28 Cdo 5088/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. B.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení 85.841,- Kč s příslušenstvím, vedené
Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 10 C 111/98, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 6.
2007, č.j. 35 Co 503/2006-122, takto:
I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje do části výroku, v níž byl
potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a do výroku o nákladech
řízení, odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
13. 6. 2007, č.j. 35 Co 503/2006-122, se v měnící části výroku, jíž bylo
žalovanému uloženo zaplatit žalobci 71.626,- Kč s 12 % úrokem z prodlení z této
částky od 31. 8. 1999 do zaplacení, a v souvisejícím výroku o nákladech řízení,
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze
dne 13. 6. 2007, č.j. 35 Co 503/2006-122, zčásti změnil zamítavý rozsudek
Okresního soudu v Děčíně (soud prvního stupně) ze dne 15. 2. 2006, č.j. 10 C
111/98-108, tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci 71.626,- Kč s 12 %
úrokem z prodlení z této částky od 31. 8. 1999 do zaplacení; ve zbývající
zamítavé části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud postupem podle § 213 odst. 2 a 4
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) doplnil dokazování výpisy z účtů
žalobce a zčásti zopakoval již provedené důkazy. „Dohodou o zrušení společného
sdružení fyzických osob“ ze dne 12. 7. 1997 zaniklo sdružení žalobce a
žalovaného založené podle § 829 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) s
předmětem podnikání „nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje
a prodej“. Listinou ze dne 23. 7. 1997 nazvanou „Dodatek k zápisu ze dne 12. 7.
1997“ bylo mezi účastníky dohodnuto jejich vzájemné vyrovnání za měsíc červen
1997, výše vypořádacího podílu žalovaného ze zaniklého sdružení a sjednán
splátkový kalendář. S přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, se odvolací soud zabýval
pouze v posuzované věci rozhodujícím (dílčím) vypořádáním práv a povinností
zaniklého sdružení k vozidlu ŠKODA Felicia Pick-up, (dále jen „předmětné
vozidlo“, resp. „vozidlo“). Za trvání sdružení účastníků byla dne 4. 3. 1997
mezi žalobcem
a společností Š.F., s.r.o., (dále jen „leasingová společnost“) uzavřena
leasingová smlouva č. 176370, jíž bylo vozidlo „na jméno“ žalobce pronajato. Po
zániku sdružení vozidlo užíval žalovaný. Dne 4. 2. 1998 leasingová společnost
žalobci pro nezaplacení pojistného a neplacení leasingových splátek nájemní
vztah vypověděla a následně dne 21. 2. 1998 bylo vozidlo z dispozice žalovaného
odebráno. Ačkoli účastníci zahrnuli vozidlo do soupisu majetku zaniklého
sdružení, nemohla být – jelikož vozidlo bylo ke dni zániku sdružení
vlastnictvím leasingové společnosti a nikoli účastníků sdružení či některého z
nich – předmětem vypořádání hodnota vozidla (již účastníci určili částkou
115.780,- Kč), nýbrž jeho „užitná hodnota“, kterou představuje „souhrn
majetkových práv a povinností z předmětné leasingové smlouvy k vozu, tvořený na
jedné straně právem leasingového nájemce vůz užívat v rozsahu a za podmínek
podle leasingové smlouvy a na druhé straně zejména povinností hradit měsíční
leasingové splátky …“
I přes doplnění dokazování odvolací soud nedospěl k jinému zjištění, než že z
důkazů provedených před soudy obou stupňů „nelze vysledovat“ obsah dohody
účastníků „ohledně práv a povinností k předmětnému vozu ze zaniklého sdružení.“
Přikročil proto k vypořádání dílčích práv a povinností k vozidlu ze zaniklého
sdružení a podle § 841 obč. zák. zavázal žalovaného k úhradě částky
odpovídající hodnotě měsíčních leasingových splátek za období od 13. 7. 1997 do
21. 2. 1998, kdy po zániku sdružení užíval předmětné vozidlo výlučně sám.
Jelikož předmětem vypořádání mohl být z výše uvedeného důvodu pouze souhrn práv
a povinností k vozidlu vyplývajících z leasingové smlouvy, odvolací soud
neuznal obranu žalovaného, že porušením povinnosti platit leasingové splátky ze
strany žalobce a následným zabavením vozu byl „ochuzen o cenu vozu, která mu
měla připadnout dle dohody o zániku sdružení v hodnotě 115.780,- Kč.“
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a jako dovolací
důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.)
však vyplývá, že jako dovolací důvod taktéž uplatňuje, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel předně považuje za
nesprávný závěr odvolacího soudu, že „právním titulem povinnosti žalovaného je
spravedlivé vypořádání dílčích práv a povinností účastníků k předmětnému vozu
ze zaniklého sdružení.“ Poukazuje přitom na skutečnost, že se v září 1997
dohodl se žalobcem, že žalobce namísto splátek dluhu vyplývajícího z vypořádání
majetku zaniklého sdružení žalovanému bude nadále hradit leasingové splátky a k
převodu vozidla na žalovaného prozatím nedojde. Právě žalobce byl ve vztahu k
leasingové společnosti „jediným oprávněným a povinným“ a mohl tedy vozidlo
„kdykoliv vrátit a zamezit tak vzniku povinnosti hradit další splátky“.
O navrácení vozidla se pokoušel i žalovaný, ale bylo mu leasingovou společností
sděleno, že není jejím smluvním partnerem. Na převod leasingu neexistuje právní
nárok a záleží proto pouze na uvážení leasingové společnosti, zda převod
„povolí“. Žalovaný se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, „že
skutečnost, že žalobce byl nucen uhradit leasingové společnosti předmětnou
částku, je důsledkem jeho lehkomyslného a nedbalého jednání ve vztahu k
leasingové společnosti.“ Za situace, kdy žalobce nehradil žalovanému dluh
plynoucí z vypořádání, nebylo možné po žalovaném spravedlivě požadovat, aby
platil leasingové splátky. Odvolací soud pochybil i v tom, že neuznal obranu
žalovaného, podle níž si žalovaný žalobcem nárokovanou částku započetl na svou
pohledávku za žalobcem ve výši 115.780,- Kč, představující dohodou účastníků
určené ocenění práv a povinností vztahujících se k vozidlu. Z těchto důvodů
navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1
o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též
sepsáno.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V rozsahu, v němž dovolatel napadá potvrzující část výroku rozsudku odvolacího
soudu (ač žádné konkrétní námitky proti této části výroku nevznáší), není dána
tzv. subjektivní přípustnost dovolání (§ 243b odst. 5, § 218 písm. b/ o.s.ř.),
neboť k podání dovolání (obdobně jako jiných opravných prostředků v civilním
řízení) je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího
soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší
[srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, sv. 3, roč. 1998, nebo
rozsudek téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikovaný v
Souboru rozhodnutí (dále jen „Soubor“) pod C 154, sv. 2]; potvrzením předmětné
části výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolateli žádná újma nevznikla,
naopak jeho odmítavé stanovisko k žalobnímu návrhu bylo tímto způsobem
odvolacím soudem v této části akceptováno.
Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se
nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá
žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č.
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle § 242 odst. 1 a 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady),
popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když
nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); existenci
takových vad dovolatel nenamítá a tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu.
Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v měnícím meritorním výroku
z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, a to že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a že vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle podstatné části spisu oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Obecně je právní posouzení nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci dovolatel otevírá dovolacímu přezkumu právní závěr
odvolacího soudu (který je pro měnící část výroku jeho rozhodnutí určující), že
„z titulu spravedlivého vypořádání práv a povinností“ účastníků zaniklého
sdružení k vozidlu je žalovaný povinen uhradit žalobci částku odpovídající
hodnotě měsíčních leasingových splátek za období od zániku sdružení do odebrání
vozidla, po které toto vozidlo užíval výlučně žalovaný.
Podle § 139 odst. 1 obč. zák. z právních úkonů týkajících se společné věci jsou
oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně.
Podle § 511 odst. 3 věty první obč. zák. jestliže dlužník v rozsahu uplatněného
nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich
podílů.
Podle § 834 obč. zák. majetek získaný při výkonu společné činnosti se
stává spoluvlastnictvím všech účastníků.
Podle § 835 obč. zák. podíly na majetku získaném společnou činností jsou
stejné, není-li smlouvou určeno jinak (odst. 1). Ze závazků vůči třetím osobám
jsou účastníci sdružení zavázáni společně a nerozdílně (odst. 2).
Podle § 840 obč. zák. účastník, který vystoupil nebo který byl vyloučen, se
nezprošťuje odpovědnosti za závazky z činnosti sdružení, které vznikly do dne
vystoupení nebo vyloučení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zastává názor, že ze závazků vzniklých
za trvání sdružení jsou jeho účastníci zavázáni (povinni) společně a
nerozdílně, tj. solidárně, nejen po dobu trvání sdružení (§ 835 odst. 2 obč.
zák.), nýbrž i po jeho zániku (§ 840 obč. zák.). Občanský zákoník v § 829 a
násl. výslovně neuvádí, v jakém vzájemném poměru jsou účastníci ze závazků
vzniklých při výkonu společné činnosti v rámci sdružení oprávněni; je-li však
majetek získaný při výkonu společné činnosti (podílovým) spoluvlastnictvím
všech účastníků, je třeba při řešení této otázky postupovat přiměřeně podle
ustanovení o podílovém spoluvlastnictví (§ 139 odst. 1 obč. zák.). Z požadavku
rovnováhy práv a povinností členů sdružení potom vyplývá, že jejich aktivní
solidarita při uplatňování majetkových práv vzniklých při výkonu jejich
společné činnosti (obdobně jako solidarita pasivní) přetrvává do doby po zániku
sdružení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo
594/2006).
Aktivní a pasivní solidarita účastníků zaniklého sdružení k oprávněním
a závazkům vzniklým za jeho trvání má význam nejen ve vztahu ke třetím osobám
(tj. k jejich dlužníkům či věřitelům), ale i ve vztazích mezi těmito účastníky
navzájem. Jestliže účastník (dlužník) splní věřiteli více, než odpovídá
vzájemnému poměru mezi účastníky (solidárními dlužníky), kteří se na splnění
takové povinnosti – nestanoví-li smlouva o sdružení jinak – podílejí stejným
dílem, vzniká mu vůči ostatním spoludlužníkům regres, tj. má právo po nich
žádat náhradu za plnění, které za ně věřiteli po právu poskytl. Při plnění
poskytovaném věřiteli ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky
samostatně a dlužník může od ostatních postupně požadovat náhradu za každou
splátku zvlášť. V případě aktivní solidarity se neuplatní právo následného
regresu ostatních účastníků (zde věřitelů) vůči účastníku (věřiteli), jemuž
bylo plněno. Vnitřní poměr mezi spoluvěřiteli se řídí právním vztahem, na jehož
základě solidarita věřitelů vznikla (poměr podílových či bezpodílových
spoluvlastníků, podle smlouvy o sdružení apod.). Tento jejich právní vztah je
rozhodující pro posouzení, zda solidární věřitel, který přijal celé plnění, má
povinnost vydat ostatním plnění na ně připadající nebo se s nimi jinak
vyrovnat; např. mezi podílovými spoluvlastníky je rozhodující poměr jejich
podílů na věci. Přijal-li některý z podílových spoluvlastníků více, než
odpovídá jeho podílu na společné věci, je povinen se s ostatními vyrovnat podle
velikosti jejich podílů, pokud ovšem neexistuje jiná dohoda mezi nimi (srov.
Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník.
Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 910, 915).
V posuzované věci odvolací soud správně uvedl, že předmětem vypořádání majetku
zaniklého sdružení nemohlo být vozidlo, neboť vlastníkem vozidla byla v době
zániku sdružení stále leasingová společnost a nikoli účastníci či některý z
nich. Za trvání sdružení uzavřením leasingové smlouvy (byť „na jméno“ žalobce)
účastníkům vzniklo oprávnění užívat vozidlo a jemu korespondující povinnost
hradit měsíční leasingové splátky, zákonné pojištění vozidla, případně uhradit
finanční částku stanovenou pro případ předčasného ukončení leasingu apod.; z
těchto oprávnění a povinností jsou účastníci sdružení i po jeho zániku
oprávněni a zavázáni solidárně (§ 835 odst. 2, § 840 obč. zák.). Tato
skutečnost se promítne i do vzájemných nároků obou účastníků po zániku
sdružení. Za situace, kdy ze smlouvy o sdružení nevyplývají jiné podíly
účastníků na právech a povinnostech za trvání sdružení vzniklých, žalobci,
který z titulu leasingové smlouvy po zániku sdružení plnil leasingové
společnosti, vznikl okamžikem tohoto plnění vůči žalovanému regresní nárok na
uhrazení jedné poloviny takto vynaloženého plnění. Jelikož odvolacím soudem
nebyl zjištěn obsah „konečné dohody účastníků“ o právech a povinnostech k
vozidlu, které po zániku sdružení užíval výlučně žalovaný (a jako solidární
věřitel tedy přijal od dlužníka celé plnění), vznikl žalobci nárok na
poskytnutí adekvátní náhrady za toto užívání v rozsahu jeho zákonného podílu na
předmětném oprávnění. Z těchto důvodů Nejvyšší soud pokládá za nesprávný závěr
odvolacího soudu o přiznání (byť v částečném rozsahu) žalobcem nárokované
částky „z titulu spravedlivého vypořádání práv a povinností k předmětnému vozu“
odpovídající hodnotě leasingových splátek uhrazených žalobcem za období, po
které užíval vozidlo výlučně žalovaný.
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci v napadeném rozsudku
odvolacího soudu je nesprávné, což samo o sobě postačuje k jeho zrušení.
Dovolací soud proto považoval za nadbytečné zabývat se námitkou žalovaného „o
neuznání jeho obrany“ odvolacím soudem, jakož i zbývajícími námitkami
podřaditelnými dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jež byly
uplatněny spíše podpůrně pro případ, že by právní názor odvolacího soudu, na
němž napadené rozhodnutí spočívá, byl shledán správným.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání v částech, v nichž dovolatel napadá
potvrzující část výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a výrok o
nákladech řízení, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) a c) o.s.ř.
odmítl; v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a v závislém
výroku o nákladech řízení, dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1, § 226 odst. 1 o.s.ř.); v novém rozhodnutí ve věci samé znovu rozhodne
o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu