22 Cdo 112/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobců: a) Ing. I. P., a b) I. P., zastoupených advokátem,
proti žalovaným: 1) K. H., a 2) Z. H., zastoupeným advokátem, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp.
zn. 7 C 331/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 22. června 2006, č. j. 38 Co 280/2004-189, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2006, č. j. 38 Co
280/2004-189, se ve výrocích pod body I., III., IV. zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se původně domáhali, aby soud určil, že žalobce a) a jeho
zemřelá manželka jsou vlastníky rodinného domu se stavební a pozemkovou
parcelou, které jsou níže specifikovány; v příslušném katastru nemovitostí jsou
jako jejich vlastníci zapsáni žalovaní. Ač stavba domu, zahájená v roce 1992,
byla prováděna za základě stavebního povolení vydaného žalovaným, rodičům
zemřelé žalobcovy manželky, šlo o stavbu realizovanou a financovanou z
prostředků žalobce a jeho manželky, kteří žalovaným uhradili i hodnotu pozemků.
Žalobce a) 12. 1. 2004 navrhl a soud 19. 2. 2004 připustil změnu žalobního
návrhu s návrhem, aby soud určil, že „žalobce v prvé řadě je vlastníkem a
zemřelá manželka Z. P. byla ke dni 13. 4. 1998 vlastnicí“ předmětných
nemovitostí.
Okresní soud v Hodoníně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
března 2004, č. j. 7 C 331/2002-154, výrokem pod bodem I. určil, „že žalobce A
je vlastníkem a zemřelá manželka Z. P. byla ke dni 13. 4. 1998 vlastnicí
rodinného domu č. p. 823 postaveného na pozemku parc. č. 869/13, zapsaného na
LV č. 1710 pro k. ú. L. u H.“, výrokem pod bodem II. zamítl „návrh žalobců, aby
soud určil, že žalobce A je vlastníkem a zemřelá manželka Z. P. byla ke dni 13.
4. 1998 vlastnicí pozemku parc. č. 869/13, zastavěná plocha o výměře 169
m² a pozemku parc. č. 869/6, ostatní plocha o výměře 670 m²,
zapsaných na LV 1710 pro k. ú. L. u H.“, a výrokem pod bodem III. rozhodl o
nákladech řízení. Vyšel ze skutkového zjištění, že hrubou stavbu rodinného domu
žalobce a jeho manželka objednali u stavební firmy, zařizovali provádění
dalších prací různými řemeslníky, práce financovali a posléze dům sami užívali.
Uzavřel, že jde o případ původního nabytí vlastnického práva vytvořením věci.
Pokud jde o stavební a pozemkovou parcelu, dospěl k závěru, že se žalobce a) a
jeho manželka nestali jejich vlastníky.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání všech účastníků řízení
rozsudkem ze dne 22. června 2006, č. j. 38 Co 280/2004-189, změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, „že se zamítá žaloba, aby bylo
určeno, že žalobce A/ je vlastníkem a zemřelá manželka Z. P. byla ke dni 13. 4.
1998 vlastnicí rodinného domu č. p. 823, postaveného na pozemku par. č. 869/13
zapsaného na LV č. 1710 pro k. ú. L. u H.“, a potvrdil jej ve výroku pod bodem
II. Dále rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku). Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, leč konstatoval, že žalobci nemohli
být s žalobou v té formě, jak byla podána, úspěšní. Žaloba byla sice
projednatelná, avšak to, čeho se žalobci domáhali, nemělo oporu v zákoně.
Shrnul, že soud prvního stupně byl vázán žalobou v podobě, jak byla podána;
nedostatek žaloby nebylo možno odstranit v rámci poučovací povinnosti podle §
43 občanského soudního řádu („OSŘ“). Žalobce b), nemá podle názoru odvolacího
soudu naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť i kdyby bylo žalobnímu
návrhu vyhověno, na jeho právním postavení by se nic nezměnilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání ve vztahu k
žalobci a) v části, kterou bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno;
přípustnost dovolání opírají o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Uplatňují dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Namítají, že v procesním postupu
soudů obou stupňů při rozhodování o jejich návrhu došlo k pochybením, majícím
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nezpochybňují závěr odvolacího soudu,
že jimi navrhovaný petit nemohl být převzat do výroku rozsudku; chybným byl
však postup soudu prvního stupně, který 19. 2. 2004 připustil změnu žalobního
návrhu, znění tohoto návrhu převzal do výroku svého rozsudku, ač tento rozsudek
byl v meritu nevykonatelný. K procesní vadě došlo i v řízení před odvolacím
soudem. Dovolatelé vytýkají soudu prvního stupně tři procesní pochybení. Prvním
je, že v řízení nepostupoval podle § 43 OSŘ již ohledně původního žalobního
návrhu. Druhým je postup po změně žalobního petitu z 12. 1. 2004, když i tento
návrh výroku soudu trpí vadou nevykonatelnosti. Povinností soudu prvního stupně
bylo vyzvat žalobce a) k opravě vadného podání ze zmíněného data a poučit jej.
Důvod, proč soud nesplnil poučovací povinnost, spočívá v tom, že o vadnosti
změny návrhu v rozporu se zásadou iura novit curia nevěděl. Třetí procesní
pochybení soudu prvního stupně spočívá ve vydání vadného rozsudku z 26. 3.
2004.
Dovolatelé se neztotožňují se závěrem odvolacího soudu o vázanosti soudu
doslovným zněním petitu. Svůj názor opírají o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn.
21 Cdo 909/2003. Odvolací soud se vůbec nezabýval procesními vadami soudu
prvního stupně. Nevykonatelný rozsudek měl zrušit a věc měl vrátit soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto směru odkazují na nález Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 352/2000, dále Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 149/2002.
Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce b) neměl naléhavý
právní zájem na požadovaném určení. Ohledně oprávnění dědice se dovolatelé
odvolávají na odbornou literaturu uvedenou ve vyjádření. Uzavírají, že pokud
soudy měly za to, že návrh žalobců nemá všechny stanovené náležitosti, měly
postupovat podle § 43 OSŘ. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu v jeho výrocích pod body I., III., IV. a zároveň zrušil
rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku pod bodem I., a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání polemizují s argumentací žalobců
vyjádřenou v dovolání. K jimi namítanému nesplnění poučovací povinnosti soudem
uvádějí, že tato povinnost spočívá v poučení o procesních právech a
povinnostech, nikoliv v poučení
o hmotném právu. Tuto tezi v podrobnostech rozvádějí s poukazem na konkrétní
judikáty Ústavního a Nejvyššího soudu (sp. zn. I. ÚS 153/94, 3 Cdo 17/94 a 21
Cdo 2369/2000). Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že jsou podle obsahu dovolání uplatněny dovolací důvody upravený v §
241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a
povinnostech (§ 5 OSŘ). Předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo
opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti
nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí
lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§ 43 odst.
1 OSŘ).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 9. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2760/99,
publikovaném v Soudních rozhledech č. 3/2002, uvedl: „Cíle občanského soudního
řízení jsou vyjádřeny též v § 1 OSŘ, podle kterého občanský soudní řád upravuje
postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna
spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k
zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.
V souladu s těmito cíli by nebylo zamítnutí žaloby jen pro vady formulace
žalobního návrhu v případě, kdy je zcela zjevné, o co žalobci jde, pokud by
žalobce nebyl o nesprávnosti formulace žalobního návrhu poučen. To vyplývá i z
§ 5 OSŘ, podle kterého soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních
právech a povinnostech, a z § 43 odst. 1 OSŘ, který stanoví, že předseda senátu
vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno.
Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést“.
V rozsudku ze dne 11. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 2618/98, publikovaném v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 83, Nejvyšší soud konstatoval:
„Jestliže soud prvního stupně o žalobě obsahující nepřesný a neurčitý žalobní
petit jednal a ve věci meritorně rozhodl, aniž se pokusil postupem podle § 43
OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. tuto vadu odstranit, a nápravu
nezjednal ani odvolací soud, který z této vady nevyvodil odpovídající závěry,
je řízení před soudy obou stupňů postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ ve znění před
novelou č. 30/2000 Sb., k níž dovolací soud musí přihlédnout z úřední
povinnosti, i když není namítána v dovolání“.
Požadavek ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé OSŘ, aby ze žaloby bylo
patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit
soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně,
určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím
soudu nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud
nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve
výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal.
Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným
návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci
výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to,
čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C
2375).
Z uvedených (a dalších obdobných) rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá,
že
je-li z žaloby zřejmé, čeho se žalobce domáhá, nelze ji zamítnout jen proto, že
je nepřesně formulován žalobní návrh, resp. že je formulován tak, že v případě
jeho převzetí by byl rozsudek nevykonatelný; v takovém případě soud zváží, zda
s ohledem na formulace návrhu může o žalobě rozhodnout tak, že použitím jiných
slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se
žalobce domáhal, anebo zda je namístě žalobce o správné formulaci návrhu
poučit.
V dané věci z žaloby a z obsahu přednesů a podání žalobců vyplývalo, že
požadovali, aby bylo určeno „vlastnictví“ (správně bezpodílové
spoluvlastnictví) žalobce a) a jeho zemřelé manželky k nemovitostem, ohledně
nichž jsou jako spoluvlastníci v katastru nemovitosti zapsáni žalovaní; s tímto
cílem nebyl v rozporu ani žalobní návrh, byť byl formulován tak neobratně, že
by na základě stejného výroku nemohl být proveden řádný zápis v katastru
nemovitostí. (Dovolací soud má zato, že v této věci není třeba změna návrhu,
neboť ani v případě, že předmětem určení se stane bezpodílové spoluvlastnictví
v době smrti manželky žalobce, nedojde ke změně předmětu řízení, ale k jeho
upřesnění). Nešlo tu o případ rozporu žalobního návrhu s hmotným právem. Z
hmotněprávního hlediska žalobci sledovali určení jejich vlastnického práva,
žalobní návrh však neformulovali správně. Lze dodat, že soud prvního stupně
sice na nesprávnou formulaci nereagoval, nicméně neměl zřejmě pochyby o tom,
čeho se žalobci skutečně domáhají.
Vzhledem k tomu, že jinak bylo nepochybné, jaké právo žalobci uplatňují, bylo
namístě, aby je odvolací soud – pokud by nedospěl k závěru, že může výrok
rozhodnutí sám správně zformulovat i na základě dané žaloby – na vadný žalobní
návrh upozornil a poučil žalobce, jak je v takovém případě třeba žalobní návrh
formulovat. Pokud tak neučinil a zamítl žalobu pro vady žalobního návrhu,
porušil zákon v § 1, § 5 a § 43 odst. 1 OSŘ a řízení je tak zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm.
a) OSŘ].
Určení vlastnického práva žalobce b) jako neopomenutelného dědice jeho matky a
manželky žalobce a) je předpokladem pro uplatnění jeho dědických nároků; pokud
odvolací soud měl zato, že tento žalobce nemá na určení naléhavý právní zájem,
je jeho rozhodnutí v rozporu s § 80 písm. c) OSŘ a je tak dán i dovolací důvod
uvedený
v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku zrušit a věc vrátit tomuto soudu
k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ). Rozhodnutí soudu prvního stupně pod
bodem I. výroku nebylo možno zrušit, jak se dovolatelé domáhali, neboť to by
bylo v rozporu se zákazem reformace in peius v dovolacím řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. března 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu