V řízení před soudem prvního stupně nedošlo ke změně skutkového stavu,
a proto soud prvního stupně respektoval právní názor vyslovený Nejvyšším soudem
v rozsudku ze dne 27. 11. 2003, č.j. 33 Odo 890/2002-126; ten se bezdůvodným
obohacením žalovaných ve výši 12.000.000,- Kč na úkor žalobkyně již jednou
zabýval. Také odvolací soud odkázal na ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř. ve
spojení s § 243d odst. 1 o. s. ř. s konstatováním, že také on je tímto názorem
vázán, a proto rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla stanovena
žalovaným solidárně povinnost zaplatit 12.000.000,- Kč žalobkyni, potvrdil.
Pro posouzení toho, zda žalobkyní požadovaný úrok z prodlení ve výši 21
% není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, bylo podle odvolacího soudu
rozhodující, jak dluh žalovaných vznikl. Podle závazného názoru dovolacího
soudu vznikl dluh tím, že žalovaní se nevrácením smluvních pokut vyplacených
jim žalobkyní na základě ujednání, které však je pro rozpor s dobrými mravy
podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále o. z.) neplatné, bezdůvodně
obohatili. Odvolací soud vzal v úvahu, že to nebyli žalovaní, kteří by
požadovali po žalující straně skládání dalších a dalších částek, ale že to byla
žalobkyně, kdo opakovaně po žalovaných požadoval prodlužování termínu a nabízel
další a další smluvní pokuty pro případ nesplnění závazků ze smlouvy o budoucí
smlouvě. Odvolací soud měl zato, že postup žalobkyně je přímo návodem na
zajištění výrazně vyššího výnosu z peněz, nežli by byl bankovní výnos při
uložení v peněžním ústavu. V případě, kdy rovné subjekty uzavřou smlouvu, ze
které vyplývá pro oba časově podmíněná povinnost, bude ten účastník, který si
bude chtít zvýšený výnos zajistit, nabízet druhému účastníku prodlužování
splnění svého závazku s co možná nejvyšší smluvní pokutou. To nejméně v takové
výši, aby byla v rozporu s dobrými mravy, takže po zániku smlouvy může
požadovat vrácení nejenom vyplacených smluvních pokut jako plnění neplatného
podle § 39 o. z., ale též jejich navýšení o úrok výrazně převyšující případný
bankovní úrok. Druhý účastník smlouvy se dostane do prodlení při vydávání
částek přijatých v důvěře na základě smlouvy iniciované tím účastníkem smlouvy,
kterému má vracet plnění, jenž se stalo bezdůvodným obohacením až soudním
rozhodnutím založeným na úvaze a výkladu ustanovení § 3 odst. 1 o. z. Právě o
takový stav šlo v projednávané věci a z etického hodnocení považuje odvolací
soud požadavek žalobkyně na přiznání úroku 21 % z částky 12.000.000,- Kč od 12.
10. 1996 do zaplacení za nemorální.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku nepříznivému pro
žalobkyni) podala žalobkyně dovolání, jehož důvodnost spatřovala v nesprávném
právním posouzení věci. Dovolatelka tvrdila, že odvolací soud rozhodl v rozporu
s hmotným právem, když přiznal žalobkyni právo na úhradu jistiny, a zároveň jí
nepřiznal právo na úhradu příslušenství jistiny. Dovolatelka odkázala na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2895/99, podle kterého má-li být
bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební
povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Uplatnění
práva na úrok z prodlení není samo o sobě výkonem práva, které je v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o. z.). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud
zrušil tu část rozsudku odvolacího soudu, kterým se změnilo rozhodnutí soudu
prvního stupně ohledně přiznání úroků z prodlení a vrátil věc odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali společné dovolání první a druhý
žalovaný. Tvrdili nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelé
poukazovali na nesprávnou aplikaci ustanovení § 39 o. z., aniž by soud na daný
případ použil ustanovení § 3 o. z. Dovolatelé nesouhlasili se závěry uvedenými
v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 890/2002, kterým byl odvolací soud
vázán, neboť dovolací soud nezkoumal všechny aspekty související se žalobkyní
uplatněným nárokem; zejména nezohlednil škodu, která žalovaným z důvodu
neuzavření kupní smlouvy vznikla. Podle dovolatelů byla napadeným rozhodnutím
poskytnuta ochrana účastníku právního vztahu, který se zachoval v rozporu se
závazky, jejichž vznik sám inicioval. Dovolatelé se naopak ztotožnili s
aplikací § 3 odst. 1 o. z. ve vztahu k uplatňované smluvní pokutě ze strany
žalobkyně, a požadovali jeho obdobné užití na spornou částku 12.000.000,- Kč.
Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterou byl
potvrzen výrok soudu prvního stupně ohledně zaplacení shora uvedené částky,
zrušil, a to včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala samostatné dovolání též třetí
žalovaná. Tvrdila nesprávnou aplikaci ustanovení o dobrých mravech (§ 3 odst. 1
a § 39 o. z.), představující nerovnost v ochraně jejího postavení. Nesouhlasila
s tvrzením, že smluvní pokuta výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, a
pro nepřiměřenost je proto neplatná. Navrhla, aby Nejvyšší soud odložil
vykonatelnost napadeného rozhodnutí
a poté zrušil rozsudek odvolacího soudu v té části výroku, která potvrdila
výrok soudu prvního stupně, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První a druhý žalovaný se k dovolání žalobkyně a třetí žalované
písemně vyjádřili. S dovoláním třetí žalované se plně ztotožnili, na rozdíl od
dovolání podané žalovanou, kde souhlasili se závěrem odvolacího soudu, že
uplatnění požadavku na zaplacení úroku z prodlení je v dané situaci výkonem
práva odporujícím dobrým mravům. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně
nevyhověl.
Dovolání žalobkyně i všech žalovaných byla podána ve lhůtě
prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání
žalobkyně je přípustné, neboť nižší instance rozhodly v napadené části merita
věci ve vztahu k dovolatelce odlišně (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř). Dovolací
důvod je uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolání žalovaných
mohlo být opřeno o tvrzenou přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3
o. s. ř., tedy o přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku,
každopádně však tvrdilo nesprávné právní posouzení věci jako dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Vzhledem k zákonné konstrukci
přípustnosti dovolání (§ 237 odst. 1 o. s. ř.) ovšem dovolací soud stejně
podrobil věc hmotněprávnímu posouzení ohledně merita, ve všech podstatných
aspektech.
Dovolání žalobkyně není důvodné.
Dovolání všech žalovaných nejsou přípustná.
Podle § 517 odst. 1 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a
včas nesplní, je v prodlení. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jde-li o
prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka
vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit
poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví
prováděcí předpis.
Pokud dluh (povinnost vydat bezdůvodné obohacení) nespočívá v
povinnosti vydat věc, nýbrž v povinnosti platební, je nepochybné, že jde o dluh
peněžitý; s jeho nesplněním spojuje ustanovení § 517 o. z. nepříznivý důsledek
vzniku prodlení na straně dlužníka s právem věřitele požadovat vedle plnění i
úroky z prodlení.
Podle § 3 odst. 1 o. z. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Nelze vyloučit, že i takový výkon práva, který formálně odpovídá
zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem
odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva
je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních
předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a
nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků, jak vyplývají z
právních norem. Institut úroků z prodlení, představující odůvodněnou ochranu
věřitele sloužící k zajištění pohledávky tím způsobem, že hrozbou zvyšujícího
se dluhu působí na dlužníka, aby své povinnosti dostál, zároveň sankcionuje za
porušení povinnosti splnit dluh řádně a včas. Současně přináší věřiteli
kompenzaci (paušalizovanou náhradu škody) za dobu, o kterou se případně plnění
opozdilo.
Využití institutu úroku z prodlení nelze v zásadě považovat za výkon
práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy; uvedené však neplatí
bezvýjimečně. Odepřít soudní ochranu je možné při požadavku věřitele na úrok z
prodlení, který shora uvedená hlediska opomíjí, nevychází ze smyslu institutu
prodlení, případě je dokonce zneužíván k poškození dlužníka nebo vzhledem k
poměrům účastníků vede k nepřiměřeným důsledkům. To v tom smyslu, že dlužníka
zatěžuje likvidačním způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
2895/99).
Za situace, kdy kupní smlouva nebyla uzavřena a jejímu možnému
sjednání předcházelo uzavření smlouvy o smlouvě budoucí doplněné třemi
doplňky, a to ze dne 1. 7. 1996, 2. 9. 1996 a 30. 9. 1996, přičemž na základě
každého z nich došlo k zaplacení další zálohy na celkovou kupní cenu a o tuto
částku se současně zvýšila smluvní pokuta, je podle dovolacího soudu třeba
považovat nárok žalobkyně na úhradu úroku z prodlení v rozporu s dobrými mravy
(§ 3 odst. 1 o. z.). Budoucí kupní smlouva totiž nebyla v konečném důsledku
uzavřena z důvodů spočívajících na její straně. Uplatňovaný nárok žalobkyně
navíc směřuje k poškození smluvního partnera (strany žalované) a s ohledem na
jeho výši ji zatěžuje nepřiměřeným způsobem.
Otázkou přiměřenosti mezi účastníky dohodnuté smluvní pokuty se
dovolací soud zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 27. 11. 2003, č.j. 33 Odo
890/2002-126, ve kterém dospěl k závěru, že „… sjednaná výše smluvní pokuty
výrazně převyšovala škodu, která by mohla neuzavřením budoucích smluv případně
vzniknout, a jíž bylo v této souvislosti možno rozumně předvídat… Byla-li
vzhledem ke všem okolnostem posuzovaného případu smluvní pokuta sjednána v
nepřiměřené výši, je ujednání o ní pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení
§ 39 o.z. neplatné.“ Dovolací soud v této souvislosti konstatuje, že v
následném řízení před soudy nižších instancí nedošlo k takové změně skutkových
okolností, které by mohly uvedený právní závěr zvrátit; z tohoto důvodu
považuje dovolateli (na straně žalované) vymezenou právní otázku za judikatorně
vyřešenou, nenaplňující atribut zásadního právního významu a po hmotněprávní
stránce – v důsledku vázanosti svým vlastním rozhodnutím (byť jiného senátu) –
vyřešenou v souladu s hmotným právem.
Žalobkyní uplatněný dovolací důvod není naplněn a odvolací soud rozhodl
ve věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně zamítá (§ 243b odst. 2
věta před středníkem o. s. ř.). Odvolací soud také, při vědomí vázanosti
právním názorem vyšší instance, odpovídajícím způsobem posoudil všechny
relevantní hmotněprávní otázky formulované dovolateli na straně žalované. Proto
bylo dovolání všech žalovaných odmítnuto (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §
243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Vzhledem ke skutečnosti, že žádný z účastníků neměl ve věci plný úspěch
ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., nebyla žádnému z účastníků
přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení (srov. též § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.