30 Cdo 497/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobkyň a) A. H., a b) M. Š., obou zastoupených T. Š., proti žalované V. V.,
zastoupené advokátkou, o 119.923,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 143/1999, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2006, č.j. 25 Co 232/2006-266, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 12. září 2006, č.j. 25 Co 232/2006-266, pokud jím byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2006, č.j.
25 Co 232/2006-266, se ve výroku ve věci samé, pokud jím byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně, a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací
tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v konečném znění domáhaly žalobou doručenou soudu dne
14.4.1999, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyním částku
119.923,20,- Kč s příslušenstvím. Uvedly, že každá vlastní ideální jednu
čtvrtinu
a žalovaná ideální jednu polovinu domu v P. Nemovitost má tři nadzemní podlaží
s šesti bytovými jednotkami. Přízemí domu a dvorní trakt je nebytového
charakteru a jsou využívány komerčně. Od 1.1.1996 se o dům stará a navenek
jedná jménem spoluvlastnic žalovaná bez souhlasu žalobkyň. Žalovaná jim
neposkytuje vyúčtování o příjmech a výdajích souvisejících s pronájmy bytů,
ačkoliv o vyúčtování žádaly od roku 1996. Neplatí jim ani podíl na zisku z
nájemného za byty. Žalovaná užívá v domě byt v prvním podlaží o výměře
podlahové plochy 85 m2. Výnosy z nebytových prostor jsou děleny a vypláceny
podle podílů. Od 1.7.2000 žalobkyně vybírají polovinu nájemného z ostatních
bytů na svůj vlastní účet.
Žalobkyně se proto domáhají po žalované zaplacení výnosů plynoucích z nájmů
bytů, včetně bytu žalované, v rozsahu svých spoluvlastnických podílů, za období
od 1.7.1995 do 30.6.2000, a to ve výši 7.618,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od
1.7.1996 do zaplacení, 10.285,60 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1.7.1997 do
zaplacení, 20.556,30 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1.7.1998 do zaplacení,
28.994,50 Kč
s 12 % úrokem z prodlení od 1.7.1999 do zaplacení, 31.691,40 Kč s 10 % úrokem z
prodlení od 1.7.2000 do zaplacení. Dále uplatňují odpovídající podíl nájemného
za byt užívaný žalovanou za období od 1.7.2000 do 30.6.2002, a to ve výši
10.184,70 Kč
s 8 % úrokem od 1.7.2001 do zaplacení a 10.592,70 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení
od 1.7.2002 do zaplacení. Výši nároků odvozují z výpočtu nájemného za byty
pro příslušné období dle vyhlášky MF č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a
úhradě
za plnění poskytovaná s užíváním bytu.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21.října 2003, č.j. 6 C
143/1999-148, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Tento rozsudek
byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2004, č.j. 12 Co 740,
743/2003-167, zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu
nepřezkoumatelnosti. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby si především
ujasnil předmět řízení, jaké nároky
a za jaká období je žalobkyně uplatnily, a zda pro rozhodnutí o uplatněných
nárocích má již dostatek skutkových zjištění. Obvodní soud pro Prahu 5
rozsudkem ze dne 28. ledna 2005, č.j. 6 C 143/1999-205, po doplnění dokazování
znovu žalobu zamítl a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil aplikací ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. Uvedený rozsudek byl rovněž z důvodu nepřezkoumatelnosti
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2005, č.j. 25 Co
237/2005-223, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud opětovně vytkl soudu prvního stupně, že si neujasnil dostatečně
předmět řízení, a uložil mu povinnost zabývat se existencí nároku žalobkyň s
tím, že bude třeba zkoumat i účelnost prostředků vynaložených žalovanou v
rozhodném období a přihlédnout k oboustranně vznesené námitce promlčení. Při
případné úvaze soudu ohledně plnění povinností účastnic řízení jako
spoluvlastnic nemovitosti a o použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. bude
nezbytné se také vypořádat se všemi skutečnostmi. Zejména bude třeba dát
do souvislosti vyjádření nesouhlasu žalobkyň s jednáním žalované a také se
vypořádat s otázkou, jak se všechny spoluvlastnice staraly o celou nemovitost.
V následujícím řízení Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20.
ledna 2006, č.j. 6 C 143/1999-228, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyním částku 10.184,70 Kč s 8 % úrokem z prodlení od 8.12.2001 do
zaplacení a částku 10.592,70 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 21.2.2003 do
zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu zamítl,
pokud se žalobkyně domáhaly po žalované zaplacení částek 7.618,- Kč s 21 %
úrokem z prodlení od 1.7.1996 do zaplacení, 10.285,60 Kč s 26 % úrokem z
prodlení od 1.7.1997 do zaplacení, 20.556,30 Kč s 26 % úrokem
od 1.7.1998 z prodlení do zaplacení, 28.994,50 Kč s 12 % úrokem z prodlení
od 1.7.1999 do zaplacení, 31.691,40 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1.7.2000
do zaplacení a dále pak 8 % úroku z prodlení z částky 10.184,70 Kč od 1.7.2001
do 7.12.2001 a 5,5 % úroku z prodlení z částky 10.592,70 Kč od 1.7.2002 do
20.2.2003 (výrok II.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok III.), a žalobkyním a žalované uložil zaplatit
náklady řízení České republice po 9.937,50 Kč (výroky IV. a V.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastnice řízení jsou
podílovými spoluvlastnicemi domu v P., přičemž žalobkyně vlastní každá ideální
jednu čtvrtinu a žalovaná ideální jednu polovinu uvedené nemovitosti. Od roku
1996 neexistuje mezi žalobkyněmi a žalovanou obecná shoda v tom, jakým způsobem
má být dům spravován. Fakticky však běžnou údržbu, jakož i opravy domu
zajišťuje žalovaná ze společných prostředků. Příjmy a výdaje ze správy domu, o
kterých vede žalovaná účetnictví, jí byly spravovány u Č. s., a.s. na účtu
číslo 5296440, který byl v letech 1996 a 1997 veden na jméno J. B. a od roku
1998 pak na jméno žalované. Účet je používán pouze pro správu finančních
prostředků týkajících se domu. Na účtu se shromažďovaly veškeré příjmy plynoucí
z pronájmu bytových jednotek v domě. Veškeré výdaje z účtu vztahující se k
rozhodnému období přímo souvisely se správou a hospodařením domu. Skutkové
závěry ohledně uvedeného nakládání s finančními prostředky souvisejícího s
provozem a správou domu, jež vykonávala žalovaná, čerpal soud prvního stupně ze
znaleckého posudku z oboru ekonomika a účetnictví. O správě nemovitosti mezi
účastnicemi neexistovala dohoda. Z jejich korespondence vyplývá, že žalobkyně
několikrát vyjádřily nesouhlas s tím, aby žalovaná dům spravovala, a žádaly po
ní vyplacení části příjmů plynoucích z domu, odpovídající jejich
spoluvlastnickému podílu. Žalovaná užívá v domě byt III. kategorie o rozměrech
85 m2, za který odvedla za období od roku 1997 do roku 2000 celkem 36.055,- Kč
na uvedený společný účet u Č. s. Žalovaná též provedla na vlastní náklady
rekonstrukci bytu. V roce 1997 byla prováděna oprava střechy, neboť do
nemovitosti zatékalo střešními okny. Na závadu upozornil žalovanou svědek R.,
nájemce dotčených nebytových prostor.
Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně hodnotil podle
ustanovení
§ 139 odst. 2 obč. zák. Dovodil, že jednání žalované, která zajišťovala provoz
a správu domu, jakož i hospodaření s vybíranými finančními prostředky v
rozhodné době, nebylo jednáním na základě učiněného společného rozhodnutí všech
spoluvlastnic domu,
a žalovaná tudíž neměla právo se společnými prostředky nakládat. Pokud tedy
tyto prostředky užila, přestože to bylo na správu nemovitosti, činila tak bez
právního důvodu a žalobkyním obecně svědčí právo na vydání bezdůvodného
obohacení v rozsahu části vybraného nájemného, které odpovídá jejich
spoluvlastnickému podílu.
Soud prvního stupně shledal opodstatněnou námitku promlčení vznesenou
žalovanou ohledně nároků za období od července 1995 do června 1997, které
žalobkyně uplatnily až v říjnu 1999 (§ 107 odst. 1 a § 101 obč. zák.).
Pokud se jednalo o období od 1.7.1997 do 30.6.2000, soud prvního stupně
dovodil, že uplatněné nároky žalobkyň jsou podle ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. v rozporu s dobrými mravy. Vycházel přitom ze závěru, že uvedeným
znaleckým posudkem bylo prokázáno, že účetnictví a investice, které byly
žalovanou za zkoumané období zajišťovány, byly v zájmu všech vlastníků
nemovitosti a v jejich prospěch, neboť byly vynaloženy na údržbu či zhodnocení
celé nemovitosti. Přihlédl také ke skutečnosti, že vztahy účastnic řízení byly
a jsou oboustranně hluboce narušeny, což správu domu
a hledání konsensu ztěžovalo či znemožňovalo. Navíc investicí ve výši
104.860,90 Kč, jež byla hrazena výlučně z prostředků žalované, byla nepochybně
zhodnocena celá nemovitost.
Ve vztahu k uplatněnému nároku na podíl nájemného za byt žalované soud
prvního stupně vycházel ze závěru, že za uvedené období byl zcela uhrazen.
Přitom vzal v úvahu, že žalovaná za užívání svého bytu odvedla na uvedený
společný účet u Č. s. celkem částku 36.055,- Kč, přičemž celková výše nájemného
podle vyhlášky č. 30/1995 Sb. za období od 1.7.1997 do 30.6.2000 činila
35.077,80,- Kč.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně proto v části týkající se těchto
nároků žalobkyň žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V části žaloby týkající se období od 1.7.2000 do 30.6.2001, za něž se
žalobkyně domáhaly částky 10.184,70 Kč, soud prvního stupně žalobě co do
jistiny vyhověl, neboť nárok byl uplatněn včas a promlčen není. Požadovaný 8 %
úrok za období od 1.7.2001 do 7.12.2001 však nepřiznal, neboť splatným se stal
až dnem 7.12.2001, kdy se žalovaná dozvěděla o uplatnění nároku převzetím
žaloby ze dne 4.12.2001 (§ 563 obč. zák.). Ze stejných důvodů soud prvního
stupně vyhověl žalobě i ohledně uplatněného nároku na nájemné za byt žalované
za období od 1.7.2001 do 30.6.2002 ve výši 10.592,70 Kč, ale požadovaný úrok z
prodlení za období od 1.7.2002 do 20.2.2003 žalobkyním za podmínek ustanovení §
563 obč. zák. nepřiznal, neboť i v tomto případě se žalovaná o uplatněném
nároku dozvěděla až při ústním jednání konaném ve věci dne 20.2.2003.
Požadovaný úrok proto přiznal žalobkyním až od 21.2.2003.
K odvolání žalobkyň i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
12. září 2006, č.j. 25 Co 232/2006-266, rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku potvrdil. V zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyním v zákonné lhůtě
20.556,30 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1.7.1998 do zaplacení, 28.994,50 Kč s
12 % úrokem z prodlení
od 1.7.1999 do zaplacení, 31.691,40 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1.7.2000
do zaplacení. Co do části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyním
7.618,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1.7.1996 do zaplacení, 10.285,60,- Kč s
26 % úrokem z prodlení od 1.7.1997 do zaplacení, 8 % úrok z prodlení z částky
10.184,70 Kč
od 1.7.2001 do 7.12.2001 a 5,5 % úrok z prodlení z částky 10.592,70 Kč od
1.7.2002
do 20.2.2003 odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v této části
řízení zastavil. Současně uložil žalované povinnost nahradit žalobkyním náklady
řízení před soudy obou stupňů ve výši 6.720,- Kč. Účastnice řízení zavázal
nahradit náklady řízení České republice, z toho žalobkyně společně a nerozdílně
2.981,- Kč a žalovanou 16.894,- Kč.
Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně.
Za správné považoval i jeho právní posouzení, pokud věc hodnotil podle
ustanovení
§ 139 odst. 2 obč. zák., a rovněž se ztotožnil s jeho závěry o důvodnosti
žaloby
za období od 1.7.2000 do 30.6.2002.
Odvolací soud ale nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že
nárok žalobkyň za období od 1.7.1997 do 30.6.2000 byl v rozporu s dobrými mravy
podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. V tomto ohledu odvolací soud totiž
vycházel z úvahy, že k případnému zhodnocení nemovitosti bylo možné přihlížet
při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastnic. Ohledně výdajů za úklid
odvolací soud souhlasil s názorem žalobkyň, že tyto výdaje nemohou jít k tíži
spoluvlastnic nemovitosti, neboť k úhradě těchto nákladů neslouží nájemné, ale
částky vybrané od jednotlivých nájemníků
na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (§ 696 obč. zák.). Odvolací
tedy dovodil, že v tomto případě nebylo důvodu pro úvahu o rozporu nároku
žalobkyň s dobrými mravy.
Se soudem prvního stupně bylo podle odvolacího soudu možné souhlasit v
tom, že žalovaná na nájemném za svůj byt na společný účet odvedla celkem
36.055,- Kč, nejednalo se však o období od 1.7.1997 do 30.6.2000, ale o období
od ledna 1997
do prosince 2000. Především však tato úvaha soudu prvního stupně, že převedením
výše uvedené částky žalovanou na společný účet zanikl nárok žalobkyň na podíl
na nájemném, nebyla případná, neboť žalovaná sice nájemné na společný účet
odvedla, ale tyto finanční prostředky se nedostaly do dispozice žalobkyň.
Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně i v
části, která se týkala žalobkyň na výnosu z nájemného za byty v domě za období
od 1.7.1997 do 30.6.2000.
K námitce žalované, že neměla možnost uplatnit další nezpochybnitelné
výdaje, které hradila v letech 2001 a 2002, tedy za období, ve kterém bylo
soudem prvního stupně žalobě vyhověno, přestože znalecký posudek se zabýval
pouze obdobím roku 1996 až 2000, odvolací soud uzavřel, že žalovaná mohla
tvrdit rozhodné skutečnosti
a navrhovat důkazy ihned poté, co soud prvního stupně připustil změnu žaloby,
kterou se žalobkyně domáhaly podílů výnosů z nájemného za byty v domě i za tato
další období, a to bez ohledu na znalecký posudek. Nejpozději pak před konečným
rozhodnutím soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 119a ve spojení s
ustanovením § 205a o.s.ř., o čemž byla žalovaná také řádně soudem prvního
stupně poučena.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání do výroku,
kterým byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, dále do
měnícího výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, a konečně do výroků o náhradě
nákladů řízení
ve vztahu mezi účastníky a vůči České republice. Jeho přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je zřejmě z důvodů, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka zejména namítá, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci,
když nezkoumaly rozhodující listiny, dovolatelka nebyla vyslechnuta jako
účastnice řízení a odvolacím soudem nebyly respektovány závěry znaleckého
posudku. Uvedeným postupem bylo dovolatelce „odebráno právo na spravedlivý
proces“.
Pokud jde o „rozhodující listiny“ dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že
nebyla doložena výměra podlahové plochy bytu užívaného žalovanou evidenčním
listem, ze kterého vyplývá, že činí 75m2, zatímco napadené rozhodnutí vychází
pro účely stanovení finanční povinnosti žalované z výměry 85m2, která nebyla
prokázána. Dále nebyl soudy zkoumán právní stav uživatelů všech nájemních bytů
v předmětném domě, když právě tento vztah je rozhodující pro kvalifikaci příjmů
a výdajů na uvedeném účtu u Č. s. Přitom pouze dvě uživatelky bytů mají
uzavřeny nájemní smlouvy se všemi spoluvlastnicemi, ve kterých ale sjednaly
povinnost nájemnic platit nájemné na účty rozdílné od společného účtu u České
spořitelny a které neobsahovaly ujednání o úhradě za služby spojené s užíváním
bytu. Dovolatelka je proto názoru, že žalobkyně nejsou aktivně legitimovány v
části žaloby, ve které na ní požadují vydání bezdůvodného obohacení z plateb
zaslaných na jiný účet než byl dohodnut ve zmíněných nájemních smlouvách.
Ostatní platby poukazované v rozhodném období na společný účet ostatními
uživateli bytů jsou potom plněním nahrazujícím v penězích jejich bezdůvodné
obohacení, které dovolatelka přijala
a použila na úhradu nákladů na údržbu, opravy a odstranění havarijního stavu
nemovitosti, jak je doloženo znaleckým posudkem, nebo z nich dále hradila
služby spojené s užíváním bytů. Dovolatelka se proto domnívá, že je v rozporu
se zákonem použít pro klasifikaci těchto výdajů ustanovení § 696 obč. zák., jak
to uvedl odvolací soud. Je tedy v rozporu se zákonem i dobrými mravy, aby
dovolatelka uvedené výdaje, které byly vynaloženy ve prospěch jak uživatelů
nájemních bytů, tak ostatních spoluvlastnic, které se o nemovitost nestaraly,
nesla ze svého. K uvedenému dovolatelka navrhla provedení důkazů uvedeným
evidenčním listem a příslušnými nájemními smlouvami.
Dovalatelka dále namítá, že ze znaleckého posudku nevyplynulo, že by některý z
výdajů představoval investici, která by byla zhodnocením nemovitosti, a jako
investice by se v účetnictví projevila. Výdaje, které odvolací soud posoudil
jako investice, byly
ve znaleckém posudku hodnoceny jako opravy nebo havarijní opravy, které
předcházely vzniku škod. K tomu navrhla k důkazu rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 sp. zn. 16 C 424/93.
Na podporu své argumentace dovolatelka dále uvedla skutečnosti dokumentující
současný stav v domě. Mimo jiné, že žalobkyně pronajímají bez souhlasu
dovolatelky byt o výměře podlahové plochy 50m2 cizím dělníkům (asi 7 osobám),
aniž by za to dovolatelce platily získané bezdůvodné obohacení odpovídající
jejímu spoluvlastnickému podílu, nechávají na ostatních uživatelích bytu a
dovalatelce, aby platili ze svého úhradu za služby, znepřístupňují žalované
nebytové prostory ve dvoře
o výměře asi 200m2 s tím, že brání jejich pronájmu, a nadále se nepodílejí na
správě
a údržbě společné nemovitosti.
Ohledně výroku, kterým byl odvolacím soudem potvrzen vyhovující výrok rozsudku
soudu prvního stupně soudu, dovolatelka namítá, že vzhledem k uvedeným
skutečnostem se cítí výrazně poškozena na svých právech, a považuje to za svoji
majetkovou a morální újmu, kdyby měla nést přiznané plnění soudem, aniž by byla
zohledněna skutečnost, že žalobkyně na druhé straně poškozují dovolatelku.
Proto se domnívá, že je spravedlivé, aby i v této části nebyl soudem výkon práv
žalobkyním přiznám rovněž ve smyslu ustanovení § 3 obč. zák.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k
dalšímu řízení odvolacímu soudu. Současně navrhla odklad vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam
[§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním
dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč
a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství
pohledávky
[§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním jednak napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ohledně povinnosti
žalované zaplatit žalobkyním částku 10.184,70 Kč s 8 % úrokem z prodlení od
8.12.2001
do zaplacení a částku 10.592,70 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 21.2.2003
do zaplacení. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není
přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno
rozhodnutí ve věci samé, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé
jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání žalované proti potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu
s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek,
je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu
uvedeného
v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z
důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 242 odst. 3
o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít
zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující
přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné
rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného
pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být
založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaná
podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází.
Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud
přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud
nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaného
pro posouzení věci významné. Žalovaná tedy uplatňuje dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska
tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že
rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání
žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Pokud dovolání žalované směřuje proti měnícímu výroku odvolacího soudu, kterým
byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyním v zákonné lhůtě 20.556,30
Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1.7.1998 do zaplacení, 28.994,50 Kč s 12 %
úrokem z prodlení od 1.7.1999 do zaplacení, 31.691,40 Kč s 10 % úrokem z
prodlení
od 1.7.2000 do zaplacení, je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl
k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,
přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a), b)
a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud souhlasí s námitkou dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval
právně významnou skutečností, zda uživatelé bytů v předmětném domě mají
uzavřeny nájemní smlouvy. Okolnost, zda jim svědčí nájemní poměr k bytům či
nikoli, a jaký je jeho obsah, má nepochybně význam pro právní hodnocení nároků
uplatněných žalobkyněmi a tím i pro posouzení jejich důvodnosti a výše. S
účinností od 1.1.1995 musí mít nájemní smlouvy písemnou formu (srov. § 686
odst. 1 obč. zák.). Protože její nedostatek znamená absolutní neplatnost
právního úkonu (srov. § 40 odst. 1 a § 40a věty třetí obč. zák.), soud k ní měl
přihlížet v souladu se soudní praxí z úřední povinnosti. Jestliže okolnosti
rozhodné pro posouzení věci nebyly zjišťovány jako skutkový podklad pro
posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti,
jedná se
o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5.2.2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura pod číslem 56, ročník 2003).
Jako důvodné je třeba považovat i námitky dovolatelky směřující ve své podstatě
ke zpochybnění přesvědčivosti závěru odvolacího soudu, pokud na rozdíl od soudu
prvního stupně neshledal nárok žalobkyň za období od 1.7.1997 do 30.6.2000 v
rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., když uzavřel,
že „v tomto ohledu vycházel z úvahy, že k případnému zhodnocení nemovitosti
bylo možné přihlížet při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastnic.“ Z
uvedeného závěru není zřejmé, jak k němu odvolací soud dospěl, vůbec z něho
nevyplývá, jaké zhodnocení nemovitosti má na mysli vzhledem ke zjištěnému
skutkovému stavu, ale především je uvedené odůvodnění zcela nedostatečné, a to
i přesto, že odvolací soud dále hodnotil výdaje
za úklid, jež podle jeho názoru nemohou jít ve smyslu § 696 obč. zák. k tíži
žalobkyň.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 5.12.2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise
Soudní judikatura, ročník 2003) ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (o tom, že
výkon práv
a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s
dobrými mravy) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou,
tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem
a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu
je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě
na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití
ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci
musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Z uvedeného závěru - jak
vyplývá
z odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud nevycházel. Vzhledem k
uvedenému tedy rozhodnutí odvolacího soudu postrádá náležitosti uvedené v
ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., a je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů.
Dovolací soud nepřihlížel ke skutkovým námitkám, jimiž dovolatelka uplatňovala
nové skutečnosti nebo důkazy. Při zjišťování skutkového stavu věci může
dovolací soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v
odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (srov. § 243a
odst. 2 o.s.ř.); nelze proto v něm ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo
nové důkazy
(tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního
stupně nebo v odvolacím řízení) [srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze, ze dne
15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy
6/1996, str. 284-285].
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn není správný. Nejvyšší soud České
republiky jej proto, v rozsahu napadeném dovoláním žalované (srov. též § 41
obč. zák.), jakož
i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem, § 243b odst. 3 věta první o.s.ř.). Vzhledem k tomu dovolací soud
nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243
o.s.ř).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2007
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu