22 Cdo 2231/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. Š., o určení
zániku věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 C
135/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve
Zlíně, ze dne 15. března 2006, č. j. 59 Co 97/2005-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kroměříži (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
27. října 2004, č. j. 9 C 135/2004-30, zamítl žalobu, „kterou se žalobce domáhá
určení, že věcné břemeno pro žalovanou A. Š., odpovídající právu bezplatného
doživotního bydlení a užívání domu č. p. 352 na pozemku parc. č. 1860/2 v obci
a kat. území M., zapsaného na LV č. 1043 v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště K., zřízené na základě smlouvy o věcném
břemeni ze dne 2. 9. 1996 s právním účinkem vkladu tohoto práva ke dni 2. 9.
1996, zaniklo ze zákona“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně učinil tato skutková zjištění: Předmětné věcné
břemeno pro žalovanou bylo zřízeno za trvání manželství účastníků smlouvou o
věcném břemeni z 2. 9. 1996 v souvislosti s převodem vlastnictví k označeným
nemovitostem na syna žalobce M. Š., který následně nemovitosti převedl na I. E.
Jmenovaná kupní smlouvou z 3. 11. 2003 vlastnictví k nemovitostem převedla na
žalobce, který současně touto smlouvou zřídil ve prospěch I. E. věcné břemeno
spočívající v doživotním bydlení a užívání všech převáděných nemovitostí.
Účinky vkladu tohoto práva nastaly 17. 12. 2003. Žalovaná v předmětném domě
nebydlí od roku 1997. Z domu odešla před rozvodem manželství z důvodu neshod se
žalobcem. Rozsudek o rozvodu manželství účastníků nabyl právní moci 15. 7.
1998. V současné době bydlí v T. u B. v rodinném domku, který kupní smlouvou
převedla na dceru A. Š., řízení o vklad do katastru nemovitostí je však z
důvodu formálních nedostatků smlouvy přerušeno. Dům č. p. 352 v M. je nadále
způsobilý k bydlení, nedošlo u něj k trvalým změnám, které by znemožňovaly jeho
užívání k tomuto účelu. Soud prvního stupně zaujal názor, že žalobce má
naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a dospěl k závěru, že k zániku
předmětného věcného břemene podle § 151p odst. 2 ObčZ nedošlo. Za trvalou
změnu, v důsledku níž věcné břemeno již nemůže sloužit potřebám oprávněné
osoby, nepovažoval zřízení nového věcného břemene, „a to ani s ohledem na
skutečnost, že obě tato práva mají téměř shodný obsah“. Za takovou trvalou
změnu nelze považovat rovněž skutečnost, že žalovaná své právo po dobu sedmi
let soustavně nevykonávala. Vzhledem k době, po kterou žalovaná právo z věcného
břemene nevykonávala, námitka promlčení tohoto práva, i kdyby byla žalobcem
vznesena, by nebyla důvodná. Soud nemohl posoudit, zda nebyly splněny podmínky
pro zrušení nebo omezení předmětného věcného břemene ve smyslu § 151p odst. 3
ObčZ, jestliže se žalobce domáhal určovací žalobou určení zániku věcného
břemene.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací k odvolání
žalobce rozsudkem ze dne 15. března 2006, č. j. 59 Co 97/2005-66, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací
soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na
které pro stručnost odkázal. Dodal, že změna vlastníka nemovitostí nemá žádný
vliv na trvání platně zřízeného věcného břemene a že vznik později žalobcem
zřízeného věcného břemene s obdobným rozsahem, aniž by bylo vypořádáno věcné
břemeno ve prospěch žalované, „nezpůsobuje zánik dřívějšího“ věcného břemene.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí
odvolacího soudu žalobce spatřuje v tom, že „o podobné otázce zániku věcného
břemene nebylo Nejvyšším soudem nikdy rozhodováno a takové rozhodnutí by mělo
právní význam pro všechny podobné spory“. Namítl, že předpoklady zániku
předmětného věcného břemene podle § 151p odst. 2 ObčZ jsou v daném případě
splněny. Trvalou změnou, mající za následek zánik věcného břemene, je podle
názoru žalobce skutečnost, že žalovaná opustila nemovitost v roce 1997, v
současné době je vlastníkem jiné nemovitosti a do M. se nehodlá vrátit. V
současné době žalobce žije s jinou ženou, která má k označeným nemovitostem
taktéž zřízeno věcné břemeno a při jeho výkonu není možný výkon věcného břemene
žalovanou. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu
prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání žalobce uvedla, že dům č. p. 352 v M. neužívala a
neužívá proto, že akceptovala soukromí osob, které v něm trvale bydlí, pokud by
to ale mělo být chápáno jako její nezájem o věcné břemeno, pak bude trvat na
svých právech z věcného břemene. Svých práv z věcného břemene by se vzdala
pouze na základě finančního vyrovnání, kdy peníze by použila na bydlení pro
jejich syna J. Š.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po
zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou a včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože
předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přichází v
úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle
nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze
pro řešení právních otázek.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v
rozporu s hmotným právem a pro rozhodnutí určující právní otázku zániku věcného
břemene pro změnu poměrů, v jejímž důsledku nastane hrubý nepoměr mezi věcným
břemenem a výhodou oprávněného, řeší v souladu se stávající judikaturou
Nejvyššího soudu, od níž dovolací soud nemá důvod se odchýlit.
Podle § 151p odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) věcné břemeno
zanikne, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám
oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti; přechodnou
nemožností výkonu práva věcné břemeno nezaniká.
Podle § 151p odst. 3 věty první ObčZ, vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr
mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné
břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční, jejíž
uplatnění mimo jiné znamená, že soud je vázán žalobním návrhem, jímž žalobce
uplatňuje svůj nárok. V dané věci žalobce navrhoval, aby bylo určeno, že věcné
břemeno zaniklo ze zákona s tím, že nastala taková změna poměrů, v jejímž
důsledku již nemovitost nemůže sloužit potřebám žalované. Tím uplatnil nárok
odpovídající § 151p odst. 2 ObčZ. Takovému návrhu soud buď vyhoví nebo ho
zamítne. Při vázanosti žalobním návrhem soud nemůže věcné břemeno zrušit podle
§ 151p odst. 3 ObčZ. Soudy obou stupňů správně dovodily, že žalobcem tvrzené
skutečnosti nemohou představovat trvalou změnu poměrů ve smyslu § 151p odst. 2
ObčZ; že by však mohly představovat předpoklady pro postup soudu podle § 151p
odst. 2 ObčZ. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu reprezentovanou usnesením ze dne 10. května 2005, sp. zn. 22
Cdo 2395/2004, publikovaným pod č. C 3388 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, podle něhož „změna poměrů, v
jejímž důsledku nastane hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou
oprávněného, nemá za následek zánik věcného břemene. V tomto případě se nelze
domáhat, aby soud konstatoval jeho zánik, ale aby za přiměřenou náhradu věcné
břemeno zrušil“. Dovolatel ostatně nenamítá, že je nemožné, aby žalovaná jako
oprávněná z věcného břemene své dosavadní právo již nikdy v budoucnu nemohla
vykonávat. Z podstaty věci je také jasné, že pozdější zřízení věcného břemene
prakticky shodného obsahu ve prospěch jiné osoby nemůže být právně relevantní,
aniž by tomu předcházelo omezení či zánik dosavadního věcného břemene. Pro
úplnost pak lze poznamenat, že je-li nevykonávání práva odpovídajícího věcnému
břemeni (za zákonem stanovených předpokladů) důvodem promlčení tohoto práva
podle § 109 ObčZ, nemůže být logicky současně důvodem zániku práva podle § 151p
odst. 2 ObčZ.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny. Proto podle
§ 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce
bylo odmítnuto a žalované nevznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a §
146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2008
JUDr. František B a l á k
předseda senátu