28 Cdo 2009/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobců a) Ing. M. K., b) R. K., obou zastoupených JUDr. Janem Kozákem,
advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované TAGROS, a.s., IČ
60793066, se sídlem v T., č. p. 24, o zaplacení částky ve výši 2.038.560,- Kč,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C
33/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. 5. 2010, č. j. 69 Co 156/2009-504, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2010, č. j. 69 Co
156/2009-504, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Žalobou podanou u soudu dne 10. 2. 2000 se žalobci domáhali zaplacení částky ve
výši 577.510,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedli, že jsou
podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. 654/3, parc. č. 658/2, parc. č. 659/1, parc. č. 663/4, parc. č. 663/13, parc. č. 663/14, parc. č. 663/15, parc. č. 664/2, parc. č. 665, parc. č. 673/2, parc. č. 674/2, parc. č. 683, parc. č. 684, parc. č. 685/1 a parc. č. 1239/2, o celkové výměře 29209 m2, vše v kat. území T., obec T. (dále jen „předmětných pozemků“), kdy žalobci mají v rámci
svého společného jmění manželů spoluvlastnický podíl ve výši ideální 1/2 a
žalobkyně b) zbývající spoluvlastnický podíl ve výši ideální 1/2. Dále uvedli,
že předmětné nemovitosti žalovaná užívá, aniž by mezi účastníky byla uzavřena
smlouva. Žalobci v průběhu řízení rozšířili svou žalobu na celkovou částku
2.038.560,- Kč představující výši obvyklého nájemného za období od 10. 2. 1998
do 10. 2. 2005. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Učinil nespornou skutečnost, že předmětné
pozemky ve vlastnictví žalobců s výjimkou pozemku parc. č. 663/14 užívá, namítl
však, že nájemní vztah žalovaného vyplývá ze zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění od 8. 2. 1996
(dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), když výše nájemného nebyla mezi účastníky
přes opakovaná jednání dohodnuta. Žalovaný dále uvedl, že za užívání
předmětných pozemků hradí žalobcům ročně částku ve výši 3.459,- Kč, přičemž
poukázal na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 696/01. Žalovaný dále namítl, že není ve sporu pasivně věcně
legitimován, neboť má uzavřenou podnájemní smlouvu se Zemědělským družstvem T. – v likvidaci jako nájemcem předmětných pozemků. Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 1. 2009,
č. j. 18 C 33/2000-439, žalobu co do částky 1.019.280,- Kč s příslušenstvím ve
prospěch žalobce a) zamítl (výrok I.); žalobu co do částky 1.019.280,- Kč s
příslušenstvím ve prospěch žalobce b) zamítl (výrok II.); rozhodl o nákladech
řízení (výroky III., IV. a V.). Na základě provedených důkazů zjistil, že
žalobci jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, žalovaný je vlastníkem
zemědělských hospodářských budov umístěných na pozemcích parc. č. 659/1, parc. č. 664/2, parc. č. 665, parc. č. 674/2, a dále budov – ostatních stavebních
objektů na pozemcích parc. č. 673/2, parc. č. 683, parc. č. 684, parc. č. 685/1, vše v kat. území T., obec T. Dále zjistil, že žalovaný v období od 10. 2. 1998 do 11. 2. 2005 užíval předmětné pozemky s výjimkou pozemku parc. č. 663/14 (manipulační plocha) a že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva. Soud prvního stupně na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že žalovaný
užíval předmětné pozemky vyjma manipulační plochy bez právního důvodu a vznikla
mu tudíž povinnost uhradit žalobcům bezdůvodné obohacení v rozsahu výše
obvyklého nájemného, které v souladu se závěry znaleckého posudku činilo za
období od 10. 2. 1998 do 10. 2. 2005 částku 65.520,38 Kč.
Vzhledem k tomu, že
žalovaný žalobcům uhradil na nájemném za rozhodné období částku 65.669,50 Kč a
navíc si započetl částku 10.780,80 Kč z titulu náhrady nákladů řízení v jiné
věci, nemůže být žaloba na vydání bezdůvodného obohacení úspěšná. Nadto soud
prvního stupně odmítl námitku žalovaného ohledně nedostatku pasivní věcné
legitimace, když uvedl, že v řízení nebyl prokázán žádný právní titul, na jehož
základě by mohlo Zemědělské družstvo T. – v likvidaci předmětné pozemky užívat. Pokud pak Zemědělské družstvo T. – v likvidaci nebylo možno pokládat za
nájemce, nemohl vzniknout ani platný podnájemní vztah mezi ním a žalovaným. Nad
rámec shora uvedeného jako obiter dictum soud prvního stupně uvedl, že žalobci
přes poučení soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázali existenci výpovědi
zákonného nájmu předmětných pozemků, když listina založená na č.l. 296
(doručená Zemědělskému družstvu T. – v likvidaci dne 31. 8. 1993) není
podepsána žalobci ani jinou osobou oprávněnou za ně jednat. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací sdělením ze dne 30. 7. 2009, č. j. 69
Co 156/2009-476, věc vrátil soudu prvního stupně bez věcného vyřízení s tím, že
v řízení nebylo rozhodnuto o nároku žalobců v částce 727.070,- Kč s
příslušenstvím. Soud prvního stupně posléze doplňujícím rozsudkem ze dne 1. 10. 2009, č. j. 18
C 33/2000-485, žalobu co do částky 727.070,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok
VI.). V odůvodnění uvedl shodné závěry jako v rozsudku ze dne 27. 1. 2009, č. j. 18 C 33/2000-439. Odvolací soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2010, č. j. 69 Co 156/2009-504, rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích I., II., V. a VI. potvrdil (výrok I.); a
rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). V odůvodnění svého rozhodnutí
vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho
závěrem, že nebylo prokázáno užívací právo ani jiný právní titul Zemědělského
družstva T. – v likvidaci. Uvedl, že právní předchůdci žalobců se stali členy
Jednotného zemědělského družstva T. v roce 1961, následně se žalobkyně b) jako
právní nástupkyně stala členkou Zemědělského družstva T., přičemž její členství
zaniklo dne 30. 9. 1992. Protože Zemědělské družstvo T. předmětné pozemky ve
vlastnictví žalobců po celou dobu fakticky užívalo, vzniklo mu ke dni účinnosti
zákona č. 229/1991 Sb., tj. ke dni 24. 6. 1991, v souladu s ustanovením § 22
odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zákonné nájemní právo. Odvolací soud rovněž
zjistil, že stavby nacházející se na předmětných pozemcích byly převedeny do
vlastnictví žalovaného prohlášením vkladatele s právními účinky ke dni 18. 12. 1996, když Zemědělské družstvo T. vypořádalo majetkové podíly z transformace a
oprávněné osoby tyto stavby vložily do majetku družstva ve formě nepeněžitých
vkladů (§ 60 obch. zák.). Zemědělské družstvo v T. následně zaniklo výmazem z
obchodního rejstříku ke dni 24. 12. 2009. Po právní stránce tak dospěl odvolací
soud k závěru, že žalobou uplatněný nárok není, jak nesprávně dovodil soud
prvního stupně, nárokem z bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák., ale
nárokem z titulu nezaplaceného nájemného podle § 22 zákona č.
229/1991 Sb. V
daném směru odvolací soud uvedl, že pro stanovení výše dlužného nájemného je
možné vycházet ze znaleckého posudku Ing. A. R., Ph.D., provedeného soudem
prvního stupně, neboť tento znalecký posudek vycházel při určení výše nájemného
z vyhlášky č. 182/1988 Sb.ve znění vyhlášky č. 40/1991 Sb. Odvolací soud tak
uzavřel, že žalobcům za užívání předmětných pozemků náleží nájemné ve výši
69.520,38 Kč, přičemž pokud žalovaný na nájemném uhradil za rozhodné období
částku 65.669,50 Kč a došlo-li k započtení jeho nesporné pohledávky ve výši
10.780,80 Kč, nemůže být žaloba úspěšná. Vedle toho odvolací soud odmítl
námitku žalobců, že odvolací soud byl nesprávně obsazen, s odůvodněním, že věc
v souladu s rozvrhem práce napadla čtyřčlennému senátu č. 69 Co, přičemž ke
změně v osobě člena senátu tak, že dalším členem senátu se stal Mgr. Jaromír
Synek namísto JUDr. Evy Paučkové z důvodu čerpání dovolené, došlo poté, co byla
věc vrácena soudu prvního stupně bez věcného vyřízení a opětovně předložena
odvolacímu soudu k rozhodnutí. Následně uzavřel, že k porušení práva účastníka
na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
za této situace nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
spatřují v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o věc
zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedli, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé dle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., jakož i nesprávné právní posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Z obsahu podaného dovolání dovolací soud vyvodil, že
žalobci uplatnili následující námitky:
a) v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno ústavně garantované
právo na zákonného soudce; při jednání ze dne 9. 6. 2009 soud jednal ve složení
JUDr. Karla Musilová, Mgr. Jana Tillová a JUDr. Eva Paučková, zatímco při
dalším jednání dne 27. 5. 2010 jednal odvolací soud v senátě složeném ze soudců
JUDr. Karla Musilová, Mgr. Jana Tillová a Mgr. Jaromír Synek; názor soudu, že
podle rozvrhu práce napadla věc čtyřčlennému senátu, je třeba odmítnout, neboť
senát odvolacího soudu tvoří tři zákonní soudci,
b) odvolací soud v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř.
nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, ač na jejich základě dospěl
k jiným skutkovým zjištěním,
c) soudy nižších stupňů dospěly k závěru o neplatnosti výpovědi ze dne
31. 8. 1993, aniž by zohlednily následné jednání účastníků, kdy žalobcům byly
vydány jiné pozemky a v následném období žalovaná navrhovala uzavření nové
nájemní smlouvy; jestliže výpověď nebyla formálně zpochybněna a účastníci
jednali o vydání pozemku, nelze po 20 letech tvrdit, že se jedná o úkon
neurčitý,
d) žalovaná strana nabyla vlastnictví k budovám postavených na
předmětných pozemcích v době, kdy zákonný nájem ve smyslu § 22 zákona č.
229/1991 Sb. mohl existovat; je otázkou, zda mohlo dojít na základě prohlášení
vkladatele k přechodu tohoto zákonného práva,
e) existence zákonného nájmu ve smyslu § 22 zákona č. 229/1991 Sb.
nemůže být dána u manipulační plochy ani u pozemku, na němž se nachází pilnice,
tj. průmyslový objekt určený ke zpracování dřeva,
f) výše zjištěného obvyklého nájemného je nesprávná, neboť se odvíjí od
závěru, že se jedná o zemědělské pozemky; na předmětných pozemcích je však
reálně provozována činnost podnikatelského charakteru s rozdílným ekonomickým
efektem; navíc znalecký posudek Ing. A. R., Ph.D., obsahuje právní hodnocení,
dále vychází v části nároku z neplatné vyhlášky a nadto je sporná i použitá
metodika zvolená ke stanovení ceny.
Žalovaná prostřednictvím svého vyjádření navrhla dovolacímu soudu, aby dovolání
žalovaného jako nedůvodné zamítl. Uvedla, že převzetí staveb na předmětných
pozemcích bylo motivováno snahou zachovat zemědělskou produkci a tím i zachovat
pracovní pozice v obci T. Z uvedeného důvodu je přesvědčena, že i sami žalobci
měli zájem na využití jejich pozemků a nájem právního předchůdce žalovaného
(tj. Zemědělského družstva T.) neměli důvod vypovídat. Žalovaná dále uvedla, že
žalobcům hradila nájemné ve výši odpovídající závěrům obsaženým v nálezu
Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 696/01, a že výše nájemného
nárokovaná žalobci by pro ni byla likvidační. Dále poukázala na zavádějící
označení „pilnice,“ když se jedná o katr, tj. stroj sloužící k dělení hmoty z
lesa. Sdělila však, že i stavba pilnice by pod vymezení obsažené v § 1 odst. 1
písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. spadala.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s.
ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Pro posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je
rozhodné nikoliv to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok, ani to, zda
odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo
nesprávné, ale to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích po
obsahové stránce odlišně od soudu prvního stupně.
V souzené věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci se žalobou
domáhali vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák., když mezi
účastníky nevznikl nájemní vztah. Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru,
že mezi účastníky vznikl nájemní vztah podle § 22 zákona č. 229/1991 Sb. a
žalobou uplatněný nárok tudíž představuje pohledávku na nezaplaceném nájemném.
Za této situace dospěl dovolací soud k závěru, že přes potvrzující výrok
odvolacího soudu, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
I. K námitce porušení práva na zákonného soudce (ad a)
1. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod „[k]aždý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a
v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem,
který rozhodne o jeho občanských právech [...].“
2. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý „může
domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve
stanovených případech u jiného orgánu.“
3. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod „[n]ikdo nesmí
být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.“
4. Ve své ustálené rozhodovací činnosti Ústavní soud vyložil, že zásada
zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a
nestranného soudního rozhodování v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy České
republiky) a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům
ústavně svěřena (nález sp. zn. III. ÚS 529/08 ze dne 12. března 2009, N 55/52
SbNU 549). Ústavní imperativ, dle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému
soudci,“ je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení
jednajícího soudu ad hoc.
5. S ohledem na předeslaný závěr Ústavního soudu je účelem práva na
zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
zajistit právo na nezávislého a nestranného soudce (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod) rozhodujícího v konkrétní věci, a to ve spojení s
předvídatelností jeho určení, resp. vyloučením libovůle či účelovosti obsazení
soudu ad hoc. Z rozvrhů práce Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc
uveřejněných na webových stránkách jmenovaného soudu pro rok 2009 (Spr
4392/2008, URL: http://infodeska.justice.cz/vyveseni.aspx?verzeid=350006, s.
62-63) a pro rok 2010 (Spr 3831/2009, URL:
http://infodeska.justice.cz/soubor.aspx?souborid=1896644, s. 66-67) plyne, že
všichni čtyři členové senátu č. 69 Co, tj. JUDr. Karla Musilová, Mgr. Jana
Tillová, JUDr. Eva Paučková a Mgr. Jaromír Synek, byli účastníkům řízení známi
a mohli se vzájemně zastupovat. Jinými slovy nejen členové senátu, ale i způsob
jejich zastupování v souzené věci odpovídal rozvrhu práce a pro účastníky byl
předvídatelný. Navíc ke změně ve složení odvolacího senátu došlo až poté, co
věc byla bez věcného vyřízení vrácena soudu prvního stupně a opětovně
předložena odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání, přičemž v tomto změněném
složení byla také již rozhodnuta. Za této situace dospěl dovolací soud k
závěru, že v souzené věci nevznikla žádná pochybnost o nezávislosti a
nestrannosti soudců odvolacího soudu, resp. ani k libovolnému či účelovému
obsazení senátu, a to s tím důsledkem, že byl naplněn smysl práva na zákonného
soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Proto také řešená
dovolací námitka (ad a) nebyla shledána důvodnou.
II. K námitce porušení povinnosti zopakovat důkazy odvolacím soudem (ad
b)
6. Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. „[o]dvolací soud může zopakovat
dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci;
dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k
jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.“
7. V souladu s konstantní judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu (viz
nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II.ÚS 363/06, N 188/43 SbNU
153; nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, N 144/46
SbNU 409; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 92/1968 civ.,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99,
publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 11/2001, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 164/2004, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 7/2007 civ., rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3021/2009, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 106/2010 civ.) platí, že
„[u]stanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. o tom, že odvolací soud není vázán
skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená pochopitelně –
zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud
mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně
čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání.
Jestliže o tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně
opakovat, popř. doplnit (§ 213 odst. 2 o. s. ř.); to platí v případě výpovědí
účastníků řízení a svědků především proto, že při hodnocení těchto důkazů
spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač
nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v
protokolu o jednání“ (srov. též Drápal L. in Drápal L. – Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád II. § 1-200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck,
2009. s. 1716-1717). Nejvyšší soud přitom připomíná i závěry obsažené v
rozsudku ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, podle nichž „hodlá-li se
odvolací soud odchýlit od přezkoumatelné úvahy soudu prvního stupně o tom, že
důkazní povinností zatíženou stranou byly nabídnuty relevantní již provedené
důkazy k prokázání jejích tvrzení, neboť směřuje k úvaze, že při jejich řádném
hodnocení mohl nastat stav neunesení důkazního břemene, musí postupovat
obdobně, jak mu ukládá ustanovení § 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. pro
ten případ, kdy lze podle jeho úvahy dospět z provedených důkazů k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.“
8. V souzené věci dovolací soud z protokolu o jednání ze dne 27. 5. 2010
(č. l. 500-501), zjistil, že v odvolacím řízení byla podána zpráva o dosavadním
průběhu řízení a sděleny skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Za této
situace, i přes formulační nedůslednost odvolacího soudu, shledal dovolací soud
námitku dovolatele (ad b), totiž že odvolací soud nezopakoval provedené důkazy,
nedůvodnou.
III. K námitce nesprávného právního posouzení výpovědi nájmu (ad c)
9. Nejvyšší soud opakovaně připomíná rozsudek ze dne 27. 10. 2004, sp.
zn. 29 Odo 268/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. R 19/2006, v němž dospěl k závěru, že „[p]rávní posouzení věci je obecně
nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.,“
přičemž „[v] mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy
dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení
učiněných skutkových závěrů (bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou
rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř.).“ Skutkový stav totiž nemůže v řízení před dovolacím soudem
doznat změny a dovolací soud musí vycházet z těch skutkových zjištění, ze
kterých vycházel soud prvního stupně a odvolací soud, jak jsou zachyceny ve
spise a vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1121/2007).
10. Dovolatelem vznesená námitka směřuje k právnímu posouzení
neurčitosti výpovědi založené na č.l. 296 (doručené Zemědělskému družstvu T. –
v likvidaci dne 31. 8. 1993), když tato listina není podepsána žalobci ani
jinou osobou oprávněnou za ně jednat. Dovolací soud za dané situace a v mezích
dovolacích důvodů přezkoumal právní názor soudu prvního stupně o neurčitosti
této výpovědi z důvodu absence podpisu.
11. Podle ustanovení § 40 odst. 4 obč. zák. „[p]ísemná forma je
zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo
elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a
určení osoby, která právní úkon učinila.“
12. Jak již Nejvyšší soud uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 25. 5. 2006,
sp. zn. 26 Cdo 1789/2005: „[p]ísemná forma právního úkonu tedy předpokládá
existenci dvou náležitostí: písemnosti a podpisu“ (shodně Hulmák, M. in
Škárová, M. in Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol.
Občanský zákoník II. Komentář. § 460-880. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. s.
363). Podpis jednající osoby (§ 40 odst. 3 obč. zák.), a to zpravidla podpis
vlastnoruční, je přitom předpokladem platnosti písemných právních úkonů.
Podpisu je proto třeba nejen tehdy, jestliže je občanský zákoník výslovně
požaduje (např. u holografní závěti podle § 476 obč. zák.), nýbrž vždy, je-li
předpokladem platnosti právního úkonu písemná forma (viz Knapp, V. – Knappová,
M. in Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1.
Díl první. 4. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2005. s. 140).
13. Na základě výše uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že pokud
soud prvního stupně posoudil výpověď jako neplatnou z důvodu absence podpisu,
přičemž odvolací soud tento závěr nepřímo v rámci svého rozhodnutí potvrdil,
postupoval v souladu s hmotným právem a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. tak není dán.
14. Pokud žalobce dále namítal, že žalovaná uvedenou výpověď žádným
způsobem formálně nezpochybnila a naopak v následujícím období navrhovala
uzavření nové nájemní smlouvy a jednala s žalobci o vydání jiných pozemku,
přičemž tento stav trval 20 let, dovolací soud uvádí, že ani tato námitka
nemůže být v daném případě shledána důvodnou. Je sice pravdou, že obecné soudy
nemohou odhlížet od sociální reality a proto jsou vždy povinny s ohledem na
princip právní jistoty šetřit legitimní očekávání účastníků soukromoprávních
vztahů, které nabyli na základě faktického stavu přetrvávajícího v nezměněné
podobě po desítky let. Principu právní jistoty se však lze dovolávat a lze ho
považovat za korektiv ochrany legitimního očekávání pouze za situace, kdy se
jej dovolává subjekt v dobré víře. Není-li subjekt v dobré víře, nemůže v jeho
případě působit ani princip právní jistoty jako korektiv ochrany legitimního
očekávání, resp. tento princip nemůže být v rovině ústavněprávní důvodem pro
omezení ochrany legitimního očekávání stěžovatele (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 519/08, odst. 22; nález Ústavního soudu ze
dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08, odst. 37-38). V dané souvislosti
poukazuje dovolací soud na prokázanou skutečnost, že žalobci byli po celé
rozhodné období (tedy i přes udělenou výpověď) nejen srozuměni s tím, že
žalovaná jejich pozemky nadále užívá, ale za uvedené užívání pozemků od
žalované přijali nájemné v celkové výši 65.669,50 Kč. Hledisko právní jistoty
tak v souzené věci spíše svědčí v neprospěch žalobců a jejich tvrzení, že
žalovaná s nimi jednala o uzavření nové nájemní smlouvy, pokládá dovolací soud
za účelové, neboť takový postup byl za nedořešeného právního stavu namístě (§ 3
odst. 2 obč. zák.).
IV. K námitce nesprávného právního posouzení přechodu zákonného nájmu,
který vznikl dle § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ad d)
15. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo
268/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R
19/2006, dospěl k závěru, že „[p]rávní posouzení věci je obecně nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.,“ přičemž „[v]
mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy dovolací
soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných
skutkových závěrů (bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž
zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř.).“ Skutkový stav totiž nemůže v řízení před dovolacím soudem doznat změny
a dovolací soud musí vycházet z těch skutkových zjištění, ze kterých vycházel
soud prvního stupně a odvolací soud, jak jsou zachyceny ve spise a vyjádřeny v
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1121/2007). Dovolací soud tudíž pro následující
závěry vycházel ze stavu, kdy žalobci neprokázali existenci výpovědi nájmu a
kdy právnímu předchůdci žalovaného Zemědělskému družstvo T. – v likvidaci
vzniklo právo zákonného nájmu předmětných pozemků ve smyslu § 22 odst. 2 zákona
č. 229/1991 Sb.
16. Podle § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. „[n]edošlo-li mezi
dosavadním uživatelem a vlastníkem zemědělského pozemku k jiné dohodě, vznikne
dnem účinnosti tohoto zákona nebo dnem, kdy byl pozemek podle části druhé
tohoto zákona vydán, mezi nimi nájemní vztah, který lze vypovědět k 1. říjnu
běžného roku.“
17. Dovolací soud uvádí, že zákon č. 229/1991 Sb. otázku, zda přechodem
vlastnictví k budově dochází i k přechodu práva zákonného nájmu ve smyslu § 22
odst. 2, neupravuje. Ani právní řád neobsahuje ustanovení, z něhož by vyplýval
přechod pozice zákonného nájemce pozemku na základě převodu stavby nacházející
se na takovém pozemku. Jak ustanovení § 25 zákona č. 229/1991 Sb., tak
ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. se totiž vztahují výlučně na druhou stranu
nájemního vztahu, totiž na pozici pronajimatele.
18. Nájemní vztah je ze své podstaty vztahem závazkovým, tedy takovým,
který váže pouze samotné strany a jejich právní nástupce (zejména dědice) a
nemůže přejít na třetí osobu jen v důsledku změny vlastnictví určité věci.
Původní pojetí věcných práv sice vycházelo z představy, že zatímco u závazků
jde o právní vztah mezi dvěma nebo více osobami, věcná práva jsou vztahem osoby
k věci, jde o právní panství nad věcí. Později však část právní věty [...]
dokázala, že tzv. práva věcná k věci cizí jsou ve skutečnosti relativními
právy, charakterizovanými tím, že jeden z jejich subjektů je vždy vlastníkem
určité věci a že práva nebo povinnosti přecházejí na další vlastníky věci,
které se tato práva týkají (srov. Spáčil, J. in Švestka, J. – Spáčil, J. –
Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha:
C.H. Beck, 2009. s. 677). Je přitom pravdou, že nájemní právo vykazuje jisté
věcněprávní rysy, avšak to nikoli ze své podstaty, nýbrž jen v rozsahu, v jakém
mu je právní předpisy výjimečně přiznávají, tedy pouze, jak výše uvedeno, v
souvislosti se změnou pozice pronajimatele. Naopak u nájemce se tak plně
prosadí závazková povaha nájemního vztahu, tj. na jeho osobu nemá převod věci
(stavby ležící na pronajatém pozemku) vliv. Dovolací soud dodává, že k tomu,
aby nastal opačný následek, tedy aby právo užívat cizí pozemek bez dalšího
přešlo na nabyvatele stavby, slouží odlišný právní institut, totiž věcné
břemeno jako věcné právo k věci cizí ve smyslu § 151n odst. 2 obč. zák.
Ustanovení § 22 odst. 8 zákona o půdě však vztah, který ze zákona vznikl mezi
právní předchůdkyní žalobců a původním vlastníkem staveb, označuje nikoli jako
věcné břemeno (byť institut věcného břemene byl v občanském zákoníku zakotven
již od roku 1983), nýbrž jako vztah nájemní. Lze tedy shrnout, že žalovaná se
nemohla stát stranou tohoto vztahu, tj. nájemcem předmětných pozemků, jen na
základě samotné skutečnosti, že stavby spočívající na těchto pozemcích koupila
od jejich původního vlastníka.
19. Konečně dovolací soud uvádí, že závěr o tom, že žalované nevzniklo
právo užívat předmětné pozemky, odpovídá nejen textu, ale i účelu § 22 zákona o
půdě. Nelze totiž přehlédnout, že (nájemní) vztah dle § 22 zákona č. 229/1991
Sb. má jen provizorní povahu. V této souvislosti dovolací soud připomíná závěry
obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 07. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo
1399/2001, podle nichž „účelem založení nájmu ze zákona [o půdě] bylo okamžitě
řešit právní vztahy mezi vlastníky a uživateli zemědělských a lesních pozemků
po zrušení předchozích užívacích práv, v době, kdy vlastníci pozemků a jejich
uživatelé neměli ještě ani možnost se o nájemních vztazích a jejich podmínkách
dohodnout. Nebylo možno připustit, aby jejich práva a povinnosti k pozemkům,
jež vyžadují každoroční obdělávání, zůstaly bez jakékoli právní úpravy.
Zákonodárce proto přistoupil k řešení, jež bylo považováno více méně za
provizorní.“ Vzhledem k uvedené provizorní povaze nájemního vztahu (dané i
právem každé ze stran jej vypovědět dle § 22 odst. 2 a 8 zákona č. 229/1991
Sb.) tak dovolací soud neshledal legitimní důvody, proč by tento nájemní vztah
měl přecházet, navíc se zcela nepřiměřeným nájemným vycházejícím z ceny pozemku
v roce 1991 stanovené vyhláškou, na osobu, které věc začala užívat až po
účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., tedy na osobu, která musí vycházet ze
stejných podmínek jako každý, kdo kupuje stavbu na cizím pozemku. Stejně tak je
třeba mít na paměti, že předmětné pozemky byly vydávány dle zákona č. 229/1991
Sb. v rámci nápravy křivd způsobených totalitním režimem a v tomto kontextu lze
stěží připustit takovou interpretaci jeho § 22 odst. 2 a 8, která by ve své
podstatě znamenala pro žalobce jako restituenty vydání trvale znehodnocených
pozemků oproti jiným zemědělským pozemkům.
20. Ze shora uvedených důvodů dovolací soud uzavřel, že pokud v souzené
věci žalovaná nabyla od právního předchůdce Zemědělského družstva T. – v
likvidaci zemědělské budovy nacházející se na pozemcích ve vlastnictví žalobců,
nedošlo tím k přechodu zákonného práva nájmu ve smyslu § 22 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb. Odvolací soud tedy posoudil otázku přechodu práva nájmu nesprávně
a uvedená dovolací námitka (ad d) byla vznesena důvodně.
V. K námitce nesprávného právního posouzení rozsahu pozemků, pro něž se
uplatní zákonný nájem dle § 22 zákona č. 229/1991 Sb. (ad e)
21. Vzhledem k závěrům uvedeným v části D.IV. tohoto rozhodnutí se pak
dovolací soud nezabýval námitkami dovolatelů (ad e) směřujícím proti určení
rozsahu pozemků, pro něž měl platit režim zákonného nájmu ve smyslu § 22 odst.
2 zákona č. 229/1991 Sb. Jestliže platí, že k přechodu práva zákonného nájmu na
žalovaného nepřešlo, je posouzení otázky, k jakým pozemkům došlo s účinností
zákona č. 229/1991 Sb. ke vzniku práva zákonného nájmu na straně původního
vlastníka předmětných nemovitostí bezpředmětné, neboť nemá vliv na řešení sporu
v souzené věci.
VI. K námitce nesprávného právního posouzení výše nájemného (ad f)
22. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o.
s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od
jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení
soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho
úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s
ostatními provedenými důkazy.
23. Dovolací soud uvádí, že s ohledem na úvahy uvedené v části D.IV.
tohoto rozhodnutí je třeba dospět k závěru, že výše zjištěného nájemného je
nesprávná, neboť se odvíjí právě od nesprávného právního hodnocení odvolacího
soudu, že předmětné pozemky byly žalovanou užívány v režimu zákonného nájmu (§
22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.). Jak vyplývá ze znaleckého posudku Ing. A.
R., Ph.D. (č.l. 206), jím provedený výpočet nájemného vycházel jednak z
ustanovení § 22 odst. 10 zákona č. 229/1991 Sb. (pro pozemek parc. č. 1239/2 ze
způsobem využití orná půda), který byl součástí zemědělského půdního fondu, a
pro pozemky ve funkčním celku, tj. ostatní a manipulační plochy (srov. závěry
Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, N 89/18 SbNU 261).
Znalec současně uvedl, že pro zbývající pozemky bylo třeba vycházet ze závěrů
nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 696/01, N 157/28
SbNU 407, podle něhož výše nájemného za zastavěné pozemky (nenáležející do
zemědělského půdního fondu) musí vycházet z metodiky obsažené v již zrušeném
ustanovení § 16 vyhlášky č. 182/1988 Sb. V daném směru se však jedná o
metodiku, jež je možno vztáhnout pouze na pozemky užívané v režimu zákonného
nájmu (§ 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.). V souzené věci se však tato
metodika uplatnit nemůže, neboť rozsah bezdůvodného obohacení musí vycházet z
obvyklé ceny práva nájmu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7.
2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 2051/2009).
24. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že znalecký posudek Ing. A. R.,
Ph.D., byl sice zpracován v souladu se soudním zadáním. Uvedené zadání však
vycházelo z nesprávného právního názoru odvolacího soudu, takže znalcem zvolená
metodika byla nesprávná a odvolací soud tudíž nemohl z takto zjištěné výše
nájemného při určení rozsahu bezdůvodného obohacení vycházet. Za dané situace
dovolací soud uzavřel, že námitka dovolatelů (ad f) byla vznesena důvodně.
Protože odvolací soud věc nesprávně právně posoudil (viz část D. IV. a VI.
tohoto rozhodnutí), čímž je naplněn dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1
o. s. ř.) včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243b odst.
2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §
226 odst. 1 o. s. ř.).
P o u č e n í :
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 22. února 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu