28 Cdo 4157/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobkyně Mgr. R. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému K. B.,
zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 1.161.600,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 129/2004, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2008, č. j.
25 Co 527/2007-134, 25 Co 528/2007, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2008, č. j. 25 Co
527/2007-134, 25 Co 528/2007 se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen, zrušuje.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 9. 2006, č. j. 28 C
129/2004-91, se ve výroku I. zrušuje.
III. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhala zaplacení
částky 1.161.600,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za
užívání domu č. p. 387 v K. na pozemku parc. č. 1475/70 v k. ú. K. a garáže
stojící na pozemku parc. č. 1475/103 v k. ú. K. za dobu od 1. 5. 2004 do 30. 4.
2006 s odůvodněním, že je v katastru nemovitostí zapsanou podílovou
spoluvlastnicí předmětných nemovitostí. Jako další podílová spoluvlastnice je
zapsána její matka V. B., která dne 17. 9. 1999 zemřela a v závěti ustanovila
dědičkou svého nemovitého majetku žalobkyni. Žalovaný, pozůstalý manžel
zůstavitelky, užíval nemovitosti minimálně od března 2000 bez právního důvodu,
znemožnil žalobkyni jejich užívání tím, že vyměnil zámky u dveří, a za užívání
nic neplatil, ač k tomu byl vyzván.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, neboť neužíval předmětný dům celý, nýbrž
pouze pokoj a kuchyň v prvním patře a dále příslušenství. V ostatních
místnostech domu se nachází věci, které náleží do dědictví po zemřelé matce
žalobkyně, přičemž dědictví dosud nebylo vypořádáno. Žalovaný poukazoval
žalobkyni za užívání pokoje a kuchyně s příslušenstvím částku 2.000,- Kč
měsíčně, a to od října 2003. Dále se dovolával skutečnosti, že v předmětném
domě bydlí od roku 1969 a že dům se jeho zásluhou výrazně zhodnotil. V březnu
2000 vyměnil zámek u vchodových dveří do domu, protože žalobkyně začala z domu
odnášet různé cenné předměty, a obával se proto neoprávněné dispozice nejen
majetkem patřícím do dědictví, ale i svým výlučným majetkem.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 9. 2006, č. j. 28 C 129/2004-91,
ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. 10. 2006, č. j. 28 C 129/2004-96,
uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 1.065.000,- Kč s
příslušenstvím a zamítl žalobu v částce 96.000,- Kč s příslušenstvím. Protože
žalobkyně byla v závěti V. B. ustanovena jedinou dědičkou předmětných
nemovitostí, dědictví neodmítla a platnost závěti nebyla v dědickém řízení
zpochybněna, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně se dnem smrti
své matky stala vlastnicí předmětných nemovitostí a je ve sporu aktivně
legitimována. Mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva, která by žalovaného
po úmrtí jeho manželky opravňovala k dalšímu užívání předmětných nemovitostí, a
proto je žalovaný užívá bez právního důvodu. Počínání žalovaného, který výměnou
zámků znemožnil žalobkyni předmětné nemovitosti užívat, soud prvního stupně
posoudil jako neoprávněný zásah do vlastnického práva. Výši bezdůvodného
obohacení určil na základě posudku znalce, který obvyklé nájemné za užívání
celé nemovitosti v žalovaném období určil částkou 24.000,- Kč měsíčně. Soud
prvního stupně vzal za prokázané, že vůlí žalovaného bylo platit částku 2.000,-
Kč měsíčně za užívání části domu, a proto v částce 96.000,- Kč s příslušenstvím
(48 měsíců x 2.000,- Kč) žalobu zamítl.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. února 2008,
č. j. 25 Co 527/2007-134, 25 Co 528/2007, rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku v částce 1.065.000,- Kč potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil
s právním názorem soudu prvního stupně, že aktivní legitimace žalobkyně je
dána. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že žalovaný nemovitosti užíval
na základě ústní dohody se žalobkyní a důvod, pro který jí znemožnil
nemovitosti užívat, totiž obava z neoprávněné dispozice s majetkem, není
omluvitelný. Dále odvolací soud konstatoval, že investice do nemovitosti jsou
zohlednitelné v dědickém řízení a nemají pro rozhodnutí v projednávané věci
právní význam. Konečně odvolací soud uzavřel, že nebyly shledány ani důvody pro
aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., tj. že by výkon práv žalobkyně byl v rozporu s
dobrými mravy. V zamítavém výroku v částce 96.000,- Kč dospěl odvolací soud k
závěru, že rozsudek soudu prvního stupně nelze potvrdit ani změnit, neboť
žalobkyně nebyla poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že soud
nemá za prokázané její tvrzení o účelu plateb, které žalobce žalované zasílal,
a proto v této části výroku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o částce
1.065.000,- Kč podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřoval v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvedl, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé zásadní význam, jelikož otázka aktivní legitimace žalobkyně k podání
žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, jakožto úhrady ceny za užívání
nemovitostí, které jsou předmětem dosud nevypořádaného dědictví, je odvolacími
soudy rozhodována rozdílně. Zatímco v usnesení ze dne 31. října 2005, č. j. 53
Co 313/2005-240, Městský soud v Praze ve sporu mezi týmiž účastníky potvrdil
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 1. 2005, č. j. 16 C
288/2001-219, o přerušení řízení do pravomocného skončení dědického řízení
vedeného pod sp. zn. 18 D 1271/99 u Obvodního soudu pro Prahu 5, v napadeném
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2008, č. j. 25 Co
527/2007-134, 25 Co 528/2007, odvolací soud dospěl k závěru, že aktivní
legitimace žalobkyně je dána.
Jako dovolací důvod žalovaný uvedl vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ a b/ o. s. ř.). Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, označil neprovedení důkazu spisem Obvodního soudu pro Prahu
5 sp. zn. 16 C 288/2001, který navrhoval již před soudem prvního stupně a v
němž jde o spor mezi týmiž účastníky z téhož titulu, pouze za jiné časové
období. Protože uvedený důkaz proveden nebyl, učinil odvolací soud nesprávný
závěr, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva, a uplatněný nárok
posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení. Dále žalovaný namítal nesprávné
právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně uvedl,
že
žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována, jelikož dědické řízení není dosud
skončeno. Protože soud nesmí otázku nabytí vlastnictví děděním řešit jako
otázku předběžnou, měl soud řízení v projednávané věci přerušit do skončení
řízení o dědictví,
předmětný dům užíval po dohodě se žalobkyní, kterou připustila ve své výpovědi
učiněné dne 23. 4. 2003 před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C
288/2001. Navíc dům užívala i žalobkyně k uskladnění věcí patřících do
nevypořádaného dědictví,
ochrana, které se žalobkyně domáhá z titulu údajného neoprávněného užívání, je
ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy, jelikož
na předmětných nemovitostech provedl rozsáhlé rekonstrukce, které je výrazně
zhodnotily, přitom například garáž vybudoval osobně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je nepřípustné, neboť
otázka aktivní věcné legitimace již byla dovolacím soudem vyřešena, a to
rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1586/98 a 22 Cdo 2501/98. Tato
rozhodnutí řeší totožnou hmotněprávní problematiku, tedy plnou aktivní
legitimaci a úplnost vlastnického práva dle ustanovení § 460 obč. zák. vzdor
tomu, že dědické řízení není ukončeno. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací
soud dovolání žalovaného pro nepřípustnost odmítl.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože dovolání žalovaného směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud
potvrdil ve věci samé první rozsudek soudu prvního stupně, může být
pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle § 237 odst. 3 o. s.
ř. dán zejména tehdy, řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Vzhledem ke skutečnosti, že v napadeném rozhodnutí odvolací soud dospěl k
závěru, že aktivní legitimace žalobkyně je dána, zatímco v právní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 288/2001, jež je sporem o vydání
bezdůvodného obohacení mezi týmiž účastníky za jiné časové období, Městský soud
v Praze v usnesení ze dne 31. října 2005, č. j. 53 Co 313/2005-240, kterým
potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 1. 2005, č. j. 16 C
288/2001-219, o přerušení řízení do pravomocného skončení dědického řízení
vedeného pod sp. zn. 18 D 1271/99 u Obvodního soudu pro Prahu 5, učinil otázku
aktivní legitimace žalobkyně závislou na rozhodnutí v dědickém řízení, jedná se
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. o situaci, kdy je právní otázka
odvolacími soudy rozhodována rozdílně. Dovolání je proto přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
D. Důvodnost
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán dovolacími důvody včetně toho, jak je
dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolání je důvodné.
I. K námitce existence dohody a vady řízení, jež měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci
1. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 je bezdůvodným obohacením majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů. „Plnění bez právního důvodu je jednou ze
skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat
vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Prospěchem z plnění
bez právního důvodu se rozumí ty případy, v nichž právní důvod k plnění od
počátku chyběl“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2000, sp.
zn. 25 Cdo 2358/2000).
2. Dovolatel namítá, že předmětné nemovitosti užíval na základě řádného
právního důvodu, tj. dohody se žalobkyní, kterou dle názoru dovolatele
dokládají svědecké výpovědi obsažené ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp.
zn. 16 C 288/2001. Dovolatel tvrdí, že jím navrhovaný důkaz uvedeným spisem
nebyl soudy nižších stupňů proveden. Dovolací soud však z obsahu spisu v
rozhodované věci zjistil, že důkaz uvedeným spisem byl proveden během jednání
před soudem prvního stupně dne 11. 9. 2006 (č. l. 85 spisu). Nadto dovolací
soud uvádí, že svědecké výpovědi obsažené v uvedeném spisu existenci dohody
neprokazují, a to ani výpověď žalobkyně učiněná na jednání dne 23. 4. 2003, č.
l. 116 a násl. připojeného spisu zn. 16 C 288/2001, na kterou ve svém dovolání
poukazuje žalovaný. Soudy nižších stupňů tak uplatněný nárok žalobkyně správně
posoudily jako nárok z bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního
důvodu.
II. K námitce nedostatku aktivní legitimace žalobkyně
3. Ačkoli právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při
nabývání dědictví (předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli
musí být soudem projednáno a rozhodnuto), podle § 460 obč. zák. platí, že
dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze
4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, publikovaný pod č. 42 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1974). V období od smrti zůstavitele až do
vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu jsou dědici považováni za
vlastníky celého majetku patřícího do dědictví. Jediného dědice je tak třeba
považovat za vlastníka věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října
2000, sp. zn. 22 Cdo 1586/98).
4. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. září 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99,
zodpověděl kladně otázku aktivní legitimace dědiců domáhat se ochrany
vlastnického práva k věci dříve, než byla projednána v dědickém řízení.
Nejvyšší soud dovodil, že dědicové jsou kromě jiného „oprávněni uplatnit i
nárok na vydání bezdůvodného obohacení, vznikl-li třetí osobě v souvislosti se
zmenšením majetku náležejícího do dědictví jednáním této třetí osoby“. Třebaže
citované rozhodnutí se týká ochrany oprávněného dědice ve vztahu k třetím
osobám, není možné přehlédnout, že žalobkyně je v současné době spoluvlastnicí
předmětných nemovitostí z jedné třetiny a také výlučnou závětní dědičkou
zbývajících dvou třetin předmětných nemovitostí.
5. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je-li zřejmé, který z více
dědiců právo převezme (např. podle závěti, která nebyla v dědickém řízení
napadena), lze v řízení v těchto a v jim podobných případech pokračovat již
před skončením dědického řízení, pokud to nevylučuje povaha věci (srov. např.
usnesení NS ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2817/2004 nebo ze dne 30. 12.
2003, sp. zn. 22 Cdo 1908/2003). Vzhledem k tomu, že žalobkyně dědictví
neodmítla a platnost závěti nebyla v dědickém řízení zpochybněna, je nutno
uzavřít, že žalobkyně se smrtí V. B. stala výlučnou vlastnicí předmětných
nemovitostí. Za této situace a ve světle uvedené judikatury neshledal dovolací
soud důvod, proč by otázku vlastnictví předmětných nemovitostí nebylo možno
posoudit jako otázku předběžnou.
6. Z dokazování v předchozím řízení vyplynulo, že předmětné nemovitosti
odvolatel užíval výlučně sám a že žalobkyni znemožnil přístup do nich výměnou
zámků ve vchodových dveřích. Dědické řízení, probíhající již od roku 1999 (spis
zn. 18 D 1271/99 Obvodního soudu pro Prahu 5) nemůže znemožnit uplatnění
vlastnického práva žalobkyně za situace, kdy vlastnictví k věci se nabývá dnem
smrti zůstavitele. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že aktivní legitimace
žalobkyně k podání žaloby z titulu bezdůvodného obohacení je v předmětném sporu
dána.
III. K námitce užívání předmětných nemovitostí
6. Je-li přípustnost dovolání založena podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., přihlédne dovolací soud k námitce směřující proti skutkovému stavu věci
pouze v případě, že se jedná o vadu, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.).
7. Dovolatel namítal nesprávnost skutkového závěru odvolacího soudu, podle
něhož předmětné nemovitosti po smrti matky žalobkyně užíval výlučně dovolatel,
který navíc vyměnil zámek ve vchodových dveřích. Tvrdil, že dům sloužil oběma
účastníkům, neboť v něm byly uskladněny věci, které náležely do dosud
nevypořádaného dědictví. Odvolací soud (resp. soud prvního stupně, s jehož
závěry se odvolací soud ztotožnil) k uvedené námitce při hodnocení důkazů podle
§ 132 o. s. ř. přihlédl, neshledal ji však důvodnou za situace, kdy v domě je
jen jediná bytová jednotka a kdy žalovaný znemožnil žalobkyni dům užívat, a
proto pronájem části, kterou žalovaný podle svého tvrzení neužíval, nebyl
možný. V těchto souvislostech nelze uzavřít, že by odvolací soud zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
8. Dovolací soud dále pro úplnost odkazuje na svou konstantní judikaturu (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, nebo
ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007), podle níž bezdůvodné obohacení
vzniká též tomu, kdo znemožní vlastníkovi přístup na jeho pozemek (nemovitost),
získá tím možnost jej výlučně užívat a dostane se tak do postavení detentora, a
to bez ohledu na to, jak intenzivně pozemek (nemovitost) skutečně užívá.
IV. K otázce odepření ochrany ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
9. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které
tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v
souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky
pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé
úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo
486/2002, nebo rozsudek NS ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 497/2007).
10. V projednávané věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odvolací soud při
aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nepřihlédl dostatečně ke všem
okolnostem případu, když nevzal v úvahu skutečnost, že žalovaný v době smrti
své manželky v domě již po třicet let bydlel, přičemž dům vlastní prací
podstatně zhodnotil, podílel se na jeho údržbě, jakož i na výchově žalobkyně
samotné. Předeslané platí i za situace, kdy náklady vynaložené žalovaným na
předmětný dům budou zohledněny v dědickém řízení, neboť posouzení otázky, zda
výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, nelze redukovat pouze na
majetkové vyrovnání, kterému bude dán průchod v dědickém řízení. V rámci
posouzení, zda je výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, měl odvolací
soud přihlédnout rovněž ke skutečnosti, že žalovaný vyměnil zámky na domě v
obavě z neoprávněné dispozice žalobkyně s movitými věcmi náležejícími do
dědictví, jakož i ke skutečnosti, že žalovanému je již 77 let a lze po něm
těžko požadovat, aby se z domu okamžitě vystěhoval. Žalovaný se přitom z domu v
průběhu řízení vystěhoval, nicméně s dluhem ve výši 1.065.000,- Kč, nehledě na
další dlužnou částku, která je předmětem samostatného řízení u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 288/2001. Při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. je proto třeba rovněž přihlédnout k majetkovým, ale i osobním poměrům
žalovaného a žalobkyně, neboť vzhledem k výše uvedenému je třeba za rozporný s
dobrými mravy považovat výkon práva žalobkyně, který by žalovaného připravil o
nejnutnější zabezpečení ve stáří.
Protože odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když při aplikaci
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nevzal v úvahu všechny rozhodné okolnosti
případu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o.
s. ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody,
pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§ 243b odst. 3 o. s. ř.)
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího
(§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o. s. ř.). V jeho rámci bude při
rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§
243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu