22 Cdo 2258/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně V. W., proti žalovanému V. B., zastoupenému advokátem, o určení
spoluvlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 30 C 155/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 23. ledna 2007, č. j. 8 Co 2971/2006-166,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je podílovou spoluvlastnicí níže
uvedené chaty, kterou vybudovala spolu s žalovaným; v katastru nemovitostí je
jako její vlastník zapsán jen žalovaný.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 30. dubna 2004, č. j. 30 C 7/2003-68, ve znění usnesení ze dne 19. dubna
2005, č. j. 30 C 7/2003-109, rozhodl, že „žaloba se v části o určení, že
žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí jedné ideální poloviny chaty číslo
evidenční 37 postavené na parcele č. 639/20 o výměře 16 m2, zastavěná plocha a
nádvoří, zapsané u Katastrálního úřadu v Č. B. na LV pro katastrální území B.
nad V., zamítá. O zbývající části žaloby bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 2004, č. j. 8 Co 2387/2003-51, který
nabyl právní moci dne 11. 3. 2004“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud
prvního stupně zjistil, že chata je postavena na pozemku žalovaného a
rozhodnutí o užívání chaty bylo adresováno jako stavebníkovi rovněž jemu.
Manželství se žalobkyní, která při výstavbě chaty pomáhala, žalobce uzavřel až
po dostavbě chaty. Chatu účastníci řízení užívali společně, nešlo ale o jejich
společné vlastnictví. Žalobkyně neprokázala, že by v tomto směru s žalovaným
uzavřela, byť jen ústně, jakoukoliv dohodu. Otázku spoluvlastnictví chaty
účastníci začali řešit až po kolaudaci chaty.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 21. září 2004, č. j. 8 Co 1907/2004-86, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se
skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně učiněnými ve
smyslu § 132 odst. 1 a § 136 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). K
odvolací námitce žalobkyně konstatoval, že prokázaný záměr žalovaného převést
vlastnictví poloviny chaty na vnučku, ať k tomuto vyjádření došlo před
zahájením stavby, v jejím průběhu, či po dostavbě, svědčí nepřímo o tom, že o
budoucím spoluvlastnictví neměl žalovaný zcela konkrétní představu.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. března 2006, č. j. 22 Cdo 1142/2005-123,
zrušil shora uvedené rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Soudních rozhledech č. 2/3003.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 6. října 2006, č. j. 30 C
155/2006-151, znovu zamítl žalobu „o určení, že žalobkyně je podílovou
spoluvlastnicí jedné ideální poloviny chaty č. ev. 37 postavené na parcele č.
639/20, zastavěná plocha a nádvoří, zapsané u Katastrálního úřadu pro J. k.,
Katastrální pracoviště Č. B. na LV pro katastrální území B. nad V.”, a rozhodl
o nákladech řízení. Na základě doplnění dokazování soud prvního stupně dovodil
závěr, že to byl žalovaný, kdo se zásadním způsobem zasloužil o postavení
chaty, její samotnou stavbu a kolaudaci, hlavním dílem ji vytvořil a
financoval. Žalobkyně se na stavbě podílela v omezené míře. Žalovaný se choval
jako vlastník chaty a žalobkyně začala usilovat o určité vypořádání až poté, co
se s žalovaným nepohodli. Před vznikem chaty spolu neuzavřeli žádnou dohodu o
vzniku a podmínkách jejího spoluvlastnictví. Pozemek náležející k chatě je ve
vlastnictví žalovaného, který obstaral jeho koupi až po kolaudaci chaty;
žalobkyně o jeho spoluvlastnictví nikdy neusilovala. Uzavřel, že i když
žalobkyně není spoluvlastnicí chaty, není tím upřeno její právo na určité
vyrovnání za pomoc poskytnutou žalovanému, což ale není předmětem daného
řízení.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. ledna 2007, č. j. 8 Co
2971/2006-166, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, „že
žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí jedné ideální poloviny chaty č. ev. 37,
postavené na parcele č. 639/20, zastavěná plocha a nádvoří, zapsané u
Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště Č. B., na LV pro
katastrální území a obec B. nad V.“; dále rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale neztotožnil se s jeho závěrem, že
chata se nachází pouze ve vlastnictví žalovaného. Konstatoval, že vedou-li
účastníci společnou domácnost, je obvyklé, že společné hospodaření včetně
vytváření nových hodnot odráží fyzické možnosti a schopnosti obou partnerů
ovlivněné jejich stavem. Uzavřel, že „oproti závěrům okresního soudu tedy musí
být právní hodnocení případu takové, že z vylíčených okolností věci nemělo jít
o stavbu chaty ve vlastnictví pouze žalovaného, proto se podílovými
spoluvlastníky předmětné stavby stali oba účastníci, kteří stavbu společně –
každý přiměřeně svým možnostem a schopnostem - a s úmyslem užívat věc v tehdy
družském a později manželském vztahu, prováděli“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Uvádí, že i když
odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
neshledal postup soudu prvního stupně nesprávným, změnil jeho výrok, a to s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1142/2005. Pokud ale
Nejvyšší soud v tomto rozsudku odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo 1174/2001, šlo o odkaz nepřípadný, neboť v oné věci šlo o zbourání staré
stavby a namísto ní postavení nové, a dále šlo o sdružení finančních prostředků
stavebníků v příbuzenském poměru. V daném sporu se však o takový případ
nejedná. V něm jde o situaci, kdy hlavní podíl na stavbě chaty měl žalovaný,
což bylo před soudem prvního stupně prokázáno a odvolací soud se s tímto
zjištěním ztotožnil; žalobkyně se podílela jen pomocnými úklidovými pracemi.
Bylo prokázáno, že mezi účastníky k žádné dohodě o nabytí spoluvlastnického
podílu žalobkyně nedošlo. Za takovou dohodu nelze považovat úmysl jedné strany
být posléze spoluvlastníkem, aniž by o tom byla druhá strana informována.
Zpětně se domáhat spoluvlastnictví po ukončení družského vztahu, popř. po
rozvodu manželství, je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 ObčZ. Dále
dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 336/96 s tím, že
vlastnictví ke stavbě nabývá stavebník, tedy ten, kdo ji uskutečnil s úmyslem
mít ji pro sebe. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
podle obsahu dovolání i důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není
důvodné.
Odvolací soud správně vyšel z právního názoru týkajícího se vlastnického práva
ke stavbě zřízené více osobami, vysloveného dovolacím soudem v rozsudku ze dne
5. 1istopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod č. C 1536 a v Soudních rozhledech č. 2/2003. Dovolací
soud uvedl: „1. Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu
uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe
(stavebník). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním
povolení. 2. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě
vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené
mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí
spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli
založit spoluvlastnický vztah. Pokud stavbu provádí více osob, které o
vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci
není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob,
stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky
stavby“. Stavebníkem je osoba, která se fakticky podílí na zřízení stavby,
není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato osoba jen pomáhá jinému
(např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc). Posouzení, zda jde o takový
případ, záleží na provedených důkazech a na jejich hodnocení soudem (§ 132 OSŘ).
V dané věci bylo podstatné zjištění, zda stavbu prováděli oba účastníci či zda
stavebníkem byl jen žalovaný. Soud prvního stupně, z jehož skutkových zjištění
odvolací soud vyšel, učinil skutkové zjištění, že převážnou většinu prací
provedl žalovaný, žalobkyně se však na stavbě též podílela, byť šlo jen o
pomocné práce. Tento soud též uvedl, že „žalobkyni neupírá, že provedla spoustu
prací, velice žalovanému pomáhala a věnovala tomu svůj čas a námahu, jednalo se
však z valné části o činnosti, které přímo nesouvisely ze vznikem
chaty“ (vaření, péče o zahradu, na které se nachází chata). Nelze však
odvolacímu soudu vytýkat, že ke vztahům mezi účastníky, kteří žili v poměru
druha a družky, přistoupil komplexně a uzavřel, že na stavbě se podíleli oba
účastníci podle svých možností; k tomu lze připojit, že např. i zmíněné vaření
a péče o zahradu vytvořily prostor pro žalobce, aby mohl věnovat úsilí stavbě
chaty. Konečně je třeba upozornit na výpovědi svědků. Tak svědkyně D. S.
uvedla, že žalovaná na chatě prováděla práce, které zvládne žena, a že v době,
kdy se chata stavěla, se říkalo, že bude patřit oběma účastníkům. Obdobně
vypovídal svědek P. S., který též uvedl, že žalobkyně se na stavbě podílela i
finančně (i když – jak uvedl soud prvního stupně – chatu převážně financoval
žalovaný). Za tohoto stavu věci a s přihlédnutím k tehdejšímu charakteru vztahů
mezi účastníky nelze považovat závěr odvolacího soudu, že stavebníky byli oba
účastníci, za zjevně nepřiměřený, nemající z podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ, uplatněný v dovolání,
tak není dán.
Pokud dovolací soud musí vycházet ze skutkového zjištění, že stavebníky byli
oba účastníci, nemůže nic vytýkat ani právnímu závěru, že se oba stali
spoluvlastníky chaty; z okolností (účastníci žili spolu a později dokonce
uzavřeli manželství) ani z dohody mezi nimi nevyplynulo, že by vlastníkem chaty
měl být jen žalovaný. V tomto směru se odkazuje na citované rozhodnutí, na
jehož právních závěrech není třeba nic měnit. Ani dovolací důvod, uvedený v §
241a odst. 2 písm. b) OSŘ tak není dán.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán.
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny
ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b
odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel
nebyli úspěšný a žalobkyni takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu
by měla právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu