28 Cdo 3010/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobkyně J&M PAVLÁT, spol. s r. o., IČ 43833284, se sídlem v Táboře,
Všechov 2, p. Dražice, zastoupená JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v
Táboře, Čelkovická 445, proti žalovaným 1) J. Č. a 2) M. Č., oběma bytem v T.,
zastoupeným JUDr. Josefem Dvořákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,
Krajinská 31, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v
Táboře pod sp. zn. 7 C 159/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 2010, č. j. 15 Co 756/2010-199,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 21. 3. 2006 po žalovaných domáhala zaplacení
částky ve výši 286.590,- Kč s příslušenstvím. Dne 6. 3. 2008 pak žalobu změnila
tak, že ji rozšířila na celkovou částku ve výši 496.625,- Kč s příslušenstvím
(změna žaloby byla připuštěna usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 31. 3. 2008, č. j. 7 C 159/2006-67). Žalobkyně uvedla, že vlastnila pozemky o celkové
výměře 5410 m2 (celkem jde o 12 samostatných pozemků nebo jejich dílů), a to do
7. 9. 2007, kdy je převedla na nového vlastníka. Konkrétně se jednalo o pozemek
o velikosti 200 m2 zastavěný stavbou čerpací stanice; dále o pozemky parc.,
jako pozemky zastavěné komunikacemi; to vše vedené ve zjednodušené evidenci
nemovitostí pro katastrální území K., okres T. (dále jen „předmětné pozemky“). Žalobkyně uvedla, že předmětné pozemky jsou součástí areálu letiště V. a jako
takové tvoří jeden funkční celek. Dále uvedla, že předmětné pozemky jsou z
velké části zastavěny stavbami ve vlastnictví žalovaných, zejména se jedná o
objekt restaurace, čerpací stanice a komunikace. Z uvedeného důvodu namítala,
že žalovaní předmětné pozemky užívali bez právního důvodu. V této souvislosti
uvedla, že užívání pozemků žalovanými je třeba spatřovat nejen v zastavění
pozemků nemovitostmi ve vlastnictví žalovaných, ale i v užívání pozemků
přilehlých, když se na těchto pozemcích nacházejí rozvody sítí (kanalizace,
svod dešťové vody, přípojka elektrické energie a vodovodní přípojka),
prostřednictvím kterých je do budov ve vlastnictví žalovaných dodávaná energie
a odváděny odpady. Dále žalobkyně uvedla, že z důvodu provozu čerpací stanice
ve vlastnictví žalovaných jsou přilehlé pozemky rovněž zatíženy ochranným
pásmem (ve smyslu protipožárních a stavebních předpisů), což žalobkyni
znemožňuje tyto pozemky hospodářsky využít. Na základě takto pojatého rozsahu
užívání pak žalobkyně uzavřela, že na straně žalovaných vzniklo bezdůvodné
obohacení, které podle znaleckého posudku Ing. K. činilo 392,589 Kč denně a za
období od 21. 3. 2004 do 7. 9. 2007 tak představovalo celkovou částku 496.625,-
Kč. Žalovaní namítli, že se s žalobkyní snažili ohledně předmětných pozemků uzavřít
nájemní smlouvu, ale neshodli se ani na rozsahu jejich užívání ze strany
žalovaných. Proto žalovaní v řízení navrhovali zpracování geometrického plánu
nebo dohodu účastníků o místě, sporná však byla i výše obvyklého nájemného za
jednotlivé pozemky. Dále žalovaní namítli, že žalobkyně nabyla předmětné
pozemky koupí, a proto si musela být vědoma poměrů na místě. Uvedli, že sporné
pozemky jsou z větší části stále ještě vedeny jako zemědělský půdní fond a
nelze je tedy zastavět ani jinak hospodářsky využívat. Z uvedeného důvodu
rovněž odmítli, že by předmětné pozemky tvořily funkční celek. Konečně označili
za sporný i tvrzený rozsah užívání předmětných pozemků. Namítli, že samotná
skutečnost zasíťování pozemků ve vlastnictví žalobkyně neprokazuje užívání z
jejich strany a že užíváním nelze rozumět ani to, že žalovaní zarostlé přilehlé
pozemky občas posekají, když taková činnost pro žalované znamená pouze
estetický užitek.
Rovněž namítli, že omezení vlastnictví žalobkyně ochranným
pásmem řeší jiný právní institut a nikoliv odpovědnost žalovaných z titulu
bezdůvodného obohacení. V průběhu řízení žalovaní žalobkyni uhradili dobrovolně částku ve výši
58.882,73 Kč a z toho důvodu vzala žalobkyně v tomto rozsahu (tj. co do součtu
částky 38.176,- Kč a k ní příslušejícího úroku z prodlení za období od 22. 3. 2006 do 24. 11. 2009) žalobu zpět. Okresní soud v Táboře jako soud prvního
stupně rozsudkem ze dne 9. 8. 2010, č. j. 7 C 159/2006-159, proto ve výroku
III. zastavil řízení v části, v níž žalobkyně po žalovaných požadovala
zaplacení částky ve výši 38.176,- Kč s příslušenstvím. Rozhodnutí soudu prvního stupně
Soud prvního stupně dále rozsudkem ze dne 9. 8. 2010, č. j. 7 C 159/2006-159,
uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku
17.519,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a ve zbytku, tj. v části, v níž
žalobkyně po žalovaných požadovala zaplacení částky ve výši 440.930,- Kč s
příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že
žalobkyně byla od roku 1993, eventuálně následně od roku 1998 vlastníkem
rozsáhlého souboru pozemků, které jsou až dosud převážně vedeny v pozemkovém
katastru jako pozemky ve zjednodušené evidenci. Podle údajů zapsaných v
katastru nemovitostí je většina těchto pozemků bonitována, tudíž jde stále o
zemědělský půdní fond. V minulosti v roce 1987 bylo v daném místě
vyprojektováno „Základní letiště pro LP – T. – V..“ Letiště bylo také podle
tohoto projektu vybudováno, a následně byla provedena i jeho kolaudace, což
jinými slovy znamená, že šlo skutečně o funkční celek, jak jej nyní definují
příslušné předpisy (prováděcí vyhláška k zákonu o oceňování majetku). Soud
prvního stupně však dospěl k závěru, že v rozhodném období, tj. od 21. 3. 2004
do 7. 9. 2007, již nešlo o areál letiště, ale o samostatně a různě užívané
nemovitosti, když např. bývalý hangár se stal skladem, administrativní budova
se stala restaurací. Původním účelům přitom slouží po drobných úpravách pouze
čerpací stanice spolu s požární nádrží. Dále uvedl, že ke všem stavbám vedou
komunikace a stavby jsou napojeny na inženýrské sítě. Soud prvního stupně dále
dospěl k závěru, že vlastnictví nemovitostí v tomto areálu je rozdrobeno mezi
více vlastníků. Navíc byl celý areál v rozhodném období veřejně přístupný,
neboť plotová brána směrem ke V. byla v nezjištěné době odstraněna a druhá
„letecká“ brána byla zrezivělá. Z výše uvedených důvodů se soud prvního stupně
zabýval rozsahem užívání jednotlivých pozemků, jež žalobkyně označila ve svém
návrhu. Určení rozsahu pozemků užívaných žalovanými (k výroku I. soudu prvního stupně)
Soud prvního stupně po provedeném dokazování (zejména na základě grafických
podkladů znaleckých posudků a místního ohledání) zjistil, že žalovaní nejméně
po celé rozhodné období, tj. od 21. 3. 2004 do 7. 9. 2007, užívali pozemky, na
nichž se nachází část stavby čerpací stanice ve vlastnictví žalovaných s tím,
že celková výměra těchto pozemků činí 152 m2.
Soud prvního stupně uvedl, že jde
ve skutečnosti o pozemky pouze graficky oddělené z pozemku, mezi nimiž a kolem
nichž je další prostor, který musí být žalovanými užíván v souvislosti s
obsluhou a údržbou této stavby, takže by šlo o součást pozemku. Soud prvního
stupně rovněž uvedl, že do pozemku navíc zasahuje i část požární nádrže, která
se nachází na dalším pozemku. Přestože jde pouze o poměrně malý růžek a požární
nádrž samotná zůstává vlastnicky „bezprizorní,“ neboť není součástí kupní
smlouvy žalovaných s prodávajícím Air Special, a. s., dospěl soud prvního
stupně k závěru, že funkčně musí být součástí čerpací stanice PHM, kterou
provozují žalovaní. V této souvislosti soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalovaní z pozemků ve vlastnictví žalobce po celé rozhodné období užívali
pozemky nejméně ve výměře 200 m2, v důsledku čehož také korigoval závěry
znaleckého posudku Bohemian Appraisal, a. s. Soud prvního stupně připomněl, že
skutečný rozsah užívání je v tomto sporu otázkou právní, nikoli odbornou, jinak
však plně akceptoval závěry znaleckého posudku ohledně výše obvyklého
nájemného. Při zjištění výše obvyklého nájemného ve výši 178,40 Kč/ m2 a při
výměře užívané plochy 200 m2 soud prvního stupně přiznal žalobkyni právo na
vydání bezdůvodného obohacení ve výši 35.680,- Kč. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že řádný provoz a obsluha čerpací
stanice PHM, kterou vlastní a provozují žalovaní, vyžadovala rovněž užívání
pozemků přiléhajících k čerpací stanici. Konkrétně se jednalo pozemky, které
sloužily jako asfaltové příjezdové a odjezdové komunikace k čerpací stanici
(soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že užívání dalších pozemků k
samotnému příjezdu a odjezdu automobilů směrem od obce V. nebylo potřeba), a
dále o pozemek parc. díly k1 a k2, které byly jako zatravněné plochy
přiléhající ke komunikacím užívány specificky v souladu s hygienickými a
požárními předpisy, když zde došlo k vybudování dešťové kanalizace včetně
lapolu. Souhrn celkem užívaných pozemků (dílů g8, k1, k2 a k3) činil celkovou
výměru 514 m2. Soud prvního stupně opětovně vyšel z cenových závěrů znaleckého
posudku Bohemian Appraisal, a. s. Soud přitom upozornil, že znalecký posudek
nemůže posuzovat rozsah užívání, která je otázkou skutkovou a právní. V tomto
směru soud prvního stupně odmítl závěry znaleckého posudku ohledně rozsahu
užívání a s přihlédnutím k cenovým závěrům (zjištěná cena činila 38,94 Kč/m2)
dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení žalovaných za období od 21. 3. 2004 do
7. 9. 2007 ve vztahu k dílům g8, k1, k2 a k3 v celkové výměře 514 m2 činí
částku 20.015,- Kč. Soud prvního stupně následně uzavřel, že celkový nárok žalobkyně na vydání
bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 ve spojení s § 458 odst. 1 obč. zák. tak činí částku 55.695,- Kč. Protože částka 38.176,- Kč včetně příslušenství
již byla v průběhu řízení ze strany žalovaných zaplacena (a řízení bylo v této
části v důsledku zpětvzetí žaloby zastaveno), soud prvního stupně uložil
žalovaným povinnost do výše zbývající částky, tj. co do částky 17.519,- Kč s
příslušenstvím (výrok I.).
Určení rozsahu pozemků neužívaných žalovanými (k výroku II. soudu prvního
stupně)
Soud prvního stupně naopak dospěl k závěru, že je vyloučeno uvažovat, že by
žalovaní užívali pozemky žalobkyně – díl a (o výměře 124 m2) a dále pozemky –
díl J (o výměře 244 m2) – díl CH (o výměře 132 m2). Ve vztahu k pozemku – díl a soud uvedl, že je trojúhelníkového tvaru a nachází
se v rohu areálu se spornými pozemky, když ze dvou stran je tento pozemek
ohraničený plotem, třetí strana je volně přístupná zevnitř areálu. Jde o
pozemek zcela zarostlý a nikým nijak neužívaný, když není potřebný ani k údržbě
či přístupu ke stavbě bývalého hangáru. Dále soud prvního stupně uvedl, že
jediné „užívání“ tohoto pozemku žalovanými by snad mohlo mít souvislost s jeho
oplocením. Kupní smlouva, kterou žalovaní jako kupující uzavřeli s prodávajícím
Air Special, a. s. dne 14. 8. 2002 však toto oplocení neuvádí jako předmět
prodeje a mohlo by tedy dokonce jít o věc opuštěnou (plot ani plotová vrata už
dlouhodobě nikdo nijak neudržuje). Ve vztahu k pozemkům parc. – díl CH soud prvního stupně uvedl, že se na nich
nachází účelová komunikace k letišti T. – V., napojující se na silnici 1/19,
která je veřejně přístupná. Tyto pozemky tedy žalovaní neužívají výlučně, resp. pokud je využívají, tak stejně jako jiný neomezený počet dalších uživatelů. Co se týče dalších pozemků představujících komunikace a přilehlé zatravněné
plochy, soud prvního stupně se s ohledem na vyjádření zpracovatele znaleckého
posudku Ing. H. i svědka Ing. K. přiklonil k závěru, že v rozhodném období již
skutečně nešlo o funkční celek a žalovaní tedy nebyli automaticky výlučnými
uživateli všech pozemků ohraničených oplocením areálu. Současně soud prvního
stupně uvedl, že ani oplocení areálu není ve vlastnictví žalovaných. Navíc
pozemky jsou podle údajů zapsaných v katastru nemovitostí bonitovány BPEJ,
takže jde o zemědělský půdní fond. Tyto pozemky jsou vlastně loukou – travním
porostem, který žalovaní z estetických důvodů občas posekají, avšak žádný jiný
užitek jim z těchto pozemků neplyne. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru,
že v řízení nebylo prokázáno žádné užívání těchto pozemků (s výjimkou pozemků
dílů k1, k2 a k3, jak bylo uvedeno výše) žalovanými nebo dalšími subjekty. Soud
prvního stupně uvedl, že žalobkyni tedy nic nebrání v tom, aby tyto pozemky
sama užívala jako zemědělskou půdu – louku, neboť žalovaní žalobkyni nijak
přístupu na tyto pozemky nebrání a podle názoru soudu prvního stupně je jeho
zemědělské využití možné bez ohledu na případná ochranná pásma ve vztahu k
čerpací stanici PHM. Ve vztahu k pozemku pak soud prvního stupně doplnil, že
ani tento nebyl s výjimkou soudem uznaného dílu g8 pro provoz čerpací stanice
PHM vůbec potřebný. S ohledem na předeslané úvahy pak soud prvního stupně uzavřel, že v řízení
nebylo prokázáno užívání dalších pozemků žalovanými a proto ve zbytku, tj. co
do částky 440.930,- Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.). Rozhodnutí odvolacího soudu
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 13. 12. 2010, č. j.
15 Co 756/2010-199, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II. potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud
odmítl námitku žalobkyně, podle níž soud prvního stupně vyšel ze znaleckého
posudku, který nepřípustně hodnotil právní otázky, neboť si sám stanovil
rozsah, v jakém žalovaní pozemky žalobkyně užívají. Odvolací soud uvedl, že
stanovení rozsahu, v jakém žalovaní pro svou činnost pozemky žalobkyně užívají,
není otázkou právní. Zjištění, které pozemky žalobkyně jsou fakticky zastavěny
stavbami ve vlastnictví žalovaných a které z dalších jejích pozemků jsou pro
užívání těchto staveb potřebné, je zjištěním skutkovým, které činí soud na
základě všech provedených důkazů včetně znaleckého posudku. To, že se
zpracovatel znaleckého posudku k této otázce s použitím svých odborných
znalostí vyjadřoval a že soud z jeho závěrů při zjišťování skutkového stavu
vycházel, tedy není žádným pochybením. Soud prvního stupně hodnotil znalecký
posudek i v souvislosti s dalšími provedenými důkazy a jeho závěry o tom, které
pozemky žalobkyně a v jakém rozsahu žalovaní užívají, tudíž nejsou pouhým
převzetím stanoviska znalce. Odvolací soud se dále zabýval námitkou žalobkyně, že soud prvního stupně
považoval za bezdůvodné obohacení žalovaných jen faktické užívání a nikoli též
skutečnost, že na dalších pozemcích žalobkyně se nachází pozemní komunikace,
tedy stavby ve vlastnictví žalovaných. K tomu odvolací soud uvedl, že námitka
úzce souvisí s tím, z jakých skutkových zjištění soud prvního stupně vycházel. Z odůvodnění rozsudku prvního stupně nevyplývá, že by měl soud prvního stupně
za prokázané, že na některých pozemcích žalobkyně se nacházejí komunikace,
které by patřily žalovaným, neboť pokud je v rozsudku o komunikacích nějaká
zmínka, pak jen potud, že některé pozemky slouží jako účelová komunikace k
letišti a jako takové jsou veřejně přístupné, takže nelze uvažovat o jejich
výlučném užívání žalovanými. Odvolací soud v této souvilosti rovněž uvedl, že
ani z kupní smlouvy uzavřené dne 14. 8. 2002 mezi žalovanými jako kupujícími a
společností Air Special, a. s. jako prodávající nevyplývá, že by se žalovaní
stali vlastníky čehokoli jiného na pozemcích žalobkyně než staveb bez čísla
popisného a čísla evidenčního na parc. Proto názor, že komunikace, které se na
pozemcích žalobkyně nacházejí, jsou vlastnictvím žalovaných, není skutkově
ničím podložen. Odvolací soud dospěl k závěru, že za takové situace nemůže být
na místě úvaha o vzniku bezdůvodného obohacení. Odvolací soud konečně odmítl i námitku žalobkyně, že bezdůvodné obohacení je na
straně žalovaných dáno tím, že žalovaní faktickým užíváním zastavěných pozemků
omezují využití dalších přilehlých pozemků. Tento názor odvolací soud odmítl,
když dospěl k závěru, že předpokladem odpovědnosti za bezdůvodné obohacení je
majetkový prospěch na straně obohaceného subjektu. Ve vztahu k pozemkům, které
sice žalovaní i podle tvrzení žalobkyně neužívají, ale které z výše popsaných
důvodů nemůže užívat ani ona, však majetkový prospěch na straně žalovaných
zcela chybí. Z uvedených důvodů proto odvolací soud výrok II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolacím soudem
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně a dovolatelka byla přesvědčena,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jako
dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítla, že:
a) znalecký posudek Bohemia Appraisal a. s. řešil otázku právní, a to
rozsah užívání dotčených pozemků; názor odvolacího soudu, že se nejedná o
otázku právní, ale o otázku skutkovou, je nesprávný, neboť je otázkou právní,
kdo je vlastníkem účelových komunikací v areálu „letiště“ V., sítí (elektrické
vedení, kanalizace, vodovod, vedení dešťové vody) a jednotlivých budov v areálu
letiště,
Dovolatelka dále namítla, že je-li její vlastnické právo omezeno na vlastnické
právo holé, tedy bez možnosti vlastnické právo konzumovat ve smyslu ustanovení
§ 123 obč. zák., v důsledku vlastnického práva žalovaných a jeho výkonem,
dochází k bezdůvodnému obohacení žalovaných na úkor žalobkyně. Doplnila, že
budova čerpací stanice přizpůsobená na čerpání pohonných hmot i letadly a
využívání této služby znemožňují žalobkyni faktické využívání nejen pozemků pod
a v bezprostřední blízkosti čerpací stanice, ale i dalších přilehlých pozemků,
neboť:
b) na těchto pozemcích je vybudováno kanalizační a vodovodní potrubí,
přípojky elektro-slaboproudu a kanalizace splaškové vody, které jsou
příslušenstvím budov ve vlastnictví žalovaných a které fakticky umožňují
čerpací stanici hospodářsky využívat,
c) pokud by žalobkyně využívala své pozemky, na nichž se nachází
komunikace, např. jako parkovací či skladovací plochu, znemožnila by tím
užívání budov v areálu „letiště“ V.; žalovaní přitom z pronájmu těchto budov a
z provozování čerpací stanice mají majetkový prospěch,
d) v okolí čerpací stanice pohonných hmot a k ní příslušejícího lapolu
je v souladu s protipožárními předpisy stanoveno ochranné pásmo, které omezuje
využití okolních pozemků.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním
napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží.“
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne
21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené
ustanovení je stále součástí právního řádu a navíc bylo rozhodnutí odvolacího
soudu vydáno (resp. dovolání podáno) přede dnem vyhlášení označeného nálezu,
nezbylo Nejvyššímu soudu, než přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. posoudit.
Dovolatelka v rámci podaného dovolání uplatnila následující otázky, které mají
dle jejího názoru založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.):
1) K námitce právní otázky řešené ve znaleckém posudku (ad a):
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 67/2007,
vyplývá: „Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud
aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních
skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti.“
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 02. 07. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
09. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 02. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011) zároveň platí, že „[z]nalecký posudek
je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice
hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím,
že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132
o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k
zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy“
(srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo
583/2001). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je
třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy,
jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je
tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných
údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve
znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez
bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2.
1995, sp. zn. Cdon 24/94, publikovaný pod č. 33/1995 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
Dovolací soud nemůže souhlasit s námitkou žalobkyně, že znalecký posudek
Bohemia Appraisal a. s. řešil otázky právní, které soudy nižších stupňů při
právním posouzení převzaly. Na úvod je třeba uvést, že určení rozsahu užívání
pozemků není výkladem ani použitím právních předpisů, ale skutkovým zjištěním
(k tomu srov. přiměřeně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 2167/2010, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 3316/2009), k němuž soud dospívá na základě provedených důkazů,
na což správně upozornil již odvolací soud. Dovolací soud se přitom ztotožňuje
i se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nebyly závěry znaleckého posudku bez
dalšího převzaty soudem prvního stupně. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí
soudu prvního stupně, tento se při určení rozsahu užívaných pozemků závěry
znalce neřídil, neboť při určování rozsahu užívání vycházel z geografických
nákresů území zpracovaných znalcem a své skutkové závěry opřel zejména o
výsledky místního ohledání. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého
rozhodnutí podrobně zabýval otázkou, jaké pozemky byly ze strany žalovaných
užívány, což doplnil relevantními právními úvahami; v tomto směru se zabýval
otázkou pojetí předmětných pozemků jako funkčně určeného územního celku
(areálu), otázkou vlastnictví oplocení a dalších staveb, otázkou nutnosti
funkčního využívání pozemků sousedících s čerpací stanicí ve vlastnictví
žalovaných apod. Ostatně ze znaleckého posudku ani nevyplývá, že by znalec
řešil otázku vlastnictví jednotlivých budov či inženýrských sítí. Pokud se pak
týká komunikací, vyjádřil se znalec pouze k tomu, že většina komunikace a
zpevněných ploch nemá pro podnikatelskou činnost žalovaných a pro provoz
čerpací stanice význam a k otázce vlastnictví těchto komunikací se však
nevyjadřoval. I tyto závěry však soud prvního stupně bez dalšího nepřevzal,
neboť v souvislosti s ostatními provedenými důkazy (opět zejména s výsledky
místního ohledání) samostatně tuto otázku posoudil. Výslovně přitom uvedl, že
„zde skutečně znalecký posudek nepřípustně hodnotil právní otázku,“ avšak „[z]
cenových závěrů posudku lze jednoznačně vycházet“ (viz strana 6 odst. 2
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Odvolací soud následně v této
souvislosti upřesnil, že vlastnictví žalovaných ke komunikacím nebylo v řízení
prokázáno. Z výše uvedeného vyplývá, že otázka užívání pozemků byla výsledkem
hodnotících úvah soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, a nikoliv
převzetím závěrů znalce, jak namítala žalobkyně v podaném dovolání. Protože
odvolací soud se s uvedenou námitkou žalobkyně vypořádal v souladu s výše
citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, dospěl dovolací soud k závěru, že
položená otázka (ad a) není otázkou zásadního právního významu (§ 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.), a proto její projednání nepřipustil.
2) K námitce zatížení přilehlých pozemků inženýrskými sítěmi (ad b):
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu může být přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána jen „tehdy, napadá-li
dovolatel otázkou zásadního právního významu současně právní názor odvolacího
soudu“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo
1637/2005, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2466/2009), příp. též Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský
soudní řád II. Komentář. § 201-376. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s.
1885). V souzené věci dovolatelka namítala, že na pozemcích přilehlých ke
stavbě čerpací stanice se nachází inženýrské sítě, které brání užívání těchto
pozemků. Taková námitka však proti závěrům odvolacího soudu nesměřuje.
Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné pod č.
36/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 27. 01. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1342/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4846/2009) občanský soudní řád rozlišuje
kvantitativní a kvalitativní rozsah odvolacího přezkumu. Kvalitativní rozsah je
určen (obsahovým) vymezením odvolacích důvodů, tedy z jakých důvodů může
odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Na rozdíl od vymezení
kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, která je zásadně
určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního
stupně, není odvolací soud při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní
uplatněnými odvolacími důvody vázán.
Kvalitativní rozsah odvolacího přezkumu úzce souvisí s požadavky
kontradiktornosti a rovnosti stran jako předpokladů spravedlivého procesu ve
smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak rozvedl Ústavní soud ve
svém nálezu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10, podstatou
kontradiktorního soudního procesu je spor, konfrontace a diskuse dvou stran,
které musejí mít stejnou možnost vyjádřit a obhajovat svůj pohled na
projednávanou věc. Princip kontradiktornosti úzce souvisí se zásadou rovnosti
účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3
Listiny základních práv a svobod), resp. zásadou rovností zbraní zformulovanou
v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek senátu ESLP ze dne
30. 10. 1991 ve věci B. proti B.i, stížnost č. 12005/86; rozsudek senátu ESLP
ze dne 23. 6. 1993 ve věci R.-M. proti Š., stížnost č. 12950/87; rozsudek
senátu ESLP ze dne 26. 3. 1996 ve věci D. proti N., stížnost č. 20524/92 [ECHR]
1996-II; rozsudek senátu ESLP ze dne 24. 2. 1997 ve věci D. H. a G. proti B.,
stížnost č. 19983/92 [ECHR] 1997-I; rozsudek senátu ESLP ze dne 25. 6. 1997 ve
věci V. O. proti B.i, stížnost č. 20199/92 [ECHR] 1997-III; rozsudek senátu
ESLP ze dne 27. 4. 2000 ve věci K. proti F., stížnost č. 27752/95; či nověji
rozsudek senátu ESLP ze dne 24. 4. 2007 ve věci M. proti P., stížnost č.
38184/03; rozsudek senátu ESLP ze dne 15. 1. 2009 ve věci M. proti R. stížnost
č. 42454/02, nebo rozsudek senátu ESLP ze dne 29. 6. 2009 ve věci K. proti T.,
stížnost č. 12976/05). Kontradiktornost se přitom v soudním procesu nevztahuje
jen na dokazování, ale zahrnuje i právo seznámit se s argumenty předloženými
druhou stranou a vyjádřit se k nim. Dle Evropského soudu pro lidská práva
nemůže být soudní rozhodnutí založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse
stran, resp. co jim nebylo předloženo k diskusi (rozsudek senátu ESLP ze dne
22. 1. 1996 ve věci M. proti F., stížnost č. 21497/93 [ECHR] 1997-II; rozsudek
senátu ESLP ze dne 16. 2. 2000 ve věci R. a D. proti S. k., stížnost č.
28901/95 [ECHR] 2000-II).
Jak přitom vyplývá z obsahu spisu, tvrzení o zatížení přilehlých pozemků
žalobkyně inženýrskými sítěmi, byla ze strany dovolatelky uplatněna u soudu
prvního stupně, mimo jiné v závěrečném vyjádření ze dne 16. 6. 2010 (na č.l.
152-154). V odvolacím řízení však již tato námitka uplatněna nebyla, když z
obsahu odvolání (č.l. 171-172) a z obsahu protokolu o jednání před odvolacím
soudem (č. l. 193-194) vyplývá, že žalobkyně sice za spornou otázku považovala
určení rozsahu užívání pozemků přilehlých ke stavbě čerpací stanice, avšak za
použití tvrzení, že přilehlé komunikace jsou ve vlastnictví žalovaných, že
přilehlé pozemky jsou zatíženy omezeními vyplývajícími z hygienických a
protipožárních předpisů, a konečně že znalecký posudek Bohemian Apprraisal,
a.s., byl zpracován vadným způsobem. Skutečnost, že se v daném případě odvolací
soud v odůvodnění svého rozhodnutí otázkou zatížení přilehlých pozemků
inženýrskými sítěmi nezabýval, proto nelze vnímat jako pochybení odvolacího
soudu, nýbrž jako důsledek neuplatnění této námitky (či lépe argumentace) v
odvolacím řízení. Protože dovolací soud, jak vyplývá z výše uvedeného, dospěl k
závěru, že dovolací námitka nesměřuje proti závěru odvolacího soudu, resp. že
odůvodnění odvolacího soudu není pro absenci hodnocení otázky zatížení pozemků
inženýrskými sítěmi neúplné, položenou otázku (ad b) k projednání nepřipustil.
3) K trpění přístupu k budovám žalovaných (ad c):
Ze shodných důvodů jako v případě předchozí námitky (ad b) je třeba přistupovat
i k argumentaci dovolatelky, že strpěním přístupu přes své pozemky umožnila
užívání budov ve vlastnictví žalovaných, v důsledku čehož získali žalovaní
majetkový prospěch. Jak již bylo předesláno, z obsahu odvolání (č. l. 171-172)
i z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 193-194) vyplývá,
že žalobkyně ve vztahu k přilehlým pozemkům namítala pouze, že tyto jsou
zastavěny komunikacemi ve vlastnictví žalovaných a výslovně v této souvislosti
tvrdila, že se jedná o cizí stavbu. Na tuto námitku však odvolací soud
reagoval, když uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by komunikace situované
na přilehlých pozemích měly charakter samostatných staveb, které by se
nacházely ve vlastnictví žalovaných.
Za této procesní situace, tj. nebyla-li námitka vzniku bezdůvodného obohacení
trpěním používání pozemků žalobkyně jako přístupové komunikace předmětem
odvolacího přezkumu, dospěl dovolací soud k závěru, že s ohledem na princip
kontradiktornosti není dovolací námitka (ad c) přípustná, a to právě proto, že
vychází z argumentace, která nebyla uplatněna v rámci odvolacího řízení, resp.
nemohla být na základě žalobkyní vymezeného kvalitativního rozsahu odvolání
podrobena odvolacímu přezkumu (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010,
sp. zn. III. ÚS 608/10). Z uvedeného důvodu taková námitka logicky nemůže
směřovat proti právnímu názoru odvolacího soudu, což je ovšem nezbytný
předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov.
op. cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo
1637/2005, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2466/2009), příp. též Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský
soudní řád II. Komentář. § 201-376. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s.
1885). Dovolací soud proto položenou otázku (ad c) k projednání nepřipustil.
4) K omezení užívání pozemků v důsledku existence ochranného pásma
nemovitosti ve vlastnictví jiné osoby (ad d):
Protože dovolatelkou vznesená otázka nebyla v dosavadní judikatuře Nejvyššího
soudu řešena, dovolací soud shledal podané dovolání přípustným ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
1. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný
dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
2. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
3. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
4. V souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
„[v]yvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném
zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“
5. Obdobně též podle § 128 odst. 2 obč. zák. platí, že „[v]e veřejném
zájmu lze věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu
jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu.“
6. Ochranným pásmem se rozumí zvlášť vymezené území, v němž se zakazují
nebo omezují určité činnosti z důvodu veřejného zájmu, a jehož existence může
vyplývat přímo ze zákona nebo z příslušného správního aktu (srov. Staša, J. In
Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001. s.
514). Jsou-li přitom ochranná pásma stanovená přímo na základě zákona, upravují
příslušné předpisy zpravidla i právo vlastníka pozemku na náhradu za omezení
jeho vlastnického práva. Tak je tomu např. v případě ochranných pásem vodních
zdrojů (§ 30 odst. 11 zákona č. 254/2001 Sb.), vodovodů a kanalizací (§ 7 odst.
5 zákona č. 274/2001 Sb.), přírodních léčivých zdrojů (§ 34 odst. 1 zákona č.
164/2001 Sb.), podzemních ropovodů (§ 2 odst. 1 vládního nařízení č. 29/1959
Sb.), průzkumného území pro ložiskový průzkum (§ 16 odst. 4 zákona č. 62/1988
Sb.), zvláště chráněných území (§ 58 zákona č. 114/1992 Sb.), nemovitých
kulturních památek (§ 17 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb.), krematorií a veřejných
pohřebišť (§ 12 odst. 3 a § 17 odst. 3 zákona č. 256/2001 Sb.) apod. Dovolací
soud však dospěl k závěru, že pro objekty čerpacích stanic pohonných hmot (ve
smyslu § 2 písm. d/ zákona č. 311/2006 Sb.) ochranná pásma stanovená právním
předpisem nejsou; ochranná pásma nejsou upravena zákonem č. 311/2006 Sb., o
pohonných hmotách, ani relevantními protipožárními předpisy (tj. zákonem č.
133/1985 Sb., o požární ochraně, vyhláškou č. 246/2001 Sb., o požární prevenci,
zákonem č. 59/2006, o prevenci závažných havárií, ani zákonem č. 240/2000 Sb.,
krizovým zákonem). Ochranné pásmo tak může být v souzené věci stanoveno toliko
na základě správního rozhodnutí, a to zejména územního rozhodnutí ve smyslu §
77 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 83 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního
zákona. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že v souladu s § 120 odst. 3 o.
s. ř. mohly soudy nižších stupňů vycházet v souzené věci toliko z tvrzení a
důkazů předložených účastníky řízení. Jak však vyplývá z obsahu spisu,
žalobkyně netvrdila a soudu ani nedoložila, že by ochranné pásmo čerpací
stanice, jež mělo zatěžovat přilehlé pozemky, bylo založeno rozhodnutím
správního orgánu, tím spíše pokud i v rámci podaného dovolání namítala, že
existence ochranného pásma čerpací stanice je založena „protipožárními
předpisy.“ Z uvedeného důvodu dovolací soud dospěl k závěru, že námitka
žalobkyně ohledně existence ochranného pásma na přilehlých pozemcích je
nedůvodná.
7. Dovolací soud se dále zabýval námitkou žalobkyně i z pohledu
případných zákonných omezení jejího vlastnického práva mimo režim ochranného
pásma. S přihlédnutím ke skutečnosti, že čerpací stanice pohonných hmot je
místem, kde se vykonávají činnosti se zvýšeným nebo vysokým požárním nebezpečím
(srov. § 4 odst. 2 písm. a/ nebo § 4 odst. 3 písm. a/ zákona č. 133/1985 Sb., o
požární ochraně ve spojení s § 2 odst. 8 písm. c/ zákona č. 157/1998 Sb., o
chemických látkách a chemických přípravcích, když automobilový benzín je
extrémní hořlavinou s bodem vzplanutí nižší než 21°C), přichází do úvahy
omezení vlastníka přilehlých pozemků při manipulaci s otevřeným ohněm v souladu
s vydaným požárním řádem ve smyslu § 31 odst. 2 písm. d/ vyhlášky č. 246/2001
Sb., o požární prevenci (srov. též § 17 odst. 1 písm. a/ a § 17 odst. 5 zákona
č. 133/1985 Sb., o požární ochraně). K tomu však dovolací soud uvádí
následující:
8. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. platí, že „[k]do se na úkor jiného
bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“ Odstavec 2 rozvádí, že
„[b]ezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního
důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu,
který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“
9. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (např. zprávu
občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp.
zn. Cpj 34/1974, uveřejněnou pod č. 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 03. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3226/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 04. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1019/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 09. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1580/2011) opakovaně uvedl, že „[k] předpokladům vzniku závazkového vztahu z
bezdůvodného obohacení přitom patří, aby k získání majetkového prospěchu došlo
právními předpisy nikoli aprobovaným způsobem, naplněním některé ze skutkových
podstat bezdůvodného obohacení taxativně vypočtených v ustanovení § 451 odst. 2
obč. zák.“ Pokud je právní důvod omezení vlastnického práva spatřován v normách
veřejného práva, platí, že normy veřejného práva nemohou bez dalšího vyloučit
vznik soukromoprávního vztahu z bezdůvodného obohacení, a to zejména tehdy,
pokud taková veřejnoprávní norma sama neupravuje náhradu za omezení
vlastnického práva v souladu s požadavkem vyjádřeným v čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod (srov. Adamová, H. Bezdůvodné obohacení v užívacích
vztazích založených normami veřejného práva. Právní fórum. Praha: Wolters
Kluwer, roč. 2011. č. 9. s. 427 a násl.). V těchto případech je proto nutné
vycházet přiměřeně ze závěrů Ústavního soudu vyjádřených v nálezu ze dne 21.
11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 652/06 (N 202/47 SbNU 613). V citovaném nálezu Ústavní
soud uvedl, že „i když zákonodárce může omezit vlastnické právo ve prospěch
soukromých osob, jestliže jde o veřejný zájem, je třeba odlišovat různé případy
omezení vlastnického práva a účely těchto omezení,“ takže „[p]ři právním
hodnocení je třeba zohlednit případy, kdy se jedná pouze o plnění veřejného
zájmu […] bez tvorby zisku, od případů souvisejících s podnikáním, byť státem
podporovaným.“
10. Na základě předeslaných úvah dospěl dovolací soud k závěru, že v
souzené věci směřuje účel dotčených protipožárních předpisů (tj. zákon č.
133/1985 Sb., o požární ochraně, ve spojení s vyhláškou č. 246/2001 Sb., o
požární prevenci) k ochraně veřejného zájmu, zejména zdraví osob a životního
prostředí, a nikoliv ke garanci užívacích práv vlastníka či provozovatele
čerpací stanice. Z uvedeného důvodu není dán základní předpoklad odpovědnosti
za bezdůvodné obohacení na straně žalovaných. Dochází-li k omezení vlastnického
práva na straně žalobkyně jako vlastnice pozemků přiléhajících k čerpací
stanici toliko na základě veřejnoprávní normy směřující k ochraně veřejného
zájmu, jedná se o nárok ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a
svobod, resp. § 128 odst. 2 obč. zák., který však nemůže směřovat proti
žalovaným jako subjektům soukromého práva. Dovolací soud proto uzavřel, že
námitka dovolatelky týkající se případného omezení jejího vlastnického práva je
v souzené věci nedůvodná.
Protože dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil, dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nedůvodné zamítl
(§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovaným prokazatelné
náklady nevznikly.
P o u č e n í:
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. září 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu