22 Cdo 2241/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyň: a) M. H., a b) L. V., zastoupených advokátem, proti žalované Z. H.,
zastoupené advokátem, o povinnosti umožnit přístup a příjezd k domu, vedené u
Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 181/2002, o dovolání žalobkyň proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 18. ledna 2005, č.
j. 12 Co 830/2004-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobkyně se domáhaly, aby soud žalované uložil povinnost umožnit jim
příchod k jejich domku, resp. příjezd k jejich garáži po jejím pozemku. Ten
žalobkyně dlouhodobě na základě ústní dohody s vlastníkem užívaly a měly k němu
nabýt právo odpovídající věcnému břemeni vydržením; žalobkyně jim ale ve výkonu
tohoto práva brání.
Okresní soud v Přerově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4.
prosince 2003, č. j. 10 C 181/2002-43, zamítl žalobu, „aby žalovaná byla
povinna umožnit“ žalobkyním „příchod a příjezd k jejich domku čp. 39 a ke
garáži, vše na p. č. st. 22/2 v k. ú. a obci M., a to po části p. č. st. 22/1 v
k. ú. a obci M. tak, jak je vyznačeno body 1 až 10 v geometrickém, plánu č.
205-008/2003, který byl schválen Katastrálním úřadem v P. dne 29. 4. 2003 pod
čj. 157/2003“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně jsou vlastnicemi domu čp. 39,
stavební parcely č. 22/2 a pozemkových parcel č. 23/2 a 56/2 v tamním
katastrálním území. Od doby, kdy byla stavba domu čp. 39 v roce 1964 zahájena,
byla k příchodu a příjezdu k němu užívána pozemková parcela č. 22/1, kterou
původně vlastnili prarodiče žalobkyň. Takto byla používána i poté, co se její
vlastnicí stala na základě kupní smlouvy, uzavřené 26. 8. 1996, žalovaná. Z
obsahu této kupní smlouvy nevyplývá, že by pozemek byl zatížen věcným břemenem.
Soud prvního stupně věc posoudil podle § 151o odst. 1 a § 134 odst. 1
občanského zákoníku (dále „ObčZ“) a uzavřel, že se žalobkyním nepodařilo
prokázat vydržení práva věcného břemene příchodu a příjezdu k jejich
nemovitostem přes sporný pozemek, neboť nemohly být se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že jim toto právo náleží.
Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc jako soud odvolací k odvolání
žalobkyň rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č. j. 12 Co 830/2004-79, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal nerozhodným, že žalobkyni M. H., jež v průběhu řízení
zemřela, a jejímu manželovi původní vlastníci sporné parcely z důvodu blízké
příbuznosti průchod a průjezd do domu a garáže umožňovali. Žalobkyně ani jejich
právní předchůdci nemohli být v dobré víře, že jim svědčí relevantní právní
titul, na jehož základě by mohli věcné právo nabýt. Ztotožnil se proto s
právním závěrem soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání a jeho
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“), když namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam, odvolací soud řeší právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena a navíc ji řeší v rozporu s hmotným
právem. Dovolání odůvodňují tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Za vadný považují závěr odvolacího soudu, že
žalobkyně či jejich právní předchůdci nemohli být v dobré víře, že jim svědčí
odpovídající právní titul k výkonu práva průchodu a průjezdu přes sporný
pozemek. Poukazují na to, že v době kdy právní předchůdci žalobkyň začali v
roce 1964 své nemovitosti stavět a po výslovné dohodě s vlastníky sporného
pozemku začali vykonávat právo příchodu a příjezdu přes něj, neumožňovala tehdy
platná právní úprava zřízení tohoto věcného břemene. Nesprávný je i právní
názor odvolacího soudu, že před 1. 1. 1992, to je před novelizací ObčZ
provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., nebylo možno právo vydržet. Účinky vydržení
sice nastaly až k tomuto datu, ale předcházející doba držby se započítává. V
opačném případě by se započítání desetileté lhůty před 1. 1. 1992 v zákoně
nepředpokládalo. Právní předchůdci žalobkyň měli navíc za to, že právo
odpovídající věcnému břemeni nabyli mimo jiné i rozhodnutím stavebního úřadu,
který stavbu zkolaudoval s tím, že příchod a příjezd k ní je možný jen přes
sporný pozemek tak, jak se na tom s vlastníky tohoto pozemku dohodli. Právní
předchůdci žalobkyň i ony byli v dobré víře, že jim právo příslušelo, nejen
před 1. 1. 1992, ale i následně a k vydržení práva by muselo dojít nejpozději k
1. 1. 2002. Za situace, že přístup vlastnic ke stavbám nebylo možno zajistit
jinak, měl soud podle § 151o ObčZ zřídit v jejich prospěch věcné břemeno, což
jejich právní zástupce v odvolacím řízení navrhoval pro případ, že by soud
odvolání nevyhověl. Dovolatelky připomínají, že účastníci řízení nejsou povinni
uplatněné nároky ani obranu proti nim právně kvalifikovat, poukazují na zásadu
iura novit curia, v tomto duchu považují postup soudu za nesprávný a odkazují
na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2191/2002. Soudu posléze
vytýkají, že nevzal v potaz návrh na provedení jednání na místě samém, při němž
by bylo zjištěno, že žalobkyně nemají žádnou jinou možnost přístupu do svých
nemovitostí. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Základní podmínkou pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je
oprávněná držba tohoto práva. K vydržení nestačí pouhé chování, které by mohlo
být obsahem takového práva (např. přecházení přes cizí pozemek, odběr vody ze
sousedovy studny); takové chování, má-li vést k vydržení, musí být vykonáváno
jako právo a ten, kdo se takto chová, musí být se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že je subjektem vykonávaného práva. Nejvyšší soud konstatoval:
„Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít
například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení
jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké
právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace.
Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva
odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě
neznamená, že je držitelem věcného práva“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001C 551 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Oprávněná držba se musí opírat o titul způsobilý k jejímu nabytí; není třeba,
aby takový titul tu skutečně byl, ale držitel musí být v omluvitelném omylu o
jeho existenci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 417/98,
Soudní rozhledy č. 8/2001). Oprávněná držba věcného práva k nemovitosti nemůže
v zásadě vycházet z ústní smlouvy o jeho zřízení (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný
v Právních rozhledech číslo 11, ročník 1997).
V dané věci žalobkyně i jejich právní zástupce v řízení před soudem prvního
stupně jednoznačně opírali právo přecházet přes pozemek o ústní souhlas
předchůdců žalované (viz č. l. 28 a násl. – s tvrzením, že dobrou víru opírali
o rozhodnutí stavebního úřadu přicházejí až v dovolání, ve kterém však nová
tvrzení uplatnit nelze). Takový souhlas nemůže být podle konstantní judikatury
uvedené shora a citované i v přezkoumávaných rozhodnutích právním důvodem
oprávněné držby. Nešlo-li o oprávněnou držbu práva odpovídajícího věcnému
břemeni, není třeba se ani zabývat námitkami týkajícími se běhu vydržecí lhůty,
neboť ta v důsledku nedostatku prokázané oprávněné držby nemohla běžet.
Námitka, že soud pochybil, neprovedl-li navržený důkaz místním šetřením, je
námitkou vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, kterou lze uplatnit jen
v případě přípustného dovolání. Nedůvodná je námitka, že odvolací soud měl na
návrh žalobkyň postupovat podle § 151o odst. 3 OSŘ a věcné břemeno zřídit sám.
Řízení, jehož předmětem je ochrana práva odpovídajícího věcnému břemeni, je
řízením s jiným předmětem než řízení o zřízení práva nezbytné cesty; proto
žalobě na ochranu práva odpovídajícího věcnému břemeni nelze vyhovět tak, že by
se toto právo zřídilo. Šlo by o jiný předmět řízení, nikoliv jen o jinou právní
kvalifikaci uplatněného nároku.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelky s
ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů nemají právo a žalované v
dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu