NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 1203/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobkyně A., s. r. o., proti žalovanému Mgr. F. Š., jako správci konkursní
podstaty úpadce Z. d. Š., družstva, o vyloučení věci ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 39 Cm
27/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3.
června 2004, č. j. 15 Cmo 74/2004-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 4. února 2004, č. j. 39 Cm 27/2002-104, Krajský soud v Plzni
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně vůči žalovanému Mgr. F. Š., jako správci
konkursní podstaty úpadce Z. d. Š., domáhala vyloučení stavby trafostanice
stojící na stavební parcele č. 460 v katastrálním území Š. u K., ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce. Soud prvního stupně dospěl především na
základě dokazování znaleckými posudky k závěru, že trafostanice je samostatnou
věcí a nepatří tedy jako součást sušky BS - 18 (dále též jen „suška“) žalobkyni.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. června 2004, č. j.
15 Cmo 74/2004-159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, s tím, že skutkové
i právní posouzení věci je správné. Uvedl rovněž, že trafostanice není ani
příslušenstvím sušky náležející žalobkyni.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, majíc za to,
že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Konkrétně
dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že nepřihlédly k jí tvrzeným
skutečnostem, k jí označeným soudům předloženým důkazům, „na základě nichž
dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním“. Soudy obou stupňů - uvádí
dovolatelka - nesprávně dospěly k závěru, že stavba trafostanice, postavená
jako součást sušky, byla projektována jako samostatná stavba a jako taková byla
také současně se suškou zkolaudována.
Citujíc ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. dovolatelka zdůrazňuje, že bez
trafostanice by byla budova sušky s technologií, kterou převzala od pozdějšího
úpadce na základě dohody o vydání nemovitostí ze dne 6. ledna 1997 a souběžně i
technologická část jako movitý majetek dle dohody o vydání movitých věcí ze dne
6. ledna 1997, nefunkční. Z důkazů, jež shromáždila a jež byly předloženy
soudům, je podle dovolatelky zcela zřejmý úmysl pozdějšího úpadce předat jí v
roce 1997 sušku se všemi součástmi a příslušenstvím, tak, aby mohla být
využívána v souladu s kolaudačním rozhodnutím ONV K. z 12. listopadu 1980 (dále
též jen „kolaudační rozhodnutí“), podle kterého byl provoz sušky povolen.
Stavba trafostanice, o níž žalovaný tvrdí, že je samostatnou stavbou -
pokračuje dovolatelka - nebyla dle informací z Katastrálního úřadu v K.
zapsána na listu vlastnictví žalovaného (správně na listu vlastnictví pozdější
úpadkyně) ani v době uvedení sušky do provozu (v roce 1980) ani v době vydání
sušky s technologií (v roce 1997) ani (ještě) k 18. únoru 2002. Návrh na
provedení zápisu stavby trafostanice do katastru nemovitostí byl podán až 3.
dubna 2002, jako doklad o vlastnictví úpadkyně bylo k tomuto návrhu předloženo
zmíněné kolaudační rozhodnutí, na němž je uvedeno, že stavba obsahuje
trafostanici, skladovací sekci, technologické zařízení, regulační stanici plynu
a bubnovou sušárnu. Přestože jde o povolení k užívání samotné sušky, stojící na
jiném pozemku (do roku 1996 šlo o stavební parcelu č. 462 v katastrálním území
Š., v uvedeném roce rozdělené na stavební parcely č. 462/1 a č. 462/2 v
katastrálním území Š. u K.), byla na list vlastnictví úpadce v dubnu 2002
zapsána i trafostanice. Tento zápis byl podle dovolatelky proveden v rozporu s
ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky (katastrální zákon); byla-li totiž podle kolaudačního rozhodnutí
uvedena do užívání stavba stojící na stavební parcele č. 462 v katastrálním
území Š., nebyl katastrální úřad oprávněn zapsat na základě kolaudačního
rozhodnutí stavbu na stavební parcele č. 460 v katastrálním území Š. u K. Z
kolaudačního rozhodnutí je podle dovolatelky zcela zřejmé, že součástí sušky
byla regulační stanice plynu na pozemkové parcele č. 459, v katastrálním území
Š., která byla před vydáním dovolatelce z vůle pozdějšího úpadce odprodána Z.
p. a. s. P. (aby mohla být využívána nejen dovolatelkou, ale i městem Š.,
případně dalšími zájemci o připojení na zemní plyn), ale i sporná trafostanice
a komín s odlučovačem na stavební parcele č. 461 v katastrálním území Š. u K.,
bez nichž by suška nebyla funkční. Oddělením těchto součástí od stavby hlavní
by se stavba sušky znehodnotila, nemohla by sloužit svému účelu a šlo by o věc
vadnou. V tomto smyslu se vyjádřil i soudní znalec.
Jak dovolatelka uvedla v odvolání, v daném případě nedošlo k faktickému
oddělení stavby hlavní od součásti věci hlavní; potud dovolatelka odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98
(uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 2, ročník 2001, str. 84-87) a na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99
(uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 2, ročník 2002, str. 44-46). Dále
dovolatelka popisuje v dovolání potíže s odběrem a platbou elektrické energie.
Následně pak uzavírá, že trafostanice je součástí stavby sušky, s tím, že
převzala-li technologii sušky, včetně traf o výkonu 630 kWA a 400 kWA, bez
nichž by provoz sušky nebyl reálný, pak převzala drobnou stavbu trafostanice,
v níž jsou tato trafa zabudována. Přitom ona sama převzala stavbu sušky se
všemi součástmi tak, aby ji mohla užívat, kdežto správce konkursní podstaty
zahrnul stavbu trafostanice, bez níž je suška nefunkční, do konkursní podstaty
pouze proto, aby tuto součást sušky zpeněžil. Proto dovolatelka požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje je za neopodstatněné, s
tím, že trafostanice je nepochybně věcí patřící úpadci.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/
a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit
přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu
(oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné
usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností,
uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a
odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko
s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě
podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení
úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je
zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní
přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
Dovolatelka uplatněné argumenty výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích
důvodů taxativně vypočtených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., z
obsahového hlediska však uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s.
ř., z nějž (jak vysvětleno výše) na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. usuzovat nelze. Z výhrady, že soudy obou stupňů nesprávně
dospěly k závěru, že stavba trafostanice, postavená jako součást sušky, byla
projektována jako samostatná stavba a jako taková byla také současně se suškou
zkolaudována, totiž na jiný (než v § 241a odst. 3 o. s. ř. uvedený) dovolací
důvod usuzovat nelze. Stejně tak platí, že i další dovolací argumentace je
založena na tom, že dovolatelka formuluje vlastní skutková zjištění a z nich
pak činí i vlastní skutkové závěry, jejichž prostřednictvím teprve uplatňuje
argumentaci nesprávného právního posouzení věci v otázce, zda trafostanice je
příslušenstvím nebo součástí věci (a které věci).
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, však dovolací soud vychází ze
skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v
dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. k tomu shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod
číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rovině konkrétního posouzení toho, zda právě trafostanice, o jejíž vyloučení
jde, je součástí nebo příslušenstvím věci (a které věci) pak dovolání postrádá
potřebný judikatorní přesah.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, §
224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatelům právo na
jejich náhradu nevzniklo a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího
řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. června 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu