28 Cdo 3713/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobce Mgr. Čestmíra Sekaniny, správce konkursní podstaty úpadce DEP - POZ,
s.r.o., IČ: 25340972, se sídlem v Třebíči, Revoluční 959, advokáta se sídlem v
Boskovicích, Hybešova 17, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se
sídlem v Brně, Jana Uhra 13, proti žalované České republice – Ministerstvu
životního prostředí se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, o zaplacení částky
82,678.090,- Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 16/1999, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2008,
č. j. 17 Co 87/2006-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplatit mu částku 82,678.090,- Kč (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky III. a IV.). Tímto rozsudkem (výrok I.) byla současně zamítnuta
žaloba, jíž se po žalované domáhala zaplacení částky 32,190.000,- Kč s
příslušenstvím původní žalobkyně International Holding ENVI, akciová
společnost, IČ: 25254138, se sídlem v Hradci Králové, Šimkova 1223 /dále jen
žalobkyně a)/, na jejíž návrh bylo řízení zahájeno, jež však nebyla ve sporu
shledána aktivně věcně legitimovanou a jejíž odvolání proti tomuto rozsudku
bylo shledáno opožděným a jako takové odmítnuto, pročež v řízení s ní již
nadále nebylo pokračováno. Žalovaná částka měla dle tvrzení žalobce
představovat majetkovou újmu, jež na jeho straně vznikla v důsledku nesprávného
a nezákonného postupu Okresního úřadu v Třebíči, referátu životního prostředí,
jenž zamítl žádost o vydání souhlasu s provozním řádem zařízení ke
zneškodňování nebezpečných odpadů i o vydání souvisejících povolení, čímž byl
znemožněn provoz skládky nebezpečného odpadu v jeho vlastnictví, a žalobci tak
vznikla škoda v podobě ušlého zisku. Okresní soud konstatoval, že s ohledem na
to, že tvrzená škoda měla vzniknout v důsledku rozhodnutí vydaného do dne
nabytí účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), je s přihlédnutím k § 36 tohoto zákona třeba věc posoudit podle
dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním
postupem. V souladu s § 22 zákona č. 58/1969 Sb. se právo na náhradu škody
promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou
pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba
ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí. V projednávané věci bylo
nezákonné (dle tvrzení žalobce) rozhodnutí Okresního úřadu v Třebíči ze dne 19.
9. 1997 zrušeno rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 10. 2.
1998, jež bylo žalobkyni a) doručeno dne 19. 2. 1998, přičemž úpadce DEP - POZ,
s. r. o., byl v té době dceřinou společností žalobkyně a) a její obchodní podíl
v DEP - POZ, s. r. o. činil 100 %, z čehož je zřejmé, že žalobce si musel být
ode dne 19. 2. 1998 vědom toho, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
Vstoupil-li žalobce do řízení zahájeného žalobkyní a) až na základě podání
doručeného soudu dne 6. 3. 2002, je zjevné, že došlo k promlčení žalovaného
práva, a jelikož žalovaná vznesla námitku promlčení, není možné žalobě ani ve
vztahu k tomuto žalobci vyhovět.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je
rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, č. j. 17 Co 87/2006-241, v napadených výrocích
II., III., a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II.). Dle odvolacího soudu vylučuje úspěch žalobce v projednávaném sporu
ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., podle nějž nárok na náhradu škody
nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není
pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. V souzené věci přitom nedošlo ke
zrušení pravomocného rozhodnutí, neboť rozhodnutí, od nějž žalobce odvíjí svůj
nárok, bylo sice odvolacím orgánem zrušeno, nejednalo se však o zrušení
pravomocného rozhodnutí, nýbrž o zrušení rozhodnutí v řádném odvolacím řízení,
přičemž po vrácení věci správnímu orgánu rozhodujícímu v prvním stupni bylo
další řízení zastaveno, z čehož je zřejmé, že rozhodnutí není způsobilé založit
nárok na náhradu škody ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona č. 58/1969
Sb. Za důvodný nelze považovat ani nárok žalobce na náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem Okresního úřadu v Třebíči, jemuž nelze vytknout ani
nečinnost, ani nedůvodné průtahy v řízení, a nelze mu klást k tíži, že vydání
povolení k provozu skládky podmiňoval splněním určitých požadavků. Nesprávný
úřední postup nelze spatřovat ani v tom, že jeho nepravomocná rozhodnutí byla
zrušena a z procesních důvodů byla věc vrácena správnímu orgánu k dalšímu
řízení, neboť jde o postup zcela souladný se správním řádem. Odvolací soud tedy
shledal žalobu zcela nedůvodnou a potvrdil její zamítnutí soudem I. stupně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a důvodnost v nesprávném právním posouzením věci
dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i ve vadách řízení ohrožujících správnost
rozhodnutí ve věci dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatel namítl
porušení principu dvouinstančnosti řízení odvolacím soudem, k němuž došlo tím,
že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by se zabýval
skutečnostmi, jež ve svém rozhodnutí posuzoval soud prvního stupně, a dospěl ke
zcela novému právnímu závěru, že nárok žalobce na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím nemohl vůbec vzniknout. Nové právní posouzení věci
odvolacím soudem považuje dovolatel navíc za nesprávné. Dovolatel zdůraznil, že
nesprávný úřední postup nespočívá jen v tom, jak rychle správní orgán jedná,
ale i v kvalitě, s jakou rozhoduje. Jestliže právní předchůdce žalobce žádal
již dne 4. 11. 1996 o schválení provozního řádu zařízení ke zneškodňování
nebezpečných odpadů a o vydání souvisejících povolení a správní orgán nebyl
schopen až do zastavení řízení vydat o žádosti po několik let konečné
rozhodnutí, které by odpovídalo zákonným požadavkům, jedná se dle názoru
žalobce o naprosto nesprávný postup, jenž podstatným způsobem zasáhl do
podnikatelské činnosti jak žalobce, tak i jeho právního předchůdce. Soudy
pochybily tím, že se nezabývaly formální a věcnou správností správního řízení a
rozhodnutí v něm průběžně vydávaných, přičemž bez posouzení těchto skutečností,
nelze učinit závěr o správnosti či nesprávnosti úředního postupu. Soudy rovněž
pochybily opomenutím v řízení zjištěné skutečnosti, že se dovolatel na základě
smlouvy o prodeji části podniku uzavřené s původním vlastníkem skládky dne 31.
7. 1997 stal vlastníkem skládky (právní účinky vkladu do katastru nemovitostí
nastaly dne 3. 9. 1997) a tím současně i právním nástupcem původního vlastníka,
a mělo s ním tedy být jednáno jako s účastníkem správního řízení. Okresní úřad
však i nadále jednal s původním vlastníkem, jemuž doručoval a jehož podání
přijímal, což taktéž brání tomu, aby jeho postup byl považován za správný. S
ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření zpochybnila opodstatněnost námitek dovolatele a
navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba
posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je
dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi
dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím,
napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nelze dovodit, že by napadené rozhodnutí splňovalo podmínky
zásadního právního významu ve smyslu uvedeného ustanovení. Je třeba
připomenout, že zabývá-li se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání, není
oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů,
jelikož dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., pomocí nějž je možné
poukazovat na rozpor učiněných skutkových zjištění s provedeným dokazováním, je
k dispozici pouze pro ty účastníky, jejichž dovolání je přípustné dle § 237
odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. Napadá-li přitom dovolatel správnost závěru
odvolacího soudu, že na straně správního orgánu k nesprávnému úřednímu postupu
spočívajícímu v průtazích a jiných nedostatcích nedošlo, jelikož správní orgán
postupoval zcela v souladu se zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a
odpovídajícím způsobem reagoval na procesní situaci v řízení o vydání souhlasu
s provozním řádem zařízení ke zneškodňování nebezpečných odpadů na předmětné
skládce, a tvrdí-li dovolatel naopak, že postup správního orgánu byl nesprávný,
směřují jeho výtky především ke způsobu hodnocení provedených důkazů odvolacím
soudem, jež však dovolacímu soudu při řešení otázky zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí nepřísluší přezkoumávat (podobně srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2620/2004). Dovolací soud
nadto považuje závěry odvolacího soudu uvedené v napadeném rozhodnutí za zcela
přiléhavé a odpovídající okolnostem dané věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze dovodit ani z tvrzeného
pochybení odvolacího soudu spočívajícího dle dovolatele v tom, že se odvolací
soud nezabýval při řešení otázky, zda se správní orgán dopustil nesprávného
úředního postupu, hodnocením formální a věcné správnosti správního řízení a
rozhodnutí v něm vydávaných. Předně je opět třeba připomenout, že odvolací soud
se postupem okresního úřadu zabýval, přičemž jej neshledal nijak nezákonným či
jinak nesprávným. Z vágního tvrzení dovolatele, že přitom odvolací soud
neposoudil formální a věcnou správnost řízení, pak není zřejmé, jakého
nedostatku v právních úvahách se měl odvolací soud dopustit, což znemožňuje
dovolacímu soudu, vázanému v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolacími důvody
a jejich vymezením (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 185/2005), blíže posoudit, zdali přitom odvolací soud ve svých právních
úvahách nějak pochybil. Nezřetelné vymezení otázky, jíž by se měl dovolací soud
při zvažování přípustnosti dovolání zabývat, pak brání tomu, aby dovolací soud
mohl dospět k závěru o přípustnosti dovolání (obdobně srov. závěry v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikovaném v
Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2463, svazek 28/2004). Zároveň je možno
odkázat na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vycházející z toho, že jsou-li
pochybení správního orgánu spatřována v nesprávném úředním postupu v rámci
rozhodovací činnosti, lze za nesprávný úřední postup považovat pouze ty úkony,
jež samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno,
bezprostředně se v něm neodrazí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS
pod C 1000, svazek 14/2002, Ústavním soudem byl tento postup aprobován např. v
usnesení ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 329/04). Přestože dovolatel svá
tvrzení v tomto směru příliš nekonkretizuje, je z jeho podání patrné, že napadá
i způsob, jímž se správní orgány snažily dobrat konečného rozhodnutí ve věci, z
čehož je zřejmé, že jeho výtky směřují také k dovození odpovědnosti za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím a nikoliv nesprávným úředním postupem. Za
námitku směřující ke zpochybnění zákonnosti rozhodnutí je přitom třeba
považovat i tvrzení dovolatele, že ač měl být účastníkem příslušného správního
řízení, správní orgán s ním jako s účastníkem nejednal, neboť, jak již dříve
zdůraznil Nejvyšší soud, úsudek o tom, kdo má být účastníkem řízení se projeví
přímo v rozhodnutí samém (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005,
sp. zn. 25 Cdo 40/2005). V tomto ohledu je rovněž možno odkázat na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že řádné vymezení účastníků řízení
je povinností správních orgánů nejen proto, že jde o individualizované vymezení
adresátů jejich veřejnoprávního působení, ale i proto, že v řízení učiněná
správní rozhodnutí mají za následek vznik, změnu nebo zánik práv, právem
chráněných zájmů nebo povinností vymezených účastníků (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3.
2007, sp. zn. 3 As 49/2006), a je tedy
základní podmínkou správnosti rozhodnutí. Náležité vymezení účastníků řízení
lze tedy považovat za jeden z předpokladů zákonnosti vydaného rozhodnutí i ve
smyslu zákona č. 58/1969 Sb. Přestože by tvrzené nedostatky mohly eventuálně
zakládat odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (byli-li
by současně naplněny další předpoklady jejího vzniku), nelze přehlédnout, že –
jak uvedl již odvolací soud, přičemž tento závěr nebyl dovolatelem nikterak
zpochybněn (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – v souladu s § 4 zákona č. 58/1969 Sb. je
vznik této odpovědnosti podmíněn tím, že dané rozhodnutí nabylo právní moci a
bylo pro nezákonnost zrušeno, k čemuž však v projednávané věci nedošlo, a
odpovědnost státu tak nelze dovozovat ani z tohoto ustanovení. Nad rámec
uvedeného lze podotknout, že pokud se dovolatel stal dle svého tvrzení na
základě smlouvy o prodeji podniku osobou, o jejíchž právech, právem chráněných
zájmech nebo povinnostech bylo v řízení jednáno nebo jejíž práva, právem
chráněné zájmy nebo povinnosti mohly být rozhodnutím přímo dotčeny, tedy
účastníkem řízení ve smyslu § 14 zákona č. 71/1967 Sb., není zcela zřejmé, proč
se ochrany svých práv nedomáhal již v průběhu řízení a proč se správními orgány
v průběhu řízení nespolupracoval, tak jak mu to ukládá § 4 zákona č. 71/1967
Sb., neboť nabyl-li do svého vlastnictví skládku, lze přepokládat, že měl zájem
na jejím provozu, a nic mu nebránilo v tom, aby svůj zájem projevil i v rámci
řízení o vydání souhlasu s provozním řádem zařízení ke zneškodňování
nebezpečných odpadů na předmětné skládce.
Vytknul-li dále dovolatel odvolacímu soudu vadný postup spočívající v porušení
principu dvouinstančnosti, pak je třeba předně připomenout, že na zásadní
právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené vady řízení usuzovat
jen tehdy, pokud je spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu
procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010,
sp. zn. 33 Cdo 836/2008), kterážto ovšem v projednávané věci nijak předestřena
nebyla. Dále pak je třeba zdůraznit, že dvouinstančnost není zásadou
garantovanou ani zákonem ani předpisem vyšší právní síly (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1981/2010, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 90/10), a především, že v
projednávané věci nijak nemohlo dojít k jejímu porušení, neboť veškeré rozhodné
skutečnosti byly tvrzeny a dokazovány již v řízení před soudem prvního stupně,
ať již při posuzování důvodnosti nároku původní žalobkyně a) nebo při
posuzovaní nároku současného žalobce.
Z předestřených úvah je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno
přiznat zásadní právní význam a dovodit tak přípustnost podaného dovolání,
pročež je Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě
právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 3. března 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu