U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a Mgr. Petra Krause, v právní věci
žalobce Ing. F. M., zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, IČ
71332961, se sídlem v Plzni, Perlová 14, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody ve výši 1.481.739,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 75/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, č. j. 69 Co 420/2008-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po částečném zpětvzetí žaloby domáhal zaplacení částky ve výši
1.481.739,- Kč jako náhrady škody představované ušlým výdělkem za dobu 9 let a
3 měsíce, po které trvaly průtahy v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v
Teplicích pod sp. zn. 4 T 56/97, když tyto průtahy byly konstatovány i nálezem
Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 75/04. V odůvodnění své
žaloby uvedl, že jako vysokoškolsky vzdělaný ekonom u tehdejšího zaměstnavatele
VD Mechanika Teplice pobíral mzdu ve výši 13.149,- Kč, přičemž dne 11. 12. 1995
s ním byl údajně z organizačních důvodů ukončen pracovní poměr. Pravým důvodem
ukončení pracovního poměru však bylo dle názoru žalobce právě zahájení
trestního stíhání proti jeho osobě. V důsledku neodůvodněných průtahů orgánů v
trestním řízení bylo žalobci jednak znemožněno pokračovat v pracovním poměru u
výše jmenovaného zaměstnavatele a jednak uzavřít pracovní poměr u jiného
zaměstnavatele z obdobným mzdovým ohodnocením. Dále uvedl, že společenská
diskreditace způsobena trestním stíháním jej a priori odsuzovala mimo
kvalifikovaný trh práce a navíc znemožnila jeho osobnostní růst v rámci profese. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že v předmětném trestním řízení
došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v průtazích v řízení, nicméně
namítala, že mezi tímto nesprávným úředním postupem a tvrzenou skutečností, že
nemohl uzavřít pracovní poměr není dána příčinná souvislost. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 5. 2008,
č.j. 27 C 75/2007-63, žalobu v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí v souladu se závěry Ústavního soudu konstatoval, že v předmětném
trestním řízením došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v průtazích
v řízení ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Dospěl však k závěru, že
mezi průtahy a škodou, která měla spočívat ve ztrátě postavení na pracovním
trhu, není dána příčinná souvislost. Soud prvního stupně dále uvedl, že
příčinou žalobcem tvrzené škody by mohlo být toliko samotné trestní stíhání,
které bylo zahájeno sdělením obvinění. V této souvislosti soud prvního stupně
dospěl k závěru, že sdělení obvinění je pro účely zákona číslo 82/1998 Sb. považováno za rozhodnutí svého druhu, u něhož je ovšem nezbytným předpokladem
pro založení odpovědnosti státu dle zákona č. 82/1998 Sb. jeho zrušení pro
nezákonnost. V souzené věci však nezákonnost tohoto rozhodnutí deklarována
nebyla a proto nemůže být dána ani odpovědnost žalované dle § 8 odst. 1 zákona
číslo 82/1998 Sb. Soud prvního stupně konečně uzavřel, že odpovědnost žalované
nemůže být založena ani v souvislosti s vykonanou vazbou, a to s ohledem na §
12 zákona č. 82/1998 Sb., nehledě na zápočet vykonané vazby žalobce do výkonu
jiného trestu. Ze všech shora uvedených důvodů soud prvního stupně dospěl k
závěru, že odpovědnost žalované ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. není dána a že
žaloba není důvodná. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 11. 2008, č. j. 69
Co 420/2008-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že mezi škodou, která měla vzniknout žalobci ztrátou
zaměstnání, resp. ztrátou uplatnění na pracovním trhu, a průtahy v řízení před
Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 4 T 56/97 není dána příčinná
souvislost, když k průtahům v řízení došlo téměř 3 roky po té, co žalobce
pracovní poměr u VD Mechanika Teplice ukončil. V této souvislosti odvolací soud
dovodil, že se jedná o skutečnosti, které by mohly být spíše důvodem pro
přiznání imateriální újmy, než újmy materiální, kterou žalobce svou žalobou
uplatnil. Odvolací soud se dále ztotožnil se soudem prvního stupně, že vznik
odpovědnosti žalované za škodu nelze dovozovat ani z nezákonného rozhodnutí,
jímž by v tomto případě mohlo být sdělení obvinění žalobci. Uvedl, že trestní
stíhání žalobce bylo ohledně některých z trestných činů, pro které byl stíhán,
zastaveno z důvodu amnestie, ohledně dalších bylo zastaveno z důvodů, že trest,
k němuž mohlo trestní stíhání žalobce vést, byl zcela bez významu vedle trestů,
který byl pro jiný trestný čin dříve uložen, a že tyto skutečnosti nezakládají
nezákonnost. Odvolací soud uzavřel, že odpovědnost žalované za škodu vzniklou
údajným ušlým výdělkem žalobce nelze dovozovat ani v případě jeho nároku na
náhradu škody za vykonanou vazbou, kde se uplatní stejné skutečnosti, jaké byly
uváděny v případě nezákonného rozhodnutí. V tomto směru odkázal i na zjištění
soudu prvního stupně, že výkon vazby byl započítán do výkonu jiného trestu
uloženého žalobci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního
právního významu. Jako dovolací důvod uvedl vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.,
jakož i nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Konkrétně uvedl, že soudy nižších stupňů na jedné straně uvedly, že se zabývaly
možnou příčinou vzniku škody ze všech v úvahu přicházejících důvodů, ale žádný
z těchto důvodů nemohl založit důvodnost žaloby. Na straně druhé však odvolací
soud připustil, že žalobcem tvrzené skutečnosti jsou důvodem pro přiznání
imateriální újmy, ale žalobce neupozornil na skutečnost, že se má domáhat
náhrady za imateriální újmu. Dále uvedl, že v předmětném trestním řízení
vedeném u Okresního soudu v Teplicích došlo nepochybně k průtahům řízení
(soudní řízení trvalo 9 let a 3 měsíce). Uzavřel, že řízení neskončilo v
přiměřené lhůtě, a tudíž je namístě, aby byl za tuto újmu odškodněn. Z
uvedených důvodů se dovolatel domáhal, aby napadená rozhodnutí soudů nižších
stupňů Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů věc správně
právně posoudily a řádně se vypořádaly se všemi námitkami žalobce. Z uvedených
důvodů navrhla dovolacímu soudu dovolání odmítnout.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř.
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním
napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3
o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími
nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou
právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího soudu
a Ústavního soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1.
2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. je však dána i tehdy, je-li řízení před odvolacím soudem postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou došlo
k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listiny“), příp. též čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“), jak vyplývá např. z nálezu
Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 nebo z nálezu
Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že žalobce uvádí následující otázky, které
mají dle jeho názoru založit zásadní právní význam dovoláním napadeného
rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.:
Je v souladu se zákonem postup soudu, který žalobu na náhradu škody zamítne s
odůvodněním, že se zabýval možnou příčinou vzniku škody ze všech v úvahu
přicházejících důvodů, ačkoliv současně výslovně připustí, že žalobce mohl
utrpět újmu imateriální?
Již v rozhodnutí ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, ve sporném
řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou.
„Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností,
jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve
spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného
žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje,
které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má
soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní
důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a
žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu,
jímž svůj nárok odůvodňuje“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna
2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 962). Jestliže tedy předmětem občanského
soudního řízení sporného je zákonem uplatněné právo (procesní nárok), které
zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět
(žalobní petit), potom vylíčením těchto rozhodujících skutečností žalobce
určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout (k tomu srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97).
Pokud se žalobce domáhal v řízení náhrady v podobě ušlého mzdového výdělku s
odůvodněním, že v důsledku trestního stíhání nebyl schopen si najít zaměstnání,
uplatňuje tím zjevně nárok majetkové povahy. Takto pak stojí i odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu, které sice skutečně připouští, že žalobcem
vylíčené skutečnosti „mohly být spíše důvodem pro přiznání imateriální újmy,“
vzápětí však odvolací soud uvádí, že žalobce prostřednictvím podané žaloby
uplatnil nárok na náhradu materiální újmy (srov. str. 4 odst. 3 odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu). Protože za této situace nárok na náhradu
imateriální újmy není předmětem řízení v souzené věci, dovolací soud dospěl k
závěru, že odvolací soud postupoval v souladu s dispoziční zásadou vymezenou
shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, a to s tím důsledkem, že položená
otázka nemůže založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud z toho důvodu projednání
uvedené otázky nepřipustil.
Je součástí poučovací povinností soudů upozornit žalobce na možnost domáhat se
náhrady škody za imateriální újmu?
Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, U 18/10 SbNU
403, uvedl, že poučovací povinnost soudu (ve smyslu § 5, resp. § 118a o.s.ř.)
vůči účastníkům řízení se týká pouze toho, jaká práva jim přiznávají a jaké
povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony
provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných,
aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. „Do poučovací povinnosti tedy nepatří
návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného
účinku“ (o nepřípustnosti hmotněprávního poučení srov. též nález Ústavního
soudu ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 153/94, U 10/3 SbNU 345, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007, příp. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Pokud by v
rámci poučovací povinnosti soud poučoval účastníky o tom, na základě jakých
skutkových tvrzení a při formulaci jakého žalobního petitu by bylo možné žalobě
vyhovět, nejednalo by se o poučení o procesních právech a povinnostech, ale o
návod soudu k vylíčení konkrétních skutkových okolností a úpravě petitu tak,
aby žalobce dosáhl žádaného procesního výsledku sporu. Navíc takto chápanou
poučovací povinností by soud výrazně porušil zásadu rovnosti účastníků soudního
řízení a tím i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod. S ohledem na výše uvedené tak dovolací soud dospěl k závěru,
že závěry odvolacího soudu plně respektují shora citovanou judikaturu, a proto
projednání uvedené otázky nepřipustil.
Nadto dovolací soud připomíná, že v souzené věci byl žalobce usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 10. 2007, č. j. 27 C 75/2007-38, vyzván,
aby upřesnil, čeho se v řízení domáhá, resp. v jaké výši svůj nárok odvozuje z
titulu náhrady škody za ušlou mzdu a v jaké výši jako újmu nemajetkovou. Z
následného podání žalobce ze dne 5. 11. 2007 (č.l. 39) pak soud prvního stupně
dovodil, že žalobou je uplatněn pouze nárok majetkové povahy, neboť je v ní
požadována náhrada škody za ušlý výdělek. Dovolací soud konstatuje, že již z
tohoto důvodu není možné přisvědčit námitce dovolatele, že jej soudy v řízení
žádným způsobem neupozornily na skutečnosti rozhodné z hlediska nároku na
odškodnění za nemajetkovou újmu.
Protože žádná z dovolacích námitek nemůže založit závěr o zásadním právním
významu dovoláním napadeného rozhodnutí, dovolací soud podané dovolání podle §
243b odst. 5 věta první ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné
náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1
o. s. ř.).
P o u č e n í :
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně 13. dubna 2011
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu