22 Cdo 2260/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: A) J. K., a B) A. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným:
1) J. D., a 2) O. D., zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1645/98,
o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. července
2003, č. j. 22 Co 123/2003-302, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 60 900,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám JUDr. Z. J.
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
17. října 2002, č. j. 7 C 1645/98-252, pod bodem I. výroku zrušil podílové
spoluvlastnictví žalobců a žalovaných k benzinové čerpací stanici – stavbě
občanské vybavenosti, stojící na parc. č. 716 v kat. území L., obec H., okr.
P., zapsané u Katastrálního úřadu P. na LV č. 2015, se všemi součástmi a blíže
specifikovaným příslušenstvím. Pod bodem II. přikázal předmětnou stavbu se
všemi součástmi a příslušenstvím, uvedeným pod bodem I., do společného jmění
žalobců, kterým pod bodem III. uložil, aby žalovaným zaplatili společně a
nerozdílně částku 12 000 000,- Kč. Pod body IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci se počátkem 90. let
dohodli, že budou společně podnikat a za tím účelem postaví benzinovou čerpací
stanici, kterou budou provozovat společně. Čerpací stanice jako nově vytvořená
věc se stala podílovým spoluvlastnictvím žalobců a žalovaných, a to každého
manželského páru v rozsahu ½. Žalovaní neprokázali, že by jejich
spoluvlastnický podíl byl vyšší než ½. Pokud žalovaní namítali, že do
vytvoření společné věci vložili více než žalobci, soud prvního stupně uvedl, že
v daném případě nešlo o vypořádání vložených investic a že pokud mají za to, že
jim žalobci nějaké finanční prostředky dluží, mohou své nároky uplatit u soudu
jinou žalobou. Protože k dohodě o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo a rozdělení věci není dost dobře možné,
přikázal předmětnou stavbu do vlastnictví žalobců. Zohlednil, že čerpací
stanice stojí na pozemku ve vlastnictví žalobce, že žalobci již dříve se
podíleli „významnou měrou“ na jejím provozování, mají k tomu dostatek znalostí
a zkušeností a budou schopni i nadále ji provozovat. Při stanovení přiměřené
náhrady za spoluvlastnický podíl žalovaných vycházel ze znaleckého posudku
PhDr. arch. J. B., který stanovil obvyklou cenu této stavby ve výši 24 000
000,- Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem
ze dne 8. července 2003, č. j. 22 Co 123/2003-302, rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé pod body I. až III. potvrdil a dále rozhodl o nákladech
řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že
předmětná stavba benzínové čerpací stanice se všemi součástmi a příslušenstvím
je v podílovém spoluvlastnictví účastníků s tím, že ideální ½ je ve
společném jmění žalobců a druhá ideální ½ ve společném jmění žalovaných.
Uvedl, že při posuzování vlastnických a jiných vztahů ke stavbě vzniklé
společnou činností více osob, je třeba vycházet z jejich dohody, která nemusí
být písemná, ale musí být uzavřena před vznikem stavby jako nové věci, přitom
není třeba, aby se účastníci dohody dohodli na výši spoluvlastnických podílů.
Podle stavebního povolení z 11. 12. 1990 byli účastníky stavebního řízení
žalobci i žalovaní. Ti také byli účastníky kolaudačního řízení, ukončeného
rozhodnutím z 18. 10. 1991. Pro existenci podílového spoluvlastnictví není
rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení a kolaudační
rozhodnutí. Na výpisu z katastru nemovitostí jsou jako spoluvlastníci čerpací
stanice uvedeni žalobci i žalovaní. Z vyjádření účastníků, jakož i ze
stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí a výpisu z katastru nemovitostí,
i odvolací soud vzal za prokázané, že předmětná čerpací stanice je v podílovém
spoluvlastnictví účastníků. Poukázal na to, že od roku 1991, kdy byla čerpací
stanice vystavěna, až do roku 1996, kdy došlo ke sporům ohledně společných
obchodních aktivit žalobce A) a žalovaného 1), „žalovaní nepodnikli žádné kroky
s úmyslem změnit majetkové poměry k čerpací stanici. I tato skutečnost svědčí o
tom, že žalovaní považovali předmětnou čerpací stanici za podílové
spoluvlastnictví své a žalobců“. Žalovaní neprokázali, že by dohodou účastníků
byl podíl žalovaných stanoven ve větším rozsahu, než podíl žalobců. Skutečnost,
že stavbu čerpací stanice financoval převážně žalovaný 1), nemůže založit vyšší
spoluvlastnický podíl žalovaných, zejména za situace, kdy se na její výstavbě
aktivně podílel žalobce 1). Odvolací soud se postavil na stanovisko, že v daném
případě byla „platně, jasně a určitě uzavřena dohoda mezi žalobci a žalovanými
o tom, že stavba čerpací stanice se stane předmětem jejich podílového
spoluvlastnictví tak, že jak na straně žalobců, tak na straně žalovaných bude
podíl ve výši jedné poloviny předmětem jejich společného jmění“. Za správné
považoval rozhodnutí soudu prvního stupně i ohledně vlastního vypořádání
podílového spoluvlastnictví. K tomu uvedl, že investice vynaložené žalovanými
na její stavbu „nemohou být předmětem takto žalovanými tvrzeného vypořádání“,
tzn. širšího vypořádání, když neprokázali, že by po vzniku stavby do ní
investovali jakékoliv prostředky.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K
přípustnosti dovolání uvedli, že i když ji opírají o § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ, lze podle jejich názoru podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ „dovoláním
napadnout rozsudek odvolacího soudu nejen po stránce právní, nýbrž i z hlediska
vad řízení, u nichž, na rozdíl od úvah právních, není třeba prokazovat otázku
zásadního právního významu“. Zde poukázali na právní názor vyslovený k
uvedenému paragrafu v publikaci Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský
soud řád. Komentář, 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001. Vady řízení spatřují v
tom, že nebyl proveden důkaz listinami předloženými při jednání 22. 4. 1999 –
výpisem z katastru nemovitostí, kolaudačním rozhodnutím z 18. 10. 1991,
rozhodnutím o dodatečném povolení stavby z 28. 7. 1995, stavebním povolením z
11. 12. 1990 a originálem smlouvy o sdružení z 31. 5. 1995, přestože šlo „o
klíčové důkazy“ a oba soudy z nich vycházely a uvedly, co jimi bylo prokázáno.
Dále nebyl vyslechnut žalovaným 1) navržený svědek JUDr. J. K. o tom, „za
jakých okolností vznikla údajná smlouva o sdružení a jak probíhala vzájemná
korespondence mezi nimi a žalobci v polovině 90. let, kdy žalobci chtěli
odkoupit celou čerpací stanici, nikoliv jen polovinu“. Pokud se soudy
nevypořádaly s jimi navrženými důkazy, neuvedly proč nebyly připuštěny, je
třeba dovodit, že rozsudky obou soudů jsou nepřezkoumatelné. Znalecký posudek
nebyl přečten jako důkaz, při jednání 17. 5. 2001 byly přečteny pouze „závěry
znaleckého posudku“. Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že i v případě
procesních vad je třeba formulovat otázky zásadního právního významu, pak za
takovou otázku považují otázku, „zda je přípustné, aby se soud opominul a
nevypořádal se se všemi důkazními návrhy stranami vznesenými“. Setrvali na
stanovisku, že žádná smlouva o sdružení platně nevznikla. Svědčí o tom i fakt,
že ve vztahu k finančnímu úřadu vystupoval vždy jen žalovaný 1). Z hlediska
hmotněprávního otázkou zásadního právního významu je otázka, „zda lze za
akceptaci, resp. perfekci smlouvy považovat odeslání smlouvy, byť podepsané
jednou smluvní stranou, aniž je této smluvní straně po podpisu druhou smluvní
stranou smlouva zaslána zpět“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího
soudu neřeší žádnou otázku, která by po právní stránce měla zásadní význam.
Právní otázky formulované v dovolání odvolacím soudem řešeny nebyly a odpovědi
na ně vyplývají ze zákona a z judikatury. Podle názoru žalobců při posuzování
přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ musí jít o
řešení otázky zásadního právního významu z oblasti hmotného práva. Nesouhlasí
proto s názorem žalovaných, že přípustnost dovolání lze v tomto případě
dovozovat i pro řešení právních otázek zásadního významu procesního charakteru.
K namítaným vadám řízení ostatně nedošlo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve
zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného
ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Námitky žalovaných vznesené v dovolání se týkají procesního postupu
soudů obou stupňů při provádění dokazování, které spadají pod dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále jen
„Soubor rozhodnutí“), pod C 2086, svazek 26, v němž Nejvyšší soud zaujal právní
názor, že „pokud soud prvního stupně neprovedl účastníkem navržený důkaz a v
odůvodnění rozhodnutí nevyložil, proč jej neprovedl, trpí řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Obdobně se Nejvyšší soud
vyjádřil v rozsudku ze 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 510/2003, uveřejněném tamtéž
pod C 2117, svazek 27, kdy uvedl, „že za jinou vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba považovat okolnost, že soud
neprovedl účastníkem navržený důkaz k prokázání skutečnosti, jež byla pro
řešení daného sporu podstatná“. Námitky dovolatelů tak nepředstavují dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tj. že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Pokud dovolatelé s odkazem na v dovolání blíže označený komentář k
občanskému soudnímu řádu k § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ vyslovili právní názor,
že v případě dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ lze rozsudek odvolacího
soudu napadnout i z hlediska vad řízení, pak dovolatelé právní názor tam
vyslovený si nevyložili správně. V tomto komentáři pod bodem 7. na str. 985 se
uvádí: „Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) a b), může dovolatel napadnout ze všech stanovených
dovolacích důvodů (srov. § 241a odst. 2 a 3 a komentář k § 241a), zatímco
rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c), lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného
právního posouzení věci“. Citovaný text vyjadřuje jen to, že v případě
dovolání přípustného § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ lze zkoumat dovolací námitky
odpovídající dovolacím důvodům uvedeným v ustanovení § 241a odst. 2 OSŘ pod
písmeny a) a b) nikoliv však námitky odpovídající dovolacímu důvodu uvedenému v
ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ. Je-li však dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ nepřípustné, nelze se pak podle konstantní judikatury dovolacího soudu
zabývat ani správností dovolacích námitek odpovídajících ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Jinými slovy, aby bylo možno přezkoumat rozsudek
odvolacího soudu, v případě kdy přípustnost dovolání se opírá o § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, muselo by jít o dovolání přípustné. V daném případě by dovolací
soud musel dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska § 237
odst. 3 OSŘ ve vztahu k řešení hmotněprávní otázky je rozhodnutím po právní
stránce zásadního významu. Tak tomu v daném případě není. K tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu z 27. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1080/2003, publikované v Souboru
rozhodnutí pod C 2237, svazek 27, podle kterého „přípustnost dovolání z důvodu,
že právní otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 in fine
OSŘ) není dána, jestliže námitky dovolatele mají procesní povahu“.
Dovolateli formulovaná otázka týkající se perfektnosti smluvního ujednání, jež
má být otázkou zásadního významu z hlediska hmotněprávního, není ve své
podstatě otázkou právní, ale představuje jejich opakovanou skutkovou námitku,
že žalobci neprokázali, kdy a kde k dohodě mezi účastníky došlo. Jde tedy o
otázku skutkovou, o obsahu, místě a času dohody, přičemž se soudy s touto
námitkou vypořádávaly, odvolací soud se závěrem, že taková dohoda byla platně,
jasně a určitě uzavřena. Ostatně otázka vzniku určité jedinečné dohody z
hlediska její perfekce, kdy zákon stanoví, kdy je smlouva uzavřena (§ 44 ObčZ),
nemůže mít zobecňující význam. V dané věci věci tak dovolací soud neshledává
nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by
přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaných bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu za
jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle § 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 3 odst.
1 (z částky 12 000 000,- Kč), § 4 odst. 1, 2, § 10 odst. 3, § 15, § 17 odst. 2
a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 60 750,- Kč, a dále paušální
náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.
Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou
žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. prosince 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu