29 Cdo 826/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře
a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci
úpadce O. T., zastoupeného Mgr. O. Š., advokátem, o schválení konečné zprávy o
zpeněžování majetku z konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce
konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.
11 K 38/98, o dovolání úpadce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8.
prosince 2005, č. j. 1 Ko 461/2005-375, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. dubna 2005, č. j. 11 K
38/98-356, schválil konečnou zprávu o zpeněžování konkursní podstaty a o
vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty (dále též jen „konečná
zpráva“), podle které příjmy konkursní podstaty činí 6.555.278,85 Kč, náklady
konkursu a hotové výdaje správce konkursní podstaty 540.953,34 Kč a odměna
správce konkursní podstaty činí 979.283,84 Kč, s tím, že pro odděleného
věřitele je určena částka 3.992.464,42 Kč a pro věřitele druhé třídy
1.042.577,45 Kč.
Soud uzavřel, že proti konečné zprávě nebyly podány žádné námitky, toliko
úpadce při jednání o schválení konečné zprávy (jež se konalo 22. dubna 2005)
uvedl, že nebyl předvolán k prvnímu ani k druhému přezkumnému jednání a neměl
tak možnost popírat pohledávky konkursních věřitelů, což má pro něj význam z
hlediska vykonatelnosti těchto pohledávek po skončení konkursního řízení. K
tomu soud uvedl, že podle obsahu spisu úpadce vlastnoručně podepsal převzetí
předvolání k prvnímu přezkumnému jednání (konanému 28. ledna 2000) dne 5. ledna
2000. Ke druhému přezkumnému jednání (konanému 22. února 2002) byl úpadce
předvolán z adresy O. n. V. , přičemž na příslušné doručence se nachází podpis,
o kterém úpadce sám říká, že vypadá jako jeho. Soud proto vyšel z toho, že
oznámení o konání obou přezkumných jednání bylo úpadci doručeno, dodávaje, že
popření pohledávky úpadcem nemá pro zjištěné pohledávky význam. Úpadce se podle
soudu může proti exekučnímu titulu založenému tím, že nepopřel pohledávky v
konkursu, bránit v souvislosti s případným exekučním řízením poukazem na
nemožnost popření pohledávek a toto tvrze ní prokazovat.
Schválení konečné zprávy odůvodnil soud poukazem na ustanovení § 29 odst. 3
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „ZKV“), s tím, že nebyly shledány důvody, které by tomu bránily.
K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 8.
prosince 2005 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud poukázal na to, že konečná zpráva byla vyvěšena na úřední desce
soudu od 1. června 2005 (správně 2004), o čemž konkursní soud účastníky
uvědomil usnesením zveřejněným v Obchodním věstníku 26. května 2005 (správně
2004), s poučením o možnosti podat námitky proti konečné zprávě do 15 dnů ode
dne jejího vyvěšení. Námitky proti konečné zprávě nebyly podány a úpadce je
neuplatnil ani na jednání o konečné zprávě, jež se (poprvé) konalo 16. července
2005 (správně 2004). S přihlédnutím k závěrům obsaženým v rozhodnutí
uveřejněném pod číslem 50/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a k
ustanovení § 29 odst. 2 ZKV pak především uzavřel, že úpadcovy námitky nebyly
včasné, takže k nim nemůže být přihlédnuto. Pro úplnost dodal, že uvedené
námitky (spočívající v tvrzení, že úpadce neměl možnost zúčastnit se
přezkumných jednání a popírat pohledávky konkursních věřitelů) relevantním
způsobem nezpochybňují výsledky zpeněžování konkursní podstaty, když na ně ani
na správnost vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty nemají žádný
vliv.
Proti usnesení odvolacího soudu podal úpadce včasné dovolání, uváděje, že je ve
věci dán dovolací důvod ve smyslu „§ 238a odst. 1 písm. a/“ občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že v celém konkursním řízení byla
zkrácena jeho procesní práva, jelikož „rozhodující“ soud nesprávně aplikoval
procesní ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Konkrétně dovolatel uvádí,
že mu bylo chaoticky doručováno, když soudu bylo známo, že se zdržuje na adrese
uvedené v záhlaví. V důsledku nesprávného doručování písemností, zejména
předvolání k přezkumným jednáním, pak dovolatel nemohl uplatnit svá práva (jako
úpadce), především pak právo popírat do konkursu přihlášené pohledávky.
Dovolatel nesouhlasí s vyjádřením správce konkursní podstaty, že konečnou
zprávu připravoval v součinnosti s ním a že byl řádně obeslán. Uvádí, že
správci konkursní podstaty sdělil, že se nezdržuje na adrese trvalého bydliště
a že bydlí v M. na adrese uvedené v záhlaví. Správce konkursní podstaty jej
účelově informoval o možnosti popření pohledávek, když mu sdělil, že při
popření pohledávky by musel hradit náklady soudního řízení. Tím jej uvedl v
omyl, jelikož zákon o konkursu a vyrovnání jasně říká, že popření pohledávky
úpadcem nemá za následek spornost pohledávky. Vzhledem k ustanovení § 1 a § 45
odst. 2 ZKV tedy dovolateli bylo odejmuto právo na uspořádání majetkových
poměrů. Jako úpadce nemohl znát zákon o konkursu a vyrovnání a nemohl si ani
zvolit zástupce, jelikož neměl dostatečné prostředky ke krytí jeho zákonných
finančních požadavků. Dovolatel tvrdí, že tím byl postaven do nerovného
postavení vůči správci konkursní podstaty, který jej měl písemně „vyzvat k
jednotlivým položkám“ a poučit o znění daných zákonů. Odvolacímu soudu
dovolatel vytýká, že se nezabýval jeho zdravotním stavem. Posléze dovolatel
uzavírá, že úpadce nemůže znát právní předpisy a zákony, čímž je zpochybněno
jeho právo na spravedlivý proces, protože se nemůže nechat zastupovat v
konkursním řízení, aniž by zatížil konkursní podstatu. Dovolatel proto
požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé
(jakým je i usnesení potvrzující usnesení soudu prvního stupně o schválení
konečné zprávy) může být v konkursní věci přípustné toliko podle ustanovení §
238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/
a c/ o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.).
O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, když usnesení ze dne
11. března 2005, č. j. 1 Ko 636/2004-341, kterým odvolací soud zrušil první
usnesení soudu prvního stupně o schválení konečné zprávy (ze dne 16. července
2004, č. j. 11 K 38/98-323), závazný právní názor ve věci samé, jímž by byl
soud prvního stupně omezen při vydání nového rozhodnutí, neobsahovalo. Důvod
založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pak Nejvyšší
soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo
možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce, lze však usuzovat jen z okolností, uplatněných
dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K
okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného
pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při
zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
za použití argumentů, spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu.
Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní
přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Dovolatel co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 238a odst. 1 písm.
a/ o. s. ř.; toto ustanovení však upravuje jen přípustnost dovolání. Poměřováno
obsahově, jsou dovoláním namítány vady řízení, jimž je z dovolacích důvodů
taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. vyhrazen dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.; prostřednictvím tohoto dovolacího
důvodu však - jak vysvětleno výše - na zásadní význam napadeného rozhodnutí ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usuzovat nelze.
V kategorii vad řízení přitom dovolací tvrzení, že v celém konkursním řízení
došlo ke zkrácení úpadcových procesních práv a ke zpochybnění jeho práva na
spravedlivý proces (konkretizované námitkami, že dovolatel přišel o právo
popírat do konkursu přihlášené pohledávky, nemožností zvolit si zástupce se
ocitl v nerovném postavení vůči správci konkursní podstaty a že nemůže znát
právní předpisy a zákony), směřuje k uplatnění zmatečnostních vad řízení. Srov.
k tomu zejména zmatečnostní vadu dle § 229 odst. 3 o. s. ř., jejímž
prostřednictvím lze namítat, že účastníku řízení byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Ke zmatečnostním
vadám řízení však dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem (na jehož základě by bylo
možné dovodit, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.)
tvrzené zmatečnosti nejsou, když k posouzení jejich důvodnosti slouží žaloba
pro zmatečnost (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nelze rovněž přehlédnout, že není-li dovoláním zpochybněna správnost závěru, že
námitky proti konečné zprávě jsou opožděné, nemůže se Nejvyšší soud ani u
přípustného dovolání zabývat opodstatněností námitek proti konečné zprávě.
Ačkoliv odvolací soud v posuzované věci právě takový závěr vyslovil, jeho
správnost dovoláním zpochybněna není.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř. ), odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu