28 Cdo 2466/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce K. F., zastoupeného advokátkou, proti žalované S. b., s.r.o.,
zastoupené advokátem, o zaplacení částky ve výši 125.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 520/2007, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
24. 2. 2009, č. j. 19 Co 102/2009-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši
8.853,60 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 125.000,- Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění podání uvedl, že prostřednictvím inzerce zjistil, že žalovaná
nabízí k prodeji dům č. 19 na pozemku st. p.č. 128/1, a pozemky st.p.č. 128/1 a
parc. č. 660, vše v kat. území Ch. u T. n. V. (dále jen „předmětné
nemovitosti“). Dále zkontaktoval žalovanou a domluvil s ní prohlídku
předmětných nemovitostí. Po skončení prohlídky projevil o předmětné nemovitosti
zájem. Následně mu žalovaná předložila k podpisu listinu ze dne 13. 7. 2007
označenou jako „smlouva o zprostředkování“ týkající se předmětných nemovitostí.
Žalobce uvedenou smlouvu podepsal a po té zaplatil žalované zálohu na kupní
cenu ve výši 125.000,- Kč. Uvedená smlouva byla uzavřena na dobu určitou a to
do 31. 8. 2007, avšak v průběhu jejího trvání nedošlo k uzavření finální kupní
smlouvy ohledně předmětných nemovitostí z důvodu neprofesionálního chování
žalované. Po skončení platnosti uvedené smlouvy k 31. 8. 2007 žalovaná
vyúčtovala žalobci smluvní pokutu za nedodržení smluvních podmínek, které blíže
nespecifikovala a rovněž odmítla žalobci vrátit jím zaplacenou zálohu na kupní
cenu, ač o to byla žalobcem požádána.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Uvedla, že se žalobcem uzavřela dne 13.
7. 2007 smlouvu o zprostředkování na dobu určitou (do 31. 8. 2007) a přijala od
něj zálohu ve výši 125.000,- Kč. Žalobce však se žalovanou nekomunikoval a
zmařil tak jednání o uzavření kupní smlouvy k předmětným nemovitostem, za což
mu žalovaná vyúčtovala smluvní pokutu. Zároveň uvedla, že žalobci je sice
povinna vrátit zaplacenou zálohu, ale sníženou o finanční odměnu za
srovnatelnou zprostředkovatelskou činnost v daném místě a čase.
Soud prvního stupně žalobci vyhověl a rozhodnutím ze dne 30. 10. 2008, č. j. 33
C 520/2007-80, žalovanou zavázal k zaplacení částky ve výši 125.000,- Kč s
příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že účastníci dne 13. 7.
2007 uzavřeli smíšenou smlouvu (dílem smlouvu o zprostředkování a dílem smlouvu
příkazní) s platností do 31. 8. 2007. Dále soud prvního stupně konstatoval, že
žalobce neporušil žádnou smluvní povinnost, k jejímuž nesplnění by se vázala
smluvní pokuta a následně uzavřel, že zaplacená záloha představuje bezdůvodné
obohacení na straně žalované. Soud prvního stupně žalované rovněž odmítl
přiznat právo na odměnu za zprostředkování jakož i náhradu nákladů, neboť
odměna nebyla mezi smluvními stranami sjednána a žalovaná v řízení neprokázala,
že by pro žalobce vykonávala činnost, ze které by jí požadované náklady vznikly.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2009, č. j. 19 Co
102/2009-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého
rozhodnutí dospěl k závěru, že předmětná smlouva uzavřená mezi žalobcem a
žalovanou dne 13. 7. 2007 je platnou příkazní smlouvou ve smyslu § 724 obč.
zák., jejímž pojmovým znakem úplatnost není. Shodně se soudem prvního stupně
rovněž uvedl, že žalobce neporušil žádnou smluvní pokutou ošetřenou povinnost.
Odvolací soud tudíž uzavřel, že žalobcem zaplacená záloha ve výši 125.000,- Kč
představuje majetkový prospěch získaný na základě právního důvodu, který
neuzavřením kupní smlouvy odpadl, a který je žalovaná povinna žalobci vrátit.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o
věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně uvedla, že:
od chvíle, kdy žalobci předložila návrh kupní smlouvy, žalobce zmařil uzavření
finální kupní smlouvy k předmětným nemovitostem,
nárok na smluvní pokutu ji vznikl, neboť žalobce nesplnil povinnost součinnosti
podle § 520 obč. zák., tu byl povinen splnit bez ohledu na obsah smlouvy,
smluvní pokutu bylo možné podle smlouvy o zprostředkování započíst proti
žalobcem zaplacené záloze na kupní cenu,
ujednání, že kupující hradí odměnu zprostředkovatele zápočtem odměny do celkové
kupní ceny převáděných nemovitostí, není v rozporu s dobrými mravy; opačný
závěr, který soudy v souzené věci zaujaly, je nesprávný a odporuje praxi
realitních kanceláří.
Žalobce v podaném vyjádření k dovolání namítl, že dovolání není přípustné.
Uvedl, že odmítnutí podpisu kupní smlouvy, jejíž text není smluvní straně
známý, nelze smluvní pokutou sankcionovat. Obdobně nelze sankcionovat
skutečnost, že žalobce kupní smlouvu neuzavřel v době jednoho týdne, jak
požadovala žalovaná, neboť kontraktaci kupní smlouvy, v částce 1.250.000,- Kč,
nejprve z opatrnosti konzultoval s právníkem. Důvodným žalobce neshledal ani
dovolací důvod týkající se posouzení sjednané provize v rozporu s dobrými
mravy, neboť posouzení uvedené otázky není s ohledem na předmět řízení
podstatné. Žalobce konečně navrhl dovolání žalované odmítnout.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř.
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním
napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3
o. s. ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími
nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou
právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího soudu
a Ústavního soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1.
2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu, které dle jejího
názoru zakládají přípustnost podaného dovolání:
Lze smluvní pokutu nárokovat v případě porušení zákonné povinnosti součinnosti
dle § 520 obč. zák., aniž by smluvní strany výslovně ujednaly, že nárok na
smluvní pokutu vzniká v případě jejího porušení?
Podle ustanovení § 544 obč. zák. „sjednají-li si strany pro případ porušení
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit.“ Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 14. 12. 2006, sp.
zn. 29 Odo 10/2005, konstatoval, že „povinnost zaplatit smluvní pokutu vzniká
hned tehdy, kdy jsou splněny dohodnuté předpoklady pro vznik práva na pokutu.“
Je tudíž věcí autonomie vůle smluvních stran ujednání o povinnosti zaplatit
smluvní pokutu pro případ porušení smluvní nebo zákonné povinnosti (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1687/2006 v
návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo
96/2001). Za dané situace dovolací soud uzavřel, že položená otázka není
otázkou zásadního právního významu, neboť je výslovně řešena ustanovením § 544
obč. zák. a to tak, že porušení právní povinnosti s důsledkem vzniku práva na
smluvní pokutu musí být ujednáno. Z předeslaného dále vyplývá, že smluvní
pokutou zajištěná povinnost musí být smluvními stranami dostatečně vymezena. V
souzené věci však nebyla smluvní pokuta pro případ porušení povinnosti
součinnosti podle § 520 obč. zák. sjednána, což dovolatelka sama v podaném
dovolání uvedla. Odvolací soud tudíž v souzené věci postupoval v souladu s
hmotným právem, když žalované nárok na smluvní pokutu nepřiznal. Dovolací soud
z uvedených důvodů projednání shora položené otázky nepřipustil.
Je neplatné smluvní ujednání pro rozpor s dobrými mravy, podle kterého bude
realitní kanceláři při zprostředkování prodeje nemovitosti hradit odměnu
kupující a nikoliv prodávající?
V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz rozhodnutí ze dne
21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1637/2005), je přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána jen tehdy, „napadá-li dovolatel
otázkou zásadního právního významu současně právní názor odvolacího soudu“.
Odvolací soud však své rozhodnutí na závěru, že sjednání odměny
zprostředkovatele na vrub kupujícího je v rozporu s dobrými mravy, nepostavil.
V souzené věci totiž odvolací soud uzavřel, že žalobce se žalovanou uzavřeli
příkazní smlouvu ve smyslu § 724 obč. zák., jejímž zákonným znakem úplatnost
(odměna příkazníka) není. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že žalovaný v
řízení nárok na odměnu řádně neuplatnil, což žalovaná v podaném dovolání
nerozporovala. Za dané situace tudíž zkoumání otázky týkající se posouzení, zda
sjednání odměny ve zprostředkovatelské smlouvě dle § 778 a násl. obč. zák. tak,
že ji hradí kupující, je v rozporu s dobrými mravy, nemůže mít zásadní právní
význam pro věc samu, neboť se nemůže promítnout do poměrů účastníků ve věci, ve
které bylo dovolání podáno (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9.
2006 sp. zn. 29 Odo 538/2005, srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.
Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s.
1240). Dovolací soud z uvedeného důvodu projednání položené otázky nepřipustil.
Protože žádná ze vznesených dovolacích námitek nezakládá závěr o zásadním
právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, dovolací soud podané dovolání
podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně
vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta
ve výši 7.140,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 3, § 15, § 18 odst. 1 věta
první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb.) vše zvýšeno o DPH ve výši 19 %. Platební místo a
lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160
odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 9. září 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu