28 Cdo 3158/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobce O. F., zastoupeného Mgr. Janem Hejdou, advokátem se sídlem v
Litvínově, Náměstí Míru 212, proti žalovanému Ing. L. R., zastoupenému Mgr.
Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově, Náměstí 1. máje 97, o
zaplacení částky ve výši 380.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Mostě pod sp. zn. 12 C 1223/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 7. 2009, č. j. 11 Co 167/2007-240,
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 7. 2009, č. j. 11 Co
167/2007-240, se v napadeném výroku I. písm. b) v části, v níž bylo potvrzeno,
že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 12% úrokem z
prodlení od 24. 4. 1999 do zaplacení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se na žalovaném původně domáhal zaplacení částky 750.000,- Kč s
příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedl, že on a M. M. chtěli formou
provozu svých hotelů podnikat v zahraničí. Z tohoto důvodu kontaktovali
žalovaného, který měl zprostředkovat uzavření úvěrových smluv s cizozemskými
bankami. Za tímto účelem žalobce žalovanému zapůjčil celkem částku 750.000,-
Kč, což mělo být stvrzeno dohodou o finančním dluhu a jeho následném vyrovnání
ze dne 12. 3. 1998 a doloženou směnkou vystavenou na jméno žalovaného.
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 5. 11. 2003, č.j. 12 C 1223/99-89,
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 380.000,- Kč s
příslušenstvím a ve zbytku byla žaloba zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru,
že směnka je neplatná a žalobce poskytnutí dalších částek žalovanému
neprokázal. Zamítavý výrok nabyl právní moci dne 21. 2. 2004. K odvolání
žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 1. 2005, č. j. 11
Co 494/2004-105, zrušil výrok o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku
380.000,- Kč s příslušenstvím.
V průběhu řízení žalobce ohledně částky 380.000,- Kč uvedl, že tuto poskytl
žalovanému jako zálohu na odměnu, na níž však žalovaný nemá nárok, neboť
nesplnil povinnosti vyplývající s dohody o finančním dluhu a jeho následném
vyrovnání ze dne 12. 3. 1998.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Potvrdil, že částku 380.000,- Kč od
žalobce skutečně převzal, uvedl však, že žalobce vystupoval společně se svým
společníkem M. M., kterému již v mezidobí částku ve výši 200.000,- Kč vrátil.
Dále uvedl, že další částku ve výši 151.100,- Kč není žalovanému povinen
vracet, neboť tato byla spotřebována v souvislosti s úhradou nutných nákladů
při přípravě a obstarávání úvěrových smluv.
Okresní soud v Mostě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 2. 2006, č.
j. 12 C 1223/99-137, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve
výši 377.821,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a co do částky 2.179,- Kč žalobu
zamítl (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce a žalovaný
uzavřeli zprostředkovatelskou smlouvu podle § 774 a násl. obč. zák., jejímž
předmětem byl závazek žalovaného obstarat pro žalovaného uzavření smlouvy o
úvěru s cizozemskou bankou. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný
nakonec uzavření úvěrové smlouvy nedosáhl a proto mu nevznikl nárok na odměnu.
Dále soud prvního stupně dovodil, že žalovanému byla odměna v částce 380.000,-
Kč vyplacena předem a proto je povinen přijaté plnění žalobci v souladu s § 451
odst. 1 obč. zák. vrátit. Soud prvního stupně konečně dospěl k závěru, že nelze
přihlédnout ani k tvrzení žalovaného ohledně nesporného zaplacení částky
200.000,- Kč M. M., neboť žalovaný neprokázal, že by žalobce a M. M. společně
podnikali nebo že by měli uzavřenou smlouvu o sdružení a tudíž takové plnění
není možné chápat jako částečné splnění závazku žalovaného vůči žalobci. Soud
prvního stupně naopak přiznal žalovanému započtení částky ve výši 2.179,- Kč
jako nákladů vynaložených v souvislosti s přípravou a obstaráním úvěrové
smlouvy. Naproti tomu uzavřel, že k dalším nárokovaným nákladům na straně
žalovaného nelze přihlížet, neboť tyto vznikly společnosti SANACE, s. r. o., a
nikoliv žalovanému jako fyzické osobě, která uzavřela zprostředkovatelskou
smlouvu s žalobcem.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 9. 7. 2009, č. j. 11 Co 167/2007-240, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. co do úroků z prodlení vyšších než 12 % za dobu od 24. 4. 1999 do
zaplacení zrušil a řízení zastavil (výrok I. písm. a) a ve výroku I., pokud jím
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 377.821,- Kč
s 12% úrokem z prodlení od 24. 4. 1999 do zaplacení, potvrdil (výrok I. písm.
b); ve výrocích I. písm. c) a d) a ve výroku II. pak rozhodl o nákladech
řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, že žalovanému, který jako zprostředkovatel nesplnil své
povinnosti vyplývající ze zprostředkovatelské smlouvy, vznikla v souladu s §
451 obč. zák. povinnost vrátit žalobci předem vyplacenou odměnu (kauci) ve výši
377.821,- Kč, tedy odměnu ve výši 380.000,- Kč sníženou o částku 2.179,- Kč,
která nebyla odvoláním napadena. Odvolací soud dále odmítl procesní obranu
žalovaného ohledně částky 200.000,- Kč, když dospěl k závěru, že žalobce a M.
M., kterému žalovaný uvedenou částku zaplatil, nebyli společníky a neměli tudíž
postavení solidárních věřitelů. Odvolací soud proto uzavřel, že ačkoliv
žalovaný předal M. M. částku ve výši 200.000,- Kč s výslovným uvedením účelu,
kterým bylo vrácení kauce, nezbavuje ho to povinnosti vydat žalobci celou
žalovanou částku. Nadto odvolací soud upravil povinnost žalovaného k placení
úroků z prodlení tak, aby částka odpovídala platné právní úpravě.
dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedl vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., jakož i nesprávné právní posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně uvedl, že soudy nižších stupňů v logickém
rozporu s provedenými důkazy a bez řádného odůvodnění konstatovaly, že žalobce
a M. M. nebyli společnými podnikateli. Dovolatel dále doplnil, že na žalobce a
M. M., kterému byla uhrazena částka 200.000,- Kč, je nutné pohlížet jako na
solidární věřitele dle § 513 obč. zák., takže žalovanou částku nelze v tomto
rozsahu žalobci přiznat. Dovolatel konečně poukázal i na skutečnost, že soudy
nižších stupňů nejednoznačně právně identifikovaly žalobcem uplatněný nárok,
když jej nejprve označily za odměnu ze zrušené zprostředkovatelské smlouvy,
později za kauci a nakonec za bezdůvodné obohacení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. přezkoumá dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Soud přitom v souladu s § 41
odst. 2 o. s. ř. vždy procesní úkon hodnotí podle jeho obsahu, bez ohledu na
to, jak jej formálně a obsahově vymezí účastní řízení (srov. Drápal, L. in
Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1-200za. Komentář. 1.
vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 261). Po přezkoumání obsahu dovolání pak
dovolací soud uzavřel, že dovolací námitky směřují toliko do částky 200.000,-
Kč s příslušenstvím, neboť vůči zbytku dovolatel žádné právní námitky
prostřednictvím podaného dovolání neuplatnil. V tomto rozsahu se dovolací soud
dále zabýval přípustností dovolání.
C. Přípustnost
Protože odvolací soud napadeným výrokem I. písm. b) potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být přípustnost dovolání
založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud
dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.
3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního
významu. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. ve znění zákona č. 7/2009 Sb. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
„právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.“ Dovolatelka uvádí
následující otázku zásadního právního významu, která dle jejího názoru zakládá
přípustnost podaného dovolání:
Jaká je právní povaha plnění poskytnutého dlužníkem osobě, o níž má dlužník
důvodné přesvědčení (a to s odkazem na listiny i chování této osoby), že
vystupuje v obchodním partnerství s věřitelem, který se splnění dluhu domáhá?
Z hlediska dovolatelem vznesené otázky dospěl dovolací soud k závěru, že
dovolání je přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť otázka
nebyla v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu řešena a současně měla být
posouzena jinak, než provedl odvolací soud.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
1. Podle ustanovení § 829 odst. 1 obč. zák. „[n]ěkolik osob se může
sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu.“ Dle odstavce 2
citovaného ustanovení „[s]družení nemají způsobilost k právům a povinnostem.“
Ustanovení § 835 odst. 2 obč. zák. stanoví, že „[z]e závazků vůči třetím osobám
jsou účastníci zavázáni společně a nerozdílně.“
2. Sdružení bez právní subjektivity dle § 829 a násl. obč. zák. je
vytvářeno jeho účastníky k nejrůznějším záměrům včetně záměrů podnikatelských,
tj. může být i formou podnikání sdružených osob (viz Macek, J. in Švestka, J. –
Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460-880.
Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 2325). I s přihlédnutím k
historickým kořenům tohoto právního institutu lze uvést, že sdružení bez právní
subjektivity dle § 829 a násl. obč. zák. vzniká tehdy, je-li mezi účastníky
sdružení uzavřena smlouva o sdružení, dohodnutý společný účel a dohodnuta
potřebná činnost vykonaná účastníkem sdružení či poskytnutí příslušných
majetkových prostředků účastníkem sdružení (srov. Civ. rozh. Vážný 14 313 z
roku 1935, příp. Sedláček, J. in Rouček, F. – Sedláček, J. Komentář k
Československému obecnému zákoníku občanskému. Díl V. §§ 1090-1341. Praha: PKN
V. Linhart, 1937. s. 387-388). Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně,
takže ke vzniku sdružení např. nepostačuje pouze samotná existence společného
účelu sledovaného jednotlivými osobami (srov. Civ rozh. Vážný 17 267 z roku
1938). Současně platí, že smlouva o sdružení jako jeden z předpokladů vzniku
sdružení je smlouvou konsensuální a vzájemnou, přičemž právní forma není
předepsána a tudíž postačí i forma ústní. Celkově je smlouva o sdružení
pojímána bezformálně s minimem náležitostí a nepodléhá registraci ani ohlášení
(viz Dvořák, T. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický
komentář. 2. svazek. § 488-880. 1.vydání. Praha: Linde Praha, 2008. s. 2361).
3. Dovolací soud dále připomíná, že pro závazkové vztahy platí tzv.
princip důvěry, podle něhož se poskytuje zásadně ochrana „té osobě, která
činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový
stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad
jednotlivých úkonů, které sám způsobil“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15.
6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09). Materiální hledisko dobré víry i principu
důvěry je pak třeba zohlednit při soudním rozhodování každého civilního sporu,
neboť úkolem soudců v podmínkách materiálního právního státu je nalézat taková
řešení, která by zajišťovala realizaci práv účastníků sporu, a není-li to
možné, rozhodnout v souladu s ideou spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09). Dovolací soud rovněž předesílá, že
proces dokazování i proces hodnocení důkazů je věcí nalézacího soudu, příp.
odvolacího soudu, do něhož dovolacímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud
obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů
a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy
konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě
libovůli obecných soudů (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp.
zn. I. ÚS 2864/09). Jak bude podrobně rozvedeno dále, v souzené věci dovolací
soud dospěl k závěru, že k takovým logickým rozporům mezi provedenými důkazy a
učiněnými skutkovými zjištěními došlo a tudíž i rozhodnutí odvolacího soudu
naplňuje znaky svévole, která pojmově vylučuje spravedlivost soudního řízení ve
smyslu ustanovení § 1 o. s. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn.
29 Cdo 1583/2000).
4. Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením právního postavení
žalobce ve vztahu k osobě Miroslava Moulise, který nesporně od žalovaného
přijal částku 200.000,- Kč. Dovolací soud pak přihlédl k důkazům provedeným
soudem prvního stupně. Přitom zejména zohlednil, že v žádosti o úvěr ve výši
5.590.000,- USD ze dne 15. 6. 1996 podepsané žalobcem, jakož i v žádosti o úvěr
ve výši 4.770.000,- USD ze dne 15. 6. 1996 podepsané svědkem Miroslavem
Moulisem je shodně uvedeno, že „žalobce podniká ve společenství s firmou
Miroslav Moulis s hlavní provozovnou – Hotel Psohlavec.“ Dovolací soud dále
zohlednil, že sám svědek Miroslav Moulis ve své svědecké výpovědi při jednání u
Okresního soudu v Mostě dne 20. 5. 2002 (č.l. 65) uvedl, že byl osobně přítomen
předání částky 380.000,- Kč žalovanému a že „v podstatě peníze žalovanému
zaplatil napolovic se žalobcem,“ přičemž „žalobce tehdy tvrdil, že věc vyřídí a
pak [ho] vyplatí.“ Dovolací soud konečně reflektoval i skutečnost, že M. M.
vzhledem k obsahu příjmového dokladu ze dne 10. 9. 1996 věděl nebo si
přinejmenším musel být vědom skutečnosti, že žalovaným vyplacená částka ve výši
200.000,- Kč představuje plnění vrácené z titulu zaniklé zprostředkovatelské
smlouvy mezi žalobcem a žalovaným, přesto si však takto získané peníze bez
námitek ponechal, resp. uradil jimi vlastní dluhy. Přes všechny tyto důkazy
soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že žalobce a M. M. nebyli společníky ve
sdružení s odůvodněním, že v řízení nebyla prokázána případná souvislost s
plněním účastníků vůči sobě navzájem. Závěr soudu o neprůkaznosti společenství
žalobce a M. M. však není logická, neboť soudy se pro formulaci svého zjištění
spokojily toliko s tvrzením žalobce jako osoby zainteresované na výsledku
sporu, aniž by zohlednily obsah shora uvedených listinných důkazů či svědeckou
výpověď M. M.. Dovolací soud navíc uvádí, že váhu výpovědí žalobce (protokol o
jednání u Okresního soudu v Mostě ze dne 15. 12. 2000) musela logicky podrýt i
skutečnost, že řada žalobcových tvrzení byla v přímém rozporu s dalšími důkazy
(např. tvrzení, že M. M. nebyl přítomen předání peněz, bylo vyvráceno nejen
výpovědí žalovaného, ale i svědka M. M.). Dovolací soud tak uzavřel, že se
skutkovým hodnocením provedeným soudy nižších stupňů nebylo možné z důvodů
logického rozporu souhlasit.
5. V rovině právního posouzení pak dovolací soud dospěl k závěru, že z
chování žalobce a M. M. mohl žalovaný legitimně dovozovat, že tito jednají jako
společníci sdružení ve smyslu § 829 a násl. obč. zák. Žalobce i M. M. předně
jednali za společným účelem. Soudy nižších stupňů v tomto ohledu nepostupovaly
správně pokud posouzení existence společného účelu poměřovaly pouze ve vztahu
ke snaze obou jmenovaných získat samostatné úvěrové smlouvy v cizině pro nákup
hotelů. Přitom přehlédly, že společným účelem žalobce i M. M. bylo získání
společného prostředníka (žalovaného), který by byl schopen kontraktaci, byť
individuálních, úvěrových smluv v zahraničí zajistit. K tomu je třeba doplnit,
že ze spisu vyplývá, že mezi žalobcem a M. M. existovala i dohoda o společném
poskytnutí finančních prostředků na straně jedné a získání informací, jejichž
prostřednictvím by zajistili osobu schopnou sjednat v zahraničí úvěrové
smlouvy, na straně druhé. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že vzhledem k
neformálnosti institutu smlouvy o sdružení ve smyslu § 829 a násl. obč. zák.,
je třeba vždy šetřit dobrou víru třetí osoby vycházející z chování domnělých
společníků. Jinými slovy za situace, kdy subjekty svým chováním vyvolají u
třetí osoby zdání, že jednají jako společníci dle § 829 a násl. obč. zák.,
stíhá právě je odpovědnost za případný spor (§ 3 odst. 2 obč. zák.) vyvolaný
jednáním třetí osoby v důvěře, že takové subjekty jsou skutečně společníky. V
procesní rovině se uvedený závěr promítá do postavení důkazního břemene, kdy je
právě na domnělých společnících (v souzené věci na žalobci), aby prokázali, že
třetí osoba (v souzené věci žalovaný) věděl nebo si musel být vědom
skutečnosti, že k uzavření smlouvy o sdružení nedošlo a že každý z domnělých
společníků vystupuje v právním vztahu s třetí osobou samostatně.
6. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než uzavřít, že odvolací
soud rozhodl v rozporu s platnou právní úpravou. Pokud v souzené věci žalobce
neprokázal, že by žalovaný při zaplacení částky 200.000,- Kč M. M. věděl nebo
musel vědět, že žalobce a M. M. vystupují jako samostatní účastníci bez
uzavřené smlouvy o sdružení dle § 829 a násl. obč. zák., měl odvolací soud
přisvědčit dobré víře žalovaného a vztah žalobce a M. M. posoudit jako vztah
společníků, kteří mají v souladu s ustanovením § 835 odst. 2 obč. zák. vůči
žalovanému postavení solidárních věřitelů, což se mělo projevit i v posouzení
procesní obrany žalovaného ohledně vyplacené částky ve výši 200.000,- Kč.
Protože napadená část výroku I. písm. b) rozhodnutí odvolacího soudu co do
částky 200.000,- Kč spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatněný
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud i o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu