28 Cdo 1580/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce J. D., zastoupeného JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se
sídlem v Kyjově, Svatobroská 363, proti žalovanému J. D., zastoupenému JUDr.
Pavlem Fojtou, advokátem se sídlem v Brně, Drobného 34, 602 00, o zaplacení
částky ve výši 117.221,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Hodoníně pod sp. zn. 14 C 1392/1999, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2010, č.j. 28 Co 273/2008-299, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve
výši 7.770,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Oldřicha Navrátila, advokáta zastupujícího žalobce.
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.)
Žalobce se žalobou podanou dne 23. 7. 1999 domáhal po žalovaném zaplacení
částky 117.221,- Kč. Uvedl, že žalovaný prováděl stavební rekonstrukci v budově
Masarykovy základní školy ve Ždánicích. Na základě ústní dohody z května 1996
pro žalovaného provedl instalatérské práce, které řádně vyúčtoval a
vyfakturoval v konečné výši 147.221,- Kč. Uvedl, že od žalovaného obdržel pouze
zálohu na provedené práce ve výši 30.000,- Kč, zatímco zbývajících 117.221,- Kč
žalovaný nezaplatil.
Žalovaný učinil nesporným, že žalobce pro něj provedl instalatérské práce,
které představovaly subdodávku v rámci smlouvy o dílo ze dne 1. 7. 1996, č.
0296, uzavřené mezi žalovaným jako zhotovitelem a Městem Ždánice jako
objednatelem. Dále však uvedl, že se jednalo o práce dokončovací, za které
žalobci zaplatil částku 30.000,- Kč odpovídající rozsahu provedených prací.
Nadto uvedl, že materiál pro stavební práce nedodal žalobce.
Okresní soud v Hodoníně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 8. 2003,
č. j. 14 C 1392/99-106, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že žalobcem
uplatněné právo je s ohledem na § 107 obč. zák. promlčeno.
K odvolaní žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne
25. 10. 2005, č. j. 28 Co 187/2004-144, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru,
že vztah mezi účastníky řízení je vztahem obchodněprávním, na nějž dopadá § 397
obch. zák., které stanoví čtyřletou promlčecí lhůtu. V těchto intencích
uzavřel, že žalobcem uplatněné právo promlčené není a soudu prvního stupně
uložil, aby zjistil, zda se žalovaný na úkor žalobce obohatil a v jakém rozsahu.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 29. 1. 2008, č.j. 14 C
1392/1999-238, žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci
částku ve výši 117.221,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce v
řízení prokázal, že rozsah prací i objem dodaného materiálu odpovídal
vyfakturovaným částkám v celkové výši 147.221,- Kč. Po právní stránce dospěl
soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o
dílo, neboť tito se nedohodli na podstatných náležitostech smlouvy. Z uvedeného
důvodu se žalovaný na úkor žalobce ve shora zjištěném rozsahu provedených prací
a objemu dodaného materiálu bezdůvodně obohatil a je povinen získané bezdůvodné
obohacení vydat formou peněžité náhrady.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání. Namítal, že soud
prvního stupně nesprávně posuzoval rozsah bezdůvodného obohacení, neboť namísto
hodnoty provedených prací a dodaného materiálu měl vycházet z částky
odpovídající zhodnocení příslušných prostor v budově základní školy. Dále
namítal, že ve vztahu k uplatněnému nároku není pasivně věcně legitimován, když
obohaceným je Město Ždánice jako vlastník budovy základní školy. Žalovaný
konečně namítal i nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, když zdůraznil,
že žalobce práce činil v rámci sdružení bez právní subjektivity ve smyslu § 829
a násl. obč. zák. společně s J. H. a F. K. V této souvislosti uvedl, že pokud
by byla žaloba důvodná, mohl žalobce požadovat nejvýše 1/3 částky odpovídající
rozsahu zjištěného bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2010, č.j. 28 Co 273/2008-299, rozsudek
soudu prvního stupně co do částky ve výši 102.306,- Kč potvrdil, a co do částky
ve výši 14.915,- Kč změnil tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí
odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce je osobou aktivně legitimovanou k
uplatnění nároku v celé výši, neboť v rámci sdružení bez právní subjektivity s
přihlédnutím k přiměřenému výkladu § 835 odst. 2 obč. zák. vystupuje z pozice
solidárních věřitelů. Odvolací soud dále uvedl, že za situace, kdy je mezi
účastníky nesporné, že práce vykonané žalobcem včetně dodávky materiálu byly
součástí díla, které se žalovaný zavázal smlouvou ze dne 1. 7. 1996 vykonat pro
Město Ždánice, není obohaceným vlastník zhodnocené budovy, ale ten, kdo se
takové zhodnocení smluvně zavázal dodat a za tuto dodávku obdržel odměnu, tedy
žalovaný. Ve vztahu k rozsahu bezdůvodného obohacení pak odvolací soud s
odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že výše
peněžité náhrady se musí odvíjet od nákladů, které by bylo třeba vynaložit na
získání stejného plnění. V daném směru pak odvolací soud uzavřel, že žalobce
prokázal, že provedl práce v jím tvrzeném rozsahu, což bylo doloženo i
znaleckým posudkem Ing. Františka Dobiáše.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opíral o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod
žalovaný uvedl nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. a skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Konkrétně namítal, že:
a) odvolací soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným
skutkovým zjištěním, jelikož v řízení nebylo a nemohlo být prokázáno, že
rozhodující část instalatérských prací provedl žalobce,
b) pokud mezi účastníky řízení nedošlo k uzavření smlouvy, je pasivně
legitimovaným k vydání bezdůvodného obohacení Město Ždánice jako vlastník
budovy základní školy, která byla stavebními pracemi zhodnocena,
c) rozsah bezdůvodného obohacení se odvíjí nikoliv od rozsahu
provedených prací a objemu dodaného materiálu, ale od zhodnocení nemovitosti,
kterého bylo takovými pracemi dosáhnuto,
d) vzhledem k tomu, že žalobce práce provedl v rámci sdružení bez právní
subjektivity společně s J. H. a F. K., je aktivně legitimován k vymáhání pouze
1/3 žalované částky, neboť členové takového sdružení nemají postavení
solidárních věřitelů.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaný v rámci podaného
dovolání pouze opakuje argumentaci, s níž se soudy nižších stupňů dostatečně
vypořádaly. Uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za
správné a navrhl, aby dovolací soud podané dovolání jako nedůvodné odmítl.
Dovolací soud nejprve posoudil otázku, zda je dovolání přípustné dle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. Právním názorem soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. je názor na právní posouzení věci, tedy na to, jaký právní předpis
má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. Z tohoto
hlediska právním názorem soudu nejsou pokyny k doplnění důkazního řízení. Navíc
mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě
tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (viz
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92;
příp. též Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §
201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1879). Jinými slovy o
případ tzv. skryté diformity zakládající přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. se nejedná, pokud zrušující rozhodnutí odvolacího soudu
neobsahuje takový závazný právní názor ve věci samé, jímž by byl soud prvního
stupně omezen při vydání nového rozhodnutí (srov. závěry rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 826/2007). V souzené věci došlo ke
zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením odvolacího soudu ze dne 25.
10. 2005, č. j. 28 Co 187/2004-144, se závěrem, že právo uplatněné žalobcem
není promlčeno a že bude na soudu prvního stupně, aby posoudil otázku vzniku a
rozsahu bezdůvodného obohacení. Je tedy zjevné, že soud prvního stupně nebyl
při posuzování otázky vzniku a rozsahu bezdůvodného obohacení (tedy otázky, jež
je předmětem dovolacího přezkumu) omezen závazným právním názorem odvolacího
soudu. Dovolací soud proto uzavřel, že v souzené věci se o případ skryté
diformity, která by založila přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř., nejedná.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak může být shledáno přípustným jen
při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., má-li
napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam. Podle § 237 odst. 3 o.
s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.“
Dovolání však není přípustné.
1/ K otázce nesprávných skutkových zjištění (ad a)
Z ustanovení § 237 odst. 3 a § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že pokud se
dovolací soud zabývá otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění
soudů nižších stupňů, neboť dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., pomocí
nějž je možné poukazovat na rozpor učiněných skutkových zjištění s provedeným
dokazováním, je k dispozici pouze pro ty účastníky, jejichž dovolání je
přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4056/2009, nebo rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3713/2008). Napadá-li přitom
dovolatel správnost závěru odvolacího soudu, o tom, že žalobce provedl stavební
práce v celém tvrzeném rozsahu a sám opatřil i stavební materiál, a tvrdí-li
dovolatel opak, totiž že žalobce v řízení neprokázal provedení rozhodující
části stavebních prací ani dodávku materiálu, směřují jeho výtky především ke
způsobu hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, jež však dovolacímu
soudu při řešení otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí
nepřísluší přezkoumávat (podobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2620/2004). Dovolací soud proto k uvedeným
dovolacím námitkám týkajícím se skutkových zjištění zaujatých odvolacím soudem
nemohl přihlédnout.
Protože přípustnost dovolání může být v souzené věci založena pouze
prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení, dovolací soud předesílá, že při úvaze, zda právní posouzení věci
odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli ze
skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve
zformuluje sám dovolatel (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006,
sp. zn. 29 Odo 1203/2004). Dovolací soud současně připomíná, že je ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. vázán dovolacími důvody vymezenými
dovolatelem a že musí vycházet z těch skutkových zjištění, ze kterých vycházely
soudy prvního stupně a odvolací, jak jsou zachyceny ve spise a vyjádřeny v
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 16. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1127/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.
1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009). V souzené věci tak dovolací soud vyšel ze
zjištění o tom, že mezi žalobcem a žalovaným nebyla uzavřena smlouva, a že
žalobcem provedené práce byly součástí díla, jež se žalovaný na základě smlouvy
o dílo ze dne 1. 7. 1996, č. 0296, zavázal dodat pro Město Ždánice jako
objednatele a jež rovněž objednateli vyúčtoval. V rámci takto vymezeného
skutkového stavu pak dovolací soud dospěl k následujícím právním závěrům:
2/ K otázce pasivní věcné legitimace (ad b)
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. musí „ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, obohacení vydat.“ Bezdůvodným obohacením je mimo jiné majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Již v
rozsudku ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že „[p]odmínkou získání bezdůvodného obohacení nemusí být skutečnost,
že věc, na které byly provedeny určité úpravy, tvořící základ majetkového
prospěchu, patří tomu, kdo se obohatil. Pokud budou úpravy např. dále
vyúčtovány tím, pro něhož byly prováděny, vlastníku věci, jakožto odměna za
jejich provedení, je bezdůvodně obohaceným ten, pro něhož byly úpravy
prováděny, tj. v tomto případě žalovaný.“ Uvedený závěr plně respektuje, že
bezdůvodné obohacení může vznikat pouze tomu, kdo majetkový prospěch získal,
aniž by pro to existoval právem aprobovaný důvod. V souzené věci je odpovědnost
za bezdůvodné obohacení spočívající ve zhodnocení budovy základní školy na
straně Města Ždánic jako vlastníka budovy vyloučena již proto, že ke zhodnocení
došlo na základě smlouvy o dílo ze dne 1. 7. 1996, č. 0296, uzavřené mezi
Městem Ždánice a žalovaným. Navíc sám žalovaný připustil, že práce provedené
žalobcem byly zahrnuty do vyúčtování díla a takto byly Městem Ždánice
žalovanému proplaceny. V takovém případě se plně uplatní závěry zaujaté v
citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000,
a to s tím důsledkem, že v souzené věci je obohaceným na úkor žalobce právě
žalovaný. Protože odvolací soud posoudil shora položenou otázku v souladu s
konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, dovolací soud projednání této otázky
nepřipustil.
3/ K otázce rozsahu bezdůvodného obohacení (ad c)
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. „musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“ Dovolací soud předně odmítl
argumentaci dovolatele, který poukazoval na závěry obsažené v rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 odo 871/2004. Je sice pravdou,
že konstantní judikatura Nejvyššího soudu (vedle citovaného rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 odo 871/2004, též rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 761/2003, nebo rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005) vychází z
právního názoru, že „v případě hodnot vynaložených na cizí nemovitost, je
pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota vynaložených prostředků,
nýbrž rozdíl mezi hodnotou domu před adaptací a po ní [zhodnocení
nemovitosti].“ Uvedená judikatura však na souzenou věc nedopadá, neboť vychází
z odlišného skutkového základu. Dovolatel přehlíží, že předmětem řízení v
souzené věci není bezdůvodné obohacení spočívající ve zhodnocení nemovitosti –
v daném případě budovy základní školy, za něž by její vlastník neposkytl
zhotoviteli odpovídající peněžitou náhradu (ostatně tomu odpovídá i zdůvodnění
otázky pasivní věcné legitimace pod bodem 2/ tohoto rozhodnutí), ale naopak, že
předmětem řízení je bezdůvodné obohacení na straně žalovaného představující
stavební práce a materiál dodané žalobcem, které žalovaný jako zhotovitel
vyúčtoval vlastníku nemovitosti jako objednateli na základě smlouvy o dílo ze
dne 1. 7. 1996, č. 0296. Rozsah obohacení žalovaného se tak neodvíjí od
zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví objednatele, ale vychází z ocenění
plnění, které žalobce žalovanému poskytl. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne
29. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 473/1999, uvedl, že „[i]nstitut bezdůvodného
obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze
skutkových podstat uvedených v ustanovení § 451 a § 454 obč. zák. Bezdůvodné
obohacení vzniká tomu, komu se na úkor druhého dostalo majetkové hodnoty, jež
se projevila zvýšením jeho aktiv či snížením pasiv, a to např. i plněním bez
právního důvodu. [...] Protože jde o plnění ve výkonech (stavební činnost), jež
není možné dobře vrátit, je [obohacený] povinen zaplatit peněžní náhradu
odpovídající majetkovému prospěchu spočívajícímu v tom, že nevynaložil žádné
náklady na provedení příslušných stavebních prací; při posouzení výše této
náhrady je proto třeba vycházet z obvyklých nákladů, které by musel vynaložit v
daném čase a místě na dosažení obdobného plnění.“ Obdobně pak dospěl Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 7. 9. 2000, sp. zn.
29 Cdo 200/2000, k závěru, že „[p]ři
posuzování výše peněžité náhrady [za subdodávku stavebních prací] je třeba
vycházet především z nákladů, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného
plnění.“ Pokud v souzené věci soudy nižších stupňů vycházely při posouzení
rozsahu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného z obvyklé ceny provedených
stavebních prací a dodaného materiálu zjištěné znaleckým posudkem (viz č. l. 177 a násl.), je jejich právní posouzení v souladu se závěry ustálené
judikatury Nejvyššího soudu a dovolací soud z uvedeného důvodu projednání shora
položené otázky nepřipustil.
4/ K otázce aktivní věcné legitimace (ad d)
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nemůže
založit ani otázka předložená dovolatelem ve vztahu k aktivní věcné legitimaci
žalobce, tj. zda členové sdružení ve smyslu § 829 a násl. mají postavení
solidárních věřitelů, a zda je tudíž žalobce, který předmětné stavební práce
poskytl společně s J. H. a F. K., oprávněn uplatňovat nárok z bezdůvodného
obohacení v celé výši. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 594/2006, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007, a z poslední též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010) platí,
že účastníci sdružení (včetně sdružení zaniklého) „jsou z právních úkonů
týkajících se majetku získaného výkonem společné činnosti sdružení oprávněni a
povinni vůči jiným osobám rukou společnou a nerozdílnou, tj. solidárně,“
přičemž „[v]e sporech s jinými osobami ohledně takového majetku má každý z
věřitelů své samostatné právo k uplatnění pohledávky (popř. části pohledávky) a
nezávisle na ostatních ji může uplatnit žalobou u soudu.“ Jak správně uvedl v
souzené věci odvolací soud, aktivní solidarita členů sdružení při uplatňování
majetkových práv vzniklých při výkonu společné jejich činnosti přetrvávající do
doby po zániku sdružení ostatně zajišťuje též žádoucí rovnováhu práv a
povinností členů sdružení s přihlédnutím k jejich pasivní solidaritě
vyplývající z ustanovení § 835 odst. 2 obč. zák. (srov. opět rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 594/2006). Protože odvolací
soud i v tomto případě respektoval závěry zaujaté v konstantní judikatuře
Nejvyššího soudu, dovolací soud projednání položené otázky nepřipustil.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť
závěry v něm obsažené jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu
(citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách http://www.nsoud.cz). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou
stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu
vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 14 C 1392/1999, dovolání bez jednání
(§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost
zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s
podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v
dovolacím řízení rozhodováno o části nároku ve výši 102.306,- Kč, se sestávají
z odměny advokáta ve výši 6.175,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4, § 15, §
14 odst. 1 a § 18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném
znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve
výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném
znění) bez DPH (subjekt není plátcem DPH). Platební místo a lhůta ke splnění
povinnosti byly stanoveny dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
P o u č e n í :
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 13. září 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu