ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra
Krause v právní věci žalobce prof. J. S., zastoupeného JUDr. Klárou
Veselou-Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti žalovaným
1. J. K., a 2. M. K., zastoupeným JUDr. Jiřím Bílkem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Jeremenkova 102a, o zaplacení částky 203.688,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 330/2006, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2008, č. j. 11
Co 122/2008-62, takto:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, č. j. 11 Co 122/2008-62, a
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 9. 2007, č. j. 18 C 330/2006-45, se
zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 17. 9. 2007, č. j. 18 C 330/2006-45, zamítl Obvodní soud pro
Prahu 4 žalobu, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 203.688,- Kč s
příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Žalobce se domáhal žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení,
které mělo vzniknout žalovaným tím, že v době od 1. 3. 2003 do 1. 3. 2006
užívali bez platné smlouvy nebytový prostor k bytovým účelům a za toto užívání
žalobci (vlastníku domu, v němž se tyto prostory nachází) hradili regulované
nájemné. V předchozím soudním řízení, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu,
Obvodní soud pro Prahu 4 v zamítavém rozsudku ze dne 27. 6. 2000, č. j. 43 C
195/98-53, uvedl, že nejde o byt ale o nebytový prostor (v dalším řízení byla
pak stanovena žalovaným povinnost tyto nebytové prostory vyklidit), tato
skutečnost pak zakládala neplatnost nájemní smlouvy k těmto prostorám. V
projednávané žalobě se žalobce domáhal uhrazení rozdílu mezi zaplaceným
regulovaným nájemným, určeným podle původní neplatné smlouvy, a částkou
odpovídající nájmu za užívané nebytové prostory. Soud I. stupně dospěl k
závěru, že žalovaní se na úkor žalobce neobohatili, neboť právě on po nich
průběžně požadoval nájemné odpovídající regulovanému nájemnému za byt a je
zcela v souladu se smluvní volností stran, pokud pronajímatel za nebytové
prostory požaduje nižší než obvyklé nájemné. Žalovaní tak podle něj žádný
majetkový prospěch nenabyli. Dále se soud I. stupně zabýval tím, zda je
požadavek žaloby v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žalovaní svým jednáním nezpůsobili
uzavření smlouvy o nájmu bytu na nebytový prostor, tuto okolnost lze přičítat k
tíži původnímu pronajímateli, do jehož práv a povinností vstoupil žalobce.
Žalovaní stejně jako žalobce až do r. 2000 nevěděli, že obývají nebytový
prostor. Tato skutečnost byla definitivně potvrzena až právní mocí rozhodnutí
odvolacího soudu v řízení o vyklizení (tj. 3. 4. 2006). Vyčkával-li žalobce
pravomocného rozhodnutí o vyklizení, v němž bylo definitivně potvrzeno, že jde
o nebytové prostory, a pak podal žalobu na zpětné uhrazení bezdůvodného
obohacení za užívání těchto prostor, je jeho požadavek v rozporu s dobrými
mravy. Za těchto okolností neshledal Obvodní soud pro Prahu 4 nárok žalobce
oprávněný.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí soudu I. stupně Městský soud v
Praze a rozsudkem ze dne 21. 5. 2008, č. j. 11 Co 122/2008-62, rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení
(výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že právní zhodnocení soudem I. stupně
je správné a odkázal na něj. Odvolací soud zvlášť zdůraznil, že žalovaným
užíváním předmětných prostor trvale za účelem bydlení žádný prospěch nevznikl.
Možná ztráta vlastníka věci tím, že prostory nepronajímal za vyšší cenu
odpovídající nájmu za nebytové prostory, pro posouzení vzniku bezdůvodného
obohacení na straně žalovaných není rozhodující. Odvolací soud rovněž považoval
za nepodložené tvrzení žalobce, že žalované vyzýval k hrazení vyššího nájemného
za nebytové prostory již v roce 2000. Toto podle odvolacího soudu nebylo
prokázáno a lze proto považovat za správnou i úvahu soudu I. stupně o možné
dohodě o nájemném za nebytové prostory v nižší než obvyklé výši.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním
posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel uvádí, že v
rozhodované věci nelze použít ustanovení § 3 obč. zák., neboť žalovaní věděli o
právní povaze obývaných prostor a o skutečnosti, že tyto prostory obývají bez
právního důvodu (což bylo žalovaným ozřejmeno odůvodněním rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 27 C 241/2000), a využívali této
situace ke svému prospěchu. Žalovaní si museli být dále vědomi i toho, že
žalobce s tímto stavem nesouhlasí a že by měli platit více. Navíc tento stav
cíleně prodlužovali, aby mohli situace využívat co nejdéle.
Dovolatel dále odmítá názor odvolacího soudu, že by ze strany žalovaných k
obohacení nedošlo. Vědomost žalovaných o užívaní prostor bez platného titulu a
zároveň všeobecné povědomí o výši nájmů za nebytové prostory podle dovolatele
vede k závěru, že se žalovaní museli vědomě obohatit o rozdíl mezi skutečnou
hodnotou plnění (nájmem za nebytové prostory) a hrazeným regulovaným nájemným.
Z okolností případu je podle dovolatele navíc zřejmé, že od počátku nesouhlasil
s hrazením nájemného pouze ve výši odpovídající regulovanému nájemnému, jež je
značně nižší než částka, kterou by mohl požadovat na základě řádně uzavřené
nájemní smlouvy na nebytové prostory. Není přitom rozhodné, k jakému účelu
žalovaní prostory využívali, protože pro posouzení je rozhodující objektivně
vzniklý stav obohacení.
Z uvedených důvodů navrhuje dovolatel, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, č. j. 11 Co 122/2008-62, i rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 9. 2007, č. j. 18 C 330/2006-45, a
vrátil věc k novému projednání soudu I. stupně.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by
dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po
právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl v daném případě k závěru, že dovolání přípustné je, neboť
právní posouzení otázky vzniku bezdůvodného obohacení soudy nižších stupňů lze
považovat za rozporné s hmotným právem, přičemž ztotožnil-li se odvolací soud
se závěrem soudu I. stupně v tom, že případné právo žalobce na vydání
bezdůvodného obohacení by odporovalo dobrým mravům v souladu s ustanovením § 3
obč. zák., odchýlil se tím od podmínek, které jsou na použití tohoto ustanovení
kladeny ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Podle rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu úvaha, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy,
se vždy odvíjí od okolností konkrétního případu; její zobecnění, tj. vytvoření
obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla
vyloučeno, neboť použití § 3 odst. 1 obč. zák. je v každém konkrétním případě
podloženo zcela konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v
rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek NS ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 33
Odo 337/2006). Tato skutečnost obvykle vylučuje, aby posouzení rozporu s
dobrými mravy mohlo představovat otázku zásadního právního významu, neboť
zásadní právní význam rozhodnutí je dán tehdy, je-li v něm řešená právní
otázka významná nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě),
ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod C 23, svazek 1/2001). Přesto se v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálily aplikační limity pro použití § 3
obč. zák. bránící svévolnému uplatnění tohoto ustanovení. Tyto limity vyjadřují
především nutnost náležitě podloženého, jasného a přesvědčivého závěru o
rozporu výkonu práva s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí NS ze dne 5. 12.
2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č.
53/2003, rozhodnutí NS ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4157/2008), jejich
překročení pak představuje rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a
zakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel však žádné vady řízení nenamítal a ze spisu se nepodávají, dovolací
soud se tedy zabýval věcným řešením předmětného sporu a důvodností nastolených
otázek.
Ke zpochybňovanému právnímu hodnocení věci soudy nižších stupňů, vylučujícímu
vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaných, je třeba připomenout
vícekrát opakované závěry Nejvyššího soudu, že odpovědnost za bezdůvodné
obohacení je objektivního charakteru (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006), jež nastává, jsou-li splněny
zákonné předpoklady zakotvené v § 451 obč. zák. Ty jsou naplněny vždy, když je
zde osoba, jíž se dostává obohacení bez zákonem aprobovaného titulu na úkor
jiného subjektu. Obohacení přitom může spočívat buď v tom, že se majetek
obohaceného rozšíří nebo se nezmenší (k tomu srov. obdobně zprávu NS ČSSR ze
dne 22. 11. 1985, sp. zn. Pls 2/85-Cpj 48/85, publikovanou ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 25/1986). Jeho vznik je rovněž třeba posuzovat
podle objektivních kritérií. Užívali-li žalovaní nebytové prostory na základě
neplatné smlouvy, spočívá jejich obohacení v hodnotě, kterou by mělo řádné
užívací právo k takovýmto (či obdobným) nebytovým prostorám a kterou žalovaní
nevynaložili. Není přitom rozhodující, jakým způsobem žalovaní tyto prostry
fakticky využívali, faktické využívání představuje pouze realizaci užívacího
práva, majetkovou hodnou má však již samo přenechávané užívací právo (srov.
rozsudek NS ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí NS pod C 2702, svazek 30/2004). Toto užívací právo pak
představuje plnění, které není možno vydat zpět, v souladu s § 457 obč. zák.
tedy musí být žalovanými jako obohacenými osobami vydán peněžitý ekvivalent
tohoto plnění osobě, na jejíž úkor bylo získáno, tzn. dovolateli. Za tento
ekvivalent je považována peněžitá částka odpovídající částkám vynakládaným
obvykle v daném místě a čase za užívání obdobného předmětu nájmu, kterou by byl
obohacený povinen platit podle platné nájemní smlouvy (srov. rozsudek NS ze dne
15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod R 53/2000, svazek 8, dále rozhodnutí NS ze dne 30. 10. 2003,
sp. zn. 33 Odo 366/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C
2268, svazek 27/2004).
Na posouzení vzniku bezdůvodného obohacení nemá vliv, zda žalovaní poskytovali
dovolateli určité plnění podle neplatné nájemní smlouvy. Tato okolnost
ovlivňuje pouze rozsah bezdůvodného obohacení na straně žalovaných. Stejně tak
i okamžik, kdy se dovolatel začal domáhat po žalovaných uhrazení částky
odpovídající jejich obohacení dané rozdílem mezi hrazeným nájemným a
odpovídajícím nájemným za nebytové prostory, neovlivňuje vznik bezdůvodného
obohacení jako takového, ale pouze případné uplatnění námitky promlčení.
Dospěly-li dále soudy obou stupňů na základě jednání stran k závěru o existenci
konkludentního smluvního ujednání o nižším než obvyklém nájemném k předmětným
prostorám, vylučujícího vznik bezdůvodného obohacení, nelze jim přisvědčit ani
v tomto. Takové ujednání by představovalo novou nájemní smlouvu a Nejvyšší soud
již dříve pro případy nájemních smluv vztahujících se k bytovým prostorám
vyloučil možnost dovozovat jejich konkludentní uzavření z okolností, že po
nájemci bylo požadováno nájemné a nájemce tuto částku hradil. V těchto
okolnostech nelze spatřovat náležitou vůli stran ke vzniku řádného a trvalého
nájemního vztahu (k tomu srov. např. rozsudek NS ze dne 21. 8. 2000, sp. zn.
26 Cdo 1654/98, či rozsudek NS ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2545/2004).
Tyto závěry jsou v souladu i s nároky kladenými na řádné uzavření nájemní
smlouvy k nebytovým prostorám (rozhodnutí NS ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 1 Odon
98/97, publikované v časopise Obchodní právo, str. 40, svazek 7-8/1998) a
uplatnitelné i v případě vzniku smlouvy k nebytovým prostorám. Nedostatek vůle,
jež by směřovala k uzavření takovéto smlouvy, je ze strany dovolatele navíc
zvláště patrný z toho, že dovolatel dlouhodobě usiloval o vyklizení těchto
prostor žalovanými v předchozích soudních řízeních. Jakákoliv konstrukce nového
smluvního vztahu mezi stranami je tedy nepřípadná a nemá oporu v hmotném právu
či jednání stran. Ani tato skutečnost tedy nemůže bránit závěru o vzniku
bezdůvodného obohacení na straně žalovaných a oprávněnosti nároku dovolatele.
K otázce posouzení rozporu s dobrými mravy Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích
opakovaně uvedl, že při výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a stanovení,
kdy se výkon práva dostává do rozporu s dobrými mravy, je třeba vyjít z toho,
že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, která není
stanovena přímo právním předpisem, a je přenecháno úvaze soudu, aby ji podle
svého pečlivého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil na základě všech
rozhodných skutečností a přihlédl k veškerým konkrétním okolnostem jednání
účastníků v příslušném období i k jejich tehdejší situaci (srov. rozhodnutí NS
ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, publikované v časopise Soudní
judikatura pod č. 53/2003, nebo rozhodnutí NS ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29
Cdo 1583/2000). Soud I. stupně, na jehož odůvodnění odkázal rovněž soud
odvolací, se těmito aplikačními pravidly neřídil. Po přihlédnutí k tomu, že
žalovaní neplatnost smlouvy nezavinili a žalobce s nimi až do roku 2005
zacházel jako s nájemci, vyšel soud I. stupně při stanovení rozporu s dobrými
mravy především ze skutečnosti, že dovolatel vyčkal s podáním žaloby na vydání
bezdůvodného obohacení až do pravomocného rozhodnutí v řízení o vyklizení
žalovanými obývaných nebytových prostor, jímž bylo podle soudu I. stupně
stanoveno na jisto, že jde o nebytový prostor. Tato skutečnost však byla
stranám známa již od předchozího řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu
ukončeného v roce 2000. Žalovaní si tak byli vědomi toho, že obývají nebytové
prostory bez odpovídající smluvní úpravy, a současně i toho, že dovolatel
jejich přítomnost ve svém domě nepovažuje za žádoucí. Vyčkával-li dovolatel
rozhodnutí v řízení o vyklizení, jde pouze o jeho rozhodnutí, kdy se začne
domáhat soudní ochrany svých práv. Dovolatel tímto postupem zároveň poskytl
žalovaným ochranu proti svému právu na vydání bezdůvodného obohacení námitkou
promlčení pro případ, že by toto své právo uplatnil zpětně za delší období.
Odmítly-li soudy ochranu výkonu práva dovolatele s ohledem na rozpor s dobrými
mravy podle § 3 obč. zák., nerespektovaly mimořádnost tohoto ustanovení, jež se
uplatní pouze v případech rozporu se základními společenskými a mravními
normami, tak aby nebyla zbytečně oslabována právní jistota účastníků ohledně
jejich právními normami daných subjektivních práv (srov. např. rozsudek NS ze
dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 5, roč. 2001, a rozhodnutí NS ze dne 16. 12. 2008, sp. zn.
28 Cdo 1298/2008). Nerespektovaly-li soudy tyto závěry a nezohlednily-li
veškeré aspekty vztahů mezi účastníky, dopustily se tak nesprávného právního
posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (srov. rozsudek NS ze dne
28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1970/99).
Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem nepovažoval Nejvyšší
soud za správné, shledal dovolání důvodným, napadený rozsudek podle § 243b
odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, zrušil i rozsudek soudu
prvního stupně, neboť důvody ke zrušení platí i pro něj, a podle § 243b odst.
3, věty první i druhé, o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části
první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními
názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu