nic nemění na závěru, že se o letištní pozemek nejedná. Za

nesprávnost zápisu v evidenci přitom neodpovídá vlastník letiště, nýbrž

subjekt, který vede evidenci. Skutečnost, že pozemek naplňuje zákonné znaky letištního pozemku, může mít

zásadní dopad do vlastnických práv, a to obzvláště za situace, kdy se letiště,

nebo jeho část nachází na cizím pozemku. Judikatura Nejvyššího soudu

zdůrazňuje, že podmínkou pro provozování letiště na cizím pozemku je z hlediska

soukromého práva existence soukromoprávního titulu, který k takovému užívání

opravňuje. Jestliže provozovatel letiště takovým titulem nedisponuje, není

oprávněn vlastníka omezovat užíváním jeho pozemků. Zákon o civilním letectví

provozovateli letiště poskytuje oprávnění žádat soud o zřízení věcného břemene

pro provozování letiště ve smyslu § 30a ZCL.

Jen veřejnoprávní povolení

provozovat letiště nezakládá i právo provozovat jej na cizím pozemku bez

příslušného soukromoprávního oprávnění; případný veřejný zájem na provozování

letiště (neoprávněně zřízeného na cizím pozemku) lze uplatnit v řízení o

zřízení věcného břemene podle § 30a ZCL, nemůže však být důvodem k tomu, aby

letiště bylo provozováno na cizím pozemku bez právního důvodu [k tomu srovnej

např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013

(uveřejněný pod č. C 13 834 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2698/2012 (uveřejněný pod č. C 14 254 v Souboru)]. Ačkoliv k provozování letiště na cizím pozemku je nezbytný právní titul, není

vyloučeno, že provozovatel bude provozovat letiště z části či zcela na cizím

pozemku (letištním pozemku) bez existence takového titulu. V takovém případě

přichází do úvahy nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání cizí věci

bez právního důvodu. V posuzovaném případě soud prvního stupně uvedl, že zařazení pozemků do

evidence letištních pozemků se děje formou správního rozhodnutí, ale evidence

byla vyhotovena na základě pasportu vypracovaného v rámci vlastní iniciativy

Úřadu pro civilní letectví podle jeho specifického zadání. Z provedených důkazů

také vyplývá, že evidence představuje předpokládaný rozsah letiště bez ohledu

na to, v jakém rozsahu je letiště aktuálně provozováno. Omezení vyplývající z

evidence pozemku jako letištního vedené Úřadem pro civilní letectví na základě

pasportu z vlastní iniciativy nepředstavuje samo o sobě užívání předmětných

pozemků žalovaným, který předmětné pozemky k provozování letiště neužívá ani

jejich zahrnutí do této evidence neinicioval. Odvolací soud se ztotožnil se

závěry soudu prvního stupně ohledně významu evidence předmětného pozemku jako

letištního, když sama evidence podle odvolacího soudu nemůže vést k závěru, že

žalovaný tyto pozemky též skutečně užíval. Úřad sice eviduje pozemek jako

letištní, avšak žalovaný tento pozemek fakticky jako letiště neužívá, ani s tím

nepočítá letištní řád, když předmětný pozemek není zahrnut do plochy letiště. Z

hlediska definice letištního pozemku tedy nelze dovodit, že by se na pozemku

nacházelo letiště žalovaného, neboť jen v takovém případě by žalovaný byl

povinen vydat bezdůvodné obohacení. Z uvedeného lze dovodit, že soudy obou stupňů podle všeho dospěly k závěru, že

předmětný pozemek není ve skutečnosti letištním pozemkem, neboť se na něm

Letiště Olomouc ani z části nenachází, byť předmětný pozemek má být v evidenci

letišť jako letištní pozemek uveden. V takovém případě by byl správný závěr

odvolacího soudu o tom, že není dán nárok na vydání bezdůvodného obohacení z

důvodu provozování letiště či jeho části na cizím pozemku bez právního důvodu.

Odvolacímu soudu lze nicméně vytknout, že se nezabýval otázkou, zdali je

předmětný pozemek, podle odvolacího soudu nejspíše chybně evidovaný jako

letištní pozemek, omezen ochranným pásmem letiště, jak by bylo možné

předpokládat u pozemku bezprostředně sousedícího se stavbou letiště, obzvláště

za situace, kdy tuto skutečnost žalobkyně uvedla již v žalobě. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je vyvlastnění nebo

nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě

zákona a za náhradu. Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do

jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání

věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Podle § 128 odst. 2 obč. zák. lze ve veřejném zájmu věc vyvlastnit nebo

vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě

zákona, jen pro tento účel a za náhradu. Podle § 37 odst. 1 ZCL se kolem leteckých staveb zřizují ochranná pásma. Ochranné pásmo zřídí Úřad opatřením obecné povahy podle správního řádu po

projednání s úřadem územního plánování. Opatřením obecné povahy podle věty

druhé Úřad stanoví parametry ochranného pásma a jednotlivá opatření k ochraně

leteckých staveb. Podle 40 ZCL v ochranných pásmech leteckých staveb lze zřizovat zařízení a

provádět činnosti jen se souhlasem Úřadu. Úřad souhlas udělí, nebude-li

zařízení nebo činnost bránit leteckému provozu ani ohrožovat jeho bezpečnost a

nepůjde-li o objekt vyžadující ochranu před hlukem. Podle § 42 ZCL je provozovatel letiště nebo jiných leteckých staveb oprávněn i

mimo ochranné pásmo, po předchozím prokazatelném informování vlastníka,

vstupovat na cizí pozemky za účelem zajištění provozování letišť a jiných

leteckých staveb, případně odstraňování překážek omezujících provozování

letiště nebo leteckých staveb. Přitom je povinen dbát toho, aby užívání pozemků

a staveb na nich stojících bylo co nejméně rušeno a aby vstupem a činnostmi

nevznikly škody, kterým je možno zabránit. Výkon těchto oprávnění musí být

omezen na nezbytnou dobu a nezbytnou míru. Vlastník nemovitosti je povinen

strpět omezení vlastnického práva ke své nemovitosti při výkonu těchto

oprávnění. Tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody podle

občanského zákoníku. Ochranným pásmem se rozumí zvlášť vymezené území, v němž se zakazují nebo

omezují určité činnosti z důvodu veřejného zájmu. Existence ochranného pásma

může vyplývat ze zákona nebo z podzákonného právního předpisu, popř. může být

zákonným důsledkem jiného správního aktu, nebo je ochranné pásmo přímo

stanoveno správním aktem. „Jádrem“ ochranného pásma bývá určitá stavba nebo

jiný objekt (Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). Jelikož ochranným pásmem dochází k omezení vlastnického práva, lze

v obecné rovině uvažovat o tom, že vlastníkovi za omezení jeho vlastnického

práva náleží náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Jsou-li ochranná pásma stanovena přímo na základě zákona, upravují příslušné

předpisy zpravidla i právo vlastníka pozemku na náhradu za omezení jeho

vlastnického práva jako je tomu např.

v případě ochranných pásem vodních zdrojů

[§ 30 odst. 11 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů

(vodní zákon)], vodovodů a kanalizací [§ 7 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o

vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů

(zákon o vodovodech a kanalizacích)], přírodních léčivých zdrojů [§ 34 odst. 1

zákona č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních

minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně

některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon)], průzkumného území pro

ložiskový průzkum (§ 16 odst. 4 zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích a

o Českém geologickém úřadu), zvláště chráněných území (§ 58 zákona č. 114/1992

Sb., o ochraně přírody a krajiny), nemovitých kulturních památek (§ 17 odst. 4

zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči), krematorií a veřejných

pohřebišť (§ 12 odst. 3 a § 17 odst. 3 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a

o změně některých zákonů) apod. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3010/2011 (dostupný na www.nsoud.cz)]. V případě

omezení vlastnického práva podle § 37 a násl. ZCL taková náhrada není výslovně

stanovena [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo

3447/2013 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 20, str. 719)]. To

ovšem neznamená, že by vlastníkovi pozemku zatíženému ve veřejném zájmu

ochranným pásmem leteckých staveb podle § 37 a násl. ZCL nepřináležela za

žádných okolností náhrada za omezení vlastnického práva. Takový závěr by se

totiž především v případech vysoké míry intenzity omezení vlastnického práva

ochranným pásmem dostal do rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Na druhou stranu

ne každé omezení vlastnického práva automaticky vede k tomu, že vlastníkovi

musí být přiznána náhrada za omezení jeho vlastnického práva, obzvláště za

situace, kdy ochranné pásmo vlastníka věci nijak zásadně neomezuje. V této souvislosti je třeba upozornit na premisy, z nichž vychází jak

judikatura Nejvyššího soudu, tak i judikatura Ústavního soudu a Evropského

soudu pro lidská práva, z nichž vyplývá, že nárok na náhradu za omezení

vlastnického práva nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického práva

(vlastnické právo ze své samotné povahy není neomezené, naopak je omezeno řadou

předpisů soukromého i veřejného práva), nýbrž jen v případě, kdy omezení

dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví [srovnej

např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012

(uveřejněný pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012,

nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3877/2012

(obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)].

Soud, který o nároku na náhradu za omezení vlastnického práva rozhoduje, proto

musí podle konkrétních okolností případu posoudit, zda po vlastníkovi, který je

omezen na svém vlastnickém právu z důvodu existence ochranného pásma a jemuž z

příslušného zákona výslovně nevyplývá nárok na náhradu za omezení vlastnického

práva, lze ještě spravedlivě požadovat, aby strpěl omezení svého vlastnického

práva způsobené existencí ochranného pásma bez náhrady, nebo zda je třeba mu

přiznat náhradu za omezení vlastnického práva ochranným pásmem, a to na základě

přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny. Z uvedeného je tedy zřejmé, že pokud by

byl předmětný pozemek zatížen ochranným pásmem letiště (nutno ovšem upozornit,

že tato skutečnost doposud nebyla v řízení doposud náležitě zjištěna), pak by

bylo třeba zkoumat, zdali je vlastnické právo žalobkyně omezeno nad

spravedlivou míru či nikoliv a zdali jí za takové omezení má přináležet

spravedlivá náhrada. K uvedenému je nicméně nutné podotknout, že náhrada se poskytuje za omezení

způsobená existencí ochranného pásma a nikoliv za omezení vlastnického práva

způsobené skutečností, že vlastník pozemku nemá zajištěn přístup na svůj

pozemek, obzvláště za situace, kdy již v tomto stavu pozemek nabyl. V důsledku

neexistence přístupu je totiž vlastnické právo určitým způsobem fakticky

omezeno bez ohledu na to, zda se nachází v ochranném pásmu či nikoliv. Stanovení přiměřené náhrady za omezení vlastnického práva není podle čl. 11

odst. 4 Listiny otázkou skutkovou, nýbrž se jedná o otázku právní [srovnej

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3012/2012

(dostupný na www.nsoud.cz)]. Náhrada za omezení vlastnického práva má být proto

stanovena úvahou soudu, která zohlední všechny konkrétní okolnosti případu. Zejména je třeba zohlednit, nakolik ochranné pásmo vlastníka ve využívání jeho

pozemku skutečně omezuje, jak dlouho ochranné pásmo trvá, jaký byl dosavadní a

do budoucna předpokládaný způsob využití zasaženého pozemku. Lze přihlédnout

například i k tomu, za jakých podmínek vlastník pozemek nabyl a zda již v

okamžiku nabytí ochranné pásmo existovalo. Je však třeba upozornit, že náhradu

za omezení vlastnického práva nelze zcela odepřít jen z toho důvodu, že při

koupi byl pozemek ochranným pásmem již omezen. Je však především na žalobkyni,

která se náhrady domáhá, aby v řízení tvrdila a prokazovala skutečnosti, které

posouzení jejího nároku z tohoto pohledu umožní; zatím se v řízení její

argumentace (podle obsahu rozsudků soudů obou stupňů) omezila na faktické

konstatování o povaze letištního pozemku, resp. o jeho umístění v ochranném

pásmu, z čehož bez dalšího dovozovala vznik nároku. Jestliže jeho výši pro

účely vyčíslení žalované částky poměřovala výší bezdůvodného obohacení, je

zřejmé, že tento postup k vyčíslení výše náhrady za tvrzené omezení

vlastnického práva sloužit nemůže. Pro úplnost dovolací soud dodává, že pasivní věcná legitimace k náhradě za

omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst.

4 Listiny z důvodu existence

ochranného pásma je odvislá od toho, zda ochranné pásmo existuje toliko k

ochraně veřejného zájmu, aniž by z jeho zřízení profitoval konkrétní subjekt,

či zda je ochranné pásmo sice zřízeno veřejnoprávními předpisy k ochraně

veřejného zájmu, ale slouží k tvorbě zisku či ke garanci užívacích práv osoby,

v jejíž prospěch je zřízeno. V prve uvedeném případě bude pasivně věcně

legitimovaným stát, ve druhém případě bude pasivně věcně legitimovanou osoba, v

jejíž prospěch bylo ochranné pásmo zřízeno či v jejíž prospěch ochranné pásmo

slouží [k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 652/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), a rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3010/2011 (dostupný na www.nsoud.cz)]. V posuzovaném případě soudy obou stupňů naznačily, že předmětný pozemek není ve

skutečnosti letištním pozemkem, byť je jako letištní označen v evidenci letišť. Pokud tomu tak skutečně je, pak je třeba se za dané situace s ohledem na

tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě zabývat otázkou, zdali předmětný pozemek je

či není zatížen ochranným pásmem letiště, případně zdali je omezení

vlastnického práva v důsledku existence ochranného pásma ještě přiměřené či již

přesahuje spravedlivou míru, kterou je povinen vlastník snášet bez náhrady. Jelikož však soudy obou stupňů tomuto nedostály, je jejich právní posouzení

neúplné, tudíž i nesprávné. S ohledem na výše uvedené spočívá rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a

odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, a proto dovolací soud

podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil. Jelikož důvody, pro

které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu

prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i

rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, který byl napaden odvoláním (co do

částky 665 000 Kč s příslušenstvím), jakož i v závislých výrocích o náhradě

nákladů řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního

stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1

věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního

stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. března 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda

senátu