Nejvyšší soud Usnesení občanské

22 Cdo 2246/2007

ze dne 2008-02-27
ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.2246.2007.1

22 Cdo 2246/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve

věci žalobce T., o. d., proti žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m.,

o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C

19/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

31. října 2006, č. j. 57 Co 41/2006-46, ve znění opravného usnesení ze dne 16.

února 2007, č. j. 57 Co 41/2006-59, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31.

října 2005, č. j. 9 C 19/2004-18, určil, že žalobce (tehdy J. O., s. d., před

změnou jména, k níž došlo 1. 8. 2006) je „vlastníkem pozemku parc. č. 1755/1 -

zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na LV 60000 pro k. ú. V., obec V., okres

O., u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště O.“, a rozhodl o

nákladech řízení.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne

31. října 2006, č. j. 57 Co 41/2006-46, ve znění opravného usnesení ze dne 16.

února 2007, č. j. 57 Co 41/2006-59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a

rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního

stupně dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku, neboť

vlastnické právo nabyl ze zákona podle § 879c odst. 1 občanského zákoníku (dále

„ObčZ“) transformací práva trvalého užívání na právo vlastnické, když požádal

o změnu práva ve lhůtě stanovené § 879c odst. 4 ObčZ. Zákon č. 229/2001 Sb.

sice ustanovení § 879c až § 879e ObčZ zrušil, ale byl zrušen nálezem Ústavního

soudu z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, a tím se obnovil stav uvedenými

ustanoveními založený.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož

přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále

„OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Vznáší

dovolací námitky totožné s těmi, které jako žalovaná uplatňovala, a dovolací

soud posuzoval ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. Navrhuje, aby

dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku

odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou a včas, nejprve posoudil

přípustnost dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout

pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za

splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.

3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,

přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.

c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam

tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována

rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle

§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ

přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané

věci nemá ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a proto

je dovolání žalované nepřípustné. Napadené rozhodnutí je v souladu s rozsudkem

Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se

týkal obdobného předmětu řízení a jehož účastnicí byla rovněž dovolatelka jako

žalovaná. Toto rozhodnutí je publikováno na internetových stránkách Nejvyššího

soudu www.nsoud.cz a pod C 4660 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,

vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck. Ústavní stížnost, kterou dovolatelka

proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podala, Ústavní soud usnesením ze

dne 20. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, odmítl s odůvodněním, že

zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 9. března

2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, publikovaným pod č. 278/2004 Sb., došlo k

„rehabilitaci“ ustanovení § 879c až § 879e ObčZ a uvedenou derogací se obnovil

stav založený těmito ustanoveními. Proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 OSŘ

za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšnému

žalobci náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalované právo, nevznikly (§

243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. února 2008

JUDr. Marie R e z k o v á

předsedkyně senátu