Ke stanovení výše najemného v případě, že nájemní vztah vznikl podle § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, sp. zn. 14 Co 637/2001, za účasti Krajského soudu v Plzni, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. M. A-vou, jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení: 1) Okresního soudu v Rokycanech a 2) Zemědělského družstva O. se sídlem v O., takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11. 2001, sp. zn. 14 Co 637/2001, se zrušuje.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje veškeré náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), a nebyl tedy důvod pro její odmítnutí, napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, sp. zn. 14 Co 637/2001, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 3.7.2001, sp. zn. 5 C 164/99. Předmětným rozsudkem okresní soud rozhodl o žalobě stěžovatele proti žalovanému Zemědělskému družstvu O., o zaplacení 35.971,40 Kč s příslušenstvím tak, že Zemědělskému družstvu O.
(dále jen "zemědělské družstvo") uložil povinnost zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku 18.027,50 Kč s úrokem z prodlení, blíže označeným ve výroku předmětného rozsudku. Žaloba o 17.943,90 Kč, a o příslušenství pohledávky ve výši 35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení, byla zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jak z obsahu ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud, stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání.
S ohledem na tuto skutečnost vyčkal Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném mimořádném opravném prostředku. Dne 7.5.2002 Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 28 Cdo 111/2002-127, odmítl dovolání stěžovatele, jako nepřípustné. Dovolací soud v odůvodnění předmětného usnesení konstatoval, že při posuzování dovolání vycházel z ustanovení bodu 1. hlavy první dvanácté části zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") s tím, že přípustnost dovolání posoudil (v souladu s dovolacím důvodem) podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Jak dále konstatoval Nejvyšší soud, dovolání směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, sp. zn. 14 Co 637/2001, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ze dne 3.7.2001, č.j. 5 C 164/99-97 (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ve věci samé do částky 17.943,90 Kč a do příslušenství pohledávky ve výši 35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení). Při výkladu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v daném případě pouze první ze dvou rozsudků soudu prvního stupně (tj. rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 30.8.2000, čj.
5 C 164/99-72) vyhovuje podmínkám, výše uvedeného § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť pouze tímto rozsudkem bylo rozhodnuto ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku, protože prvostupňový soud byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Nejedná se tedy o dovolání přípustné a z tohoto důvodu, Nejvyšší soud dovolání odmítl. Po odmítavém výroku dovolacího soudu přikročil Ústavní soud k posouzení důvodnosti námitek, obsažených v ústavní stížnosti. Z jejího obsahu je zřejmé, že podstatou nesouhlasu stěžovatele s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho odlišný právní názor na skutkovou stránku projednávané věci.
Podle mínění stěžovatele bylo jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům omezeno zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), tím, že k uzavření nájemní smlouvy k nemovitostem v jeho vlastnictví došlo ze zákona, dle § 22 odst. 2 zákona o půdě, v tehdy platném znění, s účinností od 24.6.1991, aniž k tomu bylo třeba projevu vůle i vlastníka pozemků. V souladu se zákonným omezením vlastnického práva bylo však nezbytné vlastníku pozemků poskytnout adekvátní náhradu, která však, podle názoru stěžovatele, nemůže být stanovena dle vyhlášky z doby nesvobody, neboť ta institut smluvního nájemného a soukromé vlastnictví zemědělských pozemků vůbec nepředpokládala.
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že je vlastníkem pozemků v obci a v kat. území L., okres Rokycany, které jsou v nájmu zemědělského družstva. Mezi stěžovatelem a nájemcem nebylo dosaženo dohody ohledně výše nájemného k předmětným pozemkům, proto sporná výše nájemného byla důvodem již předchozí žaloby stěžovatele, kdy spor byl ukončen pravomocným rozsudkem ze dne 1.2.1996, jímž byla výše nájemného stanovena v částce 3,-Kč za 1 m2, podle vyhlášky č. 393/1991 Sb. Pro neplacení nájemného zemědělským družstvem podal stěžovatel proti nájemci žalobu na zaplacení dlužného nájemného za období od 1.3.1994 do 28.2.1997, včetně úroků z prodlení.
Obecné soudy však v tomto případě jeho žalobě na zaplacení částky 112.671,- Kč s příslušenstvím vyhověly pouze částečně, když podle názoru stěžovatele bezdůvodně nepřihlédly při stanovení výše obvyklého nájemného k hodnotě pronajaté věci, k výši obvyklého nájemného a dále ke skutečnosti, že v mezidobí došlo ke změně příslušných oceňovacích předpisů. Všechny tyto výše uvedené skutečnosti proto měly být zahrnuty v právním závěru obecných soudů, stanovujícího výši nájemného předmětných pozemků a způsobu jeho určení.
Pokud tedy obecné soudy námitky stěžovatele nevzaly vůbec v úvahu, rozhodly prý v rozporu s dobrými mravy, požadavkem právní jistoty a principy právního státu. Z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 3.7.2001, č.j. 5 C 164/99-97, se zjišťuje, že označený soud rozhodl o žalobě stěžovatele proti Zemědělskému družstvu O. o 35.971,40 Kč s příslušenstvím tak, že zemědělskému družstvu uložil zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 18.027,50 Kč, s úrokem z prodlení ve výši, ve výroku citovaného rozsudku blíže rozvedeném (výrok , zde označený I., nabyl právní moci dne 27.7.2001).
Žaloba na zaplacení 17.943,90 Kč, a o příslušenství pohledávky ve výši 35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení, byla zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok v těchto částech označený jako II. a III., nabyl právní moci dne 19.11.2001).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že při svém rozhodování se řídil právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v zrušujícím usnesení ze dne 14.5.2001, č.j. 14 Co 720/2000-91, a dospěl k závěru, že v dané právní věci se jedná o spor ohledně výše nájemného u pozemků ve výměře 12.519 m2. Podle názoru odvolacího soudu činí nájemné za předmětné pozemky 6.259,50 Kč ročně, když za období od 1.3.1994 do 28.2.1997 činí celkem 18.778,50 Kč. Vzhledem k tomu, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 30.8.2000, č.j.
5 C 164/99-72, bylo již na nájemném stěžovateli přiznáno 751 Kč, náleží mu nyní za žalované období částka 18.027,50 Kč. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, č.j..14 Co 637/2001-113, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba do částky 17.943,90 Kč, a co do příslušenství pohledávky ve výši 35.971,40 Kč, nad přiznané úroky z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku stručně zopakoval právní a skutkové závěry, ke kterým dospěly soudy obou stupňů v průběhu řízení, a jež byly podrobněji rozebrány v jeho jednotlivých usneseních, zejména pak v usnesení ze dne 14.5.2001, kde vyslovil a podrobně odůvodnil svůj právní názor, že při určení výše nájemného je třeba vycházet z vyhl.
č. 182/1988 Sb. o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhl. č. 182/1988 Sb."). Odvolací soud zdůraznil, že nájemní vztah k pozemkům ve vlastnictví stěžovatele vznikl na základě § 22 odst. 2 zákona o půdě v původním znění. Zákon o půdě nabyl účinnosti dnem 24.6.1991, kdy došlo rovněž ke vzniku předmětného nájemního vztahu. Nájemné se stanoví především dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem, nelze-li však dospět k dohodě, náleží podle ustálené judikatury pronajímateli nájemné ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, přičemž je nutno vycházet ze stavu nemovitostí v okamžiku vzniku nájemního vztahu.
Pokud odvolací soud řešil otázku, co lze považovat za nájemné v daném místě a čase obvyklé, vycházel z ustanovení § 853 občanského zákoníku (dříve § 496 občanského zákoníku, ve znění platném do 31.12.1991), podle kterého občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem a účelem jim nejbližší. Takovým vztahem bylo, podle názoru odvolacího soudu, přenechání nemovitostí k dočasnému užívání podle § 397 a následujících ustanovení občanského zákoníku, ve znění platném do 31.12.1991.
Výši úhrad za přenechání nemovitostí k dočasnému užívání upravovala, s účinností od 1.1.1989 do 31.10.1991, vyhl. č. 182/1988 Sb.
Příslušná ustanovení výše uvedené vyhlášky vzal odvolací soud za základ pro určení náhrady za nájem (užívání) pozemku v místě a čase obvyklém s tím, že i případná dohoda o výši úhrady za dočasné užívání pozemků nesměla přesáhnout výši zjištěnou podle vyhl. č. 182/1988 Sb. Vzhledem k tomu, že výši nájemného u nezemědělských pozemků žádný právní předpis nereguluje, dospěl odvolací soud k závěru, že i za období od 1.3.1994 do 28.2.1997 je třeba při určení nájemného obvyklého v době vzniku nájemního vztahu vycházet z vyhl.
č. 182/1988 Sb. K námitce stěžovatele (žalobce) odvolací soud konstatoval, že pokud stěžovatel nepovažuje soudem určené nájemné za odpovídající hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, když oba účastníci nájemního vztahu se na výši nájemného nedohodli, má stěžovatel možnost (podle § 22 odst. 9 zákona o půdě v platném znění) nájemní vztah, založený zákonem o půdě kdykoliv vypovědět v tříměsíční výpověďní lhůtě, neboť se nejedná o zemědělskou půdu, jak již vysvětlil odvolací soud ve svém usnesení ze dne 29.3.2000.
Ústavní soud si vyžádal k předmětné ústavní stížnosti podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni, jako účastník řízení ve vyjádření pouze stručně odkázala na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení s tím, že na důvodech v něm uvedených i nadále trvá. Vedlejší účastník, označený ad 1) - Okresní soud v Rokycanech, ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 30.9.2002, rovněž pouze odkázal na obsah svého rozhodnutí.
Zemědělské družstvo O., jako vedlejší účastník ad 2) se k ústavní stížnosti, ač vyzván, do doby projednání ústavní stížnosti nevyjádřil. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, zejména s jeho právním názorem, vyjádřeným v napadeném rozsudku tohoto soudu ze dne 7.11.2001. Stěžovatel je toho názoru, že při stanovení výše nájemného za předmětné nezemědělské pozemky v nájmu zemědělského družstva, za období od 1.3.1994 do 28.2.1997, mělo být přihlédnuto k hodnotě pronajaté věci, k obvyklému nájemnému v daném místě a čase a zejména ke změně oceňovacích předpisů, které nabyly v mezidobí účinnosti.
Jinak řečeno, jestliže v označeném období docházelo ke změnám ve způsobu výpočtu nájemného a jeho výše dle tehdy platných právních předpisů, měl k této skutečnosti odvolací soud přihlédnout. Ústavní soud si k prošetření důvodnosti námitek, obsažených v ústavní stížnosti vyžádal zapůjčení spisu, vedeného u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 164/99, ze kterého zjistil následující:
Stěžovatel se žalobou podanou v roce 1997 domáhal, aby žalovanému zemědělskému družstvu bylo uloženo, zaplatit mu 112.671,-Kč se 17% úrokem od 1.1.1995 do zaplacení, z důvodu dlužného nájemného z pronajatých pozemků. Žalobu stěžovatel odůvodnil tím, že je vlastníkem pozemků parc. č. 543 a parc. č. 544 v katastrálním území L.
Žalované zemědělské družstvo užívá tyto pozemky o celkové ploše 12.519 m2. Tato plocha je zčásti plochou stavební, zčásti plochou manipulační a je tvořena i komunikací. Za užívání těchto pozemků však zemědělské družstvo stěžovateli neplatí, neboť k dohodě o výši úhrady mezi stranami právního vztahu nedošlo. V projednávané věci rozhodl Okresní soud v Rokycanech nejprve rozsudkem ze dne 19.10.1999 tak, že zemědělskému družstvu uložil zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku 112.671,-Kč s úroky ve výši 17% z jednotlivých dlužných částek, počínaje od 1.1.1995 do zaplacení, a ve zbytku žalobu zamítl.
Dále rozhodl o nákladech řízení. Na základě odvolání zemědělského družstva byl výše označený rozsudek soudu prvního stupně zrušen, když odvolací soud konstatoval, že se jedná o nájemní vztah založený ex lege ustanovením § 22 odst. 2 zákona o půdě (ve znění platném od 24.6.1991, nyní § 22 odst. 3 zákona o půdě), s účinností od 24.6.1991, a při stanovení výše úhrady nájemného za období od 1.3.1994 do 28.2.1997, je třeba vycházet z právní úpravy náhrady za dočasné užívání pozemků, obsažené ve vyhl.
č. 182/1988 Sb. V rozsudku okresního soudu ze dne 30.8.2000, č.j. 5 C 164/99-72, uložil soud prvního stupně zemědělskému družstvu zaplatit stěžovateli 36.722,40 Kč se 16% úrokem z jednotlivých dlužných částek nájemného, počínaje dnem 1.1.1995 do zaplacení; ve zbytku žalobního návrhu byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Také tento, výše označený rozsudek prvostupňového soudu, byl zrušen usnesením odvolacího soudu v odvoláním napadené části, tj. do částky 35.971,40 Kč, dále ohledně příslušenství této pohledávky i ohledně výroku o nákladech řízení.
Důvodem zrušujícího rozhodnutí krajského soudu byla skutečnost, že soud prvního stupně zcela nerespektoval právní názor odvolacího soudu, kterým byl ve svém rozhodování vázán. V dalším průběhu řízení rozhodl Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 3.7.2001 tak, jak bylo již výše konstatováno s tím, že označený rozsudek byl potvrzen v odvoláním napadené části rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001. Ústavní stížnost je důvodná. Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel shodně jako v ústavní stížnosti, argumentoval již v řízení před obecnými soudy, a ty se jeho námitkami velmi obsáhle zabývaly, ale zcela pominuly, že jejich odkaz na ustanovení § 16 odst. 4, § 15 a § 14 odst. 1, odst. 2 vyhl.
č. 182/1988 Sb. je nutno konkretizovat s ohledem na různé znění předmětné vyhlášky. Krajský soud ve svém usnesení ze dne 14.5.2001, sp. zn. 14 Co 720/2000, správně vyložil, že při stanovení výše nájemného v daném místě a čase obvyklém, je třeba vycházet z náhrady za dočasné užívání pozemku, neboť tento právní vztah je vztahu nájemnímu nejbližší již z toho důvodu, že do nabytí účinnosti zákona o půdě (24.6.1991) náš právní řád nájemné k pozemkům neupravoval, takže nebylo možno jednoznačně zjistit nájemné obvyklé v daném místě i čase.
Jak vyplynulo z žalobního návrhu stěžovatele, k dohodě o výši nájemného mezi účastníky nedošlo, takže byly obecné soudy nuceny přikročit ke stanovení výše nájemného za žalované období od 1.3.1994 do 28.2.1997 za pozemky v katastrálním území Litohlavy, okresu Rokycany, které, v době vzniku nájmu byly vedeny v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří. Oba soudy mimo pochybnost rovněž správně v této souvislosti dospěly k závěru, že výše nájemného za zastavěné pozemky (nenáležející do pozemkového půdního fondu) musí vycházet ze znění vyhl.
č. 182/1988 Sb., ovšem ve znění platném k době vzniku nájmu, tj. k datu 24.6.1991. Za této situace oba obecné soudy pochybily, pokud při stanovení výše nájemného vycházely ze znění vyhl. č. 182/1988 Sb., platného do 31.8.1990, a nikoli z vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., vyhl. č. 589/1990 Sb. a vyhl. č. 40/1991 Sb. Obecné soudy tedy sice dospěly ke správnému právnímu závěru, jak již bylo shora uvedeno, že nájemní vztah vznikl k datu 24.6.1991 (dle § 22 odst. 2 zákona o půdě), k tomuto datu bylo také nutné stanovit i obvyklé nájemné s tím, že náhrady za dočasné užívání pozemku v této době upravovala vyhl.
č. 182/1988 Sb., ale předmětnou vyhlášku neaplikovaly v odpovídajícím znění; v dané věci tedy prakticky ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., která nabyla účinnosti 1. 10.1990, a jež mimo jiné novelizovala právě ustanovení § 14 odst. 1, odst. 2 a ustanovení § 16 odst. 1, odst. 4 vyhl. č. 182/1988 Sb. Nesprávnou aplikací znění příslušného právního předpisu došlo v projednávané věci ze strany Krajského soudu v Plzni k porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 Listiny. Po shrnutí všech výše uvedených skutečností proto Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, sp. zn. 14 Co 637/2001, podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. prosince 2002