22 Cdo 2395/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně V. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. H., zastoupenému
advokátem, o určení zániku věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Jablonci
nad Nisou pod sp. zn. 10 C 787/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 4. února 2004, č. j.
35 Co 505/2003-85, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že věcné břemeno odpovídající
právu užívání níže uvedených nemovitostí žalovaným V. M., nyní H., zřízené
smlouvou z 24. 11. 1997, zaniklo dohodou uzavřenou účastníky řízení 16. 12.
2000.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
10. června 2003, č. j. 10 C 787/2002-49, určil, „že věcné břemeno, odpovídající
právu bytu, kterým žalobkyně zřídila žalovanému doživotní bezplatné právo
užívání bytu o jedné místnosti v podkroví vpravo od vchodu v domě čp. 92 v
T.-Š. se stav. parc. č. 59 s právem užívání veškerého sociálního vybavení a
zařízení, s právem užívání zahrady – parcely č. 409/2, volného pohybu po domku
a zahradě a přijímání návštěv, vše kapitalizováno hodnotou 120.000,- Kč, které
bylo zřízeno smlouvou ze dne 24. 11. 1997, vklad práva povolen rozhodnutím
Katastrálního úřadu v J., čj. 3504210-V 12, 3-3744/97 s právními účinky vkladu
od 1. 12. 1997, zaniklo“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení uzavřeli 24. 11. 1997
smlouvu o zřízení shora specifikovaného věcného břemene ve prospěch žalovaného.
Jejich manželství soud k 11. 4. 2001 rozvedl; 16. 12. 2000 uzavřeli účastníci
dohodu, podle níž mělo být předmětné věcné břemeno zrušeno. Soud konstatoval,
že není důvod pro to, aby předmětné věcné břemeno, odpovídající právu bytu ve
smyslu § 151p odst. 3 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), zrušil, neboť pokud
žalovaný nemovitost neužíval, dělo se tak důvodně, když v minulosti byl viněn
dcerou žalobkyně z trestné činnosti, pro niž ale nebyl odsouzen. K žádné změně
poměrů, v důsledku níž by vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou
oprávněného, tedy nedošlo. Právo věcného břemeno zaniklo však v důsledku
projevu vůle žalovaného, který v dohodě z 16. 12. 2000 uvedl, že se vzdává
užívání nemovitosti jako práva vyplývajícího z věcného břemene. Tato smlouva
sice nebyla vložena do katastru nemovitostí, ale je platná a na jejím základě
věcné břemeno zaniklo.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec jako soud odvolací
změnil rozsudkem ze dne 4. února 2004, č. j. 35 Co 505/2003-85, k odvolání
žalovaného rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o
nákladech řízení. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně v žalobě na určení,
že věcné břemeno zaniklo, odkázala na § 151p odst. 1 ObčZ. Nedomáhala se toho,
aby soud věcné břemeno zrušil a netvrdila skutečnosti, jež by odůvodňovaly
zrušení věcného břemene podle § 151p odst. 3 ObčZ. Žaloba neobsahovala ani
tvrzení skutečností vedoucích k zániku věcného břemene podle § 151p odst. 2
ObčZ. Žalobkyně upřesnila svoje původní tvrzení tak, že věcné břemeno zaniklo
smlouvou z 16. 12. 2000 s odkazem na její bod 3 písm. a). Odvolací soud
zdůraznil, že podle § 151p odst. 1 ObčZ věcná břemena zanikají rozhodnutím
příslušného orgánu nebo ze zákona. Ohledně platnosti dohody účastníků z 16. 12.
2000 pak konstatoval, že nemůže být účinná, neboť nedošlo k jejímu vkladu do
katastru nemovitostí. Navíc nastala situace k níž se vztahuje fikce odstoupení
od smlouvy, neboť podle § 47 odst. 2 ObčZ nebyl-li podán do tří let od uzavření
smlouvy návrh na její vklad do katastru nemovitostí platí, že účastníci od ní
odstoupili. Uzavřel, že proto nelze dospět k závěru, že věcné břemeno, jež
žalobkyně zřídila smlouvou ve prospěch žalovaného, zaniklo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) a odůvodňuje je s odkazem na § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ s tím, že
rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Připomíná doslovné znění dohody uzavřené mezi účastníky 16. 12. 2000. Uvádí, že
jejím uzavřením účastníci řízení reagovali na změnu poměrů mezi sebou navzájem,
když žalovaný jednoznačně rozhodl v domě již nebydlet, odstěhoval se a jeho
dosud „nevymazané právo“ je pro něj nyní nástrojem nátlaku na žalobkyni. Ta se
proto nenachází v dobrém psychickém stavu; obává se návratu žalovaného do domu.
V této souvislosti připomíná i reakci jejích dcer na daný stav. Předmětná
dohoda je důkazem o změně poměrů mezi účastníky řízení, když vzhledem k
naprostému rozvratu vztahů mezi nimi nastal hrubý nepoměr mezi věcným břemenem
a výhodou oprávněného. Žalovaný zprvu užíval celý dům, před uzavřením dohody v
domě přestal bydlet a 20. 9. 2001 si odvezl část svých věcí. Zahradu užívá jako
sklad dřeva, ačkoliv pro tento způsob užívání právo odpovídající věcnému
břemeni zřízeno nebylo. Pokud odvolací soud odkazuje na § 47 odst. 1, 2 ObčZ o
účinností smlouvy až rozhodnutím příslušného orgánu a fikci odstoupení od
smlouvy pro případ, že účastníci nepodají do tří let od uzavření smlouvy návrh
na vydání rozhodnutí příslušného orgánu, dovolatelka namítá, že tato ustanovení
jsou obsolentní s ohledem na právní stav založený zákonem č. 265/1992 Sb., o
zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Uvádí, že návrh na
výmaz nebyl podán z důvodu nedostatečnosti dohody z 16. 12. 2000 ve smyslu
citovaného zákona. Katastrálním úřadem byla před vložením upozorněna, že by
její návrh, opírající se o takto sjednanou dohodu, byl zamítnut a zbytečně by
zaplatila správní poplatek. Tuto informaci na zmíněném úřadě obdržel i JUDr.
J., který jí tehdy poskytoval právní pomoc. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání není důvodné.
K zániku práva odpovídajícího věcnému břemeni smlouvou je nutný vklad do
katastru nemovitostí (§ 151p odst. 1 ObčZ, věta druhá). Vznikne-li změnou
poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud
rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje (§
151p odst. 3 ObčZ, věta první).
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční, jejíž uplatnění mimo
jiné znamená, že soud je vázán žalobním návrhem, vymezujícím předmět řízení.
Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní
nárok, který je vymezen předmětem (žalobním návrhem) a základem, který
tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok
zakládá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn.
22 Cdo 1646/2000, publikované pod č. C 1103 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). V dané věci žalobkyně
navrhovala určení toho, že věcné břemeno již zaniklo, návrh opírala o uzavřenou
dohodu a výslovně odkazovala na § 151p odst. 1 ObčZ. Soud tedy sám nemohl
věcné břemeno zrušit pro změnu poměrů podle § 151p odst. 3 ObčZ, neboť
žalobkyně se podle obsahu žaloby zrušení věcného břemene nedomáhala. K námitkám
dovolatelky, že tu změna poměrů ve smyslu § 151p odst. 3 ObčZ nastala a že
právě dohoda uzavřená mezi účastníky byla výrazem této změny, je třeba uvést,
že samotná změna poměrů, v jejímž důsledku nastane hrubý nepoměr mezi věcným
břemenem a výhodou oprávněného, nemá za následek zánik věcného břemene. V tomto
případě se však lze domáhat, aby soud za přiměřenou náhradu věcné břemeno
zrušil (nikoliv konstatoval jeho zánik). Lze též odkázat na podrobné odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu.
Žalobkyně v dovolání netvrdí, že by věcné břemeno bylo zrušeno dohodou z 16.
12. 2000; i k této problematice lze odkázat na věcně správné odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán.
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny
ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b
odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému takové náklady dovolacího řízení, na
jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1
OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení : Jana Surovcová