25 Cdo 40/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Ing. I. K., zastoupené advokátem, proti žalované České republice -
Ministerstvu spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 7/2001, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2003, č. j.
22 Co 48/2003-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se proti státu domáhala náhrady škody ve výši 2.500.000,- Kč s
příslušenstvím, která jí měla být způsobena „nesprávným postupem a chybným
rozhodnutím“ Obvodního soudu pro Prahu 8 v řízení o zrušení práva společného
nájmu bytu mezi Mgr. P. K. a B. K. Podle žaloby soud žalobkyni nepřibral jako
účastníka uvedeného řízení, čímž ztratila nárok obývat byt na adrese P., Ch.
1748, a vznikla jí tak škoda ve výši odpovídající hodnotě obdobného bytu.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 11. 2002, č. j. 10 C 7/2001-90,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že Obvodní
soud pro Prahu 8 aniž rozhodl o návrhu žalovaného Mgr. P. K. ze dne 23. 5. 1996
na přistoupení jeho tehdejší manželky Ing. I. K. do řízení, rozsudkem ze dne
26. 3. 1998, č. j. 11 C 195/94-62, ve spojení s rozsudkem ze dne 26. 3. 1998,
č. j. 11 C 195/94-73, který nabyl právní moci dne 27. 5. 1998, zrušil právo
společného nájmu manželů B. K. a Mgr. P. K. k bytu v P., Ch. 1748, a dalším
nájemcem bytu určil bývalou manželku B. K. Podle soudu prvního stupně,
rozhodujícího o nároku na náhradu škody podle § 4 odst. 1 a § 18 zákona č.
58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo
jeho nesprávným úředním postupem, se tento procesní postup Obvodního soudu pro
Prahu 8 neprojevil v konečném rozhodnutí a dalším řízení, týkajícím se rozsahu
účastenství, neboť podle § 92 odst. 1 o.s.ř. tehdy platného znění přistoupení
dalších účastníků mohl navrhnout jen žalobce (B. K.). Ing. I. K. sama mohla do
řízení vstoupit jen jako vedlejší účastník ve smyslu ustanovení § 93 o.s.ř v
tehdejším znění, což však neučinila, přestože nejpozději od 2. 4. 1996 o konání
řízení věděla. Soud dále konstatoval, že z hlediska hmotného práva nemohla být
Ing. I, K. účastníkem řízení o zrušení práva společného nájmu bytu svého
manžela s původní manželkou B. K., jejichž právo společného nájmu bytu trvalo
do 27. 5. 1998, kdy nabyl citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 právní
moci; Ing. I. K. tudíž nemohlo vzniknout právo společného nájmu bytu uzavřením
manželství s Mgr. P. K. dne 26. 10. 1995, tedy přede dnem zániku práva
společného nájmu bytu manžely. Protože Ing. I. K. nemohla být účastníkem
uvedeného řízení, nemohlo v něm ani ze strany Obvodního soudu pro Prahu 8 dojít
k nesprávnému úřednímu postupu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2003, č. j.
22 Co 48/2003-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se plně se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně a ve shodě s ním konstatoval, že podmínky odpovědnosti státu za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.
nebyly splněny, neboť pravomocný rozsudek, který v řízení vedeném u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 195/94 určil B. K. výlučným nájemcem bytu,
za který žalobkyně požadovala náhradu, nebyl příslušným orgánem pro nezákonnost
zrušen. Žalovaná neodpovídá ani za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem
(§ 18 zákona č. 58/1969 Sb.), neboť případné vady řízení, které se projeví v
samotném obsahu rozhodnutí, nezakládají nesprávný úřední postup (s poukazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97), jak je
tomu i v případě postupu Obvodního soudu pro Prahu 8, který vyústil ve vydání
rozhodnutí o zrušení společného nájmu bytu Mgr. P. a B. K. a určení B. K. jeho
výlučnou nájemkyní. Navíc ani k nesprávnému procesnímu postupu soudu nedošlo,
jelikož rozsahem účastenství podle § 92 odst. 1 o.s.ř. disponovala v uvedeném
řízení jako žalobkyně B. K., přičemž Ing. I. K. nevyužila ani své právo
vystupovat v řízení jako vedlejší účastník podle § 93 o.s.ř., ač o předmětném
řízení věděla.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a otázku zásadního
právního významu spatřuje v tom, že soudy obou stupňů rozhodovaly v dané věci v
rozporu s hmotným právem [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Kromě toho vytýká
odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je v rozporu se skutkovými zjištěními,
jichž bylo v řízení dosaženo, a že je v rozporu se zásadou volného hodnocení
důkazů. Dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2003,
sp. zn. 20 Cdo 994/2002, namítá, že B. K. nikdy nesvědčilo právo společného
nájmu bytu, neboť šlo o byt služební, který změnil svůj charakter až po jejím
rozvodu s Mgr. P. K., takže uzavřením manželství s ním vzniklo právo společného
nájmu dovolatelce. Žalobkyně proto považuje rozhodnutí vydané Obvodním soudem
pro Prahu 8 za nulitní s tím, že není třeba je rušit, aby byly splněny podmínky
odpovědnosti státu za škodu. Byla-li na základě takového rozhodnutí z bytu
společně s manželem vyklizena, ačkoliv jí právo k bytu svědčilo a nebylo o něm
dosud rozhodnuto, jde nepochybně o nesprávný úřední postup orgánu státu.
Žalobkyně se v této souvislosti dovolává práva na soudní ochranu a na
spravedlivé řízení, garantované Listinou základních práv a svobod, které bylo
porušeno tím, že v důsledku sporu, jehož nebyla účastníkem, její práva k bytu
zanikla a ona je nucena domáhat se zrušení daného rozhodnutí. Dovolatelka proto
navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami - účastníky
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž bylo předtím rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušeno; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují)
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není
založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Nesprávné právní posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatelka uplatnila jako
dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav
aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil.
Žalobkyně v dané věci uplatnila vůči státu nárok na náhradu újmy, odpovídající
hodnotě bytu, jehož výlučnou nájemkyní byla po zrušení společného nájmu bytu s
manželem žalobkyně určena jeho bývalá manželka B. K. Žaloba označuje za příčinu
vzniku škody pochybení soudu, který toto rozhodnutí vydal, aniž by s Ing. I. K.
jednal jako s účastnicí řízení. Vzhledem k tomu, že sporné řízení je ovládáno
dispoziční zásadou (soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil
předmět řízení), je nárok uplatněný žalobou vymezen vylíčením rozhodujících
skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem), přičemž právní kvalifikace
nároku, i když je v žalobě uvedena, není pro soud závazná. Soud je proto při
rozhodování vázán nikoliv tím, jak účastník řízení skutkový stav právně
posuzuje, nýbrž tzv. skutkem, jak byl vymezen v žalobě (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný
pod č. 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004). V
posuzované věci to znamená, že bez ohledu na to, zda žalobkyně opírá svůj nárok
o ustanovení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či
nesprávným úředním postupem, je předmětem řízení nárok na náhradu škody
způsobené postupem Obvodního soudu pro Prahu 8 ve sporu bývalých manželů B. a
Mgr. P. K. o zrušení práva společného nájmu bytu manželů. Dovolací soud proto
ani k dovolací námitce není oprávněn zabývat se správností postupu toho soudu,
který provedl výkon uvedeného rozhodnutí vyklizením bytu, neboť nárok na
náhradu škody odvozený od postupu soudu v exekučním řízení nebyl předmětem
řízení o náhradu škody a v dovolacím řízení je uplatňování nových skutečností
vyloučeno (srov. ustanovení § 241a odst. 4 o.s.ř.).
Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou
rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou
ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu
způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za
škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se
řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.
Vzhledem k tomu, že k vydání předmětného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8
a k jeho úřednímu postupu, s nímž žalobkyně spojuje vznik škody, došlo před
uvedeným datem, posuzoval odvolací soud věc správně podle dosavadního předpisu,
tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím
orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“).
Podle § 1 odst. 1 věty první zákona stát odpovídá za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení
před státním notářstvím, v řízení správním a dále v řízení trestním, pokud
nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní
organizace. Podle § 1 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze
zprostit. Podle § 4 odst. 1 věty první zákona nárok na náhradu škody nelze
uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro
nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Podle § 4 odst. 2 zákona výjimkou z
ustanovení odstavce 1 lze uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na jeho právní moc, jestliže toto
rozhodnutí bylo na základě opravného prostředku zrušeno nebo změněno.
Podle § 18 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění
úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1
nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18 odst. 2
zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit. Ustanovení § 18 zákona
zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze
zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední
postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním
postupem a vznikem škody. Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení
pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho
činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí.
Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát podle uvedeného ustanovení
odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci
činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv.
úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí
vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je
nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností např. nevydání
či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly
správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního
orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Jiná je ovšem situace tam, kde
postup orgánu státu představuje činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí
(např. shromažďuje-li podklady či důkazy pro rozhodnutí, hodnotí-li zjištěné
skutečnosti, právně je posuzuje apod.); zde se totiž případné nesprávnosti či
vady tohoto postupu projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány
jedině z hlediska odpovědnosti státu podle § 1 - 17 zákona (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v
časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 5). Takovým případem je i posuzování
podmínek účastenství v řízení, neboť eventuální pochybení soudu v úsudku o tom,
kdo je (má být) účastníkem řízení, se projeví přímo v rozhodnutí samém, totiž v
tom, o čích právech a povinnostech je jím rozhodováno a pro koho je závazné (§
159a o.s.ř.). Tomuto závěru ostatně odpovídá i důvodová zpráva k zákonu č.
58/1969 Sb., která za osobu oprávněnou uplatnit nárok na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím označuje i toho (jako účastníka ve smyslu
ustanovení § 2 zákona), kdo k řízení nebyl přibrán, ačkoli podle zákona
účastníkem byl.
Odvolací soud tedy správně vyložil ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. tak,
že nesprávný úřední postup nelze spatřovat v pochybeních a nedostatcích, které
by měly spočívat v tom, že soud před svým rozhodnutím nesprávně vyhodnotil
podmínky účastenství a že v důsledku toho nejednal s tím, s kým jako s
účastníkem jednat měl, resp. že nerozhodl o návrhu žalovaného na přistoupení
účastníka do řízení. Za této situace tedy žalobkyní tvrzené pochybení Obvodního
soudu pro Prahu 8 nepředstavuje nesprávný úřední postup, nýbrž by mohlo
znamenat (šlo-li by skutečně o postup nesprávný) nesprávnost samotného
rozhodnutí vydaného na základě chybného zjištění či posouzení předpokladů pro
rozhodnutí o žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu manželů.
Správný je i právní názor odvolacího soudu, že podmínkou odpovědnosti státu za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je okolnost, že toto rozhodnutí bylo
pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno. Tento závěr je v souladu s hmotným
právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá principu
presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu
za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném
řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení
§ 135 odst. 2 OSŘ. Předmětný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 nelze mít ani
za nulitní (nicotný), jak jej dovolatelka označuje. Za akty nicotné (nulitní)
se v právní teorii obecně považují akty, jejichž vady jsou tak závažné, že se
neuplatňuje presumpce jejich správnosti, např. tehdy, vydá-li je tzv. absolutně
věcně nepříslušný orgán, to jest orgán, do jehož kompetence věc vůbec nespadá.
O takový případ se zde jednat nemůže, neboť tvrzená vada spočívající v tom, že
nebylo rozhodnuto o návrhu na přistoupení účastníka do řízení, je při skutečném
pochybení napravitelná prostřednictvím řádných či mimořádných opravných
prostředků v rámci soudního řízení o věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, publikované pod č. 9 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002) a nemůže vést k závěru o
nicotnosti rozhodnutí.
Jestliže dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost závěrů soudů obou stupňů,
zejména tvrzením, že po rozvodu s B. K. se stal Mgr. P. K. nájemcem předmětného
bytu, čímž se následným uzavřením manželství s dovolatelkou byt dostal do
společného nájmu těchto manželů a tím jí vzniklo právo účasti v daném řízení,
jde o námitky směřující proti správnosti samotného rozhodnutí Obvodního soudu
pro Prahu 8 ve věci zrušení práva společného nájmu (které, jak bylo výše
vyloženo, nebylo pro nezákonnost zrušeno) a nikoliv proti závěrům odvolacího
soudu, že k nesprávnému úřednímu postupu v tomto řízení nedošlo. Tyto námitky
proto nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
stejně jako výhrady dovolatelky ke skutkovým zjištěním [námitka, že rozsudek
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst.
3 o.s.ř.), není způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.].
Protože odvolacímu soudu nelze vytknout, že by jeho právní posouzení bylo v
rozporu s hmotným právem, a právní námitky vyslovené v dovolání nejsou významné
pro věc samu ani pro soudní praxi, nemá rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti němu není proto podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a dovolací soud je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 odst. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně nemá na jejich
náhradu právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu