33 Cdo 67/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce I. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. P., a 2) J. P.,
zastoupené advokátem, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 34/98, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. prosince 2005, č. j. 56 Co
98/2005-123, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 9.014,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám advokáta.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. prosince 2005, č. j. 56 Co
98/2005-123, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 24. listopadu
2004, č. j. 9 C 34/98-86, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci společně
a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 200.000,- Kč s úrokem ve
výši 25 % p. a. z této částky od 31. 3. 1994 do 31. 3. 1996, úrokem ve výši 85
% p. a. z této částky od 1. 4. 1996 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši
17% p. a. z této částky od 1. 4. 1996 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o
nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 31.
3. 1994 smlouvu o půjčce, na základě které žalobce půjčil žalovanému 200.000,-
Kč a žalovaný se zavázal půjčku vrátit do 31. 3. 1996 spolu s úrokem 25 % ročně
do splatnosti dluhu a 85 % ročně po splatnosti dluhu. Pro případ prodlení byla
sjednána sankce ve výši 5 % měsíčně z dlužné částky. Žalovaná k dluhu
žalovaného přistoupila. Ve sjednané lhůtě nebyla půjčka žalobci vrácena. Dne
19. 5. 1992 uzavřeli žalobce a žalovaný příkazní smlouvu, v níž se žalovaný
zavázal „osobně pokračovat v zajišťování a uplatňování oprávněných restitučních
a jiných nároků příkazců (mezi něž patřil i žalobce) a vyřizovat další úkony,
které mu příkazci uloží, zejména předkládat návrhy komerčního využití
nemovitostí navrácených v restituci, zpracovávat nájemní a jiné smlouvy,
zastupovat příkazce před všemi orgány, včetně soudů“. Právní úkon směřující k
započtení své pohledávky z příkazní smlouvy ze dne 19. 5. 1992 učinil žalovaný
ve faktuře č. 4/97, jíž fakturoval částku 4.209.294,- Kč a v níž uvedl, že
„provádí odpočet dlužné částky k započtení - § 580 o. z. - mínus 535.938,- Kč“;
tato faktura byla posléze stornována a nahrazena fakturou č. 11/97 na částku
1.692.666,- Kč. Žalovaný byl zapsán do seznamu advokátů 1. 7. 1996; v řízení
netvrdil ani neprokázal, že před tímto datem byl oprávněn poskytovat právní
služby za úplatu. Pokud vykonával pro žalobce právní služby po 1. 7. 1996 na
základě plné moci a měl za ním v důsledku toho pohledávku, nebylo v řízení
prokázáno, že učinil právní úkon směřující k jejímu započtení. Právo na
zaplacení za právní služby, které poskytl žalobci jako advokát od 1. 7. 1997 do
konce roku 1997, uplatnil žalovaný u soudu poprvé v roce 2004 a žalobce vznesl
námitku promlčení tohoto práva. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu
věci soudy obou stupňů poměřovaly vztah mezi žalobcem a žalovaným ustanovením §
657 obč. zák. a uzavřely, že žalovaný svůj smluvní závazek vrátit půjčku
nesplnil a částku 200.000,- Kč žalobci dluží. Protože žalovaná platně
přistoupila k dluhu žalovaného, je povinna tento dluh plnit spolu s žalovaným
(společně a nerozdílně). Soudy nepřisvědčily obraně žalovaných, že jejich dluh
z půjčky zanikl v důsledku započtení vzájemných pohledávek. Uzavřely, že
žalovaný učinil jediný kompenzační projev ve faktuře č. 4/97 ze dne 31. 3.
1997, jíž byly fakturovány právní služby, které poskytl žalovaný žalobci podle
příkazní smlouvy ze dne 19. 5. 1992. Tuto smlouvu soudy posoudily jako neplatný
právní úkon (§ 39 obč. zák.), neboť v době jejího uzavření nebyl žalovaný
advokátem, komerčním právníkem ani jinou osobou oprávněnou poskytovat právní
služby. Dovodily, že žalovanému nevzniklo právo na plnění z této smlouvy a
neměl vůči žalobci pohledávku způsobilou k započtení. Právo žalovaného na
zaplacení ceny právních služeb, které poskytl žalobci v době od 1. 7. 1996 do
konce roku 1997, bylo uplatněno u soudu teprve v roce 2004 a nemůže být
žalovanému přiznáno, neboť žalobce vznesl námitku promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
dovozují z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť jsou přesvědčeni, že
rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné. Mají zato, že odvolací
soud posoudil nesprávně otázku vzniku příkazní smlouvy mezi žalobcem a
žalovaným po 1. 7. 1996 a s ní související právo žalovaného na mimosmluvní
odměnu advokáta. Byla-li podle názoru odvolacího soudu neplatná smlouva z 19.
5. 1992, nebylo namístě podle ní posuzovat smluvní vztah mezi žalobcem a
žalovaným po 1. 7. 1996. V té době již byl žalovaný advokátem, žalobce o tom
věděl a ukládal mu úkoly, které žalovaný plnil. Tím vznikla nová příkazní
smlouva podle § 724 a násl. obč. zák. Odvolací soud to pominul a v důsledku
toho nesprávně posoudil jak úkon započtení, který učinil žalovaný, tak i
námitku promlčení vznesenou žalobcem. Pochybení odvolacího soudu žalovaní
shledávají i v tom, že nezjišťoval, jaká byla „realita bankovního trhu v roce
1994“. Jeho závěr, že sjednaný úrok odpovídal obvyklé úrokové sazbě, tak nemá
oporu v provedeném dokazování; jde o ničím nepodloženou a nepřezkoumatelnou
úvahu. V poslední řadě je odvolacímu soudu vytýkáno, že nevzal v úvahu procesní
pochybení soudu prvního stupně; ten v rozporu se zákonem nepřipustil, aby
žalovaný žalovanou zastupoval jako advokát a nesprávně postupoval i při
doručování; „minimálně žalované mělo být doručováno jako účastníku řízení
zastoupenému advokátem“. Nesprávné doručování mělo vliv na nepřiměřeně dlouhou
dobu řízení, což se negativně projevilo na povinnosti žalovaných hradit úroky.
Z uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu
neřeší právní otázky, které by po právní stránce měly zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které má oporu v
provedeném dokazování a právní závěry odvolacího soudu jsou správné. K výhradám
dovolatelů, že sjednaný úrok je nepřiměřeně vysoký, žalobce připomíná, že
smlouvu o půjčce koncipovali žalovaní, kteří žádali o půjčku, a mají na rozdíl
od něho právnické vzdělání. Délku soudního řízení nezavinil ani nijak
neovlivnil a námitka v tomto směru je pro posouzení přípustnosti dovolání
irelevantní.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních
předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4.
2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání
postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanými subjekty (žalovanými), při
splnění podmínky uvedené v § 241 o. s. ř., není však v dané věci přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu
prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí
zásadního právního významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval
právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní
význam, tedy byla pro rozhodnutí určující. Současně však musí rozhodnutí
splňovat podmínku, že má zásadní právní význam i z hlediska rozhodovací
činností soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne
25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelství C. H. Beck, pod označením C 23/1 a C
71/1).
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
jímž lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým
zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě
dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej
znění § 241a odst. 3 o. s. ř.);
při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí
proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní
posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2004, sp. zn.
21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ
132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28.
2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
V posuzovaném případě žalovaní sice vytkli odvolacímu soudu nesprávné právní
posouzení věci, z obsahu dovolacích námitek však plyne, že jejich výhrady jsou
založeny výlučně na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací
soud právní posouzení věci založil. Závěr, že pohledávka žalobce za žalovanými
nezanikla v důsledku započtení vzájemných pohledávek. založil odvolací soud na
zjištění, že ve faktuře č. 4/97 učinil žalovaný projev k započtení neexistující
pohledávky, konkrétně pohledávky za právní služby, které žalobci poskytl podle
neplatné příkazní smlouvy z 19. 5. 1992 v době, kdy nebyl advokátem ani
komerčním právníkem, případně jinou osobou oprávněnou poskytovat právní služby,
a nemohl požadovat úplatu podle advokátního tarifu; tento kompenzační úkon byl
jediným, který žalovaný vůči žalobci učinil. Po 1. 7. 1996 se žalovaný sice
stal advokátem a jako advokát poskytl žalobci právní služby, avšak neučinil
vůči němu právní úkon směřující k započtení pohledávky za jejich poskytnutí.
Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových
zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva a povinnosti. Dovodil-li tudíž odvolací soud, že žalovaný učinil právní
úkon pouze k započtení neexistující pohledávky (pohledávky z neplatné příkazní
smlouvy), zatímco pohledávku za právní služby, které žalobci poskytl jako
advokát, vůči pohledávce žalobce nezapočetl (neučinil kompenzační projev
směřující k započtení této pohledávky), dospíval ke skutkovému zjištění. Teprve
dovozoval-li z tohoto zjištění, že pohledávka, kterou měl žalobce vůči
žalovanému ze smlouvy o půjčce, nezanikla započtením, a proto žalovaní žalobci
částku 200.000,- Kč dluží, formuloval závěry právní. Žalovaní polemiku s
právním názorem odvolacího soudu opřeli o svou skutkovou verzi, že žalovaný
učinil právní úkon, jímž započetl pohledávku, kterou měl za žalobcem za právní
služby, které mu poskytl jako advokát. Pokud je v dovolání argumentováno
nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací
soud nepochybil ve zmíněném skutkovém závěru, musel by návazně dospět k
odlišnému právnímu posouzení věci, tedy k tomu, že závazek ze smlouvy o půjčce
zanikl započtením vzájemných pohledávek. Ve skutečnosti tudíž v dovolání
napadli správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a
uplatnili tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který ovšem
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jak bylo výše
vyloženo, založit nemůže. Totéž platí i pro námitky žalovaných, že oporu v
provedeném dokazování nemá ani závěr odvolacího soudu dovozující, že sjednaný
úrok odpovídal obvyklé úrokové sazbě. Jde o skutkové výhrady, jejichž
prostřednictvím dovolatelé zpochybňují posouzení věci z pohledu § 3 odst. 1
obč. zák. Jsou totiž přesvědčeni, že pokud by odvolací soud řádně zjistil
„realitu bankovního trhu v roce 1994“, nemohl by dospět k závěru, že „přiznání
úroku ve sjednané úrokové sazbě není v rozporu s dobrými mravy“. Navíc se sluší
připomenout, že právní otázka, zda výkon práva žalobce na sjednané úroky
odporuje dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., postrádá významový
přesah do širšího kontextu soudní praxe a není tudíž způsobilá založit zásadní
právní význam napadeného rozsudku. Úvaha soudu, zda lze výkon práva odepřít pro
jeho rozpor s dobrými mravy, se totiž odvíjí od posouzení zcela jedinečných
skutkových okolností daného případu, jež lze jen obtížně zobecnit. Výklad pojmu
„dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. navíc Nejvyšší soud podal
opakovaně v celé řad svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze
dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33
Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005,
sp. zn. 33 Odo 29/2005). Odvolací soud při rozhodování v dané věci z intencí
tohoto výkladu nikterak nevybočil.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani dovolací námitky žalovaných, že řízení
je zatíženo vadami spočívajícími v pochybení soudu prvního stupně při
doručování a „ve vztahu k zastoupení žalované“, které nebylo odvolacím soudem
napraveno, resp. zohledněno. Dovolací důvod uvedený § 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř. může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy
že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí; sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání nemůže založit
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Namítaná
pochybení (tj. že soud prvního stupně nepřipustil, aby žalovaný žalovanou
zastupoval jako advokát a své rozhodnutí mu doručil v jednom paré bez označení,
že jde o zásilku určenou advokátovi), navíc nemohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Pokud je dovolateli kritizována délka řízení, která se
promítá do vyčíslení sjednaných úroků a úroků z prodlení, je namístě
připomenout ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, v níž je
dovozováno, že přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit podle
okolností případu a s ohledem na další kritéria, jimiž jsou zejména složitost
věci, chování stěžovatele, jakož i význam sporu pro něho (viz z mnoha dalších
F. proti F. [velký senát], č. 30979/96, § 43, ESLP 2000-VII; V. proti České
republice, č. 63267/00, § 102, 29. červen 2004).
Lze uzavřít, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaným, jejichž
dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně
žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši
7.500,- Kč (§ 3 odst. 1, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006), z paušální náhrady
hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění platném do 31. 8. 2006) a z částky 1.439,- Kč odpovídající dani z přidané
hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu