32 Odo 873/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobkyně L., spol.s r.o., proti žalované Ing. M. V., podnikatelce,
o zaplacení 207 328,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze, pracoviště
Slezská pod sp. zn. 5 Cm 119/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005, č.j. 1 Cmo 73/2004-161, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005, č.j. 1 Cmo 73/2004-161,
a rozsudek Městského soudu v Praze, pracoviště Slezská, ze dne 16. října
2003, č.j. 5 Cm 119/2003-142, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze, pracoviště Slezská, ve výroku označeným rozsudkem (v
pořadí druhým) zamítl žalobu o zaplacení částky 207 328,- Kč (bod I. výroku) a
uložil žalobkyni uhradit žalované náklady řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co usnesením ze dne 25. srpna 2003, č.j.
5 Cm 119/2003-138, připustil změnu žaloby dle podání žalobkyně ze dne 15. dubna
1997, kterou se domáhala nadále stejného plnění, ovšem z titulu bezdůvodného
obohacení na základě jiných skutkových okolností než těch, které byly obsahem
podané žaloby (tvrzené existence smlouvy o dílo). Při tomto rozhodování soud
vyšel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku ze
dne 14. května 2003, č.j. 32 Odo 100/2003-128, kterým byl zrušen jeho předchozí
rozsudek ze dne 30. dubna 2001, č.j. 5 Cm 508/93-95 (stejně jako v pořadí první
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2002, č.j. 1 Cmo 284/2001-111)
pro zatížení řízení vadou spočívající v nerozhodnutí o změně žaloby, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna
2005, č.j. 1 Cmo 73/2004-161, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16.
října 2003 (výrok I.) a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení
žádnému z účastníků (výrok II.).
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že v řízení nebyla
prokázána existence žádné smlouvy o dílo, za níž nelze považovat protokol o
předání staveniště, neboť neobsahuje vůli stran směřující k uzavření smlouvy s
předepsanými náležitostmi a vztahuje se právě jen k předání staveniště. Za
situace, kdy žalobkyně teprve v průběhu řízení odůvodnila žalobní nárok
bezdůvodným obohacením a soud prvního stupně v tomto smyslu změnu žaloby
připustil, posuzovaly soudy obou stupňů žalobní nárok z titulu bezdůvodného
obohacení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně
na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen. Toto rozhodnutí založily oba
soudy na úvaze, že žalobkyně teprve podáním ze dne 15. dubna 1997 odůvodnila
žalobní nárok bezdůvodným obohacením, a proto je třeba námitku promlčení
posuzovat s ohledem na toto datum uplatnění nároku. Za stavu, kdy pohledávka,
jež je předmětem řízení, vznikla v roce 1992, a kdy platí tzv. subjektivní
dvouletá promlčecí doba na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a tříletá objektivní promlčecí
doba na jeho vydání (v případě úmyslného bezdůvodného obohacení desetiletá
lhůta) podle § 107 odst. 2 obč. zák., vznesla žalovaná námitku promlčení
důvodně. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
důvodnost opřela o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.). Podle dovolatelky má rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní právní význam, neboť je založeno na nesprávném právním názoru a
nesprávném vyhodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně.
Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že v novém řízení nerespektovaly závazný
právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku, kterým byly ve věci jejich
předchozí rozsudky zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jejich pochybení spatřuje zejména v opomenutí té skutečnosti, že práce v
rozsahu částky 98 242,- Kč byly nesporně provedeny na základě smlouvy o dílo,
neboť v písemném protokolu o předání staveniště byly dohodnuty všechny její
podstatné náležitosti a že zcela odhlédly od podání žalované adresovaného
Krajskému obchodnímu soudu v Praze, v němž žalovaná uznala povinnost k plnění v
rozsahu částky 98 242,- Kč, jakož i důvod a výši nároku žalobkyně.
Podle názoru dovolatelky tak soudy obou stupňů pochybily, pokud bez jakéhokoliv
důvodu vyhodnotily celou dodávku jako bezdůvodné obohacení, ačkoli skutková
podstata obou právních institutů (plnění ze smlouvy a bezdůvodné obohacení)
vykazuje jiné obsahové a formální náležitosti a když žalovaná plnění v rozsahu
částky 98 242,- Kč v podstatě za svůj dluh vůči žalobkyni uznala.
Podle přesvědčení dovolatelky však není v daném sporu rozhodné, z jakého titulu
vznikla žalované povinnost k úhradě žalované částky, tj. zda se tak stalo z
titulu smlouvy o dílo, inominátního kontraktu, či z titulu bezdůvodného
obohacení. Rovněž tak označuje jako nevýznamnou tu skutečnost, že v průběhu
řízení v rámci svého dispozičního práva upřesnila právní názor v rozsahu, který
se týkal plnění nad rámec smlouvy. Pokud pak soudy na základě její zmínky o
bezdůvodném obohacení v textu odůvodnění jejího odvolání dovodily, že jde o
podání, jímž se domáhá změny skutkových okolností, pokládá tento jejich závěr
za absolutně nepřípustný a extenzivní.
Dovolatelka má za nesporné, že ani v případě změny právní kvalifikace části
žalobního nároku nejde o nový nárok, ale o nárok, který má skutkovou souvislost
již s dříve původně uplatněným nárokem, přičemž tento nárok byl uplatněn včas.
Zastává názor, že za situace, kdy řízení o zaplacení žalované částky bylo
zahájeno podáním žaloby v listopadu 1993, předmětné práce bylo prováděny na
jaře roku 1992 a kdy žalovaná vznesla námitku promlčení až v odvolacím řízení,
tedy cca po šesti letech po zahájení řízení, k promlčení žalobního nároku
nedošlo.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
spočívající ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. v tom, že odvolací soud řešil
otázku promlčení žalobního nároku z titulu bezdůvodného obohacení v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a
dovolací soud je z obsahu spisu neshledal. Nejvyšší soud proto
přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1
o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej
dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uplatněných v dovolání znamená
v souzené věci podrobit dovolacímu přezkumu správnost závěru odvolacího soudu o
tom, že žalobní nárok z titulu bezdůvodného obohacení je promlčen.
Námitky dovolatelky proti uvedenému závěru odvolacího soudu lze z hlediska
jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatelka
zpochybňovala právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž napadené
rozhodnutí spočívalo, jakož i pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.
s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) založil posouzení námitky
promlčení žalobního nároku uplatněného z titulu bezdůvodného obohacení na
úvaze, že žalobkyně, která původně, tj. v žalobě opřela žalobní nárok o smlouvu
o dílo (tj. domáhala se zaplacení smluvního plnění), uplatnila nárok z titulu
bezdůvodného obohacení až v průběhu řízení, konkrétně až podáním ze dne 15.
dubna 1997, a proto námitku promlčení posuzoval s ohledem na toto datum
uplatnění nároku. S tímto názorem odvolacího soudu souhlasit nelze.
Nejvyšší soud nevidí důvodu odchýlit se v této věci od právního závěru, který
formuloval již v rozsudku uveřejněném pod číslem 13/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, podle něhož důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve
vztahu k nároku uplatněnému žalobou, přičemž není významné, jak účastníci nárok
kvalifikovali po právní stránce a z jakých právních důvodů byla námitka
promlčení vznesena.
Právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je výhradně věcí soudu, a proto
není rozhodné, jak tvrzené skutečnosti, resp. již v řízení učiněná skutková
zjištění právně kvalifikuje účastník řízení (obdobně uzavřel ve vztahu k právní
kvalifikaci skutkových tvrzení Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 23.
ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura
č. 9, ročník 2002, pod číslem 178). Dospěje-li soud k závěru, že skutková
zjištění učiněná v řízení lze subsumovat pod jinou hypotézu právní normy, než
tu, jejíhož naplnění se dovolává účastník řízení, je povinen tak učinit.
Žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud
jeho právním názorem vázán.
Z uvedeného vyplývá, že změna právní kvalifikace nároku v průběhu řízení, jakož
i rozhodnutí soudu o připuštění změny žaloby spočívající ve změněném skutkovém
základě, nemají žádný vliv na běh (stavění) promlčecí doby.
Vyšel-li proto odvolací soud při posouzení důvodnosti námitky promlčení
vznesené žalovanou v průběhu odvolacího řízení z úvahy, že žalobkyně
neuplatnila právo na vydání bezdůvodného obohacení dojitím žaloby soudu, nýbrž
až v průběhu řízení následně učiněným podáním ze dne 15. dubna 1997, k němuž
poměřoval tzv. dvouletou subjektivní promlčecí dobu na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 obč. zák.) a tzv. tříletou objektivní
dobu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 2 obč. zák.),
právně pochybil a jeho závěr o promlčení žalobního nároku nemůže obstát.
Za stavu, kdy odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení žalobního
nároku, na níž napadené rozhodnutí spočívá, nelze než uzavřít, že dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]
byl v souzené věci naplněn.
Vzhledem ke způsobu založení přípustnosti dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.)] nebylo možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat
tvrzenými pochybení soudu prvního stupně při provádění dokazování, které lze
podřadit pod dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
neboť podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se dovolací soud může zabývat tímto
dovolacím důvodem jen v případě přípustného dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
a) a b) o. s. ř., což případ podaného dovolání není.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud ho
bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) zrušil. Jelikož
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. srpna 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu