Žalobkyně se žalobou ze dne 23. 7. 2007 domáhala na žalovaném zaplacení částky
ve výši 255.396,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že jako
pojistitelka uzavřela se žalovaným jako pojistníkem (a osobou oprávněnou) dne
14. 10. 2005 smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
motorového vozidla a havarijním pojištění, pod evidenčním č. 81146896-11 pro
vozidlo BMW X5 3,0 D X 53, SPZ: 5A4 1517, rok výroby 2005 (dále jen „pojištěné
vozidlo“), s identifikačním číslem karoserie (dále jen „VIN“) WBAFB72080LD33488
(dále jen „předmětná smlouva“). Na základě předmětné smlouvy vyplatila
žalovanému finanční plnění z pojistné smlouvy ve výši 255.396,- Kč. Dne 28. 2.
2007 však Policie ČR z podnětu žalobkyně pojištěné vozidlo zajistila a
provedenou metalografickou expertízou ověřila, že u vozidla došlo k pozměnění
VIN. Současně bylo zjištěno, že původní VIN náleželo vozidlu, které je od 13.
9. 2005 vedeno na území Spolkové republiky Německo jako odcizené. Žalobkyně
tudíž dospěla k závěru, že předmětná smlouva je z důvodu uvedení nepravého VIN
neplatná dle § 37 obč. zák. pro neurčitost předmětu pojištění. Dále uvedla, že
předmětná smlouva je rovněž neplatná dle § 39 obč. zák., neboť pojištěné
vozidlo pochází z trestné činnosti a pojistnou smlouvu tak uzavřel žalovaný,
který nebyl jeho vlastníkem ani oprávněným držitelem. Uzavřela, že finanční
plnění vyplacené žalovanému na základě neplatné smlouvy tudíž představuje
bezdůvodné obohacení, které je podle § 457 obč. zák. žalovaný povinen žalobkyni
vrátit.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že pojištěné vozidlo bylo označeno dostatečně
určitě podle technického průkazu. Dále namítal, že do doby, než bylo Policií ČR
na podnět žalované zahájeno šetření, neměl důvod pochybovat o původu
pojištěného vozidla. Při uzavírání předmětné smlouvy byl tudíž v dobré víře, že
je vlastníkem pojištěného vozidla. Shrnul, že předmětnou smlouvu uzavřel platně
jako oprávněný držitel pojištěného vozidla a na jeho straně tak k bezdůvodnému
obohacení na úkor žalobkyně nedošlo.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozhodnutím ze dne 8. 9.
2008, č. j. 5 C 480/2007-31, žalobu ve výroku I. co do částky 116.605,- Kč s
příslušenstvím zamítl a ve výroku II. co do částky 138.791,- Kč s
příslušenstvím řízení zastavil. Ve výroku III. soud rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně nejprve konstatoval, že
žalobkyně vzala v částce 138.791,- Kč žalobu zpět. Ve vztahu k částce 116.605,-
Kč s příslušenstvím soud prvního stupně uvedl, že předmětná smlouva je platná,
neboť obsahuje všechny podstatné náležitosti. Dále uvedl, že předmětná smlouva
je i určitá co do vymezení jejího předmětu, neboť pojištěné vozidlo bylo
nezaměnitelně identifikováno i jinými znaky než VIN. Uzavřel, že na straně
žalovaného tudíž k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně nedošlo.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání a to proti
výrokům I. a III. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 2. 6. 2009, č. j. 14 Co 146/2009-89, rozhodnutí soudu prvního
stupně ve výrocích I. a III. potvrdil. Odvolací soud se v odůvodnění svého
rozhodnutí ztotožnil se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci
provedeným soudem prvního stupně, když uvedl, že předmětná smlouva je určitá,
neboť pojištěné vozidlo bylo dostatečně identifikováno. Odvolací soud rovněž
dospěl k závěru, že zákonná ustanovení nezakládají neplatnost pojistné smlouvy
pouze z důvodu, že by smlouvu jako pojistitel uzavřel nevlastník pojištěné
věci. Odvolací soud konečně odmítl i námitku žalobkyně, že předmětná smlouva je
neplatná dle § 37 odst. 2 obč. zák. z důvodu nemožnosti plnění, když uzavřel,
že plnění se stalo nemožným, až dne 28. 2. 2007, kdy žalovaný vydal předmětné
vozidlo Policii ČR.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o věc
zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítla, že:
smlouva o havarijním pojištění je neplatná pro neurčitost, neboť pojištěné
vozidlo je opatřeno falešným identifikátorem karoserie VIN, který výrobce
přidělil vozidlu odlišnému od pojištěného vozidla,smlouva o havarijním
pojištění je neplatná, neboť pojištěným nemůže být osoba odlišná od vlastníka
předmětu pojištění; v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2007, sp.
zn. I. ÚS 557/05, by smlouvu mohl uzavřít i nevlastník, avšak tato skutečnost
by musela být smluvním stranám při uzavírání pojistné smlouvy známá, což se v
souzené věci nestalo,
smlouva o havarijním pojištění je neplatná dle § 39 obč. zák. z důvodu, že
jejím uzavřením objektivně dochází k legalizaci výnosů z trestné činnosti a to
i přes to, že žalovanému nelze prokázat, že tuto skutečnost při uzavírání
smlouvy věděl.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, za níž
jedná pověřený zaměstnanec, který má právnické vzdělání /§ 241 odst. 2 písm. b)
ve spojení s § 21 odst. 1 písm. b) o. s. ř./, a splňuje formální obsahové znaky
předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností
dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním
napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3
o. s. ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími
nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) popřípadě řeší-li odvolací
soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře
dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000).
Žalobkyně uvádí následující otázky zásadního právního významu, které dle jejího
názoru zakládají přípustnost podaného dovolání:
Je smlouva o havarijním pojištění neplatná pro neurčitost v případě, kdy se
vztahuje k automobilu s pozměněným VIN (identifikátorem)?
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je právní úkon neurčitý, je-li
sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný – a tím určitý – není
jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití
výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák. (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy č. 7/1998). Jde-li o právní úkon, pro který je
stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu
vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán; v
takovém případě nestačí, je-li obsah smlouvy jasný smluvním stranám (srov.
např. rozsudek ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck,
svazku 15, pod č. C 1075). V souzené věci uzavřeli účastníci smlouvu o
havarijním pojištění, pro kterou zákon předepisuje písemnou formu (viz § 7
odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě – dále jen „zákon č. 37/2004
Sb.“) a ve které předmět pojištění – osobní automobil určily řadou dílčích
znaků; vedle pozměněného VIN smlouva obsahovala označení výrobce, název
vyrobené série, SPZ, barvu karoserie, číslo technického průkazu a další
technické parametry jako objem válců, výkon motoru, hmotnost automobilu a počet
ujetých kilometrů. V návaznosti na uvedené dospěl dovolací soud k závěru, že
vozidlo bylo ve smlouvě identifikováno dostatečně a to tak, že určitost projevu
vůle vyplývá z textu listiny a její obsah je jasný nejen smluvním stranám. Pro
úplnost dovolací soud uvádí, že k pozměnění VIN navíc došlo před uzavřením
předmětné smlouvy a jako takové bylo následně do smlouvy zapsáno. Skutečnost,
že automobil měl původně VIN odlišné, je tudíž pro posouzení určitosti
předmětné smlouvy nerozhodná. Pokud odvolací soud za dané situace odmítl
námitku žalobkyně ohledně neurčitosti předmětu smlouvy, čímž šetřil zachování
platnosti smlouvy, postupoval v souladu s hmotným právem (srov. též nález
Ústavního soudu České republiky 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Jinými
slovy řečeno, bylo by v rozporu s principy autonomie vůle a právní jistoty
interpretovat ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. za daných podmínek extenzivně.
Naopak zachování restriktivního výkladu absolutní neplatnosti právních úkonů
odpovídá podstatě soukromoprávních vztahů řídících se v ústavněprávní rovině
maximou: co není zákonem zakázáno, je dovoleno (viz čl. 2 odst. 4 Ústavy České
republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Z uvedených důvodů
nemůže položená otázka založit zásadní právní význam dovoláním napadeného
rozhodnutí a dovolací soud tudíž její projednání nepřipustil.
Je smlouva o havarijním pojištění platná, pochází-li pojištěné vozidlo z
trestné činnosti a smlouva je tudíž uzavřena pojištěným, který není vlastníkem
vozidla?
Dovolatelem vznesená otázka nebyla v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu
řešena a dovolací soud tudíž její projednání připustil.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
1. Nejvyšší soud předesílá, že je ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
věty prvé o. s. ř. vázán dovolacími důvody vymezenými dovolatelkou a že musí
vycházet z těch skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy prvního stupně
a odvolací, jak jsou zachyceny ve spise a vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn.
32 Cdo 1127/2007). Dovolatelka v řízení argumentovala tak, že zákonná
ustanovení neumožňují, aby smlouvu o havarijním pojištění uzavřel neoprávněný
držitel věci.
2. Podle ustanovení § 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě ve
znění ke 14. 10. 2005 (dále jen „zákona č. 37/2004 Sb.“) se pojistnou smlouvou
rozumí „smlouva o finančních službách, ve které se pojistitel zavazuje v
případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění a
pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné.“ Dle § 3 písm. g) zákona č.
37/2004 Sb. je „pojistníkem osoba, která s pojistitelem uzavřela pojistnou
smlouvu.“ Podle § 3 písm. h) zákona č. 37/2004 Sb. je „pojištěným osoba, na
jejíž život, zdraví, majetek, odpovědnost za škodu nebo jiné hodnoty pojistného
zájmu se soukromé pojištění vztahuje.“
3. V návaznosti na citovaná ustanovení dovolací soud dospěl k závěru, že
zákonná úprava obsažená v zákoně č. 37/2004 Sb. neomezuje smluvní účastníky
tak, že by pojistníkem a pojištěným, jedná-li se o tutéž osobu, mohl být jen
vlastník pojišťované věci. Pojištěným podle § 3 písm. h) zákona č. 37/2004 Sb.
je v první řadě osoba, na jejíž majetek se pojištění vztahuje. Pojem majetek je
ve smyslu zákona č. 37/2004 Sb. nutné chápat jako věc jednotlivě určenou nebo
jako soubor hmotných věcí, který je vymezen pojistnou smlouvou (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 427/2006; příp.
též Madar, Z. a kol. Slovník českého práva. 3. vyd. Praha: Linde, 2002. s.
656). Je proto zjevné, že zákon č. 37/2004 Sb. pojímá majetek v objektivním
smyslu, tj. jako vymezený předmět pojistných vztahů. Dovolací soud tak dospěl k
závěru, že ze zákona č. 37/2004 Sb. nevyplývá, že by pojištěným z pojistné
smlouvy mohl být pouze vlastník pojištěné věci, příp. s přihlédnutím k § 130
odst. 2 obč. zák. i její oprávněný držitel (k tomu srov. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 873/2001). Dovolací soud
rovněž připomíná právní názor obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7.
2007, sp. zn. I. ÚS 557/05 (N 116/46 SbNU 99), podle kterého s ohledem na
princip demokratického právního státu vycházejícího mimo jiné z respektování
principu autonomie smluvních stran (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České
republiky) nelze hodnotit pojistnou smlouvu jako neplatnou dle § 39 obč. zák.
pouze z důvodu, že pojistník a zároveň pojištěný nebyl vlastníkem pojištěné
věci.
4. Korektivem takto širokého zákonného pojetí je existence legitimního
pojistného zájmu ve smyslu ustanovení § 3 písm. n) zákona č. 37/2004 Sb. daného
potřebou ochrany před následky nahodilé skutečnosti na straně pojištěného.
Havarijní pojištění je pojištění škodové, které je ekonomicky motivováno
potřebou restituce majetkové újmy vzniklé v důsledku nahodilé skutečnosti.
Právní úprava České republiky týkající se pojištění historicky vychází z tzv.
Ehrenbergovy formule, podle níž má právo na pojistné plnění každý, kdo je
následky nahodilé skutečnosti vyvolané pojistným nebezpečím dotčen – a to bez
ohledu na existenci právního vztahu pojištěného k pojištěné věci (srov.
Ehrenberg, V. Versicherungsrecht. Systematisches Handbuch der deutschen
Rechtswissenschaft. Abt. 3, T. 4. Leipzig, 1893. s. 8 a násl.). Obdobně
upravoval institut pojistné smlouvy zákon č. 501/1917 ř.z. a zákon č. 145/1934
Sb., o pojistné smlouvě (srov. Horn, J. Pojistné právo. Svazek 25. Praha:
Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1934. s. 320 a násl.).
Pojistný zájem na majetku jiné osoby má přitom každý, komu by bez jeho
existence a uchování hrozila přímá majetková ztráta (srov. Bohdan, L.,
Wawerková, M. Zákon o pojistné smlouvě. Komentář, 2. vyd. Praha: Linde, 2009,
s. 32-34).
5. Jak již bylo předesláno, zákon č. 37/2004 Sb. nezakazuje, aby
pojistnou smlouvu jako pojistník a pojištěný platně uzavřela i osoba odlišná od
vlastníka či oprávněného držitele pojištěné věci, za předpokladu, že ji svědčí
legitimní pojistný zájem na pojištění věci. Skutečnost, zda předmět pojištění
(v souzené věci odcizený automobil) pochází z trestné činnosti či nikoliv, je
tudíž sama o sobě pro posouzení platnosti pojistné smlouvy nerozhodná. Jestliže
zcela zásadní okolností mající vliv na platnost pojistné smlouvy je existence
legitimního pojistného zájmu na straně pojištěného, resp. pojistníka (jedná-li
se o tutéž osobu), potom při neexistenci či odpadnutí pojistného zájmu pojistná
smlouva zaniká (obdobně viz Horn, J. Pojistné právo. Svazek 25. Praha:
Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1934. s. 376 a násl.).
Proto, pokud pojistník, který je zároveň pojištěným, uzavřel pojistnou smlouvu
vědomě za jiným účelem, než oprávněnou potřebou ochrany před následky nahodilé
skutečnosti vyvolané pojistným nebezpečím, a pojistitel o takové skutečnosti
nevěděl ani nemohl vědět, je pojistná smlouva relativně neplatná dle § 40a ve
spojení s § 49a obč. zák. V souzené věci však žalobkyně jako pojistitel
netvrdila, že by žalovaný jako pojistník a pojištěný uzavíral smlouvu za jiným
účelem (např. za účelem legalizace výnosu trestné činnosti), když sama v
podaném dovolání výslovně uvedla, že žalovanému nelze prokázat jeho vědomost o
nezákonném původu vozidla v okamžiku, kdy uzavíral předmětnou pojistnou smlouvu.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud uzavřel, že pokud odvolací soud uvedl,
že předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení nejsou dány, když ze „zákona č.
37/2001 Sb.“ (správně 37/2004 Sb.) nevyplývá požadavek, aby pojištěný pojistník
byl současně vlastníkem či oprávněným držitelem pojištěné věci, a když
žalobkyně ani netvrdila, že by žalovaný uzavíral smlouvu za jiným účelem, než
ochranou svého pojistného zájmu, rozhodl v souladu s právem. Dovolací soud
tudíž neshledal, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a dovolání
bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 4. ledna 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu